Hokage všech kagů 05-Špatný den… vždy nemusí končit špatně

Slunce svými paprsky škádlivě bubnovalo na okno, za kterým si dvanáctiletý kluk, všichni víme, že Naruto, stále hověl ve své posteli a jen tak z ní nehodlal vylézt. Už ráno věděl, že tento den bude kalamita. Převalil se na bok, ale nějakým záhadným nedopatřením si nevšiml, že na straně, na kterou se otáčí, chybí jeho měkká postel. S velkým rámusem spadl na zem, zrovna tam, kde se neváleli odpadky, oblečení atak dále. Přesto odhodlaně vstal a loudavě přešel až do své nejoblíbenější místnosti-kuchyně. Otevřel zašlou bílou ledničku, aby zjistil, že je… prázdná. Trošku mu to zabrnkalo na nervy, ale snažil se zůstat klidný, alespoň do té doby, než se podíval na hodiny. Rychle se převlékl, jako vždy zapomněl na osobní hygienu a rozběhl se k Akademii. Cestou potkal starou bábu, jak nese velmi těžký nákup, samozřejmě, že kdyby stíhal, tak že by jí pomohl, ale teď na to neměl čas, druhý den chtěl zapůsobit. V této chvíli mlely boží mlýny velice rychle, takže těsně před tou babičkou zakopl o velice nenápadný malý kamínek a spadl přímo na ni, čímž si zasloužil dlouhou přednášku o tom, jak by se měl chovat.
Když se dostal ke dveřím své třídy, bylo už půl hodiny po začátku vyučování. Otevřel dveře a nakoukl dovnitř, nikdo tam však nebyl. V koutku mysli se mu rozjasnilo, že mají dnes házet na cíl. Obrátil se a vyšel ven na dvůr Akademie. Ihned si jeho příchodu všimli. Zase se na něj dívali tím pohledem.
„Eeee, omlouvám se,“ řekl Naruto a vydal se ke skupince spolužáků. „Přišel jsem o něco?“ zeptal se pro jistotu kluka jménem Shikamaru,jehož jméno mu prozradil Sasuke.
Shikamaru se zatvářil ještě znuděněji než předtím, „právě, že ne, nic se neděje…“ odpověděl klidně.
„Naruto,“ promluvil klidným hlasem Iruka. „A co třeba, kdybys nám jako první předvedl své dovednosti se shurikenem,“ řekl a ukázal na strom, ve kterém bylo zabodnuto několik vrhajících hvězdic.
„J-jasně,“ řekl opatrně Naruto a až příliš pečlivě si shurikeny vzal do rukou. Zase! Narutovi jeden vyklouzl z ruky a zabodl se těsně u jeho nohy. V tom se Kiba začal smát. Ano, ten hrozný smích kluka s trojúhelníky na tvářích si moc dobře pamatoval. Naruto už toho měl po krk, upustil všechny shurikeny na zem a nebezpečně si to mířil ke Kibovi, který se stále popadal za břicho. Každým krokem se mu v dlani hromadilo více síly, až nakonec těsně před Kibou zhmotnil velkou Nodachi.
„Problém?“ zeptal se Naruto a aby bylo Kibovi jasno, sevřel zbraň pevněji. Kiba polkl a dal ruce nahoru na znamení, že se vzdává. Naruto povolil sevření a zase zbraň nechal zmizet, dalo by se říct, že i Shikamaru se tvářil překvapeně, ale nakonec to překvapení z obličeje vyprchalo a on se zase začal nudit. Než došel Naruto zpátky k shurikenům, všichni si už zase všímali svého a překvapení na sobě už nenechali znát. Jen Iruka se na něj stále díval, nebo spíše propaloval pohledem. Ani potom, co mu to Naruto rázně vysvětlil, že nemá v úmyslu komukoliv ublížit, ho Iruka stále pozoroval. Naruto si oddechl a začal se mezi shurikeny znovu přebírat. Konečně byl připraven. Zaujal postoj, snažil se co nejvíce soustředit a pak hodil na cíl. Ani jedna hvězdice neminula. Všechny se seřadily do jednoho zástupu. Naruto se narovnal a vítězoslavně se usmál. Všichni spolužáci se nevěřícně dívali na Narutovi prvotřídně zařazené hvězdice. Pár holek, které ještě před chvílí byly přilepené na Sasukeho, se obrátily a začaly hned Naruta obdivovat. Ale ne na dlouho.
