Nová generace 2 - Kapitola 7.

„Bohužel to nejde.“ řekl napevno své rozhodnutí Hokage.
„A-ale Hokage-sama...“ zasekl se Yasuo nad překvapivou odpovědí vůdce Konohy „J-já musím...“
Slunce sotva vyšlo nad obzor, ale většina obyvatel vesnice už byla na nohou a chystala sebe nebo své ratolesti ke každodenním povinostem. Yasuo ztuhle stál před Hokageho stolem, který byl jako vždy plný papírů. Hokage se opíral a snažil se koukat dračímu bojovníkovi do oči, aby tak umocnil svou odpověď.
„Své rozhodnutí nezměním. Vím, že by si rád vyrazil do Země Větru, aby si mohl naposled spatřit svou sestru než jí spálí na popel, ale nemůžu tě v tuhle chvíli nikam pustit. Pokud se někomu podařilo zabít Izumi, určitě pro ně nebude problém zabít i tebe.“
„Prosím, Hokage-sama, já tam musím. Já i Aki. Chtěli bychom jí pohřbít na rodiném pohřebišti.“
„To už jsem zařídil. Poslal jsem několik lidí z ANBU, aby přinesli urnu s popelem. Budeš moct pohřbít svou sestru tam, kam si přeješ.“
Yasuo se uvolnil ze ztuhlého postoje a povzdechl si: „Dobrá Hokage-sama, je to váš rozkaz. Zůstanu tady i s bratrem.“
„Prosím, neměj mi to za zlé, jsou to bezpečnostní opatření. Rádi bychom zajistili i tvého staršího bratra, proto jsem jednotku, kterou jsem poslal pro urnu, také nechal doručit zprávu, aby Kazekage poslal pár svých ninjů na jeho ochranu.“
„Myslím, že to není zapotřebí. Ten starý blázen se umí o sebe postarat.“
Yasuo se Hokagemu mírně uklonil a mlčky se dal na odchod.
„Michio šel s nimi, aby to vše ohlídal.“ vypadlo najednou z Hokageho.
„Cože?“ zeptal se Yasuo a otočil se k zpět k Hokagemu.
„Moc se mi to nechtělo říkat, ale myslel jsem že by tě mohlo uklidnit, když budeš vědět, že misi vede jeden z tvých přátel.“
Yasuo mlčel. Asi po minutě se opět otočil k východu a hlesl: „Děkuji.“
Bez dalších slov odešel z kanceláře a nechal Hokageho nechat jeho práci...papírování.

***

„Zase jsme se nikam nedostali.“ povzdechla si zklamaně Mayu a znaveně se posadila na trávu.
„Není divu. Najít ty dva je velký oříšek. Chce to jen čekat a doufat, že se jednou objeví.“ pousmál se Hiroshi a posadil se vedle dívky
Naskytl se mu pohled na rozkvetlou travnatou pláninu skrz kterou vedla cesta končící v dálce jednou z vesnic. Hiroshi si lehl a díval se na oblohu.
„Říkal jste, že už jste s jedním z nich bojoval. Jaké to bylo?“ zeptala se zvědavě dívka.
„Nooo...On to zas tak boj nebyl. Spíš se dá říct, že mi zachránil život.“ odpověděl Hiroshi.
„Vám někdy někdo musel zachraňovat život?“ ušklíbla se Mayu.
„Ne jednou. V dětství to bylo docela obvyklé.“ zasmál se mladík a po chvilce zvážněl „Ale tohle bylo jiné. Když jsem tomu ninjovi položil ruku na pěst, cítil jsem z toho něco povědomého. Něco co už jsem odněkud znal, ale absolutně si nemohu vzpomenout na co.“
„Možná to byl někdo, koho jste znal v dětství a když jste ho potkal, tak se vám tím připomněl. Je to malá náhoda, ale proto jsou to taky náhody.“
Hiroshi se na Mayu zamyšleně podíval.
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Někdo z dětství. Jenže kdo? Moje dětství skončilo docela brzy. Teda aspoň taková ta dětská naivita.“ pousmál se mladík „Vážně mě nikdo nenapadá. Všichni, co jsem znal jsou buď mrtví nebo je znáš i ty. Asi se mi tehdy jenom něco zdálo. Přece jen je to několik let zpátky, takže už si nemůžu ty pocity pamatovat.“
Hiroshi se začal přehrabovat v jedné ze svých kapes a přitom dál sledoval oblohu. Po chvilce z ní vytáhl zmuchlanou fotku a dal jí Mayu.
„Co je to?“ zeptala se a prohlédla si fotku.
Na ní byla vyfocena ona samotná a z nepříliš velké vzdálenosti. Mayu si fotku vyděšeně prohlížela.
„Změňme téma.“ řekl Hiroshi „Někdo po nás jde. Tohle jsem našel v předchozí vesnici. Někdo to tam musel upustit. Buď máš tajného ctitele nebo po tobě někdo jde.“
„Nikdo mě nenapadá.“ hlesla Mayu a přitom nespustila oči z fotky.
„Fotka bude nová, takže zřejmě před pár dny teprve začali. Pokud chceme pokračovat v hledání, musíme postupovat opatrněji, zvláště ve vesnicích....Ledaže by nás sledovali právě teď. Pak by to byla jednoznačně moje chyba, že jsem tu fotku bral.“ přemýšlel nahlas Hiroshi.
Mayu se začala rozhlížet okolo sebe, jestli neuvidí nějaký záblesk světla nebo jen mírný pohyb. Hiroshi se ale vůbec nepohnul, jen dál sledoval oblohu a po ní plující mraky.

***

„Nikdo mi neřekl, že ty souboje jsou na život a na smrt.“ pomyslel si vyděšeně Yuki „Přece nemohu jen tak někoho zabít, jen protože to nějakej plešoun chce.
Podobnými myšlenkami v tuhle chvíli trpěli i Miu a Yuuto. Ani jeden z nich tohle nečekal. Dav už se mezitím se zbytkem soutěžících uklidnil a do arény vstoupil jeden z bodyguardů. V ruce držel dvě dřevěné tyčky jedna byla světlá, druhá tmavá.
„První zápas!“ prohlásil dunivým hlasem a ukázal světlou tyčkou na jednoho soutěžícího „Tetsuya! Shouta!“
Tmavou tyčkou ukázal na dalšího soutěžícího. Oba soutěžící, tvrdě vypracování muži udělali několik kroků dopředu.
„Zbytek vypadněte!“
Ostatní soutěžící se vrátili do uličky a jako stádo dobytka čekali až příjdou na řadu. Yuki vyděšeně zíral do země.
„Koukám, že nejsem jediný, kdo je šokovaný.“ ozval se Yuuta.
„Hm. Věděl jsem, že to bude drsný, ale očekával jsem maximálně zlomeniny, kosti trčící z těla ven, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude na život a na smrt.“ vydával ze sebe ztěžka Yuki „Kvůli tomu tu nejsem, nechci zabíjet, nejsem připraven.“
„Já už jednou zabil, ale k tomu byl aspoň důvod. Nechci zabíjet pro ničí potěšení.“ přidal se se svým problémem Yuuto.
„Aní mi o tom nemvluvte. Taky to dělám nerada.“ postěžovala si Miu, která se k nim už podvědomě připojila „Bohužel je to potřeba, takže kluci pokud se tam setkáme, omlouvám se vám.“
Oba dva se na dívku podívali. V tu chvíli dav zaburácel. Všichni tři se podívali do arény. Tetsuya ležel zmlácený na břiše a snažil se vstát. Shouta stál a těžce oddechoval. Pak se jeho pohled zaměřil do nejvyšší lóže. Yuki neviděl, co se nahoře děje, ale po pár sekundách se Shouta podíval na bodyguarda dole. Ten vytáhl kunai a podal mu ho. Shouta si kunai vzal, poustavil se nad Tetsuyova záda, pokrčil se, chytil ho za bradu a kunaiem mu podřízl hrdlo. Krev se vyvalila na písek a Tetsuya vydal chrčivý zvuk, který ale kvůli hulákání davu nebyl pomalu slyšet. Yuki sklopil zrak.
Bodyguard zatím zvedl tmavou tyčku a zařval: „Vítězí Shouta!“
Nějací lidé mezitím, co Shouta procházel po aréně a řval, odnesli Tetsuyovo tělo. Pak si něco vyslechl od bodyguarda a vrátil se zpět do chodby, kde ostatní čekali a prošel jí ven.
