Víš, co je cestou válečníka... ? 2. kapitola

Cvičiště byl vlastně velký kruh pokrytý trávou lemovaný vysokými stromy. Byla to velká louka perfektní pro boje. Mohutné stromy se tyčili do výše nedohlednu, majestátně košaté větvemi silnými jako paže démona. Silná, zvrácená a krvavá minulost ukrytá v jejich tajných letokruzích. Teď zde taky sledovali boj mezi silnými bojovníky. Boj mezi titány, bez krve, nenávisti a zoufalství, jen boj bez obětí. Dvě dívky proti sobě stály, obě namáhavě oddechovaly a skrývaly té druhé svá slabá místa, pozorovaly se bystrýma očima a čekaly na výpad od té druhé. Ani jedna nechtěla povolit a dát tak příležitost té druhé.
Na obloze se zrovna zablýsklo, když černovlasá dívka povolila ve stisku své katany, aby mohla soupeřku překvapit zezadu. Katana se hnula směrem dolů, přičemž kunai po ní hladce přejel a mírně zabzučel. Spolu s katanou se hnula i Kami, stačil jí jeden šikovný krok, aby se protivníkovi dostala za záda a znova posunula katanu výš ke krku Sayu.
Kami se mírně přiklonila k Sayu. Stříbrnou zář narušily havraní odlesky Kamiiných vlasů. Dokonalý kontrast, jak by řekl pomatený šílenec, který se vyzná v umění.
"Nikdy nevěř protivníkovi, že se vzdává… vždy čekej další ránu." Kami dořekla, co chtěla a přitlačila na katanu. Kunai se zaskřípěním sjel po kataně, která se už nemilosrdně zařízla dívce do krku.
Kami se usmála a podstoupila od své oběti. "Na chunina moc hezké, ale na jounina je to slabý výkon."
Dívčin vítězný úsměv zmizel. Mohutné zablýsknutí následoval ještě mohutnější hrom. Prvních pár kapek deště dopadlo na zem a černovlasá dívka jim nastavila obličej, koukala na nebe. Pro někoho to byl jenom déšť, ale pro ni to bylo jako pohlazení…. Silueta druhé dívky se začínala rozplývat a s mohutným šplouchnutím se rozpadla úplně. Jediným důkazem přítomnosti vodního klonu byla velká louže na zemi. S Kami to ani nehnulo, stále si vychutnávala déšť.
Kapičky pomalu začínaly smívat únavu ze Sayuiných ramen. Postavila se za stromem, kde se skrývala a pozorovala bezvýznamný boj svého klona. Bojovaly už dost dlouho, dlouho na to aby se Kami rozpovídala. Teď Sayu vsadí na vysokou kartu, na své jediné eso. Bude bojovat jako senzibil a jak bojují senzibilové? Cítí!!! To jediné ji prolétlo myslí.
Sayu použila svou jedinou tajnou zbraň. Svou chakru. Nechala ji vsáknout se do země, nechala ji splynout se stromy, trávou, kameny, celou přírodou. Chakra byla i v kapičkách deště i ve vzduchu. Kolem Kami byla najednou chakrová bublina, což výborně zmátlo dívčiny smysly. Koukala se kolem sebe, rozhlížela se zmateně po okolí, ale Sayu nemohla nikde najít. Svou podobu zformovala do dalších vodních klonů, které nechala útočit, jako armádu vojáků na Kami. Věděla, že za to zaplatí, tvrdě. Její zdraví nebylo nikdy dobré, kvůli téhle proklaté schopnosti, ale co. Proč by jí jinak dostala do vínku, kdyby ji nemohla použít! Teď ji použije na dobrou věc. Ulehčí Kamiino vědomí něčeho, co v sobě dusí. Kami už se konečně musí rozpovídat! Teď nebo nikdy!
Armáda klonů,tss.
S Kami to ani nehnulo, stále si vychutnávala déšť. Tančila mezi kapkami s katanou v ruce místo partnera. Lehce pobíjela klony, jako tornádo kácí stromy. Sayu se nemohla dívat na to, jak jsou její útoky neúčinné, jak kami sráží její klony jako šachové figurky.
Teď je ta správná chvíle. Správná chvíle na boj bez boje.
Sayu přiskočila ke Kami společně s úderem dalšího hromu. Věděla, že teď se jí Kami otevře, teď se jí svěří.
"Kami?" Dívka se stříbrnými vlasy zvedla ruku, zaváhala, ale přesto se odhodlala Kami vyrušit a položila jí ruku na rameno. "Co se ti nelíbí na té misi?" Černovlasá dívka zaklonila hlavu, ale neodpovídala. " Jestli mi nehodláš odpovědět tak tě nutit nebudu." Teď už musíš odpovědět… no tak.
