Dva večery a dvanáct let pro Hokageho 5

Minule: Naruta dočasně odvolali z funkce Hokageho a on začal trávit čas s Naokim. Sakura je zahnaná do kouta všemi okolními událostmi, musí ochránit Naokiho a nemůže si dovolit plést do toho svoje vlastní problémy a tak se pro dobro rodiny, přes to že ji to bolí rozhodne požádat Sasukeho, aby se ve vesnici nezdržoval. Sasuke uvěřil všemu co mu řekla a nechal ji bez rozloučení odejít.

Naruto zamířil ke dveřím, zatím co Sakura odvedla Naokiho nahoru do postýlky.
„Sakuro!“ ozval se za chvíli zdola Narutův hlas.
„Počkej tedy zlatíčko, hned jsem zpátky.“ usmála se a rozběhla dolů.
„..vážně promiň, ale asi bych neusnul.“ uslyšela ode dveří známý hlas a prudce se zarazila.
„Sakuro!“ ozvalo se v tu chvíli znovu a ona musela vyjít na chodbu, kde stál ve dveřích Sasuke.
„Nic se přece neděje.“ usmíval se Naruto.
„Máš tady návštěvu a nebuď tu moc dlouho, budu nahoře.“ políbil ji na tvář a zmizel.
„Co mi ještě může chtít, že to nepočkalo do rána?“
Sakura vyklouzla ven a zavřela za sebou. Jejich tváře osvěcovala jen malá lucerna visící tam už léta.
„Tak?“ zeptala se stejně jako prve on, aby dala najevo, že nemá ponětí o co jde.
„Je tu něco co ti musím vysvětlit než půjdu.“ odpověděl a růžovovláska mlčela. Čekala co tak důležitého jí řekne.