„Rai!“ zařval bodyguard a zvedl světlou tyčku a pak tmavou „Benjiro.“
Rai společně s jedním dlouhovlasým vytrénovaným mužem vstoupil do arény a každý se postavil na svou stranu. Yuki si všiml, jak u diváků probíhají rychlé sázky, zatímco oba bojovníci stáli a zírali na sebe. Raiův pohled se ale potom na krátký okamžik přetočil na horní lóže.
„Připravte se!“
Bojovníci se k sobě přiblížili a postavili se do svého bojového postoje.
„Začněte!“
Jako blesk vyrazila Raiova pěst ze spodu na Benjira jemně škrtla bradu a s obrovskou silou se zaryla do nosu. Ozvalo se křupnutí, slabě vytryskla krev a Benjiro se skácel k zemi mrtvý. Rai se se zlomyslným úsměvem podíval do chodby se soutěžícími. Ačkoliv byl Yuki někde uprostřed, zdálo se mu, že Rai kouká přímo na něj. Aréna ztichla.
„Vítězí Rai!“ prohlásil rozhodčí a přitom zvedl světlou tyčku.
Do Arény se vrátil život. Všichni se rozeřvali, někteří údivem, někteří pohoršeně, protože si Rai s se svým protivníkem ani nezkusil trochu pohrát. Rai se vrátil do chodby, v klidu jí prošel a vylezl ven stejně jako předtím Shouta.
„Opravdu zajímavý bojovník.“ řekl plešatý muž svým kolegům a ti se souhlasem přikývli „Myslíš, že by vám dělal problémy?“
Muž se podíval na jednoho ze svých bodyguardů.
„Ne, pane.“ odpověděl bodyguard.
Další dva zápasy už byli o něco delší, takže si diváci přišli na své. Teď se čekalo, kdo přijde na pátý zápas.
„Yuki!“ prohlásil rozhodčí a zvedl světlou tyčku „Hachiro.“
S tím zvedl tmavou tyčku. Do arény nedočkavě vtrhl asi patnáctiletý mladík a za ním se s nevelkou radostí táhnul Yuki.
„Ano, jak jinak. Člověk má někoho zabít a hned to musí být dítě. Díky moc. Jsem rád, že stojíš při mně.“ pomyslel si Yuki a podíval se na strop věže, když se procpal do arény.
Oba bojovníci se každý postavili na svou stranu a sázky mezi diváky začali. Yuki se díval na horlivého mladíka, který s nadšením dával údery do prázdna a v očich mu viděl radost. Poté ale ucítil na zádech nepříjemný pocit, otočil se a všiml si že mezi diváky je Rai a sleduje ho.
„Připravte se!“
Yuki sebou škubl, opět se podíval na svého protivníka a udělal několik kroků dopředu, stejně tak jeho oponent. Oba se postavili do bojového postoje.
„Začněte!“
Hachiro okamžitě vyrazil na Yukiho a začal střílet pravačkou údery. Yuki se bez problému uhýbal. Místo do stran však pokračoval dozadu. Když ucítil na zádech plot a dech diváků rychle se skrčil. Hachiro zrovna silně udeřil levačkou a jeho ruka se zasekla v plotu. Yuki od něj rychle utekl.
„Co sakra budu dělat?“ panikařil „Nemůžu ho přece zabít, ale prohrát taky nesmím....Do háje nedá se nic dělat. Zkusíme něco jiného, třeba budu mít štěstí.“
„To budeš jen utíkat.“ vysmál se Hachiro a přitom uvolnil pěst z plotu.
„Neboj se.“ ujistil ho Yuki „S útěkem jsem skončil.“
Oba dva udělali několik kroků dopředu a opět se postavili do postoje. Hachiro zaútočil levačkou, Yuki se vyhnul venkovním vstupem položil ruku na Hachirovu levačku a druhou ho praštil otevřenou dlaní do lokte. V tu samou dobu, kdy udeřil první rukou chytil Hachirovu levačku a škubnul s ní na opačnou stranu, ozvalo se lupnutí a loketní kloub se snažil skrz kůži probojovat cestu ven. Hachiro zařval. Yuki ho pustil a mladík spadl na zem. Řval bolestí a přitom si držel ruku. Ačkoliv zranění nebylo smrtelné, ani nijak vážné, Hachiro se nemohl postavit. Bolest na kterou nebyl zvyklí ho držela na zemi.