Kami si dávala na čas se svou odpovědí, musela si dobře promyslet, co řekne. Nechala ještě pár kapek dopadnout na svou tvář.
Sayu už přestávala věřit tomu, že se dočká odpovědi, proto se otočila a vykročila pryč. Černovlasá dívka otočila hlavu směrem k její přítelkyni a sklopila zrak k zemi.
"Jde o to, že nechci vidět nikoho z Uchihů… nenávidím je, za to, co všem provedli… za to co provedli mě." Poslední část už neřekla nahlas, ale v duchu křičela na celé kolo, řvala jako malá holka.
Sayu stála na místě, ještě neslyšela Kami říct něco takového… teď mluvila vážně, bylo to cítit i z toho ledově chladného tónu jakým to řekla. To Kami byla tou, která dokázala každému odpustit, dokázala všechny milovat i přes to, co kdy provedli.
Sayu by se ptala dál, ale věděla, že tady jejich rozhovor na toto téma končí.
Sayu se otočila zpět, směrem kterým se vydala a pokračovala dál. Zvedla ruku a nezastavujíc se a neotáčejíc, zamávala na Kami, „Ne, že zítra přijdeš pozdě!“ řekla se slyšitelným úsměvem v hlase.
I když Kami spalovala nenávist a strach, musela se usmát. Už dlouho neviděla Sayu pro něco tak zapálenou, projevující tolik emocí a hlavně takhle tvrdě bojující. Vždy si držela odstup a moc neútočila. Vlastně, v boji byla opravdu na nic, ale jen do té doby, než to začala brát vážně. Sayu byla jako Kami, nebezpečná když to brala vážně. Jo, jenže Kami je nebezpečnější!
Hm dnes jsem se opravdu zapotila. Sayu, dala jsi mi zabrat, jsi jako mé slabší já, možná proto tě beru jako svou sestru. S těmito myšlenkami se otočila a taky vyrazila na svou tajnou misi.
Dobrá už tu bude jen jeden hlídač, všichni už by měli být pryč. Dívka se zvedla z větve a skočila na střechu budovy, kde měla Mizukage kancelář.
Naposled se rozhlédla. Věděla, že za chvíli už nebude cesty zpět.
Ze střechy skočila na zábradlí balkónu a vydala se vstříc dobrodružství.
Potají seskočila oknem do kanceláře. Tiše jako myška, nepozorovaná pobíhala po místnosti a hledala složku o jejich zítřejší misi. Prohledala snad už všechny šuplíky, všechny kartotéky, papíry, dokonce se podívala i do květináčů a trezoru, který tu byl. Nikde nic! S hlavou jako pátrací balon se svezla unaveně a bezmocně do křesla Mizukage. Unaveně oddechovala, až se jí začala klížit víčka. Teď nesmím spát! Musím to najít!
Svůj už tak rozostřený pohled zaměřila na stůl a ejhle! Na stole si to trůnila nenápadně vyhlížející složka s nepřehlédnutelným, jak pro koho, nápisem TAJNÁ MISE: UCHIHA SASUKE!
Kami si bezmocně povzdychla. Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě, že? Zamumlala znechuceně ze své nevšímavosti.
Chtěla složku sbalit a odejít, když si všimla malého růžového lístečku.
Milá Kamlyn,
vím, že si pro tuto složku přijdeš. Je možné, že když píšu tento vzkaz, ty někde sedíš a vyčkáváš na správnou příležitost.
Chtěla jsem vám tu složku předat, ale zapomněla jsem na to a vím, že ty jsi dost schopná na to, aby ses do mé kanceláře dostala bez problémů. Složku jsem ti nechala na stole.
S pozdravem Mizukage
P.S.: Ihned se zvedni z toho křesla a odejdi tak nenápadně, jak jsi přišla.

Kami si vzala složku i se vzkazem a zasunula ji do tuby, kterou měla přichystanou. Ještě naposled se rozhlédla po kanceláři a zamířila na balkón.
Kamlyn seděla na zábradlí a chystala se zmizet.
Někdo mě pozoruje…
Rychle se přehoupla přes zábradlí a dopadla v podřepu na spodní stříšku.
"Zmizet umíš vážně dost rychle." řekl známým hlasem stín za jejími zády.
Kamlyn položila svou pravou ruku na katanu a z podřepu se otočila proti stínu. Ostří katany se zastavilo těsně před krkem vysokého mládence.
"Klid, ty náš malý dravče, možnost k lovu dostaneš." řekl vysoký kluk, který popošel blíže ke Kamlyn a prstem mírně odstrčil ostří katany od svého krku. Teď už ho osvítilo světlo. Bylo vidět, že má nejmíň dva metry, tmavě hnědé vlasy a ledově modré oči, které působili chladným a nemilosrdným dojmem.