„Večer kdy jsme oslavovali vítěství nad Madarou jsem ti řekl, že tě miluju a nelhal jsem. Opravdu jsem si myslel, že se sem za několik týdnů vrátím, jenže z týdnů se stali měsíce a z měsíců pět let. Tak dlouho trvalo než jsem si uvědomil, že mi chybí domov. Pak už jsem ale neměl odvahu přijít ti na oči a tak jsem pokračoval dál, nebudu ti vykládat a přesvědčovat o dobru, které jsem dělal, abych odčinil světu svou předchozí hloupost, stejně ho nikdy nebylo dost, stejně bys nevěřila. Jen ti řeknu, že poslední komu jsem pomohl, byl muž neprávem obviněný z vraždy, který se nemohl dlouho vrátit domů. Když jsem chytil pravého vraha a sledoval, jak ho jeho žena, děti a všichni přátelé vítají, pochopil jsem, že tohle je jedna z nejdůležitějších částí života – mít lidi kteří jsou pro tebe důležití a bez nich se ten život nedá správně žít. Nečekal jsem přece, že mě všichni uvítáte s otevřenou náručí, ze jména ty ne ale...“ na chvíli se odmlčel, Sakura uhnula pohledem, dělalo jí nesmírné potíže tohle všechno poslouchat.
„Celou tu dobu jsem na tebe myslel a kladl si otázku, jestli si dostala rozum, jestli si našla někoho s kým si tu šťastná a ani předtím ani teď nemám v úmyslu ti to brát, ale ty mi přesto tvrdíš, že s Narutem šťastná nejsi.“ díval se na ni svýma chladnýma očima a ona se nemohla pohnout.
„A řekla si ještě něco, co mě donutilo přemýšlet.“ pokračoval.
„Proč právě mě život stále tak mučí?“ pomyslela si Sakura.
„Řekla si, že všechno se dá napravit a jestli to tak skutečně je a můžu ti nějak pomoct, můžu pro tebe cokoliv udělat tak to řekni. Dlužím ti víc než komukoliv na světě a mám co napravovat.“
„Mě? Tak to si se sakra spletl, nic mi nedlužíš, už dávno ne.“
„Ano máš právo být naštvaná, ale já skutečně lituju toho, jak moc jsem ti ublížil.“
„Proč mi to říkáš? Proč právě teď? Proč se mě pořád osud pokouší zlomit, když ví, že jsem slabá? Vždycky jsem byla a vždycky budu.“
„Tak mi odpověz.“ naléhal a ona stále víc uhýbala jeho pohledům.
„Nenuť mě k tomu!“
„Tolik mě nenávidíš?“ ztišil hlas.
Po tváři jí stekla jediná slza, jako omluva za to, že není tak dokonalou, jak by si od ní všichni zasloužili, možná trochu jako výčitka vlastního svědomí, že to vzdává.
Konečně ho políbila, toužila to udělat vždycky, ale tu touhu spoutala uvnitř sebe a snažila se ji tak udržet dokud v ní pomalu a tiše nezemře.
Když přestala podívala se na něj.
„Dobře víš, že tě nedokážu nenávidět, ani nevíš, kolikrát jsem se o to snažila, ale je to jako nemoc. Nemoc, kterou si mě nakazil, aby mě pomalu a jistě den ode dne zabíjela. Pokaždé něco ve mně co se zkrátka nedá změnit. Za svůj život jsem přece dokázala vždycky jen slepě čekat, až mě znovu zklameš, to přece už dávno víš. Tak je to tu zas, nikdy nebudu mít šanci se ti sama ubránit. Tak beznadějná a ubohá je láska.“
„Tak proč si řekla, že nechceš, abych zůstal?“ nechápal Sasuke.
„Mám k tomu svůj důvod, důvod proč s tebou nemůžu být a musím zatím zůstat s Narutem.“
Nevěřícně ji pozoroval a pokoušel se rozumět alespoň něčemu z toho co právě řekla.
„Ničemu nerozumíš s ani bys neměl.“ pomyslela si.
„Že Naruta nemiluju jsem pochopila ještě než si odešel, nenašla jsem příležitost mu to říct, ale až do dne naší svatby jsem to nepovažovala za vztah. Je to mnohem složitější, než si myslíš a nemůžu ti to teď vysvětlit, ale musíš mi věřit! Tady prostě nejde jen o mě a o Naruta. Já vím, zní to asi divně, ale je to... ..je to...“
„Dobře, chápu. Vysvětlíš mi to až budeš moct. Prostě, až se ti bude chtít. Věřím ti.“ řekl, aby se trochu uklidnila.
„Tak už jdi, Naruto bude mít starost, co se děje, musím se vrátit.“ vysvětlila.
„Dobře, hlavně se uklidni.“ řekl a cosi jí podal.
„Co to je?“
„Adresa bytu, mám tu nabídku nějakou chvíli a asi na to kývnu. Až si budeš chtít promluvit, stav se.“

Sakura se vracela nahoru, nahlédla škvírkou mezi dveřmi do Naokiho pokoje. Naruto ho právě uspával. Nechtělo se jí tam, potřebovala si to promyslet. Co to vlastně právě udělala? O co se tady pokouší, zkomplikovat si to ještě víc? Tohle přece nebylo ani z poloviny tak rozumné jako její první řešení a bolelo stejně.
Klečela na posteli a znovu se jí zmocňoval ten pocit beznaděje, věděla, že co udělala je špatné, to že Sasuke zůstane ve vesnici znamenalo jediné. Už zase jí bolelo u srdce, věděla, že dřív nebo později je oba ztratí, že ztratí všechno pro co ty roky trpěla. Oba jí budou nenávidět a mají na to právo, s tímhle přece před let počítala, jenže tentokrát už tomu nedokázala zabránit.
Začínala pochybovat, že něco z toho co kdy udělala rozumné bylo, vždyť pokaždé když přijde něco důležitého, to jen zbabrá.
„Co jsem si myslela?“ ptala se sebe sama stále dokola. Jenže člověk v takových situací obvykle nemyslí, tohle nebyla ona, jednalo něco z ní, co se nemohlo ubránit pocitu, že ta nejjednodušší cesta ke štěstí nemusí být pokaždé ta správná.

