Proměna 13 díl

Uběhla hodina, pak dvě a možná ještě víc než se slunce pomalu začalo dotýkat země.
„Nezastavíme se na chvíli Aneko? Už se stmívá a potřebuješ si odpočnout.“ Mezi větami zpomaloval, až donutil Aneko zastavit. Otočila se k němu čelem. Dýchala velmi rychle. Pomalu přikývla a začala zpomalovat svůj dech.
„Kousek od nás je malá jeskyně, půjdeme tam.“ Znovu se otočila tentokrát k zapadajícímu slunci.
„Jak se v té pustině dokážeš vůbec zorientovat?“ Žasl Kyuubi nad jejím orientačním smyslem.
„To můj nos,“ Pyšně dala svůj uhlově černý nosík víc k nebi, „můj klan byl taktéž vyjímečný díky skvělému čichu.“ Kyuubi přikývl.
„A to si dokážeš zapamatovat pach jeskyně a všeho na co narazíš?“ Aneko spustila nos dolů a se smutkem v očích se na něj podívala.
„Ne. Tehdy když jsem utíkala před vesničany tak jsem tu jeskyni, no jak bych to řekla, jsem tou jeskyní proletěla.“ Aneko se nervózně usmála a devítiocasý na ní vykulil oči.
„Jak proletěla? Snad si do té jeskyně neprovrtala díru nebo jo?“
„Hi hi. Počkej si a uvidíš. Pak se ptej dál.“ Mrkla na něho a běželi lehkým poklusem dál na západ.
Konečně uviděli onu jeskyni a Kyuubi přidal. Byl u ní první a obcházel jí kolem do kola, hledajíc stopy po nějakém průletu, ale ať se díval sebe víc nic nenašel.
„Vždyť tu nic, ÁÁÁ!“ Další slova zanikla spolu s Kyuubim v díře. Aneko konečně dorazila k jeskyni a akorát vystoupal měsíc na oblohu a slunce s posledními paprsky ozářily chudou krajinu.
„Jsi v pořádku?“
„Jo jsem,“ Kyuubi uvnitř jámy zkoumal stěny a všiml si dalšího tunelu vedoucí vzhůru. Strčil do vnitř hlavu a pohlédl vzhůru. Na konci hliněného tunelu byl vidět strop jeskyně a přesně veprostřed vyvrtanou kruhovou dírou. Z jeho pohledu to vlastně byl úžasný terč. „tak tohle jsi tím myslela.“
„Potřebovala jsem se zbavit vesničanů tak jsem něco podniknout musela.“ Kyuubi vytáhl hlavu z tunelu a vyskočil na okraj minypropasti. Pomalu následoval Aneko do jeskyně. Díky díře ve stropě nebyla nijak velká tma. Svit měsíce za úplňku vrhal do malé jeskyně tajemné světlo, které dopadalo na Aneko. Jak vypadala? Jedním slovem byla nádherná. Srdce mu začalo divoce bušit. Stříbrný svit měsíce a její zlatá srst jí dávali nadpozemský vzhled. Bohyně by pro ní nebylo dost výstižné. Byla ještě krásnější. Devítiocasý byl učarován jejím vzhledem, že zapomněl dýchat. Po minutě si uvědomil nedostatek kyslíku a rychle nasál do plic čerstvý vzduch.
„J-já teda, ehm… žijí v této pustině nějaká zvířata?“ Aneko odtrhla oči od oblohy a zahleděla se na něj.
„Zde žijí akorát malí králíci a obrovské ještěrky.“
„Hm, tak jdu nějaké chytit.“
„V tom případě hodně štěstí, králíci a ještěrky nejsou noční tvorové.“
„O to bych se nebál.“ Kyuubi se otočil a šel hledat večeři. Aneko ho sledovala zkroušeným pohledem.
„Ach jo.“
Po půl hodině se Kyuubi vrátil z lovu. V zubech nesl dva menší zajíce a dvě větší ještěrky. Jednoho králíka a ještěrku podal Aneko, která ležela na kameni v blízkosti stříbrného kruhu.
„Jak si je dokázal tak rychle najít?“
„Tajemství.“ Po té co zasedl ke své skromné večeři, se i ona pustila do králíka. Jedla velmi pomalu. Vlastně ani neměla nijak extra velký hlad a tak Ještěrku nechala být. Položila si hlavu na tlapky a přemýšlela co by se v blízké budoucnosti mohlo stát.
„To už máš dost?“ Aneko nadskočila když najednou proťal ticho, které panovalo v jeskyni. „Když pomyslím, že si předtím snědla celého srnce, tak jsem se obával zda ti to bude stačit.“ Kyuubi se potichu zasmál. Aneko se mezitím zkoušela svého společníka propálit pohledem. Ten si její pohled uvědomil a zklidnil se. „Stalo se něco?“ devítiocasý si lehl vedle ní pod kámen, na kterém stále ležela.
„Bojím se,“ Těžce oddychla a zavřela oči. „,bojím se o Kimiko, bojím se co se stane s mým rodem a také,“, z hluboka se nadechla. „,bojím se o tebe.“ Aneko zvedla oči a podívala se na něho. V očích plné něhy a lásky se zračil strach. Vstala, přeskočila ho a lehla si k němu. Hlavou se mu zachumlala do hebkého kožichu na hrudi. Jeskyní se ozývaly tiché vzlyky. Devítiocasý přes ní položil své ocasy a přitáhl si jí blíž k sobě.
„Neboj se,“ Anako se podívala na svého přítele, ale přes slzy skoro nic neviděla. „,ty se bát nesmíš a nemusíš. Tvojí sestru zachráníme. Co se týče mě je skoro nemožné, aby mě nějací obyčejní lidé mohli zabít. A co se týče tvého rodu,“ znervózněl a začal se trošičku červenat, naštěstí to díky svému kožichu nebylo vidět. „, nemusí zaniknout vždyť tu jsem s tebou a budu tady vždy pro tebe.“ Kyuubi natáhl krk a dal jí polibek na čelo.
„Hm, nemusí, náš rod bude pokračovat.“

Po noci plné lásky, touhy a něhy se díky Kyuubiho ocasům skoro nemohli ani rozmotat. Po několika dlouhých minutách mohly konečně vyrazit. Směřovali dál na sever k místu, kde se měla nacházet tajemná vesnice. Běželi celý den a když se slunce začalo blížit k zemi byla vesnice na dohled.
„Konečně tam budeme!“ Vykřikla Aneko s nadšením. Kyuubi se na ní ustaraně podíval.
„Zastavme na pár minut.“
„A proč?“ Otázala se Aneko a natočila hlavu tak, aby na něj viděla lépe. „Když poběžíme ještě chvíli tak se na ně budu konečně moct vrhnout.“ Povyskočila a přidala na rychlosti.
„Jak chceš pak neřvi, že máš žízeň.“ Z ničeho nic se Aneko prudce zastavila, až následkem této události Kyuubi škobrtnul a přes ní udělal salto. Výsledkem tohoto akrobatického kousku byla hlava zapíchnutá v hromadě písku. Jeho společnice nedokázala potlačit náhlý nával smíchu.
„Nesměj se tak blbě a vytáhni mě z toho písku!“ Aneko se s námahou postavila a s úsměvem na rtech šla pomoct devítiocasému. Zakousla se mu do jednoho z ocasů a začala tahat. Po několika dlouhých minutách tahání byl osvobozen.
„Díky.“ Vydechl a nasál čerstvý vzduch.
„Není za co. Tak co jsi to před několika minutami povídal?“
„No jo vlastně. Počkej chvilku, ano?“ Zvedl se a odkráčel pár metrů stranou. Uběhlo sotva pár vteřin, když si jí přizval k sobě. Pohlédla přes jeho rameno a uviděla kaluž čiré vody. Najednou ucítila jak má vyprahlé hrdlo.
„Pro tebe.“
„Děkuji.“ Aneko se předklonila ke kaluži a začala rychlé pít. Zastavila se a zvedla hlavu. Svýma očima spočinula na vzdálené vesničce. „Myslíš, že bude v pořádku?“ Kyuubi posmutněl a také se podíval na místo příštích událostí.
„To se brzo dozvíme, ale pokud je stejná jako ty, tak určitě bude.“ Předklonil se a také si loknul vody. „Jsi připravená?“ Aneko kývla na souhlas a běželi k vesnici.

Byla již skoro tma, když dorazili před hradby vesnice. Po liduprázdných ulicích se občas prošel místní ninja, ochraňujíc svou dědinu. Devítiocasý si změnil podobu, takže teď vypadal jako normální liška.
„Víš kde by se Kimiko mohla nacházet?“ Aneko se pozorně rozhlížela po vesnici. Očima klouzala od jedné budově ke druhé, až našla co hledala. Klec.
„Támhleten přístěnek u té budovy.“ Ukázala. Kyuubi se tím směrem ohlédl. Přikývl a vydal se tiše ve stínu budov. Aneko ho následovala. Přikrčila se, když uslyšela blížící kroky. Kyuubi si však dál vykračoval ve stínu.
„Kyuubi!Člověk!“ Sykla na něj.
„Nechám se zajmout. Ty tu počkej.“ Vyskočil ze stínu přímo před kolem jdoucího ninju. Předstíral klopýtnutí a snažil se vstát. V tu chvíli po něm chňapl shinobi a nesl ho sebou v náručích do přístěnku. Lišák se mu zmítal v náruči. Aneko se slzami na krajíčku poslušně čekala ve stínu budovy. Prosím neumři.
Vybledlé stěny pokryté různými hnědými, černými a rudými fleky. Malé klece, různé přístroje a různorodé lišky ze všech koutů světa. Tak vypadala místnost, kam odnesli liščího démona, který byl položen do jedné ze zrezivělých klecí. Než ho však stačily zavřít, stihl skočit po shinobim. Zakousl se do krku a usmrtil ho. V další chvíli zrušil přeměnu a byl dvojnásobně větší i s devíti ocasy. Pohlédl na klece a v mžiku rozbil všechny zámky. Jen jednu klec nechal. Ta, ve které ležela vystrašená zlatá liška podobná Aneko. Byla to ona. Vyskočil k ní otevřel klec a chytl jí ze zadu za kůži. Proskočil dřevěnými dveřmi a běžel do stínu. Za ním se vyřítila smečka lišek.