Akatsuki a Ten jenž si nedokáže vybrat cestu. část 5.

Deavin byl okamžitě odnesen do pokoje, kde se operace ujali Sasori, Kakuzu a Hidan, jakožto (ne)dobrovolný dárce orgánů. Byli tam celé hodiny, aniž by vyšli ven a Konan po celou tu dobu, nervozně přecházela po chodbě. Konečně zaskřípaly dveře a ven vyšel Sasori v krví potřísněným plášti.
„Tak co?“ zeptala se ho honem mladá dívka.
„Pojď za mnou, tohle bude na dlouhé vysvětlování.“ Řekl zachmuřeně vykročil do svého pokoje.
„Žije?“
„Zatím ano, ale čert ví, jak dlouho ještě.“
Konečně došli do loutkářova pokoje, kde se oba posadili ke stolu.
„Takže, pověz mi o Deavinově povaze…čehokoliv, čeho sis všimla.“
Chvíli se zamyslela.
„Všimla jsem si jenom jedné věci.“
Loutkař zpozorněl.
„Celou misi byl velice milý, upovídaný, ale když jsme potkali Kakashiho, najednou se změnil. Z jeho chovaní sálala krutost a arogance, dokonce psychicky mučil jakéhosi Sinobiho z Konohy. Tehdy jsem nad tím, nijak nepřemýšlela.“
Sasori přikyvoval.
„Během těch několika dnů, co tu byl, než jste odešli na misi mi o sobě hodně pověděl. Z tvého popisu usuzuji, že jsi potkala další jeho povahu.“
„Povahu?“
„Ano, Deavinova mysl je rozdělena na tři hlavní povahy. První ta, kterou oba známe – milá a přátelská, druhá ta, která by se chtěla přátelit z těmi z Konohy, která lituje nad hříchy, které Deavin v Listové spáchal a třetí ta, která se chce jenom bavit…bavit utrpením druhých a která chce získat co nejvíce moci. Neříkám, že je Deavin špatný – on jen neví, kterou z těch povah učinit svou hlavní. Pamatuj, že přišel o všechny svoje vzpomínky, na většinu svého života.
Zpátky ale k jeho zdravotnímu stavu. Řekl jsem, že nevím, jak dlouho bude žít a to proto, že to záleží jen na něm. Je na pokraji smrti a jediné, co ho může zachránit je jeho vůle. Jeho povahy však naskakují náhodně, a jestli začne litovat svých činů…tak skoro určitě zemře jednoduše ztratí vůli k životu.“
Konaniny oči zvlhly.
„Můžeme pro něj něco udělat?“
„Snad kdybys na něj zkusila promluvit – strávila jsi s ním nejvíce času a jsi zatím jeho nejdůležitější osoba.“

*****

Plul v bílé nicotě, bez zdí, stropu či barev.
„Kde to jsem?“ zeptal se sám sebe Deavin.
Najednou se okolí změnilo a on stál pod večerní oblohou v uličce, která mu byla jaksi povědomá. Hned spatřil proč - přímo před sebou stál on sám. Měl poněkud kratší vlasy, ale určitě to byl on. Víc ho však zaujala mladá tmavovlasá dívka, která mu ležela u nohou. Hinata. Jeho mladší já, na ni zíralo, když si najednou kleklo na zem a prsty ji rozevřel oční víčko. Z toho, co pak viděl mu málem puklo srdce a musel se odvrátit. Stejně ale neunikl vzpomínkám, jak ji vyndal oko.
Okolí se zase změnilo. Tentokrát mu u nohou neležela Hinata ale Kakashi, bíle planoucím okem sledoval svého mistra. Scéna se zopakovala. Jeho pravé já, chtělo pohledem utéct, před tou hrůzou, ale tyhle dvě scénky byly úplně všude, že nic jiného nemohl vidět. Z očí mu začaly téct proudem slzy.
„Jsem odpad…co jsem to jen udělal?“ řekl a skrčil se. „Nemám už právo žít. Měl bych umřít, aby se něco takového už nemohlo zopakovat.“
Měl zavřené oči, takže si nevšiml, že okolí začalo černat a mysl plnou vzpomínek, takže si nevšiml, že usíná.
„Deavine!“ zaslechl slabý hlas. Nejdřív ho považoval za přelud, pak se ale ozval znovu, tentokrát naléhavěji.
„Deavine!“ poznával ten hlas. Konan.
Okolí, lehce zesvětlalo a on uviděl místo srdcervoucích výjevů Konaninu krásnou tvář. Vzpomněl si na jejich společné chvíle, kdy spolu jedli pod širákem, kdy se spolu smáli, když ji přikrýval svou dekou a když nastavil své záda, aby ji ochránil.
To však nic neměnilo na tom, že není správné, aby dále žil. Okolí zase zčernalo, až bylo jak noc.
Když najednou ucítil, jako by ho někdo obejmul a na tváři ucítil, studenou kapku vody. Slza?
„Prosím neumírej!“
Tato věta proťala jeho depresi, jak katana lidské tělo.
„Jaký jsem to byl hlupák, chtít zemřít pro ty rádoby ninji z Konohy. Málem bych učinil Konan nešťastnou! Něco takového nesmím připustit!“ zavolal do svého sna.
„PROBUĎ SE!“ zakřičel a soustředil se na návrat do svého těla.
Otevřel oči a okamžitě ho oslepil prudký jas. Přesto však viděl tu krásnou tvář s modrýma vlasama a hnědýma očima. Očima, ze kterých tekly proudem slzy a které se najednou rozjasnily, když zpozorovaly, že je vzhůru.
„Deavine!“ řekla a přitiskla se k němu.
„Ko-Konan.“ Dostal ze sebe. “Neplač.“ Řekl a vyčerpáním usnul.

*****

Okamžitě vyrazila s loutkařem v čele, zpátky do operační místnosti. Tam si klekla na zem, k posteli, na které zraněný ležel.
„Necháte nás prosím chvíli o samotě?“ zeptala se Konan přítomného Sasoriho a Kakuza.
„Určitě.“ Přitakal červenovlasý a spolu s maskovaným odešli ven.
„Co bych měla říct?“ ptala se sama sebe v duchu.
Najednou spatřila, že z očí bezvědomého ninji tečou slzy a tvář má zkřivenou utrpením.
„Deavine!“ řekla k němu. Zůstalo to však bez efektu. Zkusila to tedy hlasitěji: „Deavine!“ ¨
Ten ale přestal dýchat a tvář se mu uvolnila.
„Né!“ vykřikla a obejmula ležícího okolo krku. Z očí ji také tekly slzy a jedna mu dopadla na tvář.
„Prosím neumírej.“ Řekla mu do ucha.
Ucítila, že zase začal dýchat a dokonce pomalu otevřel oči. Fungovalo to!
„Deavine!“
„Ko-Konan.“ Dostal ze sebe, evidentně ho to ale stálo dost sil. „Neplač.“ Zašeptal a znovu usnul.
Její slzy znovu začaly téct, tentokrát radostí.
„Jak bych mohla neplakat, když mi děláš takový starosti!“ řekla a lehce ho políbila na rty. Pak šla oznámit tu radostnou novinu ostatním. Nevšimla si tedy úsměvu, který se objevil na Nukeninově tváři a neslyšela ty dvě slova, které mu vyklouzly. Zůstaly tedy tajemstvím.