Za chvíli přišel Naruto.
„Ještě nespíš?“
„Ne, dnes jsme vůbec neměli čas si promluvit.“
„Je snad něco o čem bychom měli?“ předstíral Naruto, že se nic neděje.
„Myslím tvojí práci. Měla jsem starost, jestli jsi v pořádku?“ řekla.
„Nemusíš si dělat starosti, je to vlastně jen dovolená.“
„Chceš se tam vrátit?“
„Já nevím Sakuro, vážně nevím, je toho najednou nějak moc. Musel jsem někde udělat obrovskou chybu a nevím kde, já to přece dřív dělával tak rád.“ odpověděl zarmouceně.
„Vlastně ani doma to dřív nebývalo takový. Proč se najednou všechno tak mění? Nebo jsme se změnili my?“
„Musím přijít na to co je špatně. Kam zmizela radost z našeho života. Protože je toho málo co si z ní pamatuju, ale jedno vím jistě, já ho měl vždycky moc rád. Nebyl dokonalý, nebyl lehký, ale já měl svůj život rád takový jaký je. Musel jsem za něj od začátku bojovat a poznal v něm hodně boleti, ale i radost a štěstí a nakonec dosáhl všeho co jsem chtěl. Pamatuju si tvůj úsměv když jsem se vracel domů, svoje nadšení pokaždé když jsem odcházel a možná i když k tomu nevedla lehká cesta, pořád byla taková jakou jsem si ji udělal. Byl to prostě můj život a já ho měl sakra rád. V poslední době si připadám, jako když to ani nejsem já, jako bych zapomněl co je štěstí a radost, skoro jako už by ten život ani nebyl můj, mám pocit, že se dočista vymkl kontrole, proto musím zjistit, co se s ním tak náhle stalo a dát ho do pořádku. “ řekl rozhodně.
„Zdá se, že ti to zrovna dvakrát neulehčuju.“ pomyslela si.

Bylo celkem brzo a Naruto ještě spal. Znovu se ozývalo klepání na dveře. Sakura jediná byla už vzhůru, trochu se obávala, kdo to je. Nervózně položila utěrku a šla otevřít.
„Tsunade-sama?“ nedokázala skrýt překvapení. V sobotu tak brzo ráno? Co jí asi mohla chtít.
„Ahoj Sakuro, předpokládám, že Naruto bude nejspíš ještě v posteli?“ zeptala se.
„No ano, pojďte dál.“ pozvala ji nejistě dovnitř.
„Mohla bys ho nějak šetrně vzbudit, abych si s ním promluvila?“ zeptala se, aby dala jasně najevo o co jde.
„Jistě.“ přikývla Sakura i když jí to zase tak jasné nebylo.
„Proč jen chce Tsunade-sama mluvit s Narutem takhle brzy? Přišla proto až sem...“

„Naruto. Naruto vstávej!“
„Vždyť, já dnes nikam nejdu.“ zabručel a přetáhl si přes hlavu peřinu.
„Naruto, přišla za tebou Tsunade-sama.“ vysvětlovala Sakura netrpělivým, ale tichým hlasem.
Naruto si odkryl hlavu a překvapeně se na ni podíval.
„Bábi Tsunade je tady?“ svraštil nevěřícně obočí.
„Sedí v našem obýváku.“ potvrdila.
„Dobře tak já teda vstanu.“ protřel si otráveně oči.

Za okamžik už Naruto líně scházel po schodech.
„Co se děje tak brzo?“ zeptal se namísto pozdravu.
„Naruto, chtěla jsem si s tebou nerušeně promluvit.“ odpověděla blondýna.
Naruto pokynu směrem k terase a oba vyšli ven.
Sakura se šla podívat na Naokiho. Chlapec stále ještě spal v postýlce. Pomalu došla k oknu a roztáhla závěs. Sluneční paprsky dopadaly na chlapcovu bledou tvář.
Poslední dobou se jí zdál pokaždé když ho viděla vyčerpaný, smutný, něco ho trápilo. Přesto, že tvrdil, že ne.
Sedla si k němu a pohladila ho. Od doby kdy přišel na svět jí úplně změnil pohled, najednou cítila, obrovskou odpovědnost za jeho život, hodlala ho chránit za každou cenu, stal se pro ni nenahraditelným. Přesto jí něco nutilo přemýšlet o svých rozhodnutích, měla v hlavě obrovský zmatek, proč právě její život se vždycky tak zkomplikuje?
Třeba taková Temari vždycky věděla co chce vždycky měla ve věcech jasno. Proč si taky nezaslouží tak jednoduchý život jako ostatní? Tolik by si chtěla od všeho odpočinout, být na míle daleko problémům. Kdyby jí tak narostla křídla a ona mohla vzlétnout k nebi. Podívat se na všechno z jiného úhlu a hned to vidět jasněji.
Tak jako často v posledních dnech ji znovu rozbolela hlava.

