Konoha vzhůru nohama IV. - lepší pozdě než-li vůbec

Uplynuly další dvě hodiny a nikdo se nevracel. Kiba měl nervy na vlásku.
„Neměl jsem je tam posílat samotné.“ vyčítal si stále dokola a hlavou mu běžely nejhorší scénáře toho, co se mohlo stát.
„Proč to muselo potkat právě nás?!“ vykřikl a jako obvykle uhodil pěstí do zdi.
Zoufale zatínal všechny svaly ve svém těle, měl už dost ukrývání, ani jejich vlastní rodiče netušili, že přijde něco takového.
Ještě v době kdy on i ostatní chodili do akademie by tohle nikoho ani ve snu nenapadlo.
Listová sice prohrála boj a byla ovládnuta, ale příliž se toho neměnilo, tehdy se jen Orochimaru prohlásil Hokagem a tváříc se, že to dělá pro dobro všech si zabral část vesnice. Lidé se stále mohli bránit, takže něměl příliž na výběr.
Ještě mnoho let ninjové z Listové normálně fungovali, než vydali zákon, který to zakazoval.
Před jeho vydáním si Orochimaru přivlastnil již téměř polovinu vesnice, vyvlastnil domy některých rodin a daroval je zrádcům Listové za jejich věrnost.
Bylo jen velmi málo lidí, kteří pro ně nemuseli nic udělat, k těm patřil i Sasuke. Orochimaru si tehdy naivně myslel, že bude jeho největším trumfem. Naštěstí ale nestihl svůj plán dokončit.
Byl vydán zákon, jež zakazoval fukci všem ninjům, kteří nebyly na jeho straně. Proto někteří Jounini předstírali zradu Konohy. Možná už tehdy se měli všichni ninjové podřídit a tajně osnovat plány.
Jenže vesničané na protest bezmyšlenkovitě zaútočili na budovu Hokage, sice se jim po krvavé bitvě s jeho nohsledy podařilo zabít Orochimara, ale to co mělo přijít pak, bylo daleko horší.
Nástup nestvůry, bez sebemenších náznaků pocitů. Byl o něco chytřejší a o mnoho horší než nějaký Orochimaru, jeho věrný žák, který celou dobu tajně rostl a sílil v jeho stínu. Had který čekal, až se bude moci vyhřívat na slunci. Kabuto byl horší než cokoliv co Listovou dosud potkalo.
Chytře vybral nového Hokage, všechny příkazy byly vydávány skrze něj a při jejich neuposlechnutí hrozil Hokageho smrtí.
To také vyplnil po pokusu Písečné vesnici osvobodit. On sám o ten titul nestál, nechával si říkat Vládce. Vlastně ani nikdo nevěděl, kdo Hokage v současné době byl a kde se skrýval, byl jen Kabutovou figurkou stejně jako plno jiných.
Nyní už byli jen ninjové kteří se přidali k vládci, ostatní nesměli na veřejnosti bojovat, nosit vesty, čelenky ani zbraně. Kibu ta skutečnost ničila.
„Skrývat to čím opravdu jsme.“ pomyslel si.
„Tak takový jsme hrdinové? Dělám to jen kvůli utajení, ale jestli plán selže, nesejde na tom, už nikdy nebudu muset předstírat, že pro mě tohle nic neznamená.“ pomalu se uvolnil a pohlédl na Akamaru.
„Půjdu je najít.“ prohlásil.
„Na to zapomeň! Mohl bys tím všechno zníčit! Prozradit nás, pak už by nebyla šance...“ vyskočil zprudka Neji a chytil ho za rameno.
Kiba ho to nenechal dokončit. Vstekle se otočil.
„Mám tu dál sedět jako zbabělec? Když tam venku možná někdo z našich přátel umírá?!“ vykřikl rozčíleně.
„Kibo přestaň! Dobře víš, že tohle už dávno není o hrdinech a zbabělcích, doba kdy jsme mohli být hrdí na to čím jsme je pryč! Dobře víš, že mrtví budeme při záchraně Listové k ničemu! Každá válka má oběti a ty je nemusíš znásobovat!“ začal se s ním hádat Neji.
Kiba se pomalu odvrátil.
„Tak takový si teď Neji? Tohle je nyní tvá cesta ninji? Mluvil si o důvodu k životu, že tvým úkolem je teď chránit Hanabi. Přesto vím, že totéž co já dnes bys i ty udělal před pár lety pro Hinatu. Jestli je tohle tvůj nový způsob života, být zbabělcem, pak bude tvůj život dlouhý a osamělý.“ řekl Kiba smutně.
„Máš pravdu.“ odpověděl Neji a střepatý kluk spozorněl.
„Možná bude smutný, osamělý, ale to je můj osud. Ani já se s tím nevyrovanám, už jsem ti to říkal. Stokrát raději bych zemřel po boku svých druhů. Nikdy si neodpustím fakt, že jsem je opustil když umírali. Jenže jsem musel splnit svůj úkol. Tak jsem to cítil. Musím se postarat o Hanabi a pomoct vám v boji, stejně jako i ty musíš splnit svůj úkol. Musíš nás vést do boje o naše domovy.“ řekl smířeně a Kiba k němu udělal několik kroků.
