Odsouzená 06

Pomalu se otočila, oči se jí rozšířily překvapením. U jejího okna někdo stál a pozoroval ji.
Na rtech ji pořád hrál úsměv, teď se ale trošku změnil. Už nebyl zasněný, ale šťastný.
Dívala se mu do očí. Stál na střeše u jejího okna a pozoroval ji. Vypadal úžasně, jeho vlasy zářili ve svitu měsíce, modré oči se vpíjely do těch jejích, černé kalhoty s bílým trikem mu zvýrazňovali vypracovanou postavu. Tak má vypadat správný ninja.
Byla překvapená, že ho tam vidí. Kdo by ho tam taky teď čekal.
Naruto se z ničeho nic pohnul, přiblížil se blíž k římse okna, až ji překonal úplně a ocitl se v pokoji dívky. Nespouštěl z ní oči, ani jeden se neopovážil narušit oční kontakt. Její čelenku položil na stůl kousek od její postele, a s váhavým krokem, vyrazil k ní.
Celou dobu z něho nespouštěla oči, jen mlčky seděla a čekala, co udělá. Neměla nejmenší tušení, co nastane. Nikdy se jí tahle situace s nikým nestala, natož s ním. Nikdy nebyla sama s mužem ve svém pokoji-otce samozřejmě nepočítá.
Vypadal klidně, ale jeho krok byl nejistý, stejně tak pohyby. Sedl si vedle ní a po chvíli vzájemného očního kontaktu, si ji přitáhl k sobě do náruče.
Mlčky kulila oči, její srdce začalo bít silněji a rychleji, co ho to najednou popadlo, ale nic nenamítala. Naopak, bez ostychu se k němu přitiskla a zabořila mu hlavu do prsou, nechala ho, hladit ji po vlasech a objímat ji dlouhé, krásné minuty dokud oba dva nepoložil na její postel a neusnuli.

A takhle to chodilo celé dva týdny, Naruto k modrovlásce každý den tajně chodil, a byl s ní až do rána, to se vždy stejně tiše vypařil. Celé noci si povídali, o co Hin přichází, jaké nové mise kdo dostává, jak to jde v okolních vesnicích a co ostatní. Ti ji však na pokoji ale taky nenechali. Ob odpoledne se za ní vždy někdo přišel podívat. Nejčastěji to byla Ten, se kterou si z holek nejlíp rozuměla. Slyšela od ní podobné věci jako od Naruta, některé ale byli jiné, třeba z posledních misí, kterých se zúčastnila, anebo nejnovějších drbů.
„Jsem ráda, že už je ti líp Hin. Všichni o tebe měli strach. Nemluvě o těch dvou.“
Modrovláska se zarazila nad kamarádčinou poslední větou. „Dvou?“
„No… přeci Naruto a Kiba.“ TenTen se nervózně podrbala na zápěstí. „Naruto za tebou pořád chodil do nemocnice. Dokonce se i tajně vytratil z večeře. Prý musel jít za Tsunade, což byla ale blbost, protože jsem ho viděla, že šel do nemocnice. A Kiba… nevěděl, co má dělat. Byl strašně nervozní. Jednou když jsem za tebou přišla, tak jsi spala a on seděl u tvé postele.“
„Vážně? Nikdo mi nic neřekl. Poděkovala bych mu…“
„Ale prosím tě, za co bys mu děkovala? Tohle by měli dělat kluci jako samozřejmost.“
„Asi ano,“ přikývla modrovláska.
„Hin, já už musím jít. Za chvíli nás Gai-sensei bere zase trénovat. Ach jo, jestli bude chtít, aby sme přidali ještě na rychlosti, tak ho asi s Nejim už vážně zabijem. S Leem se teď ještě víc pomátli.“
„Co já bych dala za trénink,“ zasnila se Hinata. Tolik ji chyběli společné treninky s jejím týmem. Kurenai a její víra v její schopnosti. Trénovali často, ale krátce, jelikož si pak každý dělal co chtěl. Ona sbírala květiny, Kiba cvičil s Akamarem a Shino trénoval brouky.
„Neboj, však brzy zase začněš,“ s úsměvem na ni mrkla a v tichosti opustila pokoj.

