Naruto: Untold Story – Chapter I.

Příběhy, které zde budou popisovány, se odehrávají po skončení Čtvrté Velké války. Hrdinové jsou o dva roky starší, tudíž jim je okolo 18 let. Válka skončila ve prospěch Spojeneckých sil, Akatsuki se stáhlo do ústraní. Na světě panuje opět mír a všichni jsou spokojení.

Naruto se probudil do brzkého slunečného rána. Právě odbila půl šestá. Ulice byly po nočním dešti mokré, pofukoval svěží vánek a venku si prozpěvovali ptáci.

Naruto se posadil na postel, protáhl se a pohlédl na hodiny. „Proč já blbec ty hodiny vždycky zapomenu na víkend vypnout, dattebayo…“ postěžoval si ospalým tónem a hodil po nich polštář, aby přestaly dělat rámus.

Mezitím se venku otevřelo několik oken a začaly se ozývat uštipačné nadávky vesničanů: „Už toho máme dost! Jestli ty hodiny jednou provždy nevypneš, tak se o to postaráme sami! Hrdina nehrdina!“

Naruto si povzdychl, vstal s úsměvem z postele a zamířil k oknu. Zařval z plných plic na celou Listovou: „Už je ráááánooo! Všichni stávat! Dattebayoo!“

Toho rána měl Naruto nečekaně dobrou náladu. Snědl ranní porci svého rámenu, vypil sklenici čisté vody, vyčistil si zuby a poté se oblékl. Zabouchl dveře a šel se projít vesnicí. Vesničané už nepovykovali, nejspíš si zalehli zpátky do své vyhřáté postele.

„To máme ale krásný den! Dneska bych mohl u Sakury uspět, dattebayo!“ Kráčel směrem k louce. „Přinesu jí květiny, to je nápad!“ Ruce měl přitom opřené za hlavou a díval se ještě na oranžovou oblohu, slunce právě vycházelo.

„Tyhle červené by se jí mohly líbit! Anebo ne… tyhle modré jsou hezčí!“ Chvíli se po louce rozhlížel, až spatřil jakési růžové květiny.

Hned zahodil ty modré a s radostí natrhal růžové. „Tyhle se jí hodí dokonale k vlasům, dattebayo!“

V osm hodin ráno byl Naruto u domu Sakury. Vyskočil na okenní parapet. Okno bylo pootevřené a tak neváhal ani vteřinu a vlezl do pokoje. Sakura byla úplně celá zakrytá peřinou, neviděl jí ani do obličeje.

Naruto si přisedl na postel a začal na Sakuru promlouvat: „Víš o tom, že chrápeš? To jsem nevěděl!“ zasmál se a pokračoval. „Dnes jsem jen kvůli tobě vstal už v pět hodin ráno, abych ti přinesl květiny, které máš tak ráda. Odkryl jí hlavu, ale byla k němu zády. „Vždy jsem si myslel, že tvá růžová barva vlasů je tvá přirozená.“ Viděl totiž odrostlé bílé vlasy na pěšince hlavy. Přiblížil se k Sakuře a zašeptal jí do ucha, že jí květiny nechá na stole. To ale neměl dělat…

V tu ránu se postava na posteli otočila a ocitla se tváří v tvář Narutovi, asi 3 centimetry od sebe. Naruto spatřil starou vrásčitou stařenu. Naruto i stařena začali řvát na celý dům. Ale stařenka u toho řvaní, bohužel pro Naruta, nezůstala. Chytla první věc, co uviděla, a mrskla ji po Narutovi. Odskákala to prázdná váza na stole.

„Ty úchyláku jeden, co si to dovoluješ! Táhni z tohohle domu!“ Váza naneštěstí udeřila Naruta tak silně do hlavy, že zavrávoral a vypadl z okna ven.

„Babičko, děje se něco? Slyšela jsem nějaký hluk!“ slyšel Naruto z ulice Sakuru.

„Ale nic zlatíčko, jdi si zase lehnout.“ odvětila její babička.

Sakura z pokoje tedy odešla. Stařena se přesvědčila, že už není za dveřmi, vylezla z postele a přistoupila k oknu.

„A ještě někdy se přiblížíš k tomuto domu a vlastnoručně tě zabiju, šannaró!“ zařvala na Naruta, hodila po něm květiny a zabouchla okno.

Naruto ten den skončil v nemocnici. Měl lehce rozbitou hlavu a pohmožděná žebra.

„Baba jedna hnusná! Snad si nemyslí, že by lezl zrovna k ní někdo do pokoje! Dattebayo!“

Naruto musel v nemocnici pobýt do druhého dne. Ráno se probudil. Opět brzy, zase nevypnul své hodiny a několik vesničanů na Naruta tradičně klelo. Na stolku ve váze byly růžové květiny. Už bez obtíží vstal a šel k oknu. V dálce viděl směrem od nemocnice odcházet Hinatu.

Co se stane druhý den? Potká se Naruto opět se stařenou? Bude Hinata vždy ta druhá? Nebo se s tím pokusí něco udělat? To vše v další kapitole!