Víš, co je cestou válečníka...? 1. kapitola

Prolog:

Dobře vím, jak to bolí, když vám někdo blízký vrazí kudlu do zad. Já to vím, protože jsem to poznala na vlastní kůži, já to poznala doslova. V mém případě to nebyl přítel, kdo mě zradil, kdyby jen on, ale byl to celý můj národ, můj lid. Chránila jsem je, povzbuzovala, utěšovala, jako správný přítel i ochránce, ale jejich srdce, které zalil strach, prach sprostý strach, jim zatemnil mysl a já tu teď pociťuji tuhle bolest ze zrady. Obětovala jsem pro ně všechno dokonce i mého nejlepšího přítele, milovala jsem je a oni mě tu nechají ležet v kaluži krve, v bolestech. Bolest se pomalu vytrácela a já? Necítila jsem nic. Bolest odeznívala do nejvzdálenějšího kousku mé mysli a zůstávala jen prázdnota a nenávist. Nenávist vůči nim všem, kdo se mnou bojoval a zradil.

Můj zrak se rozostřil, barvy se slévaly do jedné a bolest se ozývala v náhlých, nevyzpytatelných intervalech. Úlevný křik z mých úst nikdy nevyšel.
Pršelo. Kapky vody pomalu dopadaly na mé tělo. Ten déšť byl tak očisťující, tak svěží a hravý, jako by mě chtěl vytrhnout z mých představ a myšlenek na moji nenávist, chtěl, abych na nic nemyslela a hrála si s ním, byla zase jako malé dítě, které nemá žádné myšlenky na to, na co právě myslím já. Nenávist … chtěl, abych zapomněla na nenávist, ale to já nemohla. Nenávist bylo to jediné, co mi zbylo, co mě zde ještě drželo. Držela mě nad propastí nevědomí, nad muky, která bych prožila, pro někoho vysvobozující smrt, ale pro mě to nejhorší, a proto jsem se nemohla poddat tomu chtivému pocitu vysvobození. Mám tu přece ještě svůj úkol, musím, musím se … pomstít! Za mě, za Toriho, za smutnou Sayu, za mou rodinu! Nikdy se nevzdám, dokud nedosáhnu svého. Nikdy!
Teď se rozpršelo ještě víc, jakoby se ten déšť naštval a rozhodl se, že mě zbaví nenávisti násilím, ale ani zuřivý déšť mě nedokázal probudit z mé letargie.

Vzpomínala jsem, na své dětství, na přátele a na to co mi provedli. Vzpomněla jsem si, jaký to byl šok cítit chladné ostří katany, které mnou projelo, ale to mě tolik nebolelo, jako to od koho ta rána přišla. Za to všechno může ta prokletá mise. Kdybychom ji odřekli, Tori by žil, Sayu by nebyla zraněná a já bych necítila tu hořkou nenávist.
Dívala jsem se na oblohu, na ty temné, těžké mraky. Kapky vody dopadaly na mé čelo a pomalu stékaly pode mě, kde se smíchaly se stále se zvětšující kaluží mé krve a bláta. Všude bylo tíživé ticho, které kazilo podivné šplouchání a čvachtání. Zamlženým a stále se rozostřujícím zrakem jsem zahlédla pohyb, což bylo poslední, co jsem viděla. Můj zrak mě opustil a já se propadla do podivného stavu otupění.
,,Tobi, měl jsi pravdu! Báli se jí a jejích očí, a tak ji tu nechali a tím se vzdali svých posledních tajných trumfů. Koupili si jednosměrnou jízdenku k prohře. Teď už mají jen Naruta a Bee." Řekl nakřáplý, mladý hlas plný nadšení malého dítěte.
Má mysl se stávala stále otupělejší a celé mé vědomí začalo postupně odplouvat do neznáma a poslední, co jsem zaslechla, byl hrozivý smích.

