Nový tým 1

Jednoho dne večer jsem se šel projít po Konoze, když tu najednou do mě vrazil asi osmiletý chlapec s černými vlasy a černýma očima s nepřítomným pohledem. Měl na sobě černou mikinu s rukávy vyhrnutými po lokty, a bílé delší šortky. Okamžitě se mi omluvil a rozběhl se dál. Nevěděl jsem proč, ale něco mi říkalo abych šel za ním a potají ho sledoval. Doběhl na nějaké místo, kde jsem to neznal. Vypadalo tu to celkem strašidelně, ale přesto jsem tam vstoupil bez nějakých, podle mě zbytečných, obav o své, nebo dokonce chlapcovo zdraví. Bylo tu několik stromů, kolem nich bylo několik květin a velká plocha, která kdysi mohla být zahrada. Chlapec si nejspíš ani nemyslel, že by ho někdo mohl sledovat a tak postupoval pořád dál. Když se zastavil u malého, napůl zbořeného domku, musel jsem okamžitě skočit do nejbližšího keře. Z domu totiž vylezl jakýsi tvor, který se podobal ještěrce skřížené se psem. Říkal jsem si, co je to asi za zvíře. Žádné takové jsem dosud nikde nikdy neviděl. Jenže to už chlapec i s tvorem vešli do domu. Zkoušel jsem nakouknout dovnitř ale všechna okna byla zakrytá závěsy. Nezbývalo mi nic jiného, než jít domů a trochu se vyspat.
Druhého dne ráno jsem se chystal na to, že mi konečně přiřadí jeden z nových geninských týmů. Jak už bylo mým zvykem, nepřišel jsem moc brzo, ale ani moc pozdě. Teda aspoň myslím. … Jedna zdravá půlhodinka čekání nikdy nikomu neuškodila a navíc, chtěl jsem si vyzkoušet trpělivost svých nových žáků. Dorazil jsem do třídy, kde měli žáci čekat, jako poslední z učitelů. Ten nejvíc ukecaný kluk ze tří dětí, co ve třídě čekali, začal poskakovat kolem a prohlížel si mě, jako kdybych byl z jiného světa. Měl delší modré vlasy a jasné zelené oči. Na sobě měl zelenou mikinu a červené kalhoty. Druhý člen mého týmu byla malá roztomilá holčička. Měla zvláštní oranžové oči a krásné zelené vlasy. Její postavu zvírazňovalo bílé tričko a menší sukně.
Třetí a poslední člen našeho týmu byl ten kluk, kterého jsem potkal včera večer. Byl jsem překvapen, ale chlapec vypadal, že mě nikdy v životě neviděl. Byl ze všech třech nejklidnější a také nejmladší. Říkal jsem si, že to asi musí být talentovaný žák, když udělal akademii tak mladý.
Rozhodl jsem se že je vezmu na jedno určité místo, které mám v celé Konoze nejraději a o kterém vím jen já a několik málo vybraných osob. Samozřejmě jsem se musel nejdřív představit protože se mě ty tři děti celkem lekli.
„Zdravím. Já jsem ode dneška váš nový sensei a teď, teda pokud dovolíte, se půjdeme projít na místo, o kterém se vám ani nesnilo...“ prohlásil jsem a vydal se na cestu. Šli jsme asi tak dvacet minut, když tu se před námi náhle objevila malá mýtina s divokým potůčkem na okraji. Děti vydechli úžasem a já jim pokynul, aby si posedali na zem.
„Teď, když jsme konečně na místě, by jste mi mohli něco říct o sobě a svých oblíbených činostech. Například já se jmenuji Mikeru Kanzuke a ... no ... řekl bych že mám rád knihy a takové to jemné nebezpečí. Možná trochu rád riskuji, ale to je teď vedlejší. Takže, co kdyby si začal třeba ty?“ Ukázal jsem na chlapce s modrými vlasy a on se dal dychtivě do představování.
„Dobře. Já jsem Hideo Muki. Mám rád povídání, své kamarády a jednu dívku. Nebudu říkat kterou protože ona mě určitě ráda nemá a jak ji znám, tak určitě někde slídí po okolí.“ Když chlapec domluvil tak jsem pokynul dívce ať spustí.
„Mé jméno je Tatsuya Ryu a mám ráda zvířata. Nejvíc kočky a lišky. Nejvíc ze všech zvířat nemám ráda psy. Bojím se jich.“ Jakmile to dívenka dořekla, mírně sebou otřásla. Další na řadě byl chlapec s čenými vlasy.
„Já se jmenuji Keiko Rikuto. Mám rád, když jsem sám. Nemám moc kamarádů, a ani jich moc mít nechci. Jediné co mám rád je klid. A možná trochu jednu dívku.“ Uculil se a opět se ponořil do své mysli. Zatímco Keiko mluvil, tak se stihli přiblížit nějaká zvířata z lesa. Les byl zvířat plný a tak nebylo divu že se jich tu hned pár objevilo. Já jsem ty zvířata shodou okolností znal, ale neprozradil jsem, že umí mluvit. Jen jsem odešel kousek dál, vylezl jsem na strom a sledoval jsem, jak si je děti prohlíží. Najednou promluvilo to větší zvíře a já jsem myslel že spadnu ze stromu, jak jsem se smál.
„Zdravím. Vidím, že sem Mikeru vzal někoho dalšího, koho ještě neznáme. Já jsem Karuy a tohle je Kichi, moje dcera.“
Tatsuya a Keiko jen valili oči. Hideo začal hned ječet a pokřikovat na zvířata.
„Jak... Jak... Jak to, že mluvíte!? Já myslel že zvířata nemluví!!“ Takhle tak ještě pokřikoval asi půl minuty, dokud ho nepřerušila Kichi.
„Víš, my nejsme obyčejná zvířata. Žijeme tu už dlouho a jediní, komu jsme kdy důvěřovali byl Mikeru a jeho mistr. Oni dva nás postupně učili mluvit, ale ta starší zvířata odmítla lidský jazyk a tak jen asi polovina z nás umí mluvit. My to pak učíme naše děti.“ Když domluvila tak Hideo konečně zmlkl. O malou chvilku později jsem se k nim přidal a pozdravil jsem se se svými přáteli z lesa. Měl jsem ale jako jeden z mistrů prověřit, zda je tým schopen spolupracovat a kvůli tomu jsem si taky pozval Karuye a Kichi.
„Děti, jako váš sensei musím rozhodnout, jestli máte šanci se stát geniny a jestli z vás někdy něco bude.“ Oznámil jsem jim a dětem opět spadly brady. Vysvětlil jsem dětem a svým přátelům z lesa, co se bude druhý den ráno dít a děti jen nevěřícně zírali. Karuy a Kichi s radostí souhlasili, když jsem jim oznámil, že mi při tom budou pomáhat.
Druhý den ráno jsme se zde sešli znovu a když byly děti připraveni bojovat, odstartoval jsem náš zápas. Všichni tři se úspěšně skryli a tak jsem jen čekal, kdo zaútočí jako první. Slyšel jsem za sebou nějaký hluk, ale neotáčel jsem se. Jen jsem se soustředil a vymýšlel, jak bych děti mohl přelstít. Samozřejmě nikdo z nich nevěděl o mé neobyčejné schopnosti a ani o tom, že mi budou pomáhat Kichi a Karuy, kteří se na mě přemění. Kichi se včera večer rozhodla, že si vezme na starosti Tatsuyu, Karuy si zamluvil Hidea a na mě zbyl Keiko. Naším úkolem bylo, zordělit tým tak, aby o sobě měli co nejmenší přehled a nevěděli, jak jsou na tom ostatní. Jenže byl tu jeden menší problém. Nevěděl jsem, jak to udělat, aby si toho ti tři nevšimli. Nezbývalo mi, než je nalákat do lesa a tam použít dýmovnice na to, aby si nevšimli mých dvou spolubojovníků. Byl jsem natolik ponořen do svých úvah, že jsem si ani nevšiml Tatsuyi, která se potichu plížila za moje záda. Okamžitě jsem za ní vyslal pár kunaiů, ale tomu se ona lehce vyhla a rychle se schovala v lese. Dal jsem signál Kichi, aby si s ní trochu pohrála. Zbývali dva. Skočil jsem na nejbližší strom a tam jsem aktivoval svoje kekkei genkai. Nikdo z vesnice, kromě hokageho a mého minulého týmu o něm nevěděl. Když jsem ho aktivoval, tak jsem se pro všechny lidi stal neviditelný. Proto jsem se také už od svého mládí učil od neljepšího mistra, který se uměl pohybovat dokonale nehlučně. Díky těmto schopnostem jsem se stal jedním z nejlepších ninjů z vesnice, ale věděl o mě jen málokdo. Začal jsem s hledáním svých dvou žáků. Prvního jsem našel Hidea. Jen tak se válel na zemi. Okamžitě na něho poslal pár kunaiů. Trefili ho, ale nic se mu nestalo. Jen se podíval, odkud kunaie přilétly a dál si čmáral do písku. Musel jsem ho nějak přinutit k pohybu a tak jsem se k němu přiblížil a zkusil jsem něco tvrdšího. Složil jsem pár pečetí a vypustil jsem z úst jedovatou mlhu. To ho přinutilo k pohybu a naběhl rovnou do náruče Karuyovi. Ten se s ním dal okamžitě do boje. Už zbýval jen Keiko. Opět jsem aktivoval svoje kekkei genkai a rozběhl se na druhou stranu mýtiny. Domníval jsem se, že tam Keiko bude a nemýlil jsem se. Přiblížil jsem se k němu zezadu, ale on si mě všiml a zaútočil. Byl to druhý člověk, kterého jsem znal, co mě takto dokázal odhalit, i když jsem měl aktivované své kekkei genkai. Byl jsem překvapený, ale jeho útok jsem hravě odrazil a začal jsem s ním bojovat. Nejprve bylo na řadě taijutsu. V tom jsem měl navrch já a tak se ode mě Keiko vzdálil, složil pár pečetí a zařval.
„Katon: Mini hinotama no jutsu!“ Musel jsem ustupovat, protože na mě pálil jednu mini ohnivou kouli za druhou. Nechápal jsem, kde na to bere tolik chakry. Když koule dolétaly, seskočil jsem na zem, položil jsem na ni ruce a soustředil se. Netrvalo to ani pět sekund a Keiko byl uvězněn ve vodním vězení. Přes vysílačku jsem se zjišťoval, jak na tom jsou Kichi a Karuy.
„Hideo už má málo chakry, ale když se nehýbe tak do něj můžu bušit jak chci ale stejně se mu nic nestane. Jediná věc, kterou jsem zjistil je, že neumí používat nijak velký počet ninjutsu a nemá žádný talent na genjutsu. Ale to se dá naučit.“ Informoval mě Karuy.
„Tatsuya se pořád drží. Má ještě skoro polovinu chakry. Nenapadlo Keika, že by se měli třeba spojit aby byli silnější?“ Zeptala se Kichi.
„Nevím, ale každopádně dávejte na ty dva pozor protože nejspíš i oni mají vysílačky.“ Zatímco jsem zjišťoval situaci se domlouvali i Keiko, Hideo a Tatsuya.
„Myslím, že nás mistr chtěl rozdělit, abychom byli slabší. To znamená, že se musíme spojit a porazit ho všichni dohromady, jinak budeme všichni bez chakry skoro hned.“ Sděloval svým dvěma spolubojovníkům Keiko.
„Dobře, ale jak to chceš udělat? Každý jsme na jiné straně mýtiny a nikdo z nás neví, co dalšího na nás může mistr vytáhnout. Zjistili jste někdo něco o tom, co používá za jutsu?“ Ptala se Katsuya.
„Myslím, že se umí zneviditelňovat a taky se dokáže pohybovat naprosto neslyšně. Takže dávejte pozor. Když se vám ztratí z očí, může na vás zaútočit odkudkoli. A pozor, aby vás neuvěznil ve vodním vězení. Právě se z něj snažím dostat.“ Musel jsem se usmát, protože tak bystré dítě jsem ještě neviděl.
„To znamená, že mistr umí používat vodu. Na mě použil i blesk, což je v kombinaci docela nebezpečné.“ Oznámila Tatsuya. Keika i Tatsuyu překvapilo to, co řekl Hideo.
„Ale... je možné aby uměl používat tři různé živly? Na mě totiž použil i zemi. A... Opravdu bychom se měli spojit. Už nemám skoro žádnou chakru. Navrhuji, co nejdříve se dostat na mýtinu a tam se spojit a domluvit na dalším postupu.“ Jak řekli, tak i udělali a o chvíli později se všichni tři sešli na mýtině. Hned po nich jsem tam dorazil i já, Kichi a Karuy. Oznámil jsem jim, že už je nejspíš nebudu potřebovat, a tak oba pod sebe hodili dýmovnici a zmizeli v lese.
„Tak. Teď si vás otestuji jako celek. Takže začněte!“ Okamžitě jsem aktivoval svoje kekkei genkai a zmizel jsem v lese. Ti tři se chvilku domlouvali a po chvilce se za mnou vydali. Spolupracovali dobře, a tak jsem se rozhodl že na ně zaútočím.jako prvního jsem chtěl zlikvidovat Hidea, protože měl nejméně chakry ze všech. Ale jak už řekl Karuy, tak když se nehýbal, neplatili na něho mé útoky. Hned k němu přiběhli Keiko a Tatsuya a všichni tři se mno začali bojovat. Zkousil jsem něco jiného a zahrabal jsem se do země a hned potom jsem tam stáhl Tatsuyu. Hideo se jí snažil vytáhnout, ale já mu to nedovolil a uvěznil jsem ho ve vodním vězení. Opět zbyl jen Keiko. Ten nějakým zázrakem zrušil mé vodní vězení a když jsem jen lehce kouknul po Tatsuye, tak mě Hideo nakopl do zad a Keiko po mě hodil několik shurikenů. Použil jsem kawarimi no jutsu a objevil se za Keikem. Zablokoval jsem mu nohy i ruce a ke krku mu přiložil kunai.
„Musím vám oznámit, že vaše spolupráce je dobrá a že jste celkem brzy pochopili, že všechno je o týmové práci. