Znovu od začátku? (NaruHina)

Ten den začínal úplně obyčejně, probudil jsem se brzy ráno, nasnídal se a převlékl z pyžama do svého pracovního oblečení. Potom už jsem zamířil do své kanceláře Hokageho. Ano, můj sen se splnil, před dvěma lety mě zvolili Hokagem. Od té doby každý můj den a skoro každá volná chvíle patřily vesnici, práce jsem měl až nad hlavu, mnohem víc, než jsem si myslel. Dosáhl jsem uskutečnění mého snu, vesnice mě uznávala. Někteří starší sice ze začátku reptali, že jsem příliš mladý, abych byl Hokagem. Brzy jsem jim však zavřel pusy, neměli mi totiž co vytýkat. Na ulici jsem se pozdravil s několika známými a spěchal jsem dál, měl jsem trochu zpoždění.
„Naruto!“ zavolal za mnou někdo. To mě přinutilo se zastavit, pouze mí přátelé a několik dalších osob mě oslovovalo jménem, zbytek vesnice mi říkal mým titulem. Dobíhal ke mně Shikamaru.
„Ahoj, Shikamaru, co potřebuješ? Pospíchám.“
„Jen jsem ti chtěl připomenout, že jsi nám na odpoledne slíbil, že s námi posedíš u rámenu, pamatuješ?“
„Neboj se, nezapomněl jsem, navíc na rámen nejde zapomenout,“ usmál jsem se.
„Toho jsem se nebál, ale abys zase neřekl, že máš moc práce, jako už minule.“
Povzdechl jsem si, měl jsem víc úkolů, než jsem počítal, a některé i neohlášené. Proto jsem naše setkání byl donucen odřeknout. Na prvním místě pro mě byly zájmy vesnice a má práce, teprve potom jsem se mohl jít bavit.
„Já vím, já vím. Jednou jsi Hokage,“ uchechtl se Shikamaru. „Tak ve tři na tebe čekáme.“
Rozloučil jsem se s ním a znovu se vydal ke své kanceláři. Sedl jsem si ke stolu a zadíval se na fotku na stěně, byli na ní mí rodiče. Pousmál jsem se. „Kéž byste mě mohli vidět.“
Pak už jsem se ponořil do práce, vyplňoval různé papíry, posílal týmy na důležité mise, přijal posla z Písečné vesnice… Než jsem se nadál, bylo půl třetí. Vstal jsem a narovnal rozházenou hromádku papíru do úhledného komínku.
„Mám s přáteli domluvenou schůzku a navíc jsem se dneska ještě pořádně nenajedl,“ řekl jsem své sekretářce pro případ, že by mě někdo sháněl. Přikývla a nahlédla do desek, které nosila neustále u sebe.
„Jistě, Hokage-sama. Dnes už nemáte žádné plánované schůzky jenom…“
„Co jenom?“
„V půl páté jste slíbil návštěvu v nemocnici za malými dětmi.“
Plácl jsem se rukou do čela, jak se mi tohle mohlo vytratit z hlavy?! Ještě včera jsem si to opakoval.
„V půl páté tam budu,“ kývl jsem, popřál jí hezký den a zamířil k Ichiraku. Dřív jsem tam vysedával klidně celé dny a nechal se zvát na rámen. Dnes už nemám tolik času, takže se tam příliš neobjevuju. Ale rámen stále stejně zbožňuju. Shikamaru, Sasuke i Kiba tam už seděli, když mě zahlédli, mávli na mě, abych si jich všimnul. Vešel jsem do podniku, pozdravil a posadil se k nim.
„Už jsme ani nečekali, že se objevíš,“ uchechtl se Kiba. Všichni před sebou měli skleničky se saké.
„Ticho, nakonec jsem dorazil, ne?“ dotčeně jsem se ušklíbl. „Je to sem dál, než jsem počítal, tak se omlouvám, že jdu o dvě minuty déle. Před půl pátou vás zase opustím, musím ještě do nemocnice.“
Nic nenamítali a já si objednal pití a pořádnou porci rámenu. Nedal jsem si saké jako oni, nemohl jsem přijít do nemocnice opilý. Za chvíli přede mnou Ayame položila velkou mísu a mně se začaly sbíhat sliny. Popřál jsem ostatním dobrou chuť a vrhl se na jídlo se stejnou chutí jako před lety.
„V tomhle se nikdy nezmění,“ uchechtl se Shikamaru.
Za chvíli byla moje miska prázdná, neodolal jsem a objednal si ještě jednu. U našeho stolu se zatím začal rozhovor. Sasuke s Kibou se začali dohadovat o používání různých technik, Shikamaru jenom protočil oči a ucedil, že to je otrava. Chtěl jsem odejít, než se hovor přenese na jedno téma, které jsem zrovna nemusel. Neměl jsem rád, když se mě na něj vyptávali. Ženy.
„Hej, Sasuke, jak se má vlastně Sakura?“ zeptal se Kiba. V duchu jsem zaúpěl, je to tady. Pohled na hodiny na stěně mě ujistil, že ještě nemůžu zdrhnout, aby to nebylo nápadné.
„Řekl bych, že dobře,“ usmál se. Sasuke a Sakura se nakonec po letech vzali a nyní spolu vychovávali dvouletou Shinju a další potomek Uchiha klanu byl na cestě.
„Kdy se má vlastně další prcek narodit?“
„Během měsíce nebo dvou.“
„Doufáš, že to bude tentokrát kluk?“ zazubil se Shikamaru.
„Je mi jedno, jestli to bude kluk nebo holka. Ale syna bych si přál, to je pravda. A kdy do toho hodláš praštit ty, Shikamaru?“
Shikamaru už několik let chodil s dívkou z naší vesnice, Kiba sice neměl žádnou stálou partnerku, ale nemohl si stěžovat na nedostatek zájmu žen. Sám tvrdil, že se zatím nechce vázat.
„Uvidíme,“ pokrčil Shikamaru rameny a upil ze svého saké.
„Mě se ani ptát nemusíte, řeknu vám rovnou, že jsem na tom pořád stejně,“ zasmál se Kiba. Všichni tři se otočili na mě.
„A kdy si konečně nějakou ženskou najdeš ty, Naruto?“
„Nevím.“
„No tak, jsi Hokage, nemůžeš si stěžovat na to, že by se o tebe nezajímaly!“
To byla pravda, ode dne, kdy jsem byl jmenován Hokagem, se kolem mě ženy i dívky jen rojily a snažily se mi zalíbit. Stačilo by mi ukázat a vybírat si, jenže to jsem nechtěl. Nechtěl bych být jako Kiba, být s nimi pár dní, nanejvýš týdnů a potom to skončit. Navíc nemám tolik času, abych chodil po Konoze a rozhlížel se. Nemám ani nutkání na ženy myslet. Je ale pravda, že někdy, když už ležím ve své posteli a měsíc mi svítí okny do pokoje, se mi zasteskne po někom, s kým bych sdílel svoje štěstí i starosti. Popadá mě náhlý smutek a představuju si, jaké by to bylo, kdybych přišel domů a místo prázdných stěn by na mě čekala manželka a vítaly děti. Při té představě mě vždycky zahřeje u srdce. Pár vztahů jsem zažil, jenže to nikdy nebylo ono.
„Pamatuješ si Hinatu?“ ozval se najednou Kiba. Překvapeně jsem se na něj otočil. Ano, Hinatu jsem si pamatoval, pár měsíců před mým jmenováním jsme se stali dobrými přáteli, povídali jsme si a trávili spolu hodně času. Jenže potom přišel příval povinností a my se nějak scházet přestali. Občas jsme se vídali, když jsem jejímu týmu, v němž je i Kiba, dával zadání nějaké mise. Vždycky měla ten svůj jemný úsměv a levandulové oči plné tajuplnosti upírala na mě. Jenže to jsme byli v práci a neměli jsme příležitost si jen tak promluvit. Před rokem a půl se stala hlavou klanu Hyuuga, a tak jsem nebyl jediný s povinnostmi.
„Jasně,“ přikývl jsem. „Proč se ptáš?“
„Dneska na ni možná narazíš.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem. Pokrčil rameny.
„Nech se překvapit.“
„Už bys měl jít, jestli nechceš přijít pozdě,“ upozornil mě Sasuke. Rychle jsem do sebe naházel zbytek rámenu, zaplatil, rozloučil se a už upaloval k nemocnici. Vešel jsem do prostorné haly, v recepci mě přivítali, ujistili mě, že je moje návštěva opravdu těší a přidělili mi mladou zdravotní sestřičku, tmavovlasou dívku jen o pár let mladší než já, která měla za úkol mě provést nemocnicí a následně dovést za dětmi, jimž jsem svou návštěvu slíbil. Vydali jsme se dlouhými chodbami, plných lidí, nejprve přízemím, sálům jsme se vyhnuli. Celou dobu něco štěbetala, jednou o historii, podruhé chrlila nějaké zajímavosti. Poslouchal jsem ji na půl ucha a jenom souhlasně přikyvoval, že rozumím. Dostali jsme se až k lůžkovému oddělení.
„Tady leží dospělí, chcete se dovnitř podívat? Myslím, že vaše návštěva by je potěšila.“
Kývnul jsem, stejně jsem neměl co na práci a domů jsem dvakrát nepospíchal. Vytáhla z kapsy u uniformy svazek klíčků a jedním odemkla prosklené dveře. Vstoupili jsme na tmavou ztichlou chodbu plnou otevřených i zavřených dveří. Na židlích posedávalo několik lidí, kteří se spolu tiše bavili. Vykročili jsme vpřed, usmíval jsem se na pacienty, kteří na mě překvapeně zírali a mezi sebou si vzrušeně šeptali, zdravil je a chvílemi se zastavoval, abych s nimi poklábosil. Takhle jsme se dostali až na samý konec chodby, která končila velkým oknem vedoucím do zahrad. Opřel jsem se o parapet a díval se na koruny stromů vanoucích ve vánku. Cítil jsem se unavený. Zavřel jsem oči a povzdechl si. Najednou mě do nosu uhodila známá vůně květin. Otevřel jsem oči a překvapeně se otočil. Po mé pravé ruce byli pootevřené dveře, jimiž vůně vycházela. Chytl mě příval náhle zvědavosti, moje průvodkyně se zatím bavila s nějakou jinou sestrou, tak jsem dveře otevřel úplně a šel dovnitř. Zůstal jsem stát na místě jako socha s vytřeštěnýma očima. Tu, kterou jsem tu uviděl, jsem opravdu nečekal.
Na posteli ležela dívka, v pokoji, jenž zářil neposkvrněnou bělostí, se vyjímala jako růže vedle plevele. Ofina fialovomodrých vlasů jí spadala do zavřených očí, ostatní prameny měla rozprostřené kolem hlavy jako nějakou korunu a splývaly jí až k pasu. Pod dekou, kterou měla přitaženou skoro až ke krku, jsem viděl linii jejího těla, dýchala pravidelně a klidně. Bledou tvář měla pokrytou několika škrábanci a drobnými oděrkami, to jí však na půvabu neubíralo. Od pravé ruky jí vedla kapačka a levačku měla obvázanou obvazy. Hinata Hyuuga. Když jsem ji tu tak viděl, zastesklo se mi po těch okamžicích s ní. Byl jsem taky ohromený, co tu vlastně dělá. Nedoneslo se mi, že by hlava klanu ležela v nemocnici.
„Slečnu Hyuugu jsme přijali včera k večeru, když se vrátila z mise,“ zaznělo za mnou ode dveří. Jistě, můj přidělený doprovod. Ta holka mi byla trochu protivná, dělala na mě oči a pořád mluvila. To Hinata ne, uměla mě vyslechnout a nehovořila příliš. To jsem na ní měl rád.
„Kiba nic neřekl,“ ušklíbl jsem se. Takže takhle to myslel, že ji potkám.
„Můžeme jít, Hokage-sama? Děti na vás již čekají.“
Naposledy jsem se na Hinatu ohlédl a obrátil jsem se čelem k sestře. Přitakal jsem. Opustili jsme místnost a zamířili o patro níž na dětské oddělení. Ta mrňata měla opravdu radost, že mě vidí. Prohlížela si můj plášť, tahala mě za něj a zaplavila mě otázkami. Trpělivě jsem jim odpovídal a usmíval se na ně. Všem jsem rozdal malé dárky, které jsem schovával v kapsách, děti měly opravdu radost a některé malé holčičky mě za ně dokonce zulíbaly. Jen jsem se smál a hrál si s nimi. Už byl večer a už musely jít spát, když jsem se s nimi loučil. Opravdu by nemuselo být špatné být tátou.
„Děkujeme, Hokage-sama, za vaši návštěvu,“ mávaly mi.
„Pro vás jen Naruto,“ zazubil jsem se, naposledy jednoho z nich zatočil a už odešel. K východu se při mně znovu držela Ayako, stačila se mi totiž i představit.
„Jste opravdu laskavý, že jste našel čas a navštívil je,“ usmívala se.
„Slíbil jsem jim to,“ pokrčil jsem rameny. Byli jsme ve vstupní hale a kolem nás procházely skupinky lidí, většinou příbuzní, kteří po skončení návštěvních hodin mířili domů. „Tak sbohem.“
Zdálo se, že chvíli váhá.
„Chtěla jsem se zeptat, zda byste někdy nechtěl zajít třeba na večeři,“ navrhla plaše. Ještě včera bych to byl přijal, jenže teď jsem si najednou vzpomněl na Hinatu. Slíbil jsem si, že zítra za ní zajdu.
„Nezlobte se, ale bohužel vás musím odmítnout,“ odvětil jsem zdvořile.
„To nic,“ řekla trochu zklamaně. „Nashledanou.“
Ten večer, když jsem šel spát, jsem měl v mysli vytyčený cíl a po dlouhé době jsem si nepřipadal osamělý.
*
Druhý den jsem se snažil skončit co nejdříve, abych mohl jít navštívit Hinatu. Zrušila se mi jedna schůzka, tak jsem mohl odejít již kolem druhé odpoledne. Stavil jsem se v květinářství, kde prodávala Ino. Vypadala překvapeně, když mě uviděla.
„Ahoj, Ino.“
„Zdravím, Hokag…“
„Říkej mi Naruto, prosím. Chodili jsme spolu na akademii, takhle si připadám jako bych byl o dvacet let starší, než všichni ostatní.“
Zasmála se. „Tak dobře, Naruto. S čím ti můžu pomoci?“
S její pomocí jsem vybral několik květin a nechal je svázat dohromady. Zaplatil jsem a poděkoval jí. Byl jsem trochu nervózní, když jsem do nemocnice vcházel. Naštěstí za Hinatou byly návštěvy povolené, cestu na lůžkové oddělení jsem našel sám. Její dveře byly tentokrát zavřené. Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal.
„Dále,“ ozval se jemný hlas. Vzal jsem za kliku a vstoupil. Ležela na posteli a na dece měla rozloženou nějakou knihu. Když mě spatřila, na tváři se jí objevil ohromený výraz. Tváře jí trochu zčervenaly a sklopila oči. „Co tu děláš, Naruto-kun?“
„Včera jsem procházel nemocnicí a zahlédl, že tu ležíš. Tak jsem se rozhodl tě navštívit.“
„To je od tebe velmi milé. Posaď se, jestli chceš,“ ukázala na židli v rohu místnosti. Přitáhl jsem si ji blíž k posteli a usadil se.
„Tohle je pro tebe,“ usmál jsem se a podal jí kytici bílých lilií, vždy měla tyto květiny ráda.
„Moje oblíbené,“ vydechla a usmála se. „Mohl bys je dát do vázy, prosím? Já bych to jaksi ještě nezvládla.“
Sundal jsem ze skříně skleněnou vázu, naplnil ji vodou a květiny do ní dal. Vázu jsem položil na stolek vedle postele.
„Hned to tu vypadá lépe,“ pousmála se. Zavládlo ticho.
„Vidím, že tvůj sen se konečně splnil…,“ promluvila po chvíli zvláštně zamyšleným hlasem, dívala se při tom na můj plášť Hokageho. Uvědomil jsem si, že nebyla tehdy mezi těmi, co mi gratulovali. Nebo byla? Vybavil jsem si, že se kolem mě seřadily desítky lidí, všichni mi třásli rukou a gratulovali mi. Hinata byla až vzadu, zahlédl jsem ji jen matně. Později se kolem mě motaly hlavně samé dívky. Já se s nimi vesele bavil a možná i trochu flirtoval. Když jsem se za okamžik podíval na místo, kde celou dobu stála, byla už pryč.
Přišlo mi to zvláštní, ale pak jsem na to nějak zapomněl.
Potom jsme si začali povídat o věcech ohledně vesnice i jejího klanu. Přes to jsme se dostali k obyčejnějším tématům. A než jsem se stihl nadát, přišel večer a já se nerad loučil. Uvědomil jsem si, jak moc se mi po povídání s ní stýskalo. Ve vesnici jsem měl dost přátel, ale ona mi byla velmi blízká. Měl jsem sice Sasukeho a Sakuru, avšak s nimi to už nebylo úplně stejné, když byli spolu a měli i rodinu. Nechtěl jsem se jim do života příliš plést.
Přišla sestra a oznámila nekompromisním hlasem, že už dávno padla tma a návštěvní hodiny skončily před víc než půl hodinou.
„Promiňte,“ omluvil jsem se a vstal.
„Pravidla platí i pro vás, ačkoli jste Hokage,“ odvětila v žertu sestra a zmizela v chodbě, abychom se mohli rozloučit.
„Tak už musím jít,“ dostal jsem ze sebe. Přikývla, dívala se na mě a v očích se jí zračil trochu smutek.
„N-Naruto, přijdeš zase?“ zeptala se nejistě. Překvapeně jsem se na ni podíval. Trochu se červenala, jako vždycky. Usmál jsem se a lehce ji pohladil po tváři.
„Samozřejmě. Znovu už nechci naše přátelství ztratit.“
Začneme znovu od začátku?
Tvář se jí rozzářila úsměvem.
„Tak brzy na shledanou.“
*
Probudil jsem se ze snu a otevřel jsem oči. Zmateně jsem se rozhlédl po pokoji. Napůl roztaženými záclonami do pokoje pronikalo sluneční světlo. Pohled na budík mě ujistil, že už je celkem pozdě. Jindy bych byl přišel pozdě do kanceláře, ale pro jednou jsem měl volno, a tak jsem si ho jaksepatří užil. Hmátl jsem rukou vedle sebe a zarazil se, když jsem ucítil jenom prázdné místo. Plácnul jsem se do čela, ovšemže už byla dávno vzhůru.
Vstal jsem a převlékl se, moje cesta vedla do kuchyně. Udiveně jsem zůstal stát na prahu, když jsem ji neviděl ani tady. Obvykle chystala snídani nebo už vařila oběd. Celý dům býval provoněný. Konečně jsem zaregistroval malý lístek na stole.
Naruto, jsem na nákupu. Zanedlouho budu doma. Hinata
Pro sebe jsem se usmál. Vždy, když někam šla a nedala mi o tom předem vědět, nechávala po sobě takové malé vzkazy, které mi vždy vykouzlily úsměv na tváři. Od doby, co jsem ji navštívil poprvé v nemocnici, uběhly více než dva roky a život v Konoze plynul dál. Můj život se změnil k nepoznání. Jak jsem si slíbil, trávili jsme spolu víc času, vlastně každou volnou chvíli. Netrvalo to dlouho a po pár týdnech z nás byl pár. Z přátelských setkání se stala rande a já se Hinaty ostýchavě zeptal, jestli by se mnou nechtěla chodit. Souhlasila a později mi přiznala, že na tohle čekala dlouho. Nedlouho potom jsem jí navrhl, zda by se ke mně nechtěla nastěhovat. Přijala to a já ji asi rok po začátku našeho vztahu požádal o ruku. Už jsem nebyl sám.
Ze vzpomínek mě vytrhl zvuk lehkých kroků. Zvedl jsem oči od země a zastavil svůj pohled na ní. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné, takže jí splývaly téměř až k pasu, a na sobě fialové šaty, přes které se lehce rýsovalo její zakulacené bříško. Nemohl jsem se dočkat, až se za několik měsíců narodí naše první dítě.
„Dobré ráno, ospalče,“ dobírala si mě s úsměvem. Jen jsem se uchechtl a vzal jí z rukou tašku plnou nakoupeného jídla. Přitáhl jsem si ji do objetí a políbil ji na čelo.
„Dobré ráno.“
„Spíše dopoledne.“
„A vadí to hodně?“
„Ne, opravdu ne.“
Pohladil jsem ji po hebkých vlasech a zadíval se jí do levandulových očí. Miloval jsem je a snad už tisíckrát jsem si řekl, jak jsem si nemohl dříve všimnout, jak jsou nádherné. Sklonil jsem se k ní, abych si uloupil polibek jen pro sebe. Zanedlouho se odtáhla.
„Musím chystat oběd.“
„Dobře,“ zahučel jsem, ale jen tak jsem se nedal odbýt a objal ji zezadu kolem pasu, když vybalovala věci z tašky. Dlaní jsem se dotkl jejího bříška.
„Těším se,“ zašeptal jsem jí do ucha.
„To i já.“
Pustil jsem ji a zadíval se z okna na rušnou ulici Konohy. Byla plná lidí. Podařilo se mi v davu rozeznat Sakuru, jež držela za ruku čtyřletou dívku s delšími černými vlasy. Vedle ní šel Sasuke, pro jednou postrádal ten svůj kamenný výraz a za krkem mu sedělo mladší z jejich dvou dětí. Tehdy se opravdu narodil syn. Doslechl jsem se, že i Shikamaru se chystá svou vyvolenou vzít a že se snad i Kiba usadil. V moment, kdy jsem si na něj vzpomněl, jsem ho zahlédl, jak se zběsile řítí ulicí s Akamaruem v patách. Některé věci se nezmění.
Na své tváři jsem ucítil dech jemného vánku. Pousmál jsem se. V Konoze vládl konečně klid.