Opravdu řekl lásko ...

Mé tělo mě neposlouchá. Můžu mu desetkrát, stokrát a nebo i tisíckrát přikazovat ať vykoná sebemenší pohyb, ale stejně to nemá žádný smysl. Jed působí až překvapivě rychle. Už se zmůžu jenom na to ležet uprostřed nějakého lesa. K čemu mi je byakugan, když se nemůžu hýbat? Ale to je teď to nejméně podstatné...
Ještě předtím než mě zasáhl jedovatý kunai, jsem čelila velké bitvě. Čtvrtá válka ninjů byla krutá, ale boj ve kterém jsme se ocitli dnes byl ze všech nejhorší. Vyžádal si spoustu obětí.
Ale je to přece pro jeho ochranu , napadne mě. Všechno to je pro něj.
Smutně přejedu pohledem prostor kolem mě. Ležím na boku, takže to ještě dokážu. Dokonce udržím otevřené oči. Panuje tu smutně strašidelná atmosféra. Je to příšerný pohled. Všude ve vzduchu se vznáší pach krve. Ozývají se steny polomrtvých a poslední nádechy smrtelně zraněných. A já nedokážu nikomu z nich pomoci. Sama patřím mezi ty nešťastníky co čekají na smrt. Nikdo neví, jak příšerně dusivá je ta myšlenka. Všude kolem mě se povalují stovky už mrtvých těl. Mezi nimi i mí přátelé jako Shino, Kiba a Akamaru, Sai, Shikamaru a dokonce i Sakura. Dívka, nebo její tělo leží kus ode mne a její krásné růžové vlasy jsou potříštěné její vlastní krví. Na takovou dálku nejsem schopná určit jestli žije. Pro něho by byla až moc velká rána najít ji tu mrtvou.
Ach ano, pro něho. Krátce si oddechnu. Naštěstí tu není.
Krátce si vybavím ten jeho krapet připitomnělý úsměv a neposedné blonďaté vlasy. Ihned mě zasáhne několik protichůdných emocí. Pocit úlevy, bolesti, ztráty, dokonce i zlost, ale také láska.
Abych se nemusela soustředit na to, jak ze mě postupně vyprchává život, vzpomínám na nějaké hezké chvíle s ním.
Naruto mě vždy podporoval. Vybavím si jeho pokřikování když mě čekal zápas s Nejim, nebo to jak mě jako malý bránil před bandou kluků. I když mě to stojí velké úsilí a hodně bolesti, prostě se musím pousmát. Za tu dobu už vyrostl v pravého ninju. Přibylo mu také spousty problémů, ale také dostál svého jména. Dokázal zachránit Konohu. Během svého života zachránil spousty životů. Osud mu ale přichystal trápení v podobě Sasukeho. Stále věří že ho dokáže přivést zpět. V tom mu ale také pomáhají jeho přátelé. Lidé jako mistr Iruka, mistr Kakashi a nebo jak sám říká "zvrhlý poustevník" mu dali spousty dobrého do života. A proto možná stále věří. Věřit... Je to tak těžké jak se říká?
Opět mé tělo zachvátí šílená bolest. Unikne mi slabý sten. Proč to tak strašně bolí? Už se ani nesnažím udržet oči otevřené.
Naposledy se zarmoutím pohledem smrti kolem mě a pomalu přitisknu víčka pevně k sobě. Uvítá mě chladivá tma.
Dopřeji si pár dalších veselých vzpomínek na mého hrdinu. I když by to on nikdy neudělal, já svůj boj o život vzdávám.
Škoda že jsem ti nikdy nebyla schopná vyslovit své city srozumitelně Naruto, pronikne mi ještě smutná myšlenka do těch přešťastných chvil s ním. Přála bych si tu sním ještě zůstat. Prožívat s ním jeho dobrodružství a pomáhat lidem. Vidět ho jak se stává hokagem. Ale i kdybych bojovala dál, jak se zbavím jedu? Mé já se začíná chovat zbaběle. Nebo jinak. JÁ se opět začínám chovat zbaběle. Ale... Ale on mi vždycky věřil. Vždycky. Sípavě se nadechnu.

"Děkuji ti, Naruto Uzumaki. Děkuji za to, že jsi ve mě věřil až do konce," zašeptám ztěžka a po tváři se mi skutálí slza. Nebo to bylo jenom nějaké smítko, se kterým si pohrával vítr? Nevím. Ve tváři jsem už ztratila cit.
Postupně upadám do tajemné temnoty. Doslova cítím, jak mnou proudí ten prohnaný jed. Když to uslyším. Slyším ho a určitě volá mé jméno. Blouzním snad... Nebo ne? Vnímám lehké praskání větviček pod tíhou kroků. Kroky! Ten poslední kousek ze mě, co se ještě stále nesmířil s možností zvanou smrtí, vypjal své poslední síly.
"Naruto!" zakřičím a prudce otevřu oči.
Potom už kvůli příšerné bolesti vidím všechno jako v mlze.
Vnímám, že vyběhl na mýtinu za mým hlasem. Jeho srdce a myšlenky tvrdě zasáhne pohled na smrt všude kolem.
Nevím jestli si všiml i Sakury, ale stejně jeho kroky směřují nejprve ke mě.
"Hinato!" volá. Ode mě ho už dělí pouhých pár metrů.
Mluví na mě. Já však nejsem schopna jediného slova. Tak příšerná je bolest.
"Slyšíš mě Hinato?! Hinato! Ne, ne, ne! Pomůžu ti! Jenom neodcházej! Nenech mě tu samotného lásko!" brečí.
Vezme mě do náručí. Alespoň neví jaká muka bolesti mi tím způsobil. Mě to ale i přes to nevadí. Užívám si ten okamžik.
Za pár chvil už bitevní pole zaplní desítky lékařských ninjů spolu s dalšími ninji. Ošetřují rány a zachraňují dosud nevyhaslé životy.
Z výrazu ninji, který se sklání nad Sakurou se dají bezpečně vyčíst dobré zprávy. Díky bohu žije. Kousek od ní stojí Lee. Brečí, ale asi štěstím. Postupně si všímám že většina mích přátel je na živu. Jenom Kiba a Akamaru podléhají svým těžkým zraněním. Můj přítel a člen týmu. Je mi smutno.
Naruto se se mnou v náručí rozeběhne k nejbližšímu ninjovi. Něco křičí, ale já nějakým způsobem nevím co. Jako by ode mě byl strašně daleko a zároveň blízko. Znovu si vybavím jeho větu když mě spatřil. A teprve teď si plně uvědomím její smysl.

V tu chvíli vím, že na tomto světě ještě mám své místo. Jestli mé bojem oslabené tělo dokáže jedu odolat, už nikdy se tak lehce nevzdám! Kvůli němu. Pomaličku stočím pohled zpět k Narutovi. Výraz v jeho tváři je utrápený. Na to ale teď nemyslím.
Ano opravdu. Opravdu řekl lásko ...
Znovu si přivřu oči. Tentokrát jenom lehce, protože doufám že je budu moci znovu otevřít. Usměji se...