Proměna 10 díl

Po lahodné snídani se naše trojce vydala k Suně. Zbýval už jen jeden den cesty, která proběhla celkem v pohodě, až na jednu písečnou bouři.
Před branami vesnice se ocitli o půlnoci. Dívky zcela vyčerpané, avšak Kurama plný síly, radosti a odhodlání, již netrpělivě přecházel ze strany na stranu.
„Kuramo pojď sem.“ zašeptala Sakura a rukou naznačila, aby šel blíž.
„Co se děje Sakuro?“ stále upíral své modře svítící oči ke hradbám vesnice.
„Teď přespíme v tamté jeskyni. Ráno pak půjdeme za Kazekagem.“ Kurama konečně odvrátil zrak od hradeb a snažil se tvářit chápavě, ačkoliv se mu už dál nechtělo čekat.
„Fajn,“ tiše si povzdechl, „ale beru si hlídku. Vy dvě vypadáte na omdlení.“ Načež se podíval na Hinatu, která spala ve stoje a nebezpečně sebou houpala ze strany na stranu. Společně ji odvedli k malé, ale útulné jeskyňce. Sakura vytáhla dvě přikrývky. Na jednu položili spící Hinatu a na druhou si lehla sama. Přikrývek nebylo třeba, už teď bylo teplo z pouště nesnesitelné.
Počkal dokud neusne. Potichu se vykradl z jeskyně. Obcházel kolem, aby našel to nejpohodlnější a nejlepší místo pro hlídkování.
Po patnácti minutách hledání objevil přímo nad jeskyní otvor, tak akorát veliký pro něj. Mohutným skokem se k němu dostal, div nespadl zpátky na zem. Otvor, který se zvenku zdál být jen prohlubní, se prodlužoval do úzké chodbičky. Kurama vytvořil klon, který střežil dál okolí jeskyně. Pravý Kurama vlezl do úzké chodbičky.

V ten samý večer.
„Proč jste ho nepřivedli!?“
„Omlouvám se pane, ale nebyla příležitost. Devítiocasí mu pomohl.“
„To tě neomlouvá! Jsi člen Akatsuky Hotako! Vždyť i Ryota je užitečnější než ty!“ Madara přišel ke Ryotovi a nastavil dlaň, „teď mi vrať ten meč.“ Ryota vyndal svitek, otevřel ho. Byl prázdný. Zahodil ho a vyndal další. Ten obsahoval různé zbraně, jen né meč. Postupně vyndal půl tuctu svitků, žádný neobsahoval meč.
„Hlavně mi neříkej, že jsi ho ztratil!“
„P-pane o-omlouvám se. U-určitě ho b-budou mít t-ti skrčci.
To mě nezajímá! Ihned se vydejte za nimi a zítra ráno ať tu je meč i s čakrou devítiocasého a kyuubiho jinchuuriky. Běžte!“
„Hai!“
„H-hai!“

Kurama pokračoval úzkým tunelem, který se pořád zmenšoval. Chodbičkou se plazil už deset minut, když uviděl zářivý konec jeskyňky. Cítil jak každým centimetrem se chodbička zmenšovala. Náhle se tunel začal rozšiřovat a podlaha byla hladká jako sklo. Ono to bylo sklo! Chtěl se zastavit, nemělo to žádný účinek. Začal prudce klesat a nabírat na rychlosti. Kde to pane bože má konec?
Najednou se zrcadlový sráz proměnil na prudký kopec, avšak jel stejnou rychlostí, ne-li větší. Tunel se srovnal, tak že jel přímo rovně a čím dál blíž byl otvor. Slyšel šplouchání vody. Už byl téměř u otvoru, když zpozoroval vodní clonu. Proletěl přímo skrz ní a rovnou do hluboké, ledové studánky.
Zběsile kopal packami okolo sebe. Konečně se dostal nad vodu a mohl nasát čerství vzduch do plic. Pach zatuchlé jeskyně silně přebíjela vůně hlíny, kouře a pouštních lišek. Cože? Lišky? Otevřel oči a nestačil se divit. Okolo něho se začaly zbíhat zlaté lištičky s neobvykle dlouhými slechy. Za davem přihlížejících se tyčily malé jednoduché domečky a okolo nich plápolaly malé ohníčky.
Největší a nejhezčí z malých zlatých lišek, která seděla na velkém uhlazeném kameni, promluvila.
„Co jsi zač? A jak je možné, že jsi se sem dostal?“ Kurama byl okouzlen její krásou. Pousmál se a postavil se na vodě.
„Jmenuji se Naruto Uzumaki.“ Liška na kameni se zamračila.
„Nelži! Takto se jmenuje jinchuuriky devítiocasého. Ledaže-. Luko přinesto!“ Malá lištička sedíci vedle kamene, se rozběhl do vesnice. Za chvíli byla zpátky i s malou taštičkou v zubech.
„Tady máte princezno.“
„Děkuji, jsi hodný Luko.“ Princezna si vzala packou malou taštičku od lištičky. Druhou ponořila dovnitř.
„Pojď sem Naruto.“ Kurama přišel blíž. Zavřel oči, sklonil hlavu, jakoby se klaněl. Netušil proč to děla, ale instinkt je instinkt. Princezna nabrala hrst prášku a zasypala jim Naruta. Na čele rudě zářila devítka.
„Dobrá. Pojď za mnou Naruto.“ Princezna elegantně seskočila z kamene. Naruto otevřel oči, narovnal se a skočil na kámen za princeznou. Vydal se za ní vstříc vesnici.

Zatím co Naruto jel skleněným tunelem, začalo svítat. Sakura s Hinatou začaly balit přikrývky a už byly připraveny k odchodu. Zbývalo ještě nalézt Kuramu. Před, ani v jeskyni nebyl. Vyběhla před jeskyni a rozhlížela se na všechny strany.
„Už jste se vzbudily?“ Sakura zdřevěněla na místě. Otočila se, ale nikde ho neviděla.
„Kam se koukáš?“ její oči se stočily nad vchod jeskyně, kde ležel Kurama a smál se od ucha k uchu.
„Co tam děláš?“
„Hlídám počkáte ještě chvíli, já si ještě na chvíli schrupnu.“ položil si hlavu mezi packy a hned usnul. Sakura si povzdychla.
„Ještě chvíli tady zůstaneme Hinato.“
„Dobrá.“ Společně si sedli do stínu a sledovaly okolí. Bylo k neuvěření, kolik života je na poušti. Viděly různé plazy a hlodavce. Co je zaujalo nejvíc byla pouštní liška, neboli fenek.