Ninja z Vodopádové vesnice.. 01

Klid.

Tímto jediným slovem by se dala popsat polovina dnešního dne. Všude bylo ticho. Žádné listy ve vzduchu nepoletovaly, protože nikde nevál ani malinký větřík. Zvířata dneska nepobíhala po lese, ale spíš spaly a těšily se z toho klidu, který dneska mají.
Tenhle klid, ale nakonec přece jen něco narušilo. Znělo to jako by se něco převalovalo po spadaném listí a poté to hlasitě zívlo. Tenhle obyčejný zvuk, přerušil ticho a probudil blízká zvířata ze svého spánku.

------------------------------

Mladá dívka, ne moc vysoká spíše malého vzrůstu, se právě protahovala a hlasitě zívala. Rukou si projela svými růžovými vlasy, které si ihned spíš ze zvyku svázala ve dva culíky a poté si protřela své hnědé ospalé oči. Něco ji probudilo. Nebylo to žádné zvíře, ani zima nebo snad velké horko. Byl to pocit. Pocit, že se něco blíží a nejspíš to nedopadne příliš dobře.

Dívka se začala rozhlížet, jestli někde poblíž neuvidí své přítelkyně. Když zjistila, že bude muset vstát, aby je našla, povzdechla si. Nejradši by ještě ležela a užívala si toho klidu, který ji nakonec uspal, ale musí je najít, aby se mohly vydat dál.

„Kasumi? Ozvi se, musíme jít dál.“ Dívka ušla jen pár metrů, když zaslechla kroky. Ninja uvnitř ní se probral, a aniž by si to uvědomila, již držela v ruce kunai. Chvíli stála na místě a snažila se zjistit, odkud kroky vychází, ale její sluch ji zklamal a ona nevěděla kam jít. Kroky ustaly. Dívka si zase kunai schovala s myšlenkou, že se jí to jenom zdálo. Už chtěla jít dál, když ji něco zasáhlo do levého boku a ona spadla na zem. Ale nespadla sama, na ní ležela nějaká dlouhonohá příšera a.. smála se?

Dívka zvedla hlavu a podívala se, co to do ní vlastně vrazilo. „Kasumi?“ Čekala nějakou příšeru, nebo zvíře ale rozhodně nečekala, že do ní vrazí a následně na ní spadne hnědovlasá smějící se dívka. „Kasumi!“

„Copak, Natsumi?“ ozvala se ta nad ní. Z tváře si smetla pár hnědých vlasů a na Natsumi se nyní dívaly dvě velké zelené oči. „Chtěla jsem tě jenom prozkoušet.“ Pokrčila rameny a pomalu vstala, načež ji podala ruku. „Hybaj. Musíme najít Yuzuru.“

Natsumi se s pomocí Kasumi zvedla a zvědavě na ni pohlédla. „Ona není s tebou?“

„Vidíš ji snad někde?“ Zelené oči se protočí, nad tou hloupou otázkou. „Zrovna jsem vstávala, když jsem tě zaslechla a už v té době u mě Yuzuru nebyla. Ale myslím, že nebude daleko.“ Povzbudivě se uměje, když si všimne jak se Nat tváří.

„Snad máš pravdu“, pousměje se a spolu s Kasumi se vydá hledat svou sestru, poslední dívku bez které nemůžou jít dál.

Když už jdou kolem deseti minut, Natsumi se ozve. Nikdy nevydržela být dlouho zticha a právě proto velmi obdivuje svou sestru. „Jak jsi mě zkoušela, prošla jsem?“ Nedočkavě čeká na odpověď. Vždycky se chtěla stát úžasným ninjou a právě proto se nikdy moc nezlobí, když na ni Kasumi zaútočí.

Hnědovláska se však na ni ani nepodívá, jen dál sleduje dění kolem sebe a hledá jakýkoli nepatrný pohyb mezi stromy. „Ne. Tvoje chyba je, že se podceňuješ. Vedla sis dobře, do té doby než sis kunai schovala. Kdybys ho stále držela v ruce, nejspíš bys mě zranila. A to bys pak prošla.“

„Aha.“ Smutně si povzdychne, tak zase neprošla. Rychle ale smutek a zklamání vytřepe z hlavy a začne se soustředit na hledání sestry. „Yuzuru!“

Hlasy. Slyší z nich trápení. Hledají ji?
Blondýnka uslyší své jméno, rychle svou hlavu otočí, aby viděla na místo, odkud zvuk vychází. Pousměje, tak ji přece hledají. Pomalu vstane od malého jezírka a opráší se, načež si své vlasy pročísne rukou. Znovu se nad jezírko nakloní, až se konečky vlasů začnou smáčet v čisté vodě. Naposled se usměje na svůj odraz, který se po chvíli již vlní a po blonďaté dívce nikde není ani stopy.

