Kunoichi z Dračího chrámu 04/05

Naruto:
„Raikiri!“ slyšel jsem a hned uskočil. To, co jsem pak viděl, mě zaskočilo.
„S-sharingan? Ty jsi Uchiha?“
„Možná…“ odpověděla. Co se stalo pak, jsem netušil…

Probral jsem se až za dost dlouhou chvíli v nějakém pokoji a zmateně jsem se poohlídl kolem sebe. Pokoj byl útulně zařízený – na zdech byla bleděmodrá barva a oproti posteli, na které jsem seděl, bylo obrovské akvárium. Vlevo ode mě byli dveře a police s různými svitky. Když jsem se koukl doprava, bylo tam veliké okno, ze kterého dovnitř proudilo oslepující světlo a stolička se stolem, na kterém moc pořádek nebyl.

Začal jsem přemýšlet nad tím, kde to vůbec jsem a proč jsem tady. Myšlenku, že jsem se dostal do nějaké zločinecké organizace, jsem zavrhl, protože by mě určitě nenechávali naživu a už dávno by mi dopřáli výlet na onen svět.

Z mých myšlenek mě vytrhla až hádka, kterou jsem zaslechl…

„Víš, do jakých problémů jsi nás všechny teď dostala? Dobře, vím, že nebylo správné na něj útočit, ale i tak… Kdybychom ho tam nechali, nic by jse nestalo, ale to ty néé… Ty jsi ho musela tahat sebou, jakoby jsme neměli vlastních problémů už dost…“
„Už jsme si to přece vysvětlili a dál to poslouchat nechci a ani nebudu…“

Vtom jse prudce otevřeli dveře a dovnitř do pokoje vstoupili dvě osoby.
„Aoi, víš, že mám pravdu, tak se nechovej jako dítě!“ okřikla jí Akane.
„Pro tvou informaci, jsem dítě,“ odsekla jí a přišla až ke mně.

Já se snažil tvářit, jakože spím, ale moc se mi to nedařilo, no napříč tomu, zdálo se mi, že si toho nevšimli… Aoi byla skloněná nade mnou a tiše mě pozorovala.
Vtom se otočila k Akane: „Nemohla jsem ho tam, jen tak nechat… Chtěl mi přece pomoct…“
„Chápu tě, ale i tak… Co asi udělá princezna, až zjistí, že je tady? Pochybuji, že ho nechá jen tak odejít a krom toho, ví, že je Kohaku z klanu Uchiha. Moc růžově to tedy nevidím,“ odvětila Akane a Aoi se zamračila.
„Já už to nějak zařídím, zvládla jsem přeci už mnohem těžší věci,“ řekla a bylo na ní vidět, že přemýšlí.
„Nad čím uvažuješ?“ zeptala se Akane.
„Nad slušným způsobem, jak tě odtud vyhodit,“ odpověděla s úsměvem.
„To nemusíš, stejně už musím jít. Budu ti držet palce,“ pověděla a taky se usmála.
„Dávej na sebe pozor,“ řekla jí Aoi a objala jí. Akane přikývla, a když za sebou zavřela dveře, Aoi se o ně opřela a vzdychla jsi.

„Už je pryč. Nemusíš se tvářit, že spíš…“ řekla.
„Jak jsi věděla?“ zeptal jsem se jí.
„Děsně ses mračil,“ odpověděla s úsměvem a posadila se na stoličku vedle postele.

Taky jsem se posadil a zvědavě jsi ji prohlížel. Nebylo na ní nic zvláštního… Měla na sobě oblečené bílé triko s krátkými rukávy a na zádech znak Jin Jang. Pod tím trikem měla ještě jedno síťované s dlouhými rukávy. Dále černé kraťasy a pouzdro na kunaie uvázané na pravé noze. Dlouhé modré vlasy měla volně rozpuštěné, takže si dělali, co chtěli. Vypadala jako normální kunoichi, ale i tak na ní bylo něco zvláštního… Nemohl jsem přijít na to, co, ale vzbuzovala ve mně zvláštní pocit, který nelze nijak popsat.

„Kde to jsem?“ zeptal jsem se, když jsem dokončil obhlídku.
„V Dračím chrámu,“ odpověděla.
„V Dračím chrámu?“ optal jsem se nevěřícně a ona přikývla.
„Myslel jsem si, že je to jenom legenda…“ poznamenal jsem.
„To si myslí většina lidí,“ informovala mě a zvedla se ze židle. Pak přešla až k tomu obrovskému oknu a upřeně se do něj zadívala.

Pomalu jsem vstal a přešel až k ní. Nejistě jsem se na ni podíval. Ona se na mě zakřenila, chytila mi hlavu a přicapila jí na okno.
„Tam se koukej…“ Řekla a já jí poslechl. To, co jsem pak viděl, mě okouzlilo.

Všude kolem byla přenádherná příroda s těmi nejrůznějšími rostlinami a zvířaty. V rozlehlém jezeře s obrovským vodopádem byla křišťálově čistá voda a všude byl klid. Půvabné ticho přehlušoval jen zpěv ptáků a zurčící voda. Co mi ale vyrazilo dech, se stalo až za chvíli. Ptáci vyplašeně slétli a tím vodopádem proletěl obrovský černý drak. Když jsem se podíval lépe, byli všude kolem. Bolo jich tam plno a měli různou velikost i zbarvení a přiváděli mě do úžasu.

„Štípněte mě někdo, ať vím, jestli nespím…“ řekl jsem a nemohl jsem odtrhnout oči od okna.
„Jak chceš,“ řekla Aoi.
„Ááá… jsi normální? Já to nemyslel vážně,“ odvětil jsem jí a třel jsi bolavé místo na ruce.
„Tak promiň, promiň…“ omluvila se.

„Chceš se tam jít podívat?“ zeptala se mě.
„Můžu?“ optal jsem se jí a rozzářili jse mi oči. Aoi mi neodpověděla, jen se usmála a popadla mě za ruku. Hned na to otevřela okno a vyskočila… i se mnou.
„Co blbneš? Nevidíš jak je to vysoko?“
„Neboj se,“ řekla a pevněji mi zmáčkla ruku, aby mě ubezpečila.

„Shiroi!“ křikla a o malou chvilku už jsme oba seděli na překrásném bílém drakovi.
„Vidíš? Říkala jsem ti, že se nemusíš bát,“ odpověděla vesele.
„Uhm…“ přisvědčil jsem, ale i tak jsem se jí držel pevně jako klíště až do té doby, než jsme opět stáli pevnými nohami na zemi.

„Je ti dobře?“ zeptala se mě s podivným výrazem.
„Jo, proč?“ optal jsem se jí.
„Já jen, že ladíš s tou trávou, jsi totiž nějaký zelený,“ odpověděla a starostlivě jsi mě prohlídla.
„To bude asi z toho letu,“ odvětil jsem jí.

„Aoi-sama! Aoi-sama!“ křičela nějaká holka, která k nám běžela a byla celá zadýchaná.
„Co se děje?“ zeptala jse jí Aoi a zkoumavě jsi ji prohlídla.
„Aoi-sama, princezna Vás chce co nejdřív vidět,“ řekla jí ta holka a ne moc přívětivě se na mě podívala.
„Rozumím, hned jsem u ní… Jak to prozatím vypadá?“ zeptala se.
„Ještě se úplně nerozhodla, proto Vás chce vidět… Ale s jistotou můžu říct, že máte veliký problém,“ odpověděla a já napjatě poslouchal.
„Hned jdu,“ vzdychla si Aoi a ta druhá holka přikývla.

„Zatím jse měj,“ řekla a pomalu odcházela. Vypadalo to, že se jí tam nijak nechce.
„P-počkej, a co tu mám dělat?“ zastavil jsem jí.
„Co chceš… Jen se nenech sežrat,“ odpověděla s nuceným úsměvem a rozběhla se pryč.
„Bezva…“ řekl jsem a začal se pozorněji rozhlížet po okolí.

Aoi:
„Tak můžeš zpustit, Nanami,“ řekla jsem a ona přikývla.
„Myslím si, že tím nebudete moc nadšená - princezna svolala mimořádnou poradu, na které se budou účastnit všichni z klanu, včetně Vašeho bratra. A musím Vám říct, že brát jsem toho kluka byl pěkně pitomej nápad.“
„Hm… Co se dá dělat…“ odvětila jsem jí nezaujatě.
„Aoi-sama, jak můžete být tak klidná a stavět se k tomu tak flegmaticky?! Je to přece vážná věc, teď tu nejde jen o toho kluka, ale i o Vás, takže se k tomu laskavě stavějte zodpovědně!“ kárala mě.
„Nanami, nech toho!“ řekl aspoň pro mě velmi povědomý klučičí hlas.

