Dva večery a dvanáct let pro Hokageho 1

Před dvanácti lety:

Naruto, Sakura, Sasuke a Kakashi stojí na mostě.
„Takže se vážně nezdržíš ani do jmenování našeho nového Hokage?“ zeptal se Kakashi.
Černovlasý mladík jen zakroutil hlavou.
„Copak ty nevydržíš chvíli na jednom místě? Konečně je po všem, všechno se vrátilo do pořádku a ty zase někam spěcháš?“ ptal se Naruto.
„Promiň Naruto, rád bych se zdržel, ale už je čas.“ odpověděl.
„Ale vrátíš se zase?“ šťouchl do něj blonďák.
„Jo, nevím kdy, ale jednou se domů vrátím.“ usmál se trochu.
„Navíc čím dřív půjdu o to dřív budu zpátky.“
„Hlavně se vrať v pořádku.“ usmívala se Sakura.
„Já vím, že se zas vrátíš, včera večer si nelhal.“ pomyslela si.
Pak ho objala a Sasuke si to namířil směrem k bráně.
Naruto se otočil k Sakuře, po tváři jí stékala slza.
„Neplač. Tentokrát se přece vrátí, všechno už je v pořádku.“ objal ji.
„Já vím pláču protože mám radost. Že jsme zase ze dobře.“ odpověděla dívka a otřela si obličej.
„Celá parta byla na chvíli zase pohromadě! To je tak krásné!“ rozplakal se na oko i Kakashi, ale přestal, když na něj všichni začali koukat jako na šílence.
Naruto objal růžovovlásku a společně se vraceli ulicemi Konohy.
„Naruto budu ti muset hodně říct. O včerejším večeru, o nás...“ pomyslela si a zadívala se na mraky plující jim nad hlavou.

O dva měsíce později:

„Bábi Tsunade ty ceremonie určitě odsouvala schválně! Chtěla si ještě užívat kancelář!“ říkal Naruto na oko naštvaně, když si oblékal plášť.
„Ale přece si dnešek nepokazíš, bav se Naruto a raduj, je to tvůj den.“ usmála se Sakura políbila ho a sledovala, jak odešel dveřmi.
„Sobecké já vím, ale řeknu ti to dnes. Lepší příležitost už nebude. Musím se s tebou rozejít, dokud to jde. Mám tě ráda, ale tohle k nikomu z nás není fér.“ pomyslela si a pak se vyklonila z okna za sluncem. Odráželo se od brány a svítilo jí do očí.
Byly to týdny co se nevracel a ona pochopila, že když říkal, že neví kdy se vrátí, prosil jí aby už nečekala. O jeho slibu nepochybovala, ale ani o tom co jí řekl pak.
„Mohla bys mít hezčí život, kdybys na mě zapomněla a zůstala s Narutem a ty to víš.“ proběhla jí hlavou poslední slova toho večera, kdy s ním mluvila naposled. Nemohla. Nikdy nedokáže zapomenout.