Po chvilce kdy blondýna zmizí, se na její místo postaví Kasumi. S upřeným pohledem hledí do jezírka, když v tom si všimne dlouhého žlutého vlasu, plujícího po hladině. S úsměvem ho zvedne a skrz stromy na něj dopadne slunce, až to vypadá jako by byl snad kouzelný. Když se vlas zatřpytí, jen se ušklíbne.

„Co to tam máš?“ Natsumi se zvědavě kouká Kasumi přes rameno. „Je to.. vlas?“

Kasumi jen obrátí oči v sloup. „Co myslíš, že to asi je?“ Zvědavě si prohlíží vlas, i když ví, že nějakému pozorovateli by to nejspíš přidalo dost ujeté. „Je Yuzurin.“

„Což znamená, že tady byla.“ Usměje se a radostí div neposkočí. „Myslíš, že tu ještě je?“ Doufá, že odpověď bude kladná, a ony budou moct pokračovat v misi.

„Asi ano. Nevím, kam jinam by asi tak mohla jít.“ Jen lehce pokrčí rameny a vlas odhodí za sebe. „Moc to tady neznámé a Yuzuru není hloupá, aby lezla někam, kde to nezná. Myslím že když půjdeme ještě nějakou chvíli rovně, mohly by jsme ji najít.“ Otočí se na Nat a usměje se, poté se vydá směr rovně mezi stromy. „Měly bychom si pospíšit,“ ještě zavolá na malou dívku přes rameno, která se za ní ihned rozběhne.

Spolu se proplétají mezi vysokými stromy a spadaným listím, které zašustí pokaždé, když na něj jedna z nich šlápne. Nejdou moc dlouho. Vlastně se stromům vyhýbají teprve tak dvě minuty. Ale i tak se stromy začnou znovu rozestupovat a před nima se objeví malá mýtina plná barevného kvítí.

„To je nádhera!“ okouzleně zvolá Natsumi, když tu nádheru spatří. Celá šťastná jako blecha a malé dítě dohromady , se rozběhne a skočí mezi to kvítí. Když se poté celá polámaná snaží otočit, nad ní už stojí Kasumi se svým obvyklým úšklebkem, který ji vždy dokáže značně vytočit. „Nech toho!“

„Čeho?“ Hnědé obočí se nepatrně zvedne ale úšklebek z tváře nezmizí. „Nic nedělám.. pouze se ti moje vnitřní já směje, že sis mohla myslet, že když skočíš mezi kvítí bude to měkké přistání.“ Pokrčí rameny a otočí se k ní zády.

„Věděla jsem, že to nebude měkké přistání,“ snaží se bránit, i když ví, že ji na to Kasumi nenaletí. „Ale, už dlouho jsem nezažila pocit, že bych ležela vedle něčeho voňavého.“
Měla to být skrytá narážka. Kasumi to věděla a i když se chtěla chovat rozumně a vyspěle, neovládla se a musela se na Nat prostě otočit. Věděla, že teď ji nejspíš z očí srší blesky, ale vůbec ji to nezajímalo.

„Ups.“ Natsumi netušila, že ji to tak naštve, vlastně čekala, že ji bude ignorovat a půjde dál bez toho aniž, by si jí všímala. Ale teď vidí, že tohle to ji opravdu rozzuřilo. Zvedla ruce, jako by uklidňovala divokou zvěř. „Klid. Končím.“

Kasumi by se normálně tak rychle neuklidnila. Vlastně nebýt blondýnky ležící mezi kvítím, kterou očividně nezajímá že ji tady hledají, nejspíš by se na Nat vrhla a vysvětlila ji, že by se měla chovat trošku dospěleji. Takže, místo vrhnutí se na Natsumi se uklidnila a znova vzpřímeně postavila a rozešla se směrem k spící Yuzuru.
Natsumi se zvědavě otočila, když ji Kasumi v klidě obešla a už se chtěla zeptat co se děje, když v tom si všimla svojí sestry. „Yuzuru!“

---------------------------------------

Náhlé křiknutí jejího jména ji vyrušilo z krásného bezesného spánku. Pomalu otevřela jedno oko, ale když, ji do něj udeřilo jasné slunce, rychle ho zas zavřela. Po chvilince to zkusila znova a zjistila, že na ni již slunce nesvítí, chtěla opět ulehnout ke spánku, když ji došlo, že by na ní slunce stále svítit mělo. Již probuzenýma očima se podívala nad sebe, kde spatřila naštvaně vyhlížející Kasumi. Pokusila se tedy o nejlépe omluvný úsměv, který zvládá.