Voda 12 - Kdo jsou jinchuuriki?

(♪) Muži ve dveřích nebylo vidět do tváře, protože světlo měsíce, které svítilo skrze okénko s mřížemi, dopadalo několik centimetrů od dveří, kde stál. Aiko se svíjela v mém náručí se zavřenýma očima nechtíc muže vidět. Zdálo se, že ho nevidí poprvé. I když jsem se sebevíc snažila vidět mu do tváře, nepodařilo se mi to. Muž ke mně přistoupil a sáhl mi prsty na líce. Okamžitě jsem od něj odtrhla pohled. Při jeho doteku jsem se celá otřásla. Pouhým dotekem jsem cítila, že má v sobě obrovskou chakru. Po několika sekundách jsem opět ucítila ten ledový dotek. Celou rukou mě chytl pod bradou a silou mi otočil obličej k jeho tváři. Byla vidět jen černo černá tma. Kápě, kterou měl na hlavě, zakrývala celý jeho obličej. Vypadalo to, že se mi dívá přímo do očí, nebo mi to alespoň tak připadalo.
„Hmm … zajímavé,“ ozvalo se zpoza kápě docela uklidňujícím hlasem. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku a můj vyděšený pohled musel mluvit za vše. „Madara měl pravdu. Jsi velice zajímavý exemplář. Rád bych si tě hned prohlédl, ale nechci mu narušovat plány.“
Postava se najednou zvedla a zamířila ke dveřím. V té chvíli mě strach pomalu opouštěl a namísto toho přicházel pocit zjistit, co to vlastně mělo znamenat.
„Nevidíme se naposledy,“ doplnil, když vycházel za dveří a jako by mi tím chtěl říci sbohem. Poté zmizel ve tmě a místnosti se zmocnilo osamění. V hlavě jsem teď měla více otázek než odpovědí, ale teď nebyl ten pravý čas zjišťovat, co má Madara vlastně v plánu jak sám řekl muž v kápi. Aiko mě stále pevně svírala kolem boků a lehce vzlykala. Chtěla jsem jí nějak uklidnit. Vzpomněla jsem si na píseň, kterou mi můj otec vždy zpívával:

Při zpívání písně jsem ji hladila po blonďatých vlasech. Aiko se pomalu uklidňovala, a i když měla celou dobu zavřené oči, věděla jsem, že nespí.
Seděli jsme v té cele docela dlouhou dobu. Občas byl slyšet nějaký otřes nebo výbuch. Čekala jsem s Aiko na mé přátele, protože bych neměla sílu ji ochránit, kdybychom případně někoho potkali. Má zraněná noha mě velmi hendikepovala. Netrvalo dlouho a nedaleko cely byly slyšet kroky větší skupiny lidí.
„Lussy! Lussy!“ ozvalo se od přicházejících.
„Naruto? Naruto?!“ odpověděla jsem, když jsem poznala jeho hlas. Kroky se zrychlily, až stíny přeběhly náš vchod do cely.
„Naruto! Naruto tady jsme!“ Kroky se zastavily a pomalu se vracely naším směrem.
„Lussy, tady jsi a … kdo je to?“ řekl při příchodu do naší cely celí uřícený.
„To je ta dívka, kterou jsem chtěla zachránit. Jmenuje se Aiko,“ pootevřela jsem trochu náruč, aby ji Naruto lépe viděl. Aiko byla ale moc zmatená a vyděšená, a tak se ještě více přitiskla k mé hrudi.
„Mysleli jsme, že tě dostali,“ oddychl si Yamato, když mě viděl živou a zdravou.
„Musíme odsud. Deidara narušil statiku těchto chodeb. Dřív nebo později se to tu zřítí. Madara a Sasuke musí počkat,“ zavelel Gai.
„Huh, dobrá,“ povzdechl si Naruto a šel ke dveřím od cely.
„Chöjü Giga,“ řekl Sai a opět vyvolal divokou bestii. Nasedla jsem na bestii spolu s Aiko a všichni jsme běželi k východu z podzemních chodeb. Když jsme proběhli kolem míst, kde jsme se setkali s Deidarou, chodba byla ještě více rozbouraná, než kdy jsem jí viděla naposledy. Všude kolem byly zbytky rozpadlého kamení a kusů dřeva. Otvor, kterým jsem se dostala do vedlejších cel, byla celá zasypaná. Poté jsme přiběhli ke schodům, které vedly ven. Bez problémů jsme je vyběhli. Venku nás uvítal stříbrně zářící měsíc s miliony hvězd. Aiko byla tak unavená, že okamžitě usnula. Do Konohy jsme se vraceli během celé noci. Nemohli jsme riskovat, že nás v noci objeví někdo s Akatsuki.
(♪) Do Konohy jsme dorazili při východu slunce. Východní bránu ozařovali jeho paprsky a náš stín jakoby nás vedl cestou domů.
„Naruto, Saii, Lussy odveďte tu malou dívku do nemocnice. Já s Yamatem podáme zprávu lady Tsunade,“ oznámil nám Gai, jakmile jsme dorazili k bráně.
„Hai,“ souhlasili jsme a vydali se úzkými cestičkami Konohou.