„Copak jste zapomněli? On je monstrum! Jak k němu můžete vůbec jevit nějakou úctu, to že je dobrý a schopný, jen naznačuje, jak bychom se ho měli bát!“ napomenula všechny dívka s růžovými vlasy a postavila se svým širokým čelem směrem k Narutovi.
Naruto sklopil hlavu a dal ruky v pěst. Pak odhodlaně vzhlédl a podíval se růžovovlásce zpříma do očí, kolem něj vířila oranžová čakra, ale on vypadal stále klidně, jako by ji měl úplně pod kontrolou. Jen dával výstražné znamení.
„Já nejsem takový, neznáš mě, nemůžeš mě soudit, já vím, co dělám!“ řekl rázně a stále z odvážné nespouštěl oči, dalo by se říct, že si přímo říkal o boj.
„Tak dost! To by stačilo,“ přerušil mistr Iruka hádku a postavil se mezi ně. Naruto se zklidnil a sedl si na zem do tureckého sedu, na náznak nesouhlasu, který plynul z jeho tvrdohlavosti a dožadování se pozornosti.
„Naruto není jiný, než vy všichni, má akorát odlišnou povahu, je tvrdohlavý, neodbytný a v jistém smyslu i nesmyslně nadaný. I když svou sílu zřejmě používá jen pro zábavu a pozornost. Má však i dobré stránky Sakuro. Chci, abyste i je poznaly. Neříkám, ať se teď všichni obejmete a usmíříte, jen mu dejte šanci. On není typ člověka, který se jen tak vzdá, stejně si najde cestu. Zbývají už jen tři dny do zkoušek, pak se rozdělíte do týmů a půjdete svou cestou… Ale teď zpátky k hodině,“ dokončil Iruka, utřel si pot z čela a začal zkoušet další žáky. Naruto vstal a s gestem naznačující vítězství a velkým úsměvem se obrátil na Iruku, který hned pochopil, že odteď už není Narutův hlídač, ale učitel, který ho respektuje. Řada došla i na Sasukeho, který se rovněž předvedl svými skvělými dovednostmi. Podal stejný výkon jako Naruto, čímž si vysloužil znovu dav svých známý Fanynek, ve kterém stála i Sakura. Naruto se ani nepokusil vypadat, jakože by ho to překvapilo, rovnou totiž Sasukemu naznačil, že s ním neprohraje. Sasuke se to rozhodl ignorovat a místo toho ho vyzval hned na souboj. Aby se rozhodlo, kdo z nich je silnější. Sasuke se ještě pokoušel domluvit pomocí letmých gest, ale to už ho zase zavalil dav Fanynek. Nakonec vyučování skončilo. Všichni vyběhli ven z Akademie a začali se spolu loučit, až tam zůstali jen oni dva. Sasuke se na Naruta ledově usmál.
„Tak co, pořád platí náš souboj?“ zeptal se Sasuke a čekal na Narutovu reakci. Naruto se usmál tím nejširším úsměvem a krátce mu odpověděl.
„Jasně!“
Sasuke zase zmírnil svoji ledovou a samotářskou povahu a tentokrát se usmál více, přátelštěji. „Dobře, ale je ti jasné, že prohraješ,“ dodal s výsměchem a rozběhl se pryč.
„Já neprohraji!“ zakřičel na něj Naruto až příliš vážně a rozběhl se za ním. Nikdo z nich neměl při sobě žádné nástroje, tedy Naruto tak na půl, mohl si totiž kdykoliv cokoli přivolat. Ale přesto, že byl ve výhodě, chtěl hrát fér. „Pěstní souboj?“ zeptal se nedočkavě a dal si ruce k tělu, jako nějaký boxer.
„Ne,“ odpověděl mu Sasuke s šibalským úsměvem a rukama udělal několik pečetí. Pak se nadechl a zvolal: „Katon: Housenka no Jutsu“
„Sak*a,“ řekl Naruto a přemýšlel, jak se ohnivé kouli vyhnout, žádné techniky neuměl, co si vzpomínal. Dal ruce před sebe a rychle si začal tvořit novou zbraň. Tentokrát to byl štít, oheň se do něj prudce zapřel, ale zmizel bez jakéhokoliv účinku. Naruto odvolal štít.
