**Nový pohled na svět 13**

Nevěděl jsem, co přesně dělat. Soustředil jsem na prsty pravé ruky, levou rukou jsem stále držel Ino přimáčklou ke zdi. Ta mě jen vyděšeně sledovala. Pravá dlaň mi zeleně zazářila.
,Musí to chtít. Musíš jí chtít ublížit, chtít její sílu…´ šeptal mi tajemný hlas v hlavě. Bylo to až příliš snadné. Byl jsem rozhodnutý pomstít Maiyu za každou cenu. Podíval jsem se na Ino, zatmělo se mi před očima a světlo v mé ruce pomalu přešlo ze zelené na rudou. Začala sebou trhat a snažila se vytrhnout z mého sevření. Zadíval jsem se na svou pravou ruku a na chvíli ztratil koncentraci. Vymrštila nohu a kopla mě do pravého spánku. Ruka mi sjela z jejího krku, využila toho a dala mi pěstí do břicha, její pěst se při tom rozzářila zlatavým světlem a mě to odhodilo, náraz na zeď mi trochu vyrazil dech a do levého ramene se mi něco zapíchlo, cítil jsem, jak mi krev stéká úzkým pramínkem přes záda. Usmál jsem se. Líbilo se mi, že bojovala. Jinak by to bylo moc snadné. Pomalu jsem se postavil a sáhl si na rameno – trčel mi z něj hřebík, který jsem vytáhl.
,,Sasuke prosím …“ šeptla Ino. Byla předkloněná, opírala se rukama o stehna a prudce oddychovala, nepřestávala mě ale pozorovat.
Musel jsem si pospíšit, než se probere i Hinata. Udělal jsem krok směrem k ní. Narovnala se, ale vypadala velice vyčerpaně.
,,Nepřibližuj se!“ vykřikla. Snažila se, aby to znělo výhružně, z její hlasu bylo ale poznat, že je vyděšená. Její výhružka mě velice pobavila. Začal jsem se potichu smát, smích mnou otřásal, Ino to velice popudilo. Rozeběhla se ke mně a skočila po mě jako kočka. Jen jsem k ní natáhl ruku, na prstech mi tančili zelené jiskřičky. Nemohla udělat nic, nemohla nijak uhnout. Mé prsty se do ní zapíchly jako katana, měl jsem jejich špičky zabořené do těla, cítil jsem pach krve a teplo ve své dlani. Její ústa zrudla krví, pár kapiček mi ukáplo na předloktí. Z jejího těla začalo stoupat rudé světlo, které jako by proudilo mými žilami celou mou rukou až k srdci. Přímo jsem cítil energii, která do mě proudila. Po chvilce světlo pobledlo, s ním pobledly i Ininy oči. Svezla se k zemi, kde zůstala bezvládně ležet, měla velice bledou kůži a její oči zamlženě hleděly do dálky. Stál jsem tam s rukou od krve a užíval si příval síly. Došel jsem k Hinatě, přiložil jí ruce na hrudník a vysával z ní všechnu sílu. Ani se nevzbudila. Karin, ležící vedle ní všechno sledovala. Dýchala velice nahámavě, nejspíš jsem jí přelomil pár žeber.
,,Proč…?“ šeptla mi. Usmál jsem se. Nechápala mě.
,,Pomstím ji. To vy jste ji zabily. Já zabiju vás. Je to spravedlivý, nemyslíš?“ pohladil jsem ji prstem po tváři.
,,Jdi sakra do háje. Ty i ta tvoje pomsta. Nepomůže ti to….Stejně zůstaneš do konce života sám..“ usmála se trpce. Vypadala, jako by mě litovala. Její výsměch mi nevadil tolik, jako její lítost.
Chytil jsem ji za rameno a vysával její energii. Moc už jí nezbývalo. Zemřela s trpkým úsměvem na rtech.
V tu chvíli mě zalil pocit prázdnoty. Zabil jsem je všechny. Ale co teď? To měla být ta moje pomsta? Necítil jsem se lépe než předtím. Naopak, cítil jsem se hrozně. Musel jsem si položit otázku, proč jsem to vlastně udělal?
,Udělals to, protože jsem to řekl. Jsi připraven. Přijď za mnou. Najdeš odpovědi na všechno. Jeskyně Tuathe…´ znělo mi v hlavě. Vzedmula se ve mně vlna hněvu. Cítil jsem se jako pitomec. Jeskyně Tuathe. Tam najdu odpovědi - a také osobu, který je je zodpovědná za tohle všechno. Takže jsem začal pátrat. Po jeskyni Tuathe sa po osobě, která mnou manipulovala a nechala mě zabít všechny osoby, které ještě stály při mě. Věděl jsem, že je to moje vina, můj vztek mě ovládl. Musím ho najít. Musím dodat životu jiný smysl než pomstu.

_____________________________________________________________________________
Seděl jsem tam hodnou dobu. Vstal jsem. Můj dech už byl naprosto vyrovnaný. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil do jeskyně. Uvnitř nebyla ani zdaleka taková zima, jakou jsem očekával. Adrenalin mi stále stoupal, až jsem myslel, že to nevydržím. Opatrně jsem našlapoval, nechtěl jsem, aby to, co je v jeskyni o mě vědělo dřív, než si to stihnu prohlédnout. Oslepilo mě prudké světlo, které přicházelo zdánlivě odnikud.
,,Vítám tě.." rozlehl se jeskyní kovový, nepříjemný hlas.
Rozhlížel jsem se, odkud přichází, abych očekával možný útok. Jediný, koho jsem uviděl, byla dívka, sedící na kameni zády ke mě.
,,Trvalo ti to." řekla. Její hlas se změnil, už nebyl chladný, plný pohrdání. Byl docela...milý.
,,Kdo jsi?" měřil jsem si podezíravě. Zasmála se. Prohlédl jsem si ji důkladněji. Byla štíhlá, vlasy měla fialové a zatrižené těsně pod ušima.
,,Kdo jsi???" už jsem křičel. Vstala a pomalu se ke mě otočila. Srdce mi poskočilo. Tu chvilku, kdy jsem si jí prohlížel jsem zepomněl dýchat, svoje jméno i proč jsem vlastně přišel. Ještě pořád se usmívala. Jejím teplým očím ale vůbec neslušel pohrdavý pohled, její krásné tváři neslušel výraz plný opovržení.
Prohlížela si mě a bavila se tím, jak jsem nebyl schopen fungovat. Byla to.....