„Páni, ta je roztomilá, když spí,“ začal se Naruto rozplývat nad Aiko. Pozoroval ji skoro celou cestu do nemocnice.
„Nech toho Naruto, ještě ji vzbudíš,“ ohnala jsem se po něm.
„Kdybych měl někdy děti, chtěl bych, aby vypadali jako ta malá.“
„Hehe … to může být docela možné, jelikož máš stejnou barvu vlasů a modré oči. Jen ta roztomilost by musela přijít od tvé ženy,“ poznamenal Sai s úsměvem a docela mě překvapilo, co řekl. Nikdy jsem ho totiž neslyšela říct více jak dvě věty.
„Velmi vtipné,“ nafoukl se Naruto.
„Tak jsme konečně tu,“ ulevila jsem si. „Saii, už můžeš odvolat tu bestii, ten kousek už zvládnu.“
„Dobrá,“ odvětil a zrušil své jutsu. Kulhavým krokem jsem spolu s Narutem a Saiem dorazili do nemocnice. Okamžitě se nás ujali sestřičky. Jelikož mé zranění nebylo velké a Aiko byla jen velmi unavená, nechali nás v nemocnici jen jedno odpoledne. Aiko spala na posteli hned vedle mě. Kupodivu jsem nebyla vůbec unavená a tak jsem měla čas přemýšlet o všem, co se na misi stalo.

Kdo byl ten muž v kápi a kdo je vlastně Madara? Je jasné, že to nebudou slušní ninjové. Madarova chakra byla hodně silná. Kdo ví, jak dlouho už je tu vlastně znají. Možná déle, než si myslím. Je tu ještě jedna věc. Během mé proměny v Ookamiho jsem zahlédla zlaté mříže. Odtamtud vycházel ten zvuk. Zvuk neznámé bytosti. Musím se tam nějak vrátit. Chci vědět, co to bylo nebo co to je. Ale kdo by mi s tím mohl pomoci?
Tsunade? Ne … zavrhla by to dříve než bych řekla slovo Ookami.
Naruto? Možná. Kupodivu má v sobě taky démona. Umí ho docela dobře ovládat. Jen … Jen je to strašné nemehlo. Tomu bych tu odpovědnost radši nesvěřovala.
Poslední, kdo mě napadá, je kapitán Yamato. On mě té proměny zbavil. Už s tím nejspíš musí mít zkušenosti, jen mám obavu, že to také zamítne. Mno, za pokus nic nedám.

Po několika hodinách se ozvalo klepání na dveře.
„Vstupte,“ odpověděla jsem na klepání. Nebyl to nikdo jiný než Junko. Pomalu otevřela dveře, a jakoby váhala vejít dovnitř. Pouhým mávnutím ruky jsem ji řekla, že má vstoupit. Prošla chodbou a sedla si na židli v uličce, mezi naše postele. Aiko ještě tvrdě spala a Junko se na ni jen dívala. Poté jí z očí vytekly slzy.
„Junko, co se stalo?“ otázala jsem se jí. Junko si protřela oči a otočila se na mě.
„Děkuju ti Lussy. Děkuju, že si ji zachránila,“ lehce se pousmála a bylo vidět, že je opravdu šťastná.
„Není zač,“ odvětila jsem, a úsměv ji oplatila. Poté se opět věnovala spící Aiko.
Zanedlouho přišla do pokoje sestřička a oznámila nám, že se můžeme vrátit domů. Sbalila jsem své věci a šla domu, vstříc zaslouženému odpočinku. V bytě bylo vše při starém. Pozdravila jsem svého otce na obrázku, lehla si do postele a nehledě na čas, jsem spala až do druhého dne.

Druhý den jsem vstávala velice pomalu. Teplo a pohodlí mé postele bylo nenahraditelné. Kolem jedenácté hodiny se mé tělo nuceně zvedlo a provedlo ranní hygienu. Odpoledne mě čekal rozhovor s kapitánem Yamatem. Nebylo snadné ho najít a povedlo se mi to až za pomoci náhodně procházejícího ANBU strážce.

