Podceňovaný (Arōn Itsumo Uchiha)

V době míru a poměrného klidu, až na některé z nebezpečnějších misí, měly policejní jednotky Listové vesnice málo práce.
V důsledku tohoto klidu se nesoustředili Uchihové natolik o bezpečnost Listové, jako spíše o výcvik svých dětí a prostě té mladé generace. Chtěli si totiž pojistit, že i když by se něco s nimi stalo, zbude někdo, kdo by chránil Listovou.
Arōn Uchiha, jeden ze šesti synů nejsilnějšího z členů Uchiha klanu, se však stával ostudou celého klanu.
Arōn byl neopatrné a nemotorné dítě, které nic nebavilo. Proto ani učení mu zvláště nešlo. A když už se snažil, nebylo to jeho otci nikdy dostatečné. Arōn tím ztrácel sebevědomí, až se usadil na pozici outsidera klanu a podvědomě to mělo efekt na celý jeho život.
Nebyl již schopen se učit, nebylo pro něj možné rychlé zlepšování. Poslední ranou bylo, když se ho otec zřekl a vyhnal ho ze čtvrti klanu Uchiha.
Mladík to nesl doopravdy těžce, uzavřel se před světem a přede všemi. I dobrotivý Hokage, který byl snad jediný, kdo s ním pravidelně mluvil, nedokázal Arōnovi pomoci.

Byl zrovna krásný slunečný den, začátek léta a Arōn se vracel z akademie. I když byl stále na akademii, byl daleko starší, než jeho spolužáci.
Arōn měl za měsíc slavit patnácté narozeniny. Dosud se nenaučil téměř nic, nebyl toho schopen. I učitelé na akademii měli strach o to, co s ním je.
Arōn v té době přestal kompletně komunikovat, i s Hokagem. Poslední, oč si zažádal, bylo, aby byl přejmenován na Arōn Itsumo. Nechtěl mít totiž žádnou spojitost s těmi, co ho zavrhli.
Kráčel do pronajatého bytu, který měl zařízený od Hokageho, který o Arōna doopravdy dbal, měl o něj totiž velké starosti, ale bylo v tom i cosi více.
Cestou potkal čtyři asi desetileté kluky, kteří se okolo něj seskupili. Následně kolem něj kroužili a smáli se mu.
„Blbeček!“ křičeli pořád dokola, ale Arōnovi to bylo naprosto jedno a proto to i ty chlapce po chvíli omrzelo a šli si raději hledat jinou zábavu.
Arōn ještě potkal několik dětí cestou domů, a když už se přiblížil na dohled ubytovnám, kde žil, a myslel si, že bude mít konečně klid, spletl se.
Čekal tam na něj Hokage s lehkým úsměvem. Arōn se na něj podíval, trochu kyselým pohledem, ale poklonil hlavu a začal odemykat dveře.
„Krásný den, že?“ optal se Hokage, aby navázal konverzaci, ale Arōn jen mlčky odemknul, sundal si boty a vešel do bytu, při čemž podržel dveře a čekal, nežli vejde i tento pro něj nezvaný návštěvník.
Vůdce vesnice vešel a sundal si boty rovněž, ale až uvnitř na prahu dveří. Postavil si je do botníku a popošel o kousek, načež Arōn zavřel.
„Opět budeš jen mlčet?“ položil další svou otázku Hokage, ale odpovědi se nedočkal. Arōn k němu jen po chvíli došel s krabicí nějakých sušenek a posunkem nabídl, aby si též vzal. Hokage neodmítl a rovnou si jeden z keksů vzal. Byly chutné.
„No...vidím, že ano... Co, kdybych ti nabídl, že tě budu učit místo tvých senseiů v akademii?“ zeptal se opět Hokage a Arōn zůstal stát s otevřenou pusou, při čemž pustil i krabičku se sušenkami. Rychle se vzpamatoval a chytil již ještě před dopadem na zem.
„Um...laskavá nabídka, ale nezdá se Vám to jako zbytečnost? Plýtvat snahou na někoho, jako jsem já?“ odvětil otázkou a čekal, jak mu na to tento štědrý muž zareaguje.
„Dle mého nejsi tak neschopný, jak ukazuješ všem.“ podotkl Hokage a Arōn položil krabičku na stůl.
„To, jak mě všichni vidí, je dáno už roky... Nemá cenu měnit jejich pohled na věc...“ šeptl sotva slyšitelně a podíval se na podlahu.
„Jak myslíš, ale je to škoda. I tak, zítra v deset se ukážeš na Tréninkovém poli tři, dostaneš tam test, který když nezvládneš, budeš vyhoštěn. Jediná cesta na tebe je chovat se špatně. Uvidíme, zda si více ceníš své reputace trosky, nebo své vesnice... Snad mě nezklameš...“ pravil Hokage, načež urychleně odešel zařizovat si svůj úřad.
Arōn si sedl na postel a zamyslel se nad tím, co mu právě řekl.
„A chci tu doopravdy být?“ řekl sám k sobě a zamyslel se nad tím.

Arōn, i když to skrýval, miloval Listovou. Nebyl příkladným shinobim, protože mu již v dětství právě vštěpili, že se má chovat, jako slaboch. Dostali mu to do podvědomí zcela omylem.
Zbytek dne proběhl rutinou a i ráno následujícího dne, dokud nenastala desátá hodina dopolední.

Připravil si již všechny věci a urychleně vyrazil na Tréninkové pole tři.
Došel tam ještě v čas a nebyl tam sám, avšak Hokage tam nebyl. Naproti Arōnovi stál nějaký shinobi z Listové, zřejmě jounin.
„Nevím proč, ale dostal jsem za úkol s tebou provést trénink, přesněji boj a to bez žádných omezení. Musíš vyhrát, jinak mám právo tě vyhnat. Nevím, co jsi provedl, nebo proč tohle musíš podstoupit, ale řeknu ti, že zde nevyhraješ...“ podotkl silnými slovy a s dobře daným důrazem onen jounin a Arōn si ho jen znechuceně prohlédl.
„Už předem jste prohrál... Jsem donucen k boji, tak budu bojovat naplno, bez omezení.“ odvětil sebevědomě Arōn a sepnul ruce v ruční pečeť.
„Nestihneš!“ křikl jounin, který bleskově vyrazil proti Arōnovi a za běhu tasil katanu. Přiblížil se neskutečně rychle a rovnou tnul katanou skrze Arōna, ale jen do oblasti trupu, kde by neměl zasáhnout žádné orgány.
„Já to říkal...“ zašeptal jounin a najednou se Arōnovo tělo začalo vlnit a proměnilo se v tmavý dým. Šlo totiž o kouřový klon, čili Kemuri Bunshin.
Arōn se mezitím dostal jouninovi za záda a jen tam stál. Jeho postoj byl stejný, jak když na něj mluvíval dříve otec, plný opovržení.
Jounin se prudce otočil a sekl po Arōnovi, při čemž vyšlo najevo, že to byl další Kemuri Bunshin, protože se změnil v oblak dýmu.
„Víte, já neměl nikdy rád obyčejné, všední a všude učené techniky... Přišlo mi zbytečné se učit to, co všichni a proto jsem se soustředil na něco trochu jiného...“ ozval se Arōnovův hlas z kouřného oblaku z těch dvou klonů.
Arōn využil podstaty klonů a díky nim jakoby vytvořil kouřovou clonu.
Clona se rozplynula a ten jounin sledoval Arōna, který měl složenou zvláštní pečeť. Arōn v klidu stál proti tomu jouninovi a vypadal, že ví, co dělá.
Jounin se k němu rozběhl, ale Arōn na to nijak nedbal. Pohlédl na něj a v očích se Arōnovi leskl Sharingan se třemi tomoe.
V tom se jakoby od Arōna vypustila jakási vlna energie, která jounina zastavila. Ta energie byla vyslaná chakra po zemi. Arōn poslal svou vlastní chakru do něj, načež spustil neobyčejné Genjutsu.
Netrvalo ani mžik, ale po jeho dopadu se jounin skácel k zemi. Jeho tělo bylo celé pořezané, sice jen lehkými ranami, ale i tak. Za to celé mohla ona mocná iluze.
Jounin očividně nebyl schopen dalšího boje, byl z části v šoku z toho Genjutsu a hlavně, pletly se mu natolik nohy, že nemohl ani vstát.
Arōn se k němu otočil zády a jen vyhlížel Hokageho. Byl si jist výhrou, protože užil Genjutsu, kterým zranil jounina nejenom na těle, ale i na mysli a měl by tím jeho smysly poplést na několik hodin, minimálně.
Jounina to však rozhořčilo. Vědomí, že ho takhle snadno porazil klučina, který ani nedodělal akademii. Pro to nemohl dopustit snadnou porážku.
Pomalu se sebral ze země, uchopil pevně katanu a mlčky se přiblížil k Arōnovi, který nic netušil. A když už měl podezření, bylo pozdě. V ten moment totiž již čněla čepel skrze Arōnovu hruď, přesně v okolí srdce.
Arōn vyprskl trochu krve a ničeho více nebyl schopen, protože ho tento tah soupeře připravil o život.

Jounin oponující Arōnovi byl za tuto podlou vraždu vykázán z Listové a byla na jeho hlavu vypsána velká odměna.
Nikdo však již nezmínil, že to byl jeden z Arōnových starších bratří. Ani Arōn, oddělen od rodiny, ho nepoznal.
Nejhorší na smrti Arōna byla dvě fakta. První, že skončil tak mladý a tak silný shinobi, takovou bídnou smrtí. A druhé, že jeho bratr si byl po celou dobu vědom toho, s kým bojuje.