Seděla na své posteli v pozici, ve které seděla, když její pokoj opustila hnědovláska, dokud nepřišel Naruto. Neslyšela ho přijít. Pořád myslela na kamarádčina slova.
„Kiba mě má rád?“
Ale jednoho večera se vše změnilo. Naruto dostal po dlouhé době misi a opustil vesnici už ráno. Slíbil ale Hin, že samotnou ji nenechá a proto použil svojí nejoblíbenější techniku a objevil se klon. Hin jen s úsměvem souhlasila, nechtěla být v noci sama, a mít u sebe Naruta- i když jen klona- pro ni bylo to nejlepší.
Ležela v jeho objetí a povídali si. Chvíli jí to přišlo divné, když věděla, že je to klon, ale po pár slovech na to zapomněla. Byl to klon, ale pořád ten samý Naruto kterého tolik milovala, a každým dnem se její láska ještě víc prohlubovala. Povídali si spolu dlouho, měl naprosté stejné myšlenky jako Naruto, a dokázal ji stejně dobře rozesmát. Nebylo pro ni těžké usnout s jeho vůní v jeho náručí.

Zdálo se jí něco hrozného. Házela s sebou po posteli a pořád něco vykřikovala. S trhnutím se posadila na posteli. Její čelo bylo zahaleno kapkami potu. Chvíli seděla, ruce opřené o postel a z hluboka dýchala, když v tom si uvědomila jednu věc. Byla sama. Naruto neležel vedle ní, neutěšoval ji, nebo se ji nesnažil vytrhnout ze snů. Byla jedna hodina v noci a on tam nebyl.
Začala se okolo sebe rozhlížet, nikde ho neviděla, ale okno bylo zavřené. Naruto ho přeci zavíral, nenechával ho otevřené, bál se o ni.
„Že by odešel tak brzy? Ale proč? Proč mi to nijak nedal vědět. Vždy když odcházel, políbil mě na čelo nebo na tvář, dneska jsem jeho sladké rty na své kůži necítila. Co se to stalo?“ přemýšlela. Dlouho nad tím ještě tápala, až jí únava skolila a ona se propadla do bezesného spánku.

Ze spaní ji vytrhlo hlasité bušení na její dveře. S trhnutím se posadila na posteli a rozespale křikla „dále.“ Do jejího pokoje vstoupil její otec. Zarazila se nad jeho výrazem. Byl naštvaný, zklamaný a nedůvěřivý.
„Rychle vstaň, obleč se a přijď dolů. Máme nečekanou návštěvu.“ Zase se otočil a opustil její pokoj, dveře nechal otevřené.
Hinata nechápala co se děje. Co jejího otce mohlo tak naštvat? No asi to zjistí až dole. S usyknutím se postavila na nohy, vedle postele měla berle, které používala, aby nezatěžovala taky nohy, a pomáhala si od vysilujícího chození. Ne že by s berlemi se chodilo nějak dobře, když měla obě kolena probodnutá.
Snažila se co nejrychleji upravit a obléknout. Opláchla si obličej, vyčistila zuby, kartáčem rychle prohrábla dlouhé, modré vlasy a poté se oblékla do svého nejoblíbenějšího oděvu.
Teď ale přišla ta náročnější část. Sejít ze schodů dolů. Vždy ji někdo donesl jídlo nahoru a ona nezatěžovala nohy, ale jednou sejít chody musela, když nikdo nebyl doma. Bylo to těžké a bolestivé, jelikož ji podklouzla berle a ona se skácela dolů, teď se jí nic takového nesmí stát.
S velkou námahou sešla schody, poté se došourala do obývacího pokoje, tam se ale na prahu dveří zastavila. V pokoji stála policie Konohy a naproti nim její zamračený otec. Všimli si ji téměř okamžitě, jejich svaly se napnuli a oči rozšířili.
„Co-co se děje?“ vykoktala tiše.
„Jsi podezřelá z pokusu o vraždu Tsunade-sama,“ zavrčel její otec a nespouštěl své oči z policistů.
„Cože?“ vyjekla, „to je nesmysl.“
„Bohužel, oni si to nedají vymluvit.“
„Hinato- sama jste podezřelá z pokusu o zabití naší Hokage-sama a moji povinností je, odvést vás do věznice a poté před soud, před kterým se rozhodne vše o vaší budoucnosti. Máte právo nevypovídat, vše co řeknete, může být u soudu použito proti vám, máte právo na advokáta.“ Obeznámil ji s policajtskými kecy náčelník policie a na ruce se jí chystal dát pouta. Její otec ho ale zarazil.
„Pokud jí dáte pouta, nebude moc chodit. Copak nevidíte, že má berle?“ jeho hlas byl drsný a vrčivý. Nikdy takto svého otce neviděla, neviděl u něj zájem o ní.
„Promiňte, ale rozkazy jsou jasné. Kolegové jí pomůžou.“ Znovu uchopil její drobné ruce a nasadil jí na ně pouta. Berle tím spadly na zem.
„Dobrá, teď vás odvedeme na policii, vyslechneme vás, a poté se uvidí.“ Naplánoval policista. Hinata jen přikývla, co jiného taky mohla dělat. Někdo ji obvinil za napadení, to by ale mohla asi težko.
Jeden policista ji podepřel a ona s jeho pomocí opustila dům klanu Hyuuga, dostala se i ze čtvrti do ulic plných lidí, kteří si ji zvědavě začali prohlížet. Strhl se šramot, jak všichni si šuškali, otvírali dveře a okna aby viděli co se děje. Lidé na ni ukazovali a kulili oči. Nikdo nevěděl, proč jde s policisty po boku, ale bylo jasné, že něco provedla.
Snažila se nedávat na sobě svoji bolest. Kolena se zase ozývala a tentokrát víc než kdy jindy. Ještě jim nedala takovou zátěž jako teď, a navíc kolena byla pořád ve špatném stavu. Nehojili se moc dobře, Sakura už jí párkrát vyčistila hnis, a něco jí s tím udělala, ale víc prý nemohla. Bylo to nebezpečné. Z nějakého důvodu tomu ale nevěřila.
Jedna noha se jí podlomila vysílením, klopýtla a nebýt muže v uniformě, skácela by se na zem. Naštěstí už viděla budovu, do které mířila. Nebyla z toho nadšená, ale nejspíš si tam pár dnů pobude. Tohle jen tak nezmizí. Napadení Hokage je vážné, ale ona to neudělala.
Konečně se mohla posadit. Posadili ji na židli u stolu, za který si sedl policista. Nabídl ji něco k pití, byl milý, znal jí už dlouho, ale byl to policista a musel pracovat tak jak se má.
„Položím vám pár otázek a vy mi na ně popravdě odpovězte. Pokud budete lhát, bude to pro vás těžší Hinato-sama, a nepřeju si, abyste za to skončila vysokým trestem.“ Promluvil jemným hlasem.
„Odpovím vám po pravdě, to se nemusíte bát.“ Ujistila ho modrovláska.
„Dobrá, tak se do toho pustíme.“ Prstem zmáčkl čudlík od megafonu.