Naruto seděl s Tsunade na terase.
„Tak mi to přece vysvětli, co to do tebe vjelo? Od jak živa si byl ten nejsnaživější a nejpečlivější kluk v Konoze a časem se s tebe stal i ten nejlepší Hokage, ale v poslední době to vypadá spíš, že na svoji práci kašleš.“
„Když jsem se stával Hokagem, představoval jsem si, že budu stát v čele vesnice a klidně ji bránit vlastním životem, že budu dohlížet na její chod a radovat se z pokroků všech malých geninů, jako kdysi Třetí, když se na nás chodil dívat. Jenže já řídím všechno maximálně od stolu. Je to prostě otrava. Připadám si spíše zbytečný, vždyť k čemu to všechno je, zprávy o zaběhlých kočkách a hlídání dětí, které musím denně číst a pak se uloží do šuplíků.“
„Naruto, ale to co děláš je víc než důležité, skus to dělat pořádně, pak budeš mít čas se občas projít po vesnici a sledovat lidi v ní, už teď znáš každého z nich a zjisti víc o jejich životě, o životě svých přátel, pak pochopíš, proč je tak důležité stát v jejím čele a jít všem příkladem. Nebudu ti do toho mluvit, ale vím, proč si o to kdysi tak stál a vím, že jestli se vzdáš svého snu, jednou budeš litovat, protože tvrdě narazíš.“
„A Shikamaru má být tvá pravá ruka, nejspíš mu budu muset domluvit, taky by ti mohl víc pomáhat.“ dodala ještě.
„Jenže on má už tak málo času.“ povzdechl si Naruto, když si vzpomněl, co mu říkal.
„Pozorovat mraky zvládne z okna! Myslím, že odpočívá až až.“ dokončila Tsunade a vstala.
„Já musím jít, povinnost volá, ale Naruto radím ti, dej se dohromady. Ty máš velkou budoucnost a pro dobro všech, by si se měl vzpamatovat.“
„Pro dobro všech? Všech ne. Myslím, že možná až teď se konečně opravdu vzpamatovávám, až teď když vidím, že tím jak jsem se hnal za svým snem, jsem ublížil těm, které mám nejraději. Chtěl bych si vzpomenout... ..proč jsem se stal Hokagem?“ obviňoval se neprávem blonďák a jako by najednou zapomněl na všechno dobré co kdy udělal.