1. kapitola

"Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít."
Jan Werich

"Nikoho vhodného zrovna v této době po ruce nemáme. Sice jsou mladí, ale už si konečně zaslouží svou šanci!" řekla klidným hlasem Mizukage a podívala se na Aoa, který stál před jejím stolem a nebyl z jejího rozhodnutí zrovna dvakrát nadšený.
"Mizukage-sama, myslel jsem si, že jste se na srazu kágů dostatečně přesvědčila o síle Sasukeho," řekl Ao s kamenným výrazem ve tváři.
"Ale ve zprávě nestálo ani slovo o tom, že musí bojovat se Sasukem," řekl zatím docela jistý Chojuro, "hlavním cílem je najít Sasukeho a informovat o jeho pohybu ostatní," po této větě docela znejistěl, ale Mizukage se na něj stále mile usmívala, proto pokračoval dál. "Tým, který Mizukage-sama navrhla, se skládá ze dvou skvělých senzibilů, kteří dokážou rychle vycítit a rozeznat chakru a kdyby přece jen došlo k boji, dokážou se o sebe postarat a navíc je tam ještě Kami, která díky svým bojovým schopnostem získala hodnost jounina velmi brzo."
"Dobrá připomínka Chojuro, osobně si myslím, že Sayu a Tori jsou schopní připojit se ke Kami v boji. Dohromady tvoří skvělý tým," řekla Mizukage a pohlédla na Aoa, který už neměl tak kamenný výraz.
"Když dojde k boji, nemají moc velkou šanci, jsou mladí, a ještě nikdy nebyli na misi tohoto typu!" stál si za svým názorem Ao.
Mizukage se po jeho názoru zvedla od stolu, při čemž se stále mile usmívala. Došla k Aovi a mírně se k němu naklonila. "Za ten tým přebírám zodpovědnost, a jestli nezmlkneš, zabiju tě!" zašeptala neztrácejíc svůj milý úsměv sladkým hláskem. "Byla bych ráda, kdybys za nimi zašel a vzkázal jim, aby se dostavili, Chojuro," při tom se na Chojuru laskavě podívala.
Ten jen nadskočil, tiše pípnul: "Hai," a rychle zmizel.

Na malém paloučku v lese napjatě čekala krásná dívka. Neposedné havraní vlasy rozevláté okolo oválného obličejíku, vysoká postava přikrčená v obranném postoji a v očích hmatatelné soustředění. Okolo husté, tíživé ticho. Dívka se rychle otočila, odrazila kunai, který na ni letěl, přešlápla, vyskočila, ve vzduchu se otočila a zablokovala útočníkovu ránu, která by jí stoprocentně vyrazila dech. Útočníka to nepřekvapilo, očekával to, vždyť bojoval s nejnadanější a nejlepší kunoichi z mladších dívek a navíc moc dobře ji znal, vždyť to byla jeho nejlepší kamarádka. Odskočili od sebe, oba vyčkávali na útok toho druhého. Ne moc trpělivá dívka zaútočila první. S kunaiem v ruce se rozeběhla a ohnala se po jeho krku. Ostří nože proťalo vzduch, ale útočník se tomu lehce vyhnul, dřepl si, zatočil se, čímž podrazil dívčině nohy. Dívka to ustála jen taktak, ale už nečekala, že na ní zezadu poletí další dva kunaie, kteří ji mířily přímo do zad.
Výborně mířené nože, které mají odlákat pozornost od třetího, který je hned v závěsu, akorát letí níž. Takže kdyby se skrčila, zasáhne jí ten třetí a zase tak vysoko skákat neumí, ale jakmile by se vyhnula, bude v útočném poli druhého bojovníka. Ti dva byli výborně sehraní a dívka nemohla nikam utéct, ale je přeci nejlepší a nejhbitější. Vyskočila, přetočila se ve vzduchu, srazila spodní kunai a lehce se protáhla v mezeře mezi těma dvěma prvníma. Počítala i s útokem od kluka před sebou a dočkala se ho. Na nic nečekal a snažil se dívčinu pozornost upoutat na sebe, aby dal příležitost svému komplici.
Mezitím se k nim nepozorovaně přibližovala další dívka, užuž chtěla začít svůj útok, když vycítila, že je někdo pozoruje. Hvízdla na kluka a dívku, kteří se stále mlátili hlava nehlava, ale bylo jasné, že by vyhrála dívka s havraními vlasy. Hned přestali a ještě v bojovném sevření se na ní oba zlostně podívali.
"Pro dnešek už by to stačilo," zavelel chlapec, odtrhl se od dívky a natočil se k lesu, kde právě vystupoval nejistý Chojuro.
Když k nim došel, hned spustil: ,,Tori, Mizukage si vás žádá," řekl a zadíval se do očí veliteli týmu.
Tori kývnul hlavou na souhlas a pak pokynul k Sayu, čímž ji naznačil, aby vyrazila jako první. Dívka s dlouhými, stříbrnými, vlnitými vlasy nic neřekla a rozeběhla se. Vysoký hnědovlasý mladík si ještě jednou přeměřil Chojuru svýma ledově modrýma očima a vydal se za Sayu.
Dívka s havraními vlasy se otočila a zamířila nedbale, se zavřenými oči opačným směrem než ti dva. Chojura tam jen nevěřícně stál.
"Kam to jdeš Kami. Velitelství je přece druhým směrem. Měla bys jít s Torim a Sayu k Mizukage!
Dívka se otočila, otevřela oči a znuděně pohlédla na Chojuru. "Musím?"
Chojuro přikývl a namáhavě polkl. Kami se zamračila a loudavým krokem prošla kolem Chojury, teď už správnou cestou k Mizukage.