„Hele, kde ses to naučil?“ snažil se zeptat nezaujatě Sasuke, ale stejně z otázky čišela velká zvědavost.
„Co?“ nechápal Naruto a přišel blíže k Sasukemu.
„No to náhlí zhmotňování zbraní,“ vysvětlil a zadíval se do země. Nějak se mu nedařilo mluvit stejně arogantně a ledově jako předtím.
„Ani nevím,“ odpověděl prostě.
„Je to dost divná technika…“
Naruto se zasmál, „technika? To ne, je to kouzlo,“ řekl vznešeně a jak předpovídal, Sasuke se znovu snažil skrýt svůj dávno zapomenutý údiv.
„Co?“ nevěřil stále.
„No, vlastně je to jednoduchý, tedy mnohem snazší, než používat čakru. Měl jsem to už odmalička, prostě, dá se říct, že jsem se to ani nemusel učit ovládat,“ vysvětlil a přitom se díval na svoje ruce, jakoby měli udělat nějaký zázrak.
„Takže, umíš v podstatě vykouzlit zbraně,“ řekl stále zmateně Sasuke.
„No, v postatě jo,“ potvrdil Naruto a znovu se začal usmívat.
„Super, tak tohle je dost šílený,“ poznamenal Sasuke.
Naruto obrátil oči v sloup a natáhl ruku směrem k Sasukemu. Nad rukou se mu jakoby objevila malá dimenzí brána, z které pomalu vylezla katana. Naruto ji uchopil a podal ji Sasukemu, který ji automaticky chytil a udělal správný postoj, i když trochu nemotorně.
„Pokračujeme?“ zeptal se Naruto nedočkavě a v druhé ruce mezitím vytvořil druhou katanu. Rozdíl v katanech byl ten, že Narutova byla bílá a Sasukeho černá, prostě stylová vizáž hodící se přímo k jejím povahám. Sasukeho znovu ovládlo jeho ego a nenechal si ujít svůj posměšný úšklebek, byl si totiž naprosto jist, že i když nikdy s katanou nebojoval, vyhraje, zaútočil proto první. Naruto však jen zkušeně otočil zápěstím a vykryl Sasukeho útok.
„Kolik ti je?“ zeptal se Sasuke s podezřením, když Naruto vykryl další útok.
„Dvanáct,“ odpověděl mu a dalším útokem ho shodil na zem.
„Nechápu to. Nechápu, jak jsi mě mohl porazit. Nikdo mě nikdy neporazil, vždy jsem byl já ten nejlepší, každý den dřu, abych ho mohl zabít, a najednou přijdeš ty a aniž bys tu jen strávil jediný den, hned je z tebe Někdo. Říkáš, že pocházíš z jiné Země, máš divné schopnosti a neznám nikoho v tomhle věku, kdo by uměl bojovat s katanou… vlastně ani já jsem s ní nikdy nebojoval. Prostě… nesnáším tě, ale zároveň ti věřím a chci tě poznat, i když mě to nezajímá. Kdo… kdo vlastně jsi?“
„Víš, já vlastně… jsem z Listové, ale víš, sám nechápu, jakože jsem byl tam… a teď jako tady,“ odpověděl mu neurčitě Naruto.
„Jo, jako by mě to zajímalo,“ řekl zmateně Sasuke a zvedl se ze země, otočil se zády k němu a bez dalšího slova chtěl odejít.
„Já… já ti to jednou vysvětlím, slibuji. Slibuji, že dám do toho všechno, abych zjistil, kdo doopravdy jsem a co se stalo před dvanácti lety a před třemi dny. Tak mi prosím věř…“
Sasuke si hlasitě povzdechl a s malým úsměvem se otočil na Naruta. „Vypadá to, že nemám na výběr, jedna moje část mi říká: proč se s ním ještě zahazuješ, nestojí ti za to. Avšak je tu i druhá strana a ta zřejmě vyhrála, říká totiž: dokud z něj nevymlátíš, kdo to doopravdy je a co tu dělá, tak tu budeš muset být a dohlížet na něj… No takže řekl bych, že je to jasné.“
Narutovi se opět na tváři rozzářil široký úsměv.
„Takže zítra,“ řekl Sasuke a letmým gestem se s ním rozloučil.
„Dobře zítra,“ přitakal spěšně a také se vydal domů.