Naruto neřekl ani slovo a odešel za chvíli z domu. Doufal, že mu tahle dovolená vyčistí hlavu, ale místo toho zatím jen získával pocit, že se zblázní. Nevěděl co chce udělat, všechno se mu najednou zdálo moc složité, horší než všechna jeho předchozí rozhodnutí.
Mířil na jediné místo, kde si teď byl jist, že si bude moct v klidu promluvit.
Šel za Shikamarem, protože on byl v poslední době jeho vrba a nikdo jiný mu nemohl pomoct spíš.
Pomalu se blížil k sněhubíle natřenému domu s terasou plnou květináčů, z oken se tu pokaždé rozezníval dětský křik a smích dvou dívenek.
Zazvonil na nový zvonek a zevnitř se ozval mužský hlas.
„Moment!“ zněl trochu nabroušený výkřik. Ještě chvíli poslouchal výhrůžky, z nichž na úklid pokoje zabrala až ta počkejte až přijde maminka. Pak ven vylezl Shikamaru se zástěrou a kruhama pod očima.
„Neposílej ženský na tak dlouhý mise.“ uvítal ho těmito slovy a nechal za sebou otevřené dveře.
Naruto pomalu vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel.
„Tak co se děje, zase tě vyhodila?“ zeptal se Shikamaru, když se konečně na chvíli složil do křesla a ani mu nic nenabídl.
„Sakura mě nevyhazuje jasné! Je to můj dům!“ ohradil se nejprve Naruto a pak se s ustaraným výrazem usadil na gauč.
„Dobře, dobře, promiň.“ řekl Shikamaru smírně.
„Víš, že mě odvolali?“ zeptal se Naruto, aby se ujistil.
Shikamaru jen pokýval hlavou.
„Snažil jsem se všechno napravit, ale dopadlo to snad nejhůř jak jen mohlo. Já vážně nevím, co bych měl udělat. Chtěl jsem to urovnat se Sakurou, ale pořád se jenom hádáme a když ne, zdá se mi hrozně smutná. Myslí, že to nevidím, ale je najednou jiná.“
„Vidíš to, kdyby sis býval vzal Hinatu, měl si po starostech.“ řekl Shikamaru, jako by nic.
„Hinatu? Co s tím má ona společného?“ vykulil Naruto své zářivě modré oči.
„Naruto...“ povzdechl si tmavovlasý a trochu pohodlněji se opřel.
„Proč bych si měl brát Hinatu?“ zakroutil Naruto nechápavě hlavou.
„Ach, ty musíš být vážně slepý a hluchý Naruto. Nevidíš věci, které ví roky celé vesnice, neslyšíš co nechceš, nevidíš věci co máš přímo před očima, jak si něčeho takového můžeš nevšimnout?“
Naruto na něj stále zíral jako by se totálně pomátl.
„Celá vesnice věděla, jak na tobě Hinatě záleží, jenže ty si ji přes samou Sakuru neviděl, nebo si se prostě jen bál otevřít oči?“
„Co to plácáš?!“
„Ano Naruto, věř nebo ne Hinata tě od malička strašně miluje a je fakt smutný, že ti to musim říkat zrovna já.“
„Hinata?“ divil se blonďáček stále jako malé děcko.
„Jo Hinata, ale ty sis hold musel vzít honem Sakuru, viď?“
„Co to sakra meleš, vzal jsem si jí protože jí mám rád, tak mi raději poraď co s tím?“
„To těžko Naruto, vy dva se k sobě totiž absolutně nehodíte.“
„Ty mi seš teda kamarád!“ řekl Naruto naštvaně.
V tom najednou vběhla do pokoje Kazumi se svou starší sestrou a začaly se pošťuchovat. Shikamaru je chtěl srovnat, ale Naruto dal před něj ruku, chvíli pozoroval ty jejich úsměvy a radost, pak najednou vstal.
„Musím si ještě něco zařídit.“ řekl a vystřelil ven jako blesk.
Možná začínal konečně chápat, co mu říkala Tsunade.

Bylo pozdní odpoledne a Sasuke seděl na posteli ve svém novém bytě. Pozoroval vlající záclonu a nervózně žmoulal v ruce rozepnutou košili.
„Co tím myslela, že je to složitější a nemůže mi to vysvětlovat teď? Kdy bude moct?“ ptal se sám sebe, jelikož nemohl zapomenout, jak moc byla Sakura rozrušená, když s ním předchozí večer mluvila.
Pochopil, že se nejspíš stalo něco, o čem neví, jenže co? Někdo by mu přece něco řekl a zatím se všichni chovali naprosto normálně.
„Dobře vzala si Naruta, ale co jí k tomu teda donutilo, jestli ho nemá ráda? On to zřejmě vůbec neví, nebo ano?“ probíral se hlavou plnou otázek.
Znal Sakuru a přece jen i když byla na Naruta někdy hodně zlá, proč by mu tolik lhala? Ne, ona nebyla zlá a bezcitná, aby mu takhle jen tak ublížila, muselo existovat jiné vysvětlení a Sasuke doufal, že mu ho co nejdřív dá, protože vůbec ničemu nerozuměl.
Došel k telefonu a chvíli držel sluchátko.
„Večer byla hrozně rozrušená, měl bych jí zavolat nebo ne?“ honilo se mu hlavou a už se chystal začít vytáčet číslo, když v tom mu zbytky jeho hrdosti poručily položit to. Tohle mu přece musí vysvětlit sama, chovala se vážně divně.
„Až bude v pořádku, určitě se ozve.
Přešel k oknu a podíval se jím na ulici. Něco tady silně nehrálo a on měl dojem, že má každou s minutou blíž k tomu vyběhnout ven a zjistit co to je.