Tori a Sayu mlčky stáli před stolem Mizukge. Tori nervózně a naštvaně přešlapával na místě. Byl jako lev v kleci. Sakra, tak kde se fláká? Byly jeho jediné myšlenky. V tom se rozletěly dveře, ve kterých stála malá postava s vlasy rozježenými okolo hlavy. Majestátně vstoupila do místnosti a přešla k Torimu, kde se zastavila po jeho pravici. Své velké oči upřela na Mizukage. Toriho a jeho rozzuřeného pohledu si nevšímala, dobře věděla, že stoupnout si vedle něj je to nejhorší a nejprovokativnější co mohla udělat. Možná proto to udělala.
Tori se k ní přiklonil, ,,Jdeš pozdě." Zasyčel s notnou dávkou hněvu.
Kami, stále hledíc před sebe, nevnímajíc jeho hněv odpověděla zcela klidně až mrazivě.
,,Já jdu tak akorát, jen vy dva jste tu moc brzo."
Tori nabral rudou barvu v obličeji a jeho oči mu málem opustili oční důlky, jak se snažil nevybuchnout vztekem. Sayu nehnula ani brvou, její pohled byl neurčitě upřen na Mizukage, která to všechno pozorovala s pobaveným úsměvem.
"Mám pro vás misi," oznámila jim Mizukage klidně.
"Je to mise typu A…pokud nedojde k otevřenému boji. Pokud ano, a modlete se, aby ne, tak je to mise typu S!"
Tori se zarazil. "Typu A…pokud nedojde k otevřenému boji a pokud jo tak S, co tím myslíte Mizukage-sama, ještě nikdy jsme nebyli na takovéto misi."
"Cílem mise je zjistit, co nejvíc informací o Sasukem Uchihovi…kde se zdržuje, s kým se zdržuje, popřípadě zjistit jeho plány," řekla Mizukage s vážným výrazem hledíc na Toriho. "Každá vesnice vysílá pátrací jednotku a já vybrala vás," při těchto slovech Mizukage očima přejela celý tým. "Doufám, že mě nezklamete."
Tori se podíval na obě dívky, které přikývly a Kami přihodila ještě nadšený, rozzubený úsměv. "Dobrá přijímáme tu misi."
"Mám jednu prosbu…pokud to bude možné, vyhněte se otevřenému boji s Uchihou," dodala s výraznou prosbou Mizukage. "Kdyby nastaly problémy, ihned mě informujte a to platí i pro případ, když najdete Sasukeho."
"Co si o té misi myslíte?" zeptal se Tori nejistě.
Kami se nadšeně zasmála, nebo aspoň si to Tori myslel. "Je to super!" a znovu přišlo zasmání od uch k uchu. Za to Sayu jen pokrčila rameny, nikdy nebyla moc hovorná, ale netvářila se, že by jí tahle mise vadila.
Tori zoufale zaúpěl. To je teda tým! Jedna je až příliš nadšená a druhá se ani nevyjádří, pomyslel si zoufale.
Sayu sice měla na své tváři obvyklou nezaujatou masku, ale v mysli ji něco užíralo. Emoce dokázala perfektně skrývat, ale také vycítit. Poznala, že Kami něco trápí. Sice se smála jako obvykle, ale v tomhle smíchu byl i kousek strachu a že by nevole. Jako by na tu misi vůbec nechtěla, něčeho se bála.
"Tak jo! Ehm, sejdeme se tu přesně se západem slunce. Naše mise je tajná! Buďte přesné!" rozkazoval Tori a pohled zavrtal do Kami.
,,Proč zas koukáš jen na mě?" zarazila se černovlasá dívka.