Z hluboka si povzdychl. Věděl, že jestli tam Hinata nebo Shino zemřou, nikdy si to neodpustí. Bývali přece jeden tým, ale Neji měl pravdu, bez ohledu na to, jak moc se bude nenávidět, nesmí teď ohrozit celou misi kvůli přátelům, takový byl těžký úkol velitele.
„Ta věc o které si před tím mluvil. Co je to za oční techniku, jak funguje?“ zeptal se Nejiho.
„To nevím, ale jde to po tvé krvy. Nesmí se jí dotknout.“ řekl Neji a pak si sedl na jednu z klád, jako by to nechtěl dál rozebírat.

Konečně uslyšeli kroky, Kibovi se očividně ulevilo. Nechtělo ho už ani napadnout, že by se nevraceli živí a zdraví. Za rohem to zašramotilo a někdo se dral dovnitř.
„Proč jdete pozdě?!“ zeptal se Sasuke důrazně se škodolibou radostí z představi, jak se Shino vymlouvá a on se nad něj zase bude moct povyšovat.
„Omlouvám se...“ začala osoba, jejíž hlas jim byl povědomí, ale nemohli si ho spojit s tváří. Jen mistr Gai se zatvářil jako by viděl ducha i když ve skutečosti zatím jen matně rozeznávali obrysy postavy „..ale plazil se nám přes cestu šnek a měl přednost.“ dokončil muž. Jak Sakuře tak Sasukemu spadla čelist.
„Vy jste se za ty roky nenaučil chodit včas?!“ vyjekla Sakura.
„Á Haruno Sakura... ..jaké milé překvapení. Ovšem né že bych tu takovou skvělou kunoichi neviděl rád.“ usmíval se Kakashi jako měsíček na hnoji, ale Sakura ho stejně musela obejmout. Pak se podíval na Sasukeho.
„Co to má být, setkání starých přátel?“ řekl povýšeně, aby se objímání vyhnul, což však nemusel, protože už Kakashimu pevně svíral nohu Gai.
„Já myslel, že jsi mrtvý! Tak rád tě zase vidím!“ radoval se.
„Já tebe taky.“ přikývl Kakashi, ale duchem byl přitom úplně jinde. Mlčky se trochu zmateně rozhlížel po jeskyni. Nejvíce ho překvapilo, když spatřil Gaaru a Temari.
„Děje se něco?“ ptala se Sakura, ale on jako hluchý a slepý stále koukal jinam.
„Není rád, že nás vidí?“ pomyslela si dívka.
Ve skutečnosti byl Kakashi moc rád, že se s nimi všemi setkal, ale něco mu tu chybělo. Vlastně čekal úplně jiné úvítání. Celou cestu z toho pekla až sem měl v hlavě tkvělou představu. Chyběl mu křik ve chvíli, kdy se kolem nj proženě cosi střapatého a udělá kolem paseku, než ho srazí na zem. Ta představa tu byla pořád, měl pocit skoro jako by to viděl, ale jakmile se jen maličko pohnul, bylo to pryč. Jeskyně byla tichá, nikde žádný křičící chlapec bourající každým pohybem své okolí.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Sakura a položila mu ruku na rameno spolu se svým láskyplným pohledem.
„Jistě.“ přikývl.
„Sakuro..?“ začal opatrně lehce vážným tónem, až i ona poznala, že se něco přece jen přihodilo.
„Ano?“
„Sakuro, kde... ..kde je Naruto?“ zeptal se pomalu a opatrně. Protože si sám nebyl jist, jestli chce znát tuhle odpověď. Jirayia který do teď pozoroval musel uhnout pohledem, všichni naprosto ztichli a čekali, co mu na to chce Sakura říct. Dokonce i Sasuke se přestal tvářit jako král jeskyně a na čele mu naskočila malinká vráska.
„Eh, Naruto... ..víte Naruto je...“ koktala rozpačitě „..totiž, my nevíme kde je.“ řekla smutnou pravdu „Nikdo to neví.“ Dodala ještě Sakura. Chvíli bylo snad ještě horší ticho než před její odpovědí, pak si Kakashi odkašlal.
„No, nenašli ho mrtvého a to je hlavní. Jak zám Naruta někde se určitě zašil, fláká se a spokojeně láduje ramenem.“ olehčil Kakashi situaci i Sakura se při té představě usmála. V těchto těžkých dobách jim nezbývalo víc než naděje.
„Máte pravdu, Naruto je jistě v pořádku.“ ozval se optimistický hlas od vchodu a chlapec udělal několik kroků vpřed.
„Lee?!“ Gai který se stále ještě plazil po zemi pustil Kakashiho nohu a vrhl se po klukovi.
„Lee ty si, ale vyrostl!“ začali mu téct radostné slzy.

Zatím se pohnuli i ostatní. Hinata si sundala masku a šla se Shinem za Kibou.