Yukiho pohled se stočil na horní lóži. Muž uprostřed natáhl pravou ruku zaťatou v pěst. Zvedl palec a otočil ho směrem dolů. Rozhodčí vytáhl kunai a hodil ho Yukimu. Ten ho chytil a podíval se na Hachira.
„Prosím ne.“ zašeptal bolestně.
Yuki ho ale neslyšel. Držel kunai v ruce a díval se na nemohoucího mladíka. Po chvilce na něj namířil kunai. Chystal se ho hodit, nechtěl si zašpinit ruce. Napřáhl se a hodil kunai. Ten se zabodl kousek od Hachira. Yuki se podíval do lóže.
„Já to neudělám! Nezabiju ho!“ přeřval dav.
Aréna opět utichla.
„Cože?!“ zeptal se pohoršeně nejstarší muž z horní lóže.
„Nezabiju ho!“ zopakoval Yuki „Vyhrál jsem, ale nezabiju ho!“
Muž zrudl vzteky. Šéf uprostřed ho ale uklidnil a postavil se.
„Všichni, co dosud nezápasili,“ začal „ten z vás kdo porazí tohoto muže automaticky postupuje do finálového souboje.“
Yuki se podíval do chodby. Ta se otevřela a do arény pomalu nastupoval zbytek soutěžících. Naštěstí pro Yukiho to nebyli všichni. Někteří zřejmě nechtěli vyhrát tímto způsobem a nebo riskovat nějakou újmu. Celkem jich tam bylo asi okolo dvaceti.
Před soutěžící, kteří se rozhodli bojovat proti Yukimu spadlo několik zbraní. Někteří si je bez váhání vzali. Yuki se postavil do bojového postoje.
„No, teď jsem oficiálně v pytli.“ pomyslel si.
„Takhle dopadne každý, kdo neposlouchá naše rozkazy!“ mluvil šéf směrem k Yukimu „Začněte!“
První se rozběhli na Yukiho. Měli v rukou mohutná kladiva a katany. Yuki se vyhnul jejich úderům a k nejbližšímu z útočníků se postavil bokem, zlomil mu zápěstí a potom vrazil pěstí do žeber. Ozvalo se zapraskání a první z útočníků padl na zem. Yuki dál pokračoval pohybu. Střídal uhýbání a útoky. Mladý bojovník si nyní držel svůj rytmus a díky plynulému pohybu se byl schopen vyhýbat všem útokům, aniž by se ho dotkli. Jeho útoky ovšem byli slabší. Sloužili spíše k odstrčení protivníka.
„Musím přitvrdit.“ pomyslel si a rozběhl se místu, kde byl kunai.
Hachiro už se stihl odplazit ke stěně arény a teď se strachem v očích sledoval, jak se všichni snaží Yukiho zabít. Yuki popadl kunai a skrčený se rychle otočil. Kunai se zabodl do nohy jednoho z bojovníků. Ten pustil zbraň a dal ruku na zranění. Yuki se postavil a vrazil mu pěstí do obličeje. Pak se vyhnul jednomu bojovníkovi s palcátem a vrazil mu kunai do zad, ale ne tak hluboko, aby mu poškodil plíce.
Soutěžící teď trochu zvolnili a začali před Yukim ustupovat. Ten držel kunai před obličejem a čekal, kdo zaútočí. Z jedné strany se na něj s šíleným řevem rozběhl muž s katanou. Yuki už se připravil k úhybu. V tu chvíli ho do hrudi praštil jedním z kladiv další soutěžící, který využil Yukiho chvilkovou nepozornost.
Yuki odletěl až ke zdi arény. Svezl se na podlahu a snažil se popadnout dech. Přitom rychle prohmatával žebra a hledal zlomeniny. Nic zlomeného naštěstí neměl. Teď když ležel na zemi snesli se všichni na Yukiho jako kobylky. Než k němu dorazili, napadl je někdo jiný. Před ním teď stáli Yuuta s Miu a devastovali zbytek soutěžících.
„Co to do ****** dělá?“ zeptal se jeden z kapucářů, který byl se svým kumpánem mezi diváky, když uviděl v aréně Miu „Chce to všechno pokazit?“
„Doufám, že vím co dělám.“ pomyslela si Miu a hbitě se vyhla dvěma mečům najednou.
Dlaně měla opět otevřené a prsty napnuté. Vždy stačil jeden nebo dva zásahy a protivník ležel na zemi. Yuuta zatím bojoval se třemi bojovníky najednou. Nakonec se mu povedlo meč jednoho z protivníku nasměrovat, tak aby zranil dalšího nepřítele. Pak zmateného muže složil na zem hlavičkou. Co nejrychleji se vyhnul útoku posledního protivníka, vrazil mu pěstí do solaru. Protivník padl na kolena a snažil se popadnout dech.
Yuki se ještě snažil vzpamatovat z úderu, který dostal. Yuuta mu s Miu pomohli na nohy. Zbylí soutěžící teď okolo nich kroužili a čekali jestli se něco stane.
„Koukám, že letošní turnaj bude hodně zajímavý.“ ozval se jeden z šéfů a podíval se na plešatého muže „Vymyká se vám to z rukou, Souto.“
„Ještě není konec.“ usmál se klidně Souta a podíval se na svého bodyguarda „Sežeň jich co nejvíc a nadělejte z nich fašírku. A vem i toho drsňáka z druhého zápasu. Řekni, že dostane zaplaceno.“
„Ano, pane.“ přikývl bodyguard a odešel.
„Yuuto, Miu, omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhl.“ vyhrkl z těžka Yuki, když mu pomohli na nohy „Ve skutečnosti, bych si je dokázal podat sám.“
„Co? O čem to mluvíš? Kdo jsi?“ ptal se Yuuta překvapeně.
„Nejsem úplně normální člověk.“ odpověděl Yuki.
„Další. Je snad pojistka, kdybych selhal.“ pomyslela si Miu.
Z horní lóže se ozval potlesk. Souta tam stál a hlasitě tleskal.
„Nádherná podívaná....Bohužel je na čase ji ukončit, všichni soutěžící se mohou vrátit zpět do chodby.“
Všichni – zranění i nezranění – se vrátili, doplazili nebo byli odtaženi zpět do chodby a aréna se vylidnila.
„To se mi nelíbí.“ přiznala se Miu.
„Mám stejný pocit.“ přidal se Yuuta.
Během krátkého okamžiku se rozbil plot v druhém patře věže a na zem seskočil Rai.
„Zdravíčko.“ pozdravil.
„Nechte ho na mě.“ odstrčil Yuki mírně Yuutu a Miu „Postarám se o něj.“
Rai se na Yukiho rozběhl. Mladý bojovník se rychle vyhnul jeho prvnímu kopu a snažil se ho shodit dokud byl nevyvážený. Pozdě. Rai rychle zareagoval a praštil Yukiho do obličeje. Yuki udělal pár kroků zpět, pak ale opět zaútočil. Oba dva se teď dostali do změti úderů a úhybů. Bylo to až neuvěřitelné, že dva obyčejní lidé jsou schopní takovéhle výměny úderů a tak rychlých pohybů.
„Není pochyb, jeden z nich je pojistka. Ale který.“ pomyslela si Miu.
Na přemýšlení ale nebyl čas. Do arény naběhlo asi deset mohutných bodyguardů a všichni byli připraveni okamžitě záútočit. Jeden z bodyguardů se rozběhl k Raiovi a Yukimu a srazil Yukiho prudce na zem.
„Nechte ho! Je můj!“ zařval Rai a rozběhl se na bodyguarda.
Cestu mu ale zastoupil Yuuta a hned zaútočil. Rai se s přehledem vyhnul. Miu tak zůstala na ostatní bodyguardy sama. Ti si samozřejmě svou převahu uvědomili a tak se začali okolo dívky stahovat. Miu zavřela oči a něco si zašeptala.
„Půjdeme jí pomoc?“ zeptal se Nikko.
„Ne. Nemají podezření, tak zůstaneme skryti.“ odpověděl Goro.
Yuki se přetlačoval na zemi s bodyguardem a snažil se ho ze sebe shodit. Šlo to ztěžka, musel být opravdu vytrénovaný.
„Promiň, kámo.“ procedil skrz zuby.