Naruto se celý večer natřásal u stolu a předváděl. Právě zmerčil Gaaru, který už dorazil a rozjařeně se za ním rozběhl. Hinata ho z dálky pozorovala.
„No nazdar, už jsou tu.“ podotkla Temari, která stála vedle ní, do Konohy se přestěhovala po ukončení války, když konečně sbalila Shikamara.
„Měla bys mu něco říct.“ upozornila ji Temari jako by nic.
„A-a-ale...“ koktala dívka.
„Poslechni, až na Naruta, který je očividně hluchý a slepý to už stejně ví celá vesnice. Podle toho o čem se bratr zmiňoval, hodlá Naruto požádat Sakuru brzo o ruku, jestli ho nechceš ztratit na pořád, měla bys jít za ním.“ postrčila ji dívka.
„Jo a neviděla si Shikamara? Kde se zas fláká.“ řekla jako by mimochodem a ztratila se v davu.
Celá vesnice slavila, právě, když bylo veselení v plném proudu, všiml si Naruto, že Sakura je pryč.
„Kam mohla jít?“ rozhlížel se, ale nikde ji nespatřil.
„Neviděli jste Sakuru?“ ptal se chaoticky všech u stolu.
„Říkala, že je jí špatně a nepřijde.“ ozval se kdosi.
Hinata nemohla vyhnat z hlavy, co jí řekla Temari, krk se jí stahoval.
„Že by vážně Naruto chtěl požádat Sakuru o ruku?“ přála si, aby jí to Temari neřekla, aby jí nesebrala všechnu naději. Roztřásly se jí nohy. Už nikdy nebude ani na okamžik její, úplně zapomene, že existuje. Hinata začala plakat. Ve středu rozruchu a smíchu všech obyvatel tam stála úplně sama a slzy se jí hrnuly z očí, až spatřila Naruta odcházet.
„Ne Hinato! Nesmíš se vzdát! Musíš bojovat!“ řekla tak tiše jak jen uměla a vyrazila za ním.

Z obýváku Narutova domu se ozvalo tříštění skla. Sakura stála se slzami v očích před rozbitou vitrínou, cosi pevně muchlala v ruce a následně zahodila z okna.
„Proč?!“ vykřikla s plných plic směrem kde stála brána Konohy, přesto že ji nemohla vidět.
Naruto, který už byl venku uslyšel z prvního patra ránu, zvuky skla a křik.
„Sakuro!“ rozběhl se splašeně nahoru po schodech. Vyděšeně proběhl koupelnou, kde našel krev a rozbité sklo.
„Sakuro!!!“ vykřikl znovu, dívka klečící na posteli jejich ložnice zvedla hlavu, ale než mu stihla odpovědět už stál u ní.
Otřel jí slzy z obličeje a pak se podíval na její pěst celou od krve.
„Co se stalo?“ zeptal se, jako by nebylo dost jasné, že o tom nechce mluvit.
„Já... Nic.“ zakroutila nakonec hlavou a z očí se jí hrnuly slzy.
„Ať se stalo cokoliv, já se o to postarám, je jedno co to bude.“ odpověděl jí Naruto.
„Tohle není tvoje starost. Sama budu trpět za svou naivitu.“ odpověděla dívka.
„Ať je to co chce, pomůžu ti. Napravím to.“
„Ne. Nechápeš Naruto, to není něco co by se dalo napravit. Já jsem dneska všechno ztratila, všechny a není to ničí chyba než zas jen moje. Navždycky zůstanu sama a nešťastná.“ chystala se plačíc pokračovat a všechno mu konečně vysvětlit, ale Naruto ji umlčel.
„Sakuro, já tu pro tebe budu vždycky, mě nikdy neztratíš. Proto se tě chci na něco zeptat. Haruno Sakuro vezmeš si mě?“ položil jí jednoduchou otázku.
Sakura přestala plakat, celým tělem jí projížděl mráz.
„To přece ne.. ..já přece.. ...tohle bych..“
„Ano.“ řekla a objala ho. Konečně se mu mohla přestat koukat do očí.
S velkým úsilím potlačila všechny myšlenky v hlavě.
„Promiň mi, takhle to bude lepší pro nás oba, ale Naruto mě jednou bude nenávidět.“ věnovala té záležitosti poslední myšlenku s vědomím, že jednou si to pěkně odskáče, ale tentokrát to nedělá pro sebe.