„Hlásím, že mise byla na sto procent úspěšná.“ řekla spokojeně.
„Jo jen vás zbrzdil šnek.“ zamrmlal si pro sebe Sasuke a doufal, že se Shino ozve, aby se s ním mohl začít hádat. Shino však mlčel.
„Tedy až na menší spoždění.“ usmála se Hinata.
„Lepší pozdě, nežli vůbec.“ usmál se Kiba a objal ji. Dívka se mu zadívala do očí a trochu se přiblížil.
„Hej vy dva, zase tak úspěšná ta mise nebyla, tak tu oslavu nepřehánějme.“ napomenul je Neji a jak chtěl Hinatu odstrčit, vyrazil do ní tak, až málem upadla.
„Hm, jo, tak menší. Tomu říkáte menší fajn.“ povídal si Sasuke sám se sebou.
„No tak, přestaň zase rejpat.“ otočil se k němu Shino.
„Jo jistě, když někdo udělá malou chybyčku, hned se do něj můžeš navážet, zato tvoje totální spoždění jakožto velitele je naprosto v pořádku.“ chopil se konečně Sasuke příležitosti mu všechno vyčíst a zároveň tím vyhlásit odvetu jejich předchozí hádce.
„Tou drobnou chybyčkou máš namysli jak si se vykašlal na svoje kamarády a zmizel, když šlo do tuhého, nebo jak si se postavil proti nám, když jsme šli osvobodit tvou vesnici?“ vložil se do toho nečekaně Gaara.
„To není fér, ani jsem nikoho nezabil!“ ohradil se.
„Ale stál si proti nám!“ zamračil se Gaara a zvýšil hlas.
„Jo teď si použil přesnej termín! Stál! Já jsem tam jenom stál! Možná jsem se po někom občas ohnal a nebo někoho odvlakkl stranou, aby to vypadalo, ale veř mi, že ve skutečnosti jsem se moc nepředřel! Nemůžu za to, že i bez mojí pomoci Kabutovi se ti s celým vojskem nepodařilo vyhrát.“ zakroutil se Sasuke, jako by seděl na hřebících.
Na to už Gaara neměl odpověď. Jen si povzdychl a opřel se o zeď.
„Ani teď se moc nepředřeš.“ řekla jedovatě Temari.
„Jistě, proč bych měl. Vlastně nevím, co tu vůbec ještě dělám. Vy mě tu nechcete a já tu s vámi rozhodně taky být nechci.“ řekl a založil si ruce, aby tomu přidal a skutečnosti, jelikož odchodem to mometálně stvrdit nemohl. Šichni se na něj naštvaně podívali.
„Ne fakt, strašně mi jdete na narvy, připadám si tu jako na srazu třídy. Co tu vůbec celý dni děláme. Sedíme a zíráme do stěn nebo stropu. Znám už každou prasklinu tý stěny naproti, budu jí schopnej nakreslit i za deset let.“ řekl. Všichni na něj jen dál mlčky zírali, což ho dovádělo k šílenství. Neuměl najnou číst v jejich výrazech.
„Jestli tu tak dlouho vůbec budeme.“ vystoupila ze stínu poslední osoba, která po boku Ino jen tiše sledovala dění. Její tmavé oči se strácely ve tmě.
Sasuke ji hned poznal, ale neměl důvod předstírat radost, všechno kolem už mu připadalo jako podivná iluze. Vlastně téměř doufal, že se to odehrává jen v jeho hlavě. Náhle vyskočil a namířil si to ke štěrbině tvořící vchod.
„Kam myslíš, že jdeš?“ zavolala z ním Sakura a Sasuke dostal nemilý pocit, že ho chce zase praštit.
„Projít se!“ řekl vstekle „Na chodbu!“ dodal pak pro upřesnění.

„Co je v plánu teď, Kibo?“ zeptal se Chouji. Chlapec si unaveně sedl a rozhlédl se po ostatních.
„Myslím, že jsme kompletní, musíme zjistit, ještě plo věcí. Uděláme si tu základnu a při nejlepší příležitosti si rozdělíme pozice a zaútočíme na sídlo Hokage, které teď Kabuto nazývá svým palácem. Nejprve se na to však musíme připravit.“ vysvětlil.
„Věděl bych ještě o někom, kdo nám může hodně pomoct.“ navrhl Kakashi. Všichni k němu rázem upřeli tázavé pohledy.
„Mluvím o současném Hokage.“ vysvětlil v zápětí.
„Ale není náhodou na Kabutově straně?“ zeptal se Lee.
„Ne, to jistě ne.“ zakroutil Kakashi nesouhlasně hlavou.
„Mitře Kakashi, nikdo přece neví kdo to je a kde je. Co zamýšlíte?“ zeptala se nechapavě Sakura.
„Já nahodou vím kde je.“ ušklíbnul se pod maskou „No a údajně je taky docela chytrej a vůbec, je to hokage, to samo o sobě něco znamená.“ řekl tak nějak tajemným způsobem a přesvědčil tím ostatní, aby ho poslechli.