„Brácho?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Rád tě vidím, Nee-chan,“ řekl a objal mě.
„J-jak ses sem dostal tak rychle?“ koukala jsem na něj vyjeveně.
„Přiletěl jsem,“ řekl s úsměvem.
„Na drakovi?“ ptala jsem se nechápavě.
„No ne… na koštěti. Jak jinak asi?“ optal jsem mě.

„Nerada ruším Vaše rodinné střetnutí, ale řešíme tu vážný problém,“ přerušila nás Nanami a vzdychla si.
„Nanami, můžeš nás na chvíli nechat o samotě?“ zeptala jsem se s prosbou v očích.
„Samozřejmě, ale pospěšte si. Musíme tam být načas,“ odpověděla a na kousek se vzdálila.

„Tak, co jsi o něm zjistil?“ zeptala jsem se a opřela o nedaleký strom.
„Jmenuje se Uzumaki Naruto a je to Jinchuuriki devítiocasého přesně tak, jak si předpokládala,“ odpověděl mi.
„Já věděla, že ta chakra mi je nějak povědomá…“ nahlas jsem uvažovala.
„A co shinobi z Listové? Viděl nás někdo?“
„Podle mých informací osobně ne, ale spousta lidí si všimla nějaký létajíc ostrov a taky slyšeli výbuchy kousek za vesnicí, což jste byli, předpokládám vy. A zdá se, že už se někdo po Narutovi shání. Slyšel jsem taky, že jestli ho do večera nenajdou, ujme se toho ANBU, kterého jsem, jak víš, součástí.“
„Ach tak,“ řekla jsem jen, protože jsem se na nic jiného nezmohla. Až teď mi došlo, do jakého průšvihu jsem se to dostala…

„Aoi-sama, Rako-san, už je čas vyrazit. Princezna nenávidí čekání…“ vyrušila nás Nanami a my přikývli.
„Víš Nanami, někdy mi to tvoje puntičkářství leze pěkně na nervy, ale i tak jsem ráda, že jsem s tebou v týmu…“ poznamenala jsem a zavěsila jsem se jí kolem ramen.
„Sice nevím, co to mělo znamenat, ale budu to brát jako kompliment,“ odvětila a já jse zasmála. Smích mě přešel až před hlavní bránou do chrámu.

„Jděte napřed, hned za vámi přijdu,“ řekla jsem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě brácha se starostmi v očích.
„Jo, všechno v pohodě… Jen jděte, za chvíli jsem tam,“ odpověděla jsem mu a snažila jsem se, aby to znělo přesvědčivě.
„Jak myslíš…“ odvětil mi nedůvěřivě, popadl Nanami za ruku a tahal jí za sebou spletitými chodbami.

V tichosti jsem si sedla do trávy a prohlížela jsem si okolí. Došlo mi, že tohle všechno možná vidím naposled a že jse sem už nikdy nevrátím. Po tom všem, co jsem provedla, včetně toho, co se stalo dnes, jsem si byla jistá, že mě odtud princezna nadobro vyhodí a už jse nebudu moct vrátit zpět.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla ponořená ve svých myšlenkách, ale málo to určitě nebylo, protože za mnou Nanami doběhla v těsném závěsu s mým mladším bratrem.
„Kde jse flákáš? Setkání už dávno začalo a ty pořád nikde!“ sjel mě.
„Už jdu…“ zamrmlala jsem a pomalu vstala. Vtom se ozval křik.

„Co to bylo?“ zeptala se Nanami vyděšeně.
„Naruto!“ doplo mi.
„Ksakru, neměla jsem ho nechávat samotného,“ vyčítala jsem si a rozběhla se pryč.
„Aoi-sama, kam jdete?“ křičela za mnou.
„Musím mu pomoct!“
„Ale pokud jse tam neukážete, nedopadne to dobře!“
„To já vím…“ špitla jsem a běžela jsem dál za vyděšeným křikem.

Poznámky: 

Skrytý obsah

Takže po dlouhé době je tu další pokračování Podařilo jse mi napsat ten slíbený dvojdíl, takže doufám, že se Vám bude líbit Stále ještě platí nabídka, že jsi můžete do téhle povídky přidat vlastní postavu, stačí napsat zprávu A taky bych měla na vás otázku ohledně délky všech příštích dílů, vyhovují vám takovéhle jako tenhle, nebo by jste chtěli kratší, případně delší? :D