Konečně se blížil k její čtvrti. Běžel už asi dvě hodiny, ale pořád necítil únavu, byl zvyklý na tvrdou práci. Hned jak jeho klon zmizel, všechno věděl. Rychle dokončil misi, a vydal se zpátky do Konohy. Nechal tam ale pár ninjů, které s sebou dostal jako výpomoc, napřed prskal, že nikoho nepotřebuje a všechno zvládne v pohodě sám, teď byl bábi vděčný. Byli docela užiteční, pomohli mu získat informace, a nedávali nic najevo, neupozorňovali na sebe, a byli pracovitý. Hodili se mu.
Měl o ní strach. Věděl, že se něco chystá, zpozoroval to už dřív, a že jeho klon viděl zrovna to, nebyla náhoda. Taky proto ho u ní nechal, ale nečekal, že by se to stalo zrovna teď. Nehodilo se mu, že se to stalo v tuhle dobu. Začínal mít hodně práce a nemohl s ní být, když to potřebovala, ale pokud se to opravdu potvrdí, zůstane s ní. Nikdo ho od ní nedostane. Ani Tsunade, ani její otec, ani Sakura, prostě nikdo! I kdyby šlo o zhroucení světa a ona chtěla, aby šel, zůstane s ní. Nedovolí nikomu, aby ji ublížil, slíbil jí to a alespoň tento slib splní, i když nejde jen o slib.
Konečně zahnul do té čtvrti. Pár kroků před ním stála obrovská brána se znakem Hyuuga klanu. Pořád u ní někdo byl, tato čtvrť byla nejlépe hlídaná, ale on si dokázal přes hlídku najít cestu, když potřeboval, dnes šel ale skrz. Aniž by o trošku zpomalil, proběhl bránou rovnou k hlavnímu domu.
„Hm, to je divný, jak to že za mnou neběží? Nebo na mě nevolají? Jak to, že mě nechali projít, aniž by mě zastavili a zase by pokládali otázky typu, co tady chci, za kým jdu a že mě napřed ohlásí.“ Myslel si Naruto zatímco klepal na dveře toho domu.
Dveře se otevřely okamžitě, spíše rozlétli. A v nich nestál nikdo jiný než Hinatin otec. Naruto z něj neměl strach, zato respekt ano, ale strach ne. Ale ani ho neměl rád, vadilo mu, že se ho Hinata bojí, všiml se už ne tak jako dřív, ale stejně se ho pořád bojí.
Naruto se už nadechoval, aby něco řekl, ale vůdce ho předběhl. Vůbec se mu nelíbil jeho výraz. Rysy napnuté, ruce zatnuté v pěst připravené kdykoliv něco nebo někoho praštit. Naruto očekával každou chvíli ránu.
„Je ve vězení, za pokus o zabití Hokage-sama.“