,,To proto, že jsi nezodpovědná, pokoušíš se hrát si na velitele týmu, boj nebereš vážně, jsi náladová, lžeš, i když to neumíš, neustále si stěžuješ a hlavně riskuješ… mám pokračovat?" dodal vysoký hnědovlasý mladík. Kami se nadechovala k odpovědi. Sice to všechno byla pravda, ale nikdo to nemusí říkat nahlas!
Sayu pozorovala ty dva, nešlo o to, že by jeden druhého nenáviděl, ale Kami si musí čas od času do někoho rýpnout a Tori… no je dost cholerický. Hlavně na Kami žárlí, protože je talentovanější než on. Trénovala s jeho starším bratrem, který objevil její talent a občas ji potají vzal ze sirotčince na misi. Jen díky Toriho bratrovi ji přijali na akademii, protože ji doporučil Mizukage. Kami získala hodnost jounina dřív než Tori, prostě kamkoliv se podíval, byla jen Kami. Svým způsobem k ní vzhlížel, protože byla tím, kým on chtěl být. Ale tížilo ho vědomí, že jeho starší bratr se nevěnoval jemu, ale někomu, kdo s ním ani není příbuzný. Už mnohokrát se stalo, že Tori provokaci nevydržel a zaútočil na Kami. Tori to bral vážně, ale Kami si s ním jen hrála. Každá ta jejich "hra" přinesla pár šrámů, ale to Kami neodradilo, vždy když se naskytla příležitost, tak jí využila. Ona Torimu nikdy neublížila, většinou to byla Kami, kdo si z těch hádek odnesl nějakou tu modřinu, škrábanec,...
Sayu dobře věděla, že Kami nenechá Toriho, aby zašel moc daleko.
Nebudu vyvolávat hádku, momentálně se mi to nehodí, pomyslela si Kami. ,,Asi máš pravdu," řekla a usmála se na Toriho, ten se jen otočil a šel si svou cestou.
"Kami, děje se něco?" zeptala se dívka. Její bystré růžově zbarvené oči, které se změnily z lhostejných na velmi vnímavé, se zaměřili zkoumavě do tváře Kami. Ve slabém větříku se jí na hlavě pohupovala stříbrná, vlnitá, dlouhá hříva. Sayu najednou vypadala jako úplně jiný člověk, její proměna byla až strašidelná.
Kami projela dlaní svůj kratší, havraní rozcuch. Přestala se usmívat, "Ne, nic se neděje." Chtěla se otočit k odchodu. Sayu si hlasitě povzdychla a zavřela své krásné oči.
"Neumíš lhát, já vím, že se něco děje," řekla Sayu a upřela na Kami svůj pohled. "Nedus to v sobě!" Kami se otočila k Sayu čelem.
Jak to sakra zjistila? Čte ve mně jako v otevřené knížce.
"Nevím, o čem to mluvíš, jsem z té mise nadšená, možná se jen trochu bojím." Poslední část věty spíš zašeptala a dívala se při tom do země.
Sayu stála na místě a čekala, věděla, že to není všechno. Jako kdyby ses někdy bála? Vážně si myslí, že jsem tak nevšímavá? Hodně mě podceňuješ Kami! A navíc se máš ještě, co učit! Lhaní ti nikdy moc nešlo, sice se tváříš přesvědčivě, ale tím to končí. Znám tě až moc dobře, na to abych tomu věřila, Sayu utnula své myšlenky.
"Aha," řekla Sayu po svém vnitřním monologu, věděla, že se Kami k ničemu jen tak nepřizná, proto na to půjde oklikou. "Nechceš jít ještě trénovat?"
Kami se podívala na oblohu a mírně se usmála. Měla ráda, když pršelo, nebo bylo těsně před deštěm. Sayu si všimla, mírného úsměvu a věděla, že má vyhráno.