(♪)„Kapitáne Yamato!“ volala jsem na něj v knihovně Konohy.
„Pssst!“ ozvalo se pomalu od všech přísedících.
„Pardon,“ odvětila jsem potichu.
„Lussy, tady nemůžeš tak řvát. Tohle je knihovna a ne nějaké tréninkové hřiště,“ obořil se na mě Yamato. Znova jsem se omluvila, ale v duchu mi to bylo úplně jedno. „Co tu vlastně děláš?“
„Přišla jsem za vámi kapitáne Yamato. Potřebovala bych od vás pomoc ohledně tréninku.“
„Tréninku? A proč s tím nejdeš za Kakashim nebo za Gaiem?“
„O to právě jde. Chci pomoci s tréninkem mého Ookamiho.“
„Uhm … cože?!“ zarazil se Yamato.
„Umíte používat jutsu na démony nebo něco takového, že?“ blábolila jsem, jako bych věděla, o co jde.
„Mnoooo …“
„No vidíte!“
„Lussy, ale to není tak jednoduché. Tvůj démon není jako Narutův.“
„Není? A jaký je v tom rozdíl?“
„Narutův démon se nazývá Bijuu. Bijuu je v tomto světě známých pouze devět. Poznají se podle počtu ocasů. Bijuu se do lidského těla nedostanou dobrovolně. Pokud chce někdo jejich sílu zkrotit, musí Bijuu zapečetit do jednoho z lidských těl. Každý, kdo má v sobě Bijuu má někde na těle pečeť. Například Naruto má svou pečeť na břiše. Pokud se tato osoba více rozruší a nekontroluje se, je tu riziko, že se démon dostane z jeho těla. Sama Konoha pocítila sílu Narutovy devítiocasé lišky.“
„Aha. Hmm … pečeť jsem na mém těle neviděla nebo o ní vůbec nevím. Chcete se podívat sám?“
„Eeeeee … ne, ne. Věřím ti,“ začervenal se Yamato.
„Když jsem viděl tvého démona, neměl ani náznak nějakého ocasu.“
„Třeba to je nultý bijuu,“ řekla jsem trochu naivně.
„Eh o tom dost pochybuji. A pokud na sobě nemáš pečeť, jak si sama řekla, démon se do tebe dostal sám. Nikdo mu k tomu nepomohl, což je trochu zvláštní.“
„Páni! A mohl byste mě tedy trénovat? Prosím,“ škemrala jsem zaujatá tím, co řekl.
„Psssst!“ ozvalo se opět od přísedících. Já jim darovala jen otravný pohled.
„Tohle nemůžu riskovat. Riziko je větší než si myslíš.“
„Prosím,“ prosila jsem Yamata, jak nejlépe jsem uměla.
„Hmm … promluvím si o tom s Kakashim. Přece jen byl tvůj sensei.“
„Super,“ řekla jsem ironickým hlasem a opřela se o židli, na které jsem celou dobu seděla. Bylo mi jasné, že Kakashi mi tak riskantní trénink nepovolí. Jelikož mě povídání o Bijuu velice zaujalo, přečetla jsem si v knihovně několik knih o jejich historii. Dokonce jsem se dočetla i o útoku devítiocasé lišky na Konohu a čtvrtém hokage. Už se stmívalo a do knihovny přišel i Kakashi. Mohla jsem to čekat, když si pořád četl tu svou knížečku. Yamato byl také pořád v knihovně, a jakmile se zvedl a šel za ním, nenápadně jsem se vypařila. Nechtěla jsem jeho rozhodnutí slyšet dříve než zítra. Cestou domů jsem potkala Hinatu, Kibu a Ino. Zašli jsme na dobrý rámen a pohovořili o posledních zážitcích z misí. Všichni mi byli oporou se záležitostí s Ookamim. Vyprávěli mi i o Narutovi a jeho dětství. Když byli malí, přesvědčovali je, že je to démon a nemohli s tím nic udělat. Dnes mu to vynahrazují, jak jen můžou.
Byla už pozdní noc, mohu říci, že skoro půlnoc než jsem došla domů. Nebyla jsem ani unavená. Vzala jsem si do náručí fotku svého otce a potichu si zpívala stejnou píseň, jako jsem zpívala Aiko. Ani jsem si to neuvědomila a upadla jsem do hlubokého spánku.

Druhý den mě probudilo silné bouchání na dveře.
„Vstáváme, vstáváme!“