Černovlasá dívka z muže nespouštěla pohled a spustila katanu zpět do svého pouzdra, "Daichi, tady nemáš, co dělat! Nepleť se mi do cesty." S těmito slovy dívka obešla Daichiho nespouštějíc z něj oči. Vychutnávala si ho, věděla, že kdyby se rozhodl tak zaútočí a taky, že má dost velkou sílu.
Kamlyn se zastavila za jeho zády a zadívala se na oblohu.
"Poštolka se nám vydala na noční lov?" Řekl jakýsi druhý hlas.
"Takže máte společnou hlídku, co Hiroshi?" Otočila se na druhého mládence. Byl o několik centimetrů vyšší než Daichi, jeho blonďaté vlasy se mírně pohupovaly ve větru. Svým škodolibým úsměvem mohl konkurovat Kamlyn.
"Mizukage říkala, že se zastavíš." Přerušil Daichi napjetí mezi Kamlyn a Hiroshim."Doufám, že nic nechystáš, nebyl bych moc nadšený, kdyby se na té misi komukoliv něco stalo. Ty víš, že jsi pro mě sourozenec skoro jako Tori."
Kamlyn spustila pohled z blonďatého hocha a věnovala veškerou svou pozornost Daichimu.
„Neboj! Nebudu zbrklá, nepozorná, nebudu se chovat povýšeně a bezmyšlenkovitě se vrhat do nebezpečí.“ Odpověděla Kami otráveně naučenou frázi a nezapomněla protočit oči. „Už můžu jít?“ a přidala široký úsměv, který nasměrovala na Hiroshiho.
Daichi se zamračil. Kami na jeho odpověď nečekala a rovnou vyšla, když ho míjela ramenem, pronesl šeptem, „Buď opatrná a prosím tě, neriskuj.“
Večerní vánek odnesl i poslední zbytky Kamiiny vůně do neznáma. Dívka byla tak rychlá, že měl Daichi problém zaregistrovat, kdy odešla. Zhluboka si povzdychl, a pak se ztratil za Hiroshim, který pokračoval v hlídce.

Tori netrpělivě podupával nohou. Zase čekali! Měli se tu sejít před hodinou, ale jako kdyby to neříkal. Někdo je zase musí zdržovat. Někdo velmi nezodpovědný, neschopný dodržet pokyny, pravidla a plány. Někdo, kdo se podobá právě té osobě, která jde právě naproti líným až hlemýždím krokem. Tori už z ní šílel, dokonce ji počítal každý její krok, kterým se blížila svému nehezkému osudu. Osudu v podobě nabroušeného Toriho!
„Milostpaní, jak jste se nám vyspala?“ zeptal se ironickým tónem.
„Ale jo šlo to. Jak ty?“ odpověděla Kami normálním, rozespalým hlasem.
Ta drzost! Tori šílel z jejího ležérního, nevzrušeného postoje. Přijde si pozdě a ještě dělá jako by se nic nestalo! Vždyť i Sayu přišla na čas. Když přišla, lehla si do trávy a zavřela oči. Tori ji nechápavě pozoroval, ale neřešil to, protože přišla. Teď už věděl, co znamenalo Sayino jednání. Ona věděla, že Kami přijde pozdě a tak chtěla brzké vstávání dospat tady. Tori se pomalu začal uklidňovat. Už tak jsme ztratili hodně času, musíme se sejít s pátracím týmem z listové.
„ Tak jdeme!“
Vyrazili.
Cesta ubíhala docela rychle. Kami do nikoho nerýpala, Sayu se tvářila, že tady ani není a Tori sledoval, jestli běží správnou cestou. Všechny smysly nastražené na případné nebezpečí, zbraně v pohotovosti. Začalo se pomalu stmívat. Tori věděl, že mají velké zpoždění. Zase vše díky Kami! Áh, jak já ji za tohle nemám rád! Teď musíme běžet bez odpočinku i v noci, abychom se setkali včas, chjo! Tori si mumlal sám pro sebe. Byl tak zaneprázdněn svými myšlenkami, že si ani nevšiml, že už je hustá tma a na černý les padá nepříjemná, matoucí mlha. Jelikož byli z mlžné vesnice, dokázali se v mlze vyznat, ale ani jim tahle mlha nebyla příjemná. Mlha jak vystřižená pro problémy.
„Někoho cítím. Je to zatím slabý, ale někdo před námi je!“ zašeptala Sayu naprosto vážně. „Zatím nás nezaregistrovali, ale nebude to trvat dlouho. Musíme něco podniknout!“
Tři ninjové z mlžné zastavili. Jejich vůdce vymyslel perfektní taktiku, které se budou všichni držet. „Takže já a Kami půjdeme na ně z opačných stran a ty Sayu tady počkáš, kdyby něco!“ velel velitel.
„Hm.“ Zahučela Sayu. Zase jen čekat.
„Zábava začíná.“ Rozesmála se mrazivě Kami.