Ty a Neji

Sedíš u stolu a urputně se snažíš nakreslit hrušku. Úplně ji probodáváš pohledem. Je to jen obyčejná, křivá hruška. Přesto tvá kresba jako hruška nevypadá... Hloupý druh ovoce! Ovšem... Ani Picaso nekreslil hrušky... Asi už víš proč...
Zmuchláš ten papír a hodíš ho za hlavu. Z hory čmáranic se tím uvolní lavina a celou tě zasype. Na protest zůstaneš dobrovolně zasypaná. Aspoň do chvíle, než tě zpod laviny vytáhne čísi ruka.
„Sensei. V pořádku?“ obírá z tebe mladík naškubané kousky papírů.
„Hai, Neji-san.“ Uctivě se ukloníš a z vlasů se ti sesypou další papíry.
„Školka už zavírala, proč jste ještě tady?“ snažil se rozbalit jeden super-zmuchlaný náčrt.
„Já...“ vyrveš mu papír z rukou a vůbec ti nevadí, že se při tom roztrhne. „Zapomněla jsem se...“ nevinně se usměješ.
„Tohle kreslily děti?“ prohlížel si TVOJI celkem povedenou duhu.
„A-ano,“ hlesneš a pohřbíš svůj sen, že by ses někdy kreslit naučila.
„Sensei, jsi nějaká skleslá. Smím tě pozvat na ramen? Naruto je po něm tak veselý, že v té polévce budou snad drogy...“ Z nejasného důvodu tě vzal kolem ramen a šli jste k východu. Ten byl ale zamčený.
„Máš klíče, sensei?“
„Neříkej mi sensei, když jsi starší,“ zamumláš a pak se dáš do odpovědi na položenou otázku: „Ty má jenom šéfová...“
„Jsme v uzamčené školce pro budoucí ninji. Co budeme dělat?“ zjišťoval.
„Ty jsi tady shinobi. Já jen hlídám děti.“
Nikdy ses nechtěla zapojovat do ninja akcí. Otec ti tolikrát vyprávěl o ztrátě přátel v boji, že ses toho radši vyvarovala. Ve školce ti hrozí leda rozbité koleno.
„Vylezeme hořejším oknem,“ zamířil ke schodům a vedl tě za ruku za sebou. Otevřel nejhořejší okno a pomohl ti na šikmou střechu. Pak vylezl za tebou a posadil se.
„Dnes nádherně svítí hvězdy,“ smyslně se usmál.
„Máš pravdu... Neuvědomila jsem si, že je tak pozdě.“ Posadíš se a urovnáš si kimono. Víc než hvězd si ale všímáš jeho očí, zářících ve tmě jako diamanty. Když si uvědomíš, že na tebe mluví, stačíš zaznamenat jen otázku: Co myslíš ty?
Abys nemusela přiznávat, že jsi se zasnila, honem se vymluvíš: „Myslím, že je dost pozdě na to, vést nějaké složité dialogy. Možná zítra, nad konvicí dobrého čaje...“
„Pozval jsem tě na ramen a na tom trvám.“ usmál se a pomohl ti vstát. „Zítra tě zachráním ještě před zamčením školky, platí?“ Obdařil tě nebeským úsměvem a skočil ze střechy.
Uvědomíš si, že nemáš, jak se z pěti metrové výšky dostat. Začneš se pomalu sunout z okraje střechy a modlíš se, ať je tam ještě ten kontejner s odpadky, abys přistála aspoň v měkkém.
A opravdu přistaneš zlehoučka. Tvůj dopad ale zmírnily JEHO ruce. Zůstaneš zírat do jeho levandulových očí, zatím co tě stále drží kolem pasu.
„Pořádně jsem se nerozloučil,“ zašeptal a něžně, nesměle, tě políbil.

Pět, pět, pět... Už ať je pět hodin. Tehdy školka zavírá a on se pro tebe staví. Možná je to předčasné, ale dnes kreslíš srdíčka. Zlobící děti tě vůbec nevytáčí...
Konečně si poslední maminka odvedla své dítě a ty se můžeš dát do úklidu. Pozavíráš všechna okna, hračky vrátíš na svá místa...
„Dobrý večer,“ ozve se za tvými zády a ty se usměješ.
„Ahoj,“ otočíš se.
„Uvolněna od povinností?“ nabídl ti své rámě.
„A dnes i nezamčena..“ zavěsíš se do něj a společně odejdete.
Objedná ti misku ramenu a sobě dvojitou porci. Chvíli ti vypráví o své dnešní misi, ty se na oplátku pochlubíš, jak šikovné děti letos máš...
Pak se mu svěříš se svými sny a přesto, že jste už dávno dojedli i přídavek, stále si máte o čem povídat. Až když večer pokročí v noc a ta v půlnoc, neochotně se rozhodnete se rozloučit. Doprovodí tě až domu. Stojíte přede dveřmi a ani jednomu z vás se nechce říkat ahoj.
„Poslyš... Nechtěla... Chtěla by ses stát mojí dívkou?“ zeptal se tě tak nesměle.
Na chvíli zaváháš, jestli se ti to jen nezdá a pak se usměješ.
„Moc ráda bych.“