Chytli mě!

Stojím uprostřed ničeho, stojím, nemohu se ani hnout. Temnota mě probodává skrz na skrz. Nesmím zapomenout. Nesmím! Kdo jsem? Co jsem? Kde jsem?
Jsem ve vězení Akatsuki.
Nezvládl jsem pomoci přátelům, nedokázal jsem unést břímě, které mi bylo svěřeno. Zklamal jsem. Ano zklamal.
„Co to děláš kluku? “ silným hlasem zaburácel Kurama.
„Vzdáváš se? Vzdáš se svého snu?“ mluvil na mě, sedím v tureckém sedě a relaxuji.
„Myslel jsem, že mě znáš lépe,“ poprvé jsem promluvil.
„Zklamal?“ zopakoval mojí myšlenku.
„Součástí plánu,“ s úsměvem jsem řekl.
„Jakého plánu?“
„Plán útěku, říkal si, že to vězení se napojuje na můj čakrový oběh, na moje myšlenky. Vysílám do svého těla myšlenky, aby si mysleli, že jsem v koncích.“
Ukončil jsem krátkou konverzaci a opět vysílal myšlenky.
Nedokázal jsem udržet slib, který jsem dal bábi-Tsunade. Vložili do mě víru a já je zklamal, všechny jsem zklamal.
Akatsuki mě chytli, jak?
Vzpomínám na to.
Stál jsem tváří tvář muži, muži, kterého jsem nenáviděl za jeho činy. Po boku mi stál Kakashi-sensei a Gai-sensei. Všichni jsme byli na vrcholu svých sil, které pomalu ubývaly. Skočil jsem a pomocí Kyuubiho čakry vytvořil bombu ocasých démonů. S výkřikem jména techniky jsem se na něj vrhnul.
Madara, vlastně Obito, nebo mám říci Tobi? Kakashi-sensei Obita znal, znal ho i můj otec. Kakashi-sensei mě učil Obitovi věty, věty které někdo jako Tobi nikdy nemohl pronést. Obito byl, Tobi je.
Tobi použil mangekyou sharingan, svou časoprostorovou techniku. Díky tomu se bombě vyhnul a poté zaútočil.
Na pomoc mu přišel pravý Uchiha Madara. Madaru si vzali moji společníci a já vyrazil proti Tobimu.
Sakra, věřili mi a já zklamal. Promiň Nagato, promiň tati.
„Ten tvůj plán moc nechápu, Naruto.“
Kurama si položil hlavu na tlapy a díval se na mě skrze mříže.
Otevřel jsem oči. Příval negativních myšlenek jsem utnul.
„Když věříš jenom v sebe, špatně, stejně jako když sobě nevěříš. Musíš věřit ve své síly, ale nesmíš podcenit nepřítele. Když si přestaneš věřit, když si sám, nejsi takovou hrozbou.“
„Aha, takže chceš, aby pro tebe přišli, a pak utečeš? To není marnej nápad!“
„Jo,“
„Něco mi říká, že ti plán vyšel.“
Někdo mě odvázal, nechal jsem fungovat gravitaci a bezvládně spadl na zem.
„Takhle končí hrdinové, dnes konečně dokončím své genjutsu. Svět bez války, svět bez nenávisti! Je mi líto, že ty v mém genjutsu žít nebudeš, ani Kyuubi ne.“
Zvedl mě, hrál jsem mrtvého brouka. Když jsem stál na nohou, dal jsem signál Kyuubimu. Tobi mě podpíral, šli jsme pár kroků a ocitli se přede dveřmi. Teď! Právě teď! Uskočil jsem a vytvořil klony.
Tobi se uchechtl: „Opravdu si myslíš, že můžeš porazit mě, Madaru a všechny bílí Zetsu? Jsi naivní, jsi sám, teď nemáš, ty své přátelé za zády!“
„A kdo říká, že vás chci porazit sám? Já nikdy nejsem sám!“
„Jistě, tvoji rodiče. Minato-sensei a Kushina. Jenže ti, ti v boji moc nepomůžou!“
„Ti jsou s semnou v srdci, ale já nejsem sám, nikdy jsem nebyl sám a nikdy nebudu sám. Já mám Kuramu,“ zakřičel jsem.
A Klony zaútočili. Já zůstal vzadu a vytvořil další klon. Klon přešel do senin modu, a já se spojil s Kuramou.
Tobi udělal s klony rychlí proces, ale vzápětí na něj útočili další klony, klony v senin modu a klony v kyuubi modu. Já vytvořil bombu a hodil ji před sebe.
Vytvořil jsem si průchod z jeskyně. Zůstal jsem schovaný, nově vytvořený klon utekl z jeskyně a běžel směrem k spojeneckým silám ninjů. Za ním vyrazil Madara se stovky bílých Zetsu v zádech. Chytli se! Výborně!
Vycítil jsem čakru kapitána Yamata a vrhl se mu na pomoc.
Nikdy si nepřestanu věřit. Někdo si na mě vsadil, nemohu dovolit, aby zase prohrála sázku. Než umřu, splním si svůj sen, chci se stát hokage, který překoná všechny ostatní!
Kdo jsem? Naruto Uzumaki! Co jsem? Jinchuriky, shinobi a budoucí hokage! Kde jsem? Ve válce!
Nezapomenu nikdy, vím, kdo jsem, vím, co jsem slíbil, sliby splním, zachráním své přátelé. To je moje cesta ninji!