V tu chvíli bodyguard zařval bolestí. Na jeho rukou se začali objevovat skvrny od popálenin. Povolil stiskl a Yuki ho odkopl. Miu otevřela oči. Byli hnědé a vypadali jakoby patřili jestřábovi. Rychle se rozběhla na první bodyguardy. Jedna její ruka skončila v břichu prvního z bodyguardů a druhá jen škrábla jeho rameno, protože muž stihl včas zareagovat. Miu vytáhla svou ruku z bodyguarda a švihla s ní. Proud krve z ruky se rozstříkl na písku arény. Yuki se rychle k ní rozběhl. Stačilo, aby dvěma bodyguardům máchl rukou těsně před obličejem a ti začali řvát bolestí nad svými spáleninami.
„Koukám, že ani ty nejsi normální člověk.“ řekl Yuki.
„Já myslela, že to víš.“ odpověděla Miu.
Yuki nemohl odpovědět, protože se k nim bližili další bodyguardi a i ti, co se vzpamatovali z Yukiho útoku.
„STŮJTE!“ zařval někdo.
Po celý souboj, dav vyřvával a užíval si jatka, teď ale všichni zase ztichly. Pohledy se stočili k Raiovi, který držel Yuutu, tak že mu stačilo jedno škubnutí a zlomil by mu vaz.
„Pusť ho!“ rozčílil se Yuki.
Krev v těle se mu začala vařit.
„Můžeme se dohodnout. Tvůj kamarád a ta dívka mohou odejít. Stejně tak bodyguardi odejdou zpět na svá stanoviště. Budeme tu jen my dva a ukončíme to po svém. Co ty na to?“ položil Rai svou nabídku.
Soutovi v lóži se obličej zkroutil do nepříjemné grimasy. Nelíbilo se mu, že si Rai začal dělat, co chce.
„Souhlasím.“ přikývl Yuki a podíval se na Miu „Můžeš odejít.“
„Ale...“
„Ať už máš za úkol cokoliv, tak teď odejdi. Rozumíš?“
„Musíme zasáhnout.“ řekl Nikko.
„Ne, nemůžeme ohrozit misi.“ zastavil ho Goro „Ještě počkej.“
„Kluka pustím až ta holka odejde.“ prohlásil Rai a rozhlédl se po bodyguardech „Vy se zatím rozejděte.
Najednou ucítil něco za svými zády. Pustil Yuutu a rychle uskočil. Dva senbony se ve vysoké rychlosti zabodly do Yuutova krku a kousek se prodral ven. Yuuta se vyděšeně díval na Yukiho a přitom vydával dávivé zvuky. Rai se překvapeně podíval do lóže. Souta stál a bylo poznat, že on senbony vyhodil.
„Sakra, teď jsem si kvůli tomu musel zašpinit ruce nějakou nickou.“ povzdechl si znuděně, zatímco Yuuta padal k zemi a zase se posadil „Přiveďte mi všechny tři nahoru.“
Bodyguardi srazili k zemi Miu, která byla jen kousek od vstupu do chodby. Ani se nijak moc nebránila a její oči se zase vrátili do normálu.
„Půjdu sám.“ řekl Rai, když ho bodyguardi obklíčili.
Yuki se nemohl pohnout, zbytek bodyguardů se na něj snesl jak roj vos a začali ho mlátit. Yuki se ani nedokázal bránil. Bodyguardi ho surově zmlátili a pak se s ním Miu a Raiem vydali do nejvyššího lóže.
„Omluvte prosím tyto potíže. Dejte si prosím na okamžik pauzu než tento problém vyřešíme.“ promluvil Souta k divákům a pak se i se zbytkem šéfů odebral pryč z lóže.
Mezitím Rai, Miu a Yuki, který byl jen taktak při vědomí, vyšli s bodyguardy ven a vydali se po schodech nahoru. Minuli ovšem třetí patro a pokračovali až do čtvrtého, kde byli dvoukřídlé dveře. Vešli dovnitř a naskytl se jim pohled na velký luxusní pokoj v bílém provedení s dlouhým stolem uprostřed, kde už seděli všichni šéfové. Bodyguardi seřadili všechny tři v řadě za sebou.
Všichni si najednou uvědomili jednu věc. Dostali se kam potřebovali.