Naruto se Sakurou vyšel ven. Hinata schovávající se za rohem poznala, že to není vhodná chvíle. Vraceli se na slavnost a tak šla za nimi. Byla odhodlaná mu všechno říct hned jak se od něj Sakura na chvíli odlepí, bez ohledu na to kdo to uslyší, tohle byla její jediná šance. Nesměla ji promarnit.
Sakura už vypadala klidně, dokonce se usmívala, ač ještě nebyla úplně v pořádku, snažila se na chvíli zapomenout.
„Chci vám všem něco říct!“ zakřičel Naruto, aby uklidnil veselící davy.
„Hinato? Kdes byla, vyhýbáš se oslavám?“ přišel k dívce zatím Kiba.
„Teď ne.“ odstrčila ho.
„Co je?“ zeptal se.
„Jdu za Narutem!“ odpověděla bojovaně a vypadala jako na startovní pozici, jen čekajíc, až se Sakura otočí.
„Za Narutem?“ divil se Inuzuka.
„Teď ne!“ odbyla ho znovu.
„Takže to co vám chci říct... ..že já se Sakura se budeme brát!“ vykřikl Naruto.
Tleskání, cinkot skleniček, jásající křik. Hinata se skácela k zemi. Kiba ji ještě včas stihl zachytit, aby si moc neublížila.

Současnost (dvanáct let od poražení Madary):

„Pusťte mě, musím hned za Narutem!“ ozývalo se z chodby.
„Tady se ale stojí fronta!“ odpovídal cizí hlas.
„Tohle je akutní!“ odrovnal jeho poznámku známý hlas a bez klepání se zasunul dovnitř. Sebou vedl tři děti. Dvě blonďaté dívky a růžovovlasého chlapce, starší dívce bylo asi čtrnáct a oběma mladším jedenáct.
„Ahoj Shikamaru.“ pozdravil ho mladík v plášti aniž by zvedl hlavu od papírů.
„Naruto...“ oddechl si Shikamaru a vzápětí musel znovu odtrhnout obě dívky.
Měli na sobě síťovaná trička a byly nezvykle temperamentní, chlapec v natržené černé mikině stál kus od nich a tvářil se jako by ho dění kolem nezajímalo.
„Vedu ti Naokiho.“ pokračoval Shikamaru a čekal, kdy mu začne věnovat pozornost.
„Copak Sakura není doma?“ zeptal se trochu nepřítomně a ani se nehnul.
„Nevím, nestíhám to, s těží si chvíli odpočinu, starat se o děti je tak problematické.“ povzdechl si. Když Naruto nereagoval protočil oči v sloup.
„Naruto?“
„Hm...“
„Naoki dnes ve škole hodil po spolužákovi kunai.“
„Hm...“
„Naruto!“ zvýšil hlas, protože to v poslední době musel dělat čím dál častěji.
„No?!“ zamračil se trochu blonďák a konečně zvedl hlavu od papírů.
„Potřebuju od tebe pomoct, chci si před tou večerní misí odpočinout a s barákem plným ženskejch to nejde, nemůžeš mi holky pohlídat? Až se vrátí Temari pošlu ji pro ně.“
„Mám hrozně práce, je to vážně nutný?“
„Ano Naruto, je to nutné.“
„Fajn, tak jdi a řekni těm venku, že si dávám na dvě.. ...ne na tři hodiny pauzu.“ oznámil Naruto a vstal.
„Ale Naruto! Takové fronty se před kanceláří Hokage nikdy nestáli, nemůžeš si dávat pauzy!“ namítal Shikamaru.
„Poslechni Shikamaru, já jsem Hokage, dřu od rána do večera, sedim tu a píšu a píšu a píšu, na misi jsem už nebyl ani nepamatuju a víš co? Kdybych nějakou měl, nejspíš bych na ní usnul! Já si rozhodnu o tom, kdy si můžu dát pauzu! Bábi Tsunade si je dávala v jednom kuse a taky ji neukřižovali!“ když si uvědomil, že vlastně docela hlasitě křičí ztichl.
„Jasně promiň.“ řekl Shikamaru a bylo viděl že si myslí svoje. Svým obvykle líným krokem se odebral ke dveřím.
„A Naruto, jestli si mě poslouchal, tak Naoki...“
„Ano promluvím s ním.“ povzdechl si Naruto.

Když Shikamaru konečně odešel, Naruto se otočil k dětem.
Dívky si poslušně sedly na zem a s respektem dali Narutovi trochu klidu, ten se odebral k chlapci.
„Co si to zase prováděl Naoki?“
„Já nic, on začal.“ odpověděl vážně chlapec.
„Ale co se ve třídě stalo?“
„Popřel, že jsem v házení zbraní nejlepší.“
„Ale proto si ji přece nemusel házet po něm!“ vysvětloval Naruto.
Chlapec mlčel.
„Ach Naoki, házet po dětech kunai, po kom ty vlastně jsi?“ pomyslel si.
„Proč je pro tebe tak důležité být stále nejlepší?“ zeptal se ho otec.
„Hloupá otázka, v jeho věku jsem chtěl totéž, jenže on takový skutečně je, z nějakého důvodu, převyšuje ostatní děti skoro ve všech směrech.“
„Proč si raději nejdeš hrát s kamarády?“ zkusil to na něj trochu jinak.
„Nemám kamarády.“ odpovídal stále stejně vážně chlapec.
„Možná bys je měl právě kdybys takové věci nedělal, ne?“ řekl Naruto s nadějí, že konečně pochopí.
„Co to tu dělám, snažím se ho poučovat o životě a nezvládám ani ten svůj. Kážu mu tu o přátelství, zatím co moji přátelé jsou někde venku a já tvrdnu sám tady.“
„Ne, byli takový vždycky, kluci na mě žárlí a holky se mě bojí, proto nemám kamarády.“ odpověděl stále stejně smutně.
„Naoki, proč si stále tak smutný? Dřív to tak přece nebylo, býval si veselý kluk a kamarády měl. Změnil si se.“
„To kvůli tobě a kvůli mámě.“
„Kvůli mě a mámě? Proč?“
„Ty si se změnil, ona taky. Býval si víc s námi, učil si mě a hrál si se mnou. Chybíš mi tati.“ pokračoval chlapec a upřel na něj smutný pohled svých temných očí.
„Promiň Naoki, měl si mi to říct. Slibuju, že od teď s tebou budu častěji.“ objal ho.
„Tak často, jak jen mi to tahle zatracená práce dovolí.“
„Co si to povídal o mamince?“ zeptal se pak.
„I ona bývala veselejší, nedívala se tak na mě.“
„Co myslíš tím nedívala se tak?“
„To jak mě pozoruje, s jakým odporem.“ řekl chlapec a Naruta to trochu vyděsilo.
„Jak tě mohlo něco takového napadnout?“ řekl překvapeně.
„Cítím to, když se mě dívá, myslí, že si toho nevšimnu, pozoruje mě se strachem.“
„Naoki co to povídáš? Maminka tě má ráda, od svého narození jsi pro nás to nejdražší na světě a vždycky budeš!“ ujistil ho Naruto a znovu pevně přitiskl k sobě.

Sakura táhla asi tři tašky a snažila se je odnést směrem k domu, když v tom se jí jedna vysypala.
„Ale ne.“ povzdychla si.
„Sakuro! Počkej, pomůžeme ti.“ ozvalo se a už k ní přibíhaly Tenten s Hinatou. Dívky jí pomohly sesbírat nákup a vzali jí každá jednu z tašek.
„Jdeš domů?“ zeptala se Tenten.
„Kam jinam.“ odpověděla sklesle Sakura.
„Co tak smutně?“ zeptala se Hinata.
„Protože jsem tam stále jen sama. Naruto se vrací pozdě a unavený, už je to věčnost, co jsem ho neviděla se smát. Nic nepřizná, ale oba víme, že stát se Hokagem byla hloupost.“
„To neříkej, byl to přece vždycky jeho sen.“ řekla Hinata.
„A co Naoki, už je mu kolik, jedenáct?“ ptala se Tenten.
„Jedenáct...“ zopakovala smutně Sakura.
„Já být tebou, chci po Narutovi, aby s vámi trávil víc času, vždyť je to jeho syn, měl by s ním být častěji!“ řekla rozhodně Tenten.
„To po něm nemůžu chtít.“ odpověděla trochu nešťastně Sakura. Obě dívky se na ni podívaly a zarazily se.
„Má stále tolik práce, nemůžu ho s ničím otravovat. Díky holky, už jsem skoro doma.“ řekla vzala si tašky a bez rozloučení mířila pryč, bylo znát, že se moc trápí.

Naruto s Naokim večer mířili domů.
„Budeme si dnes ještě hrát tati?“ zeptal se chlapec.
Naruto byl na smrt unavený, ale po tak dlouhé době viděl na tváři jeho úsměv.
„Ano, chvíli určitě.“
„Proč jsem si jako dítě nechtěl hrát? Proč sem si tolik přál být Hokagem?“ pomyslel si zadíval se směrem k monumentu, jako by čekal od svých předchůdců odpověď.
„Abych mohl chránit své blízké? Vždyť ti co jsou mi nejdražší trpí právě tím čím jsem. Zapomínám na vlastní rodinu. Dokonce ani se Sakurou už to není jako dřív. Tolik se mi odcizila, nebýt toho, že žijeme v jednom domě, nejspíš bych s ní ani nepromluvil.“ vyčítal si.

Konečně byli doma. Naruto poslal chlapce umýt si ruce a zamířil do kuchyně. Sakura stála jako obvykle u plotny.
„Jsem doma.“ oznámil jí přívětivým hlasem.
„Vím.“ zněla znavená odpověď a ona začala podávat na stůl.
Za chvíli už přiběhl Naoki a začal se cpát jako zjednaný.
„Dnes nějaký veselejší.“ usmála se Sakura, když ho viděla.
Za pár minut byl talíř prázdný a chlapce utíkal do pokoje.
„Přijď za mnou tati!“ křičel cestou po schodech.
„Tatínek asi nebude moct Naoki.“ řekla Sakura, ale Naruto ji přerušil.
„Slíbil jsem mu to, vše je v pořádku, ale poslyš Sakuro... ..neřekla si mu něco?“ zeptal se.
„Co něco?“
„No, něco... ..myslí, že ho nemáš ráda, věděla si, že se ho ve škole bojí? Myslí, že i ty...“ koktal Naruto.
„Né, nic jsem mu neřekla, miluju ho, je to můj syn. Pravda je zvláštní, jeho pohledy mě v poslední době trochu děsí, mám pocit, že je s ním něco v nepořádku.“
„Ale no tak. Říkal jsem mu jak moc ho máme rádi, určitě se to spraví.“ usmál se na ni Naruto, vstal a začal sklízet ze stolu.
„Slíbil jsem mu, že s vámi začnu trávit víc času, takže zítra se vrátím dřív.“ oznámil jí a Sakura se viditelně rozzářila. Naruto se k ní naklonil a políbil ji.
„Možná se to dá ještě napravit, když spolu budeme trávit víc času, bude všechno jako dřív. Naoki potřebuje rodinu, musím udělat všechno, aby se cítil dobře.“
Vstala a Naruto ji objal.
„Sakuro prozraď mi něco, když se narodil, proč právě Naoki?“ zeptal se zvědavě. (Naoki v překladu: rovný strom/ vzpřímený strom)
„Přece eN jako Naruto a právě Naoki proto, aby jednou stál stejně hrdě v čele Listové jako teď ty.“ usmála se.

Na druhý den odpoledne seděl Naruto spokojeně v kanceláři, konečně se zbavil všech front a mohl trochu zvolnit tempo. Vše se obracelo k lepšímu, když se z chodby ozval obvyklý křik.
„Pozor! Musím hned za Hokagem!“ slyšel známý hlas.
Dovnitř bez klepání vtrhnul Shikamaru.
„Shikamaru pro boha živýho, přestaň sem takhle vpadávat! Copak byl nějaký tak velký problém na misi? Měl si přece...“ Naruto neměl šanci to dokončit.
„Je tady!!!“ vykřikl vyplašeně Shikamaru, když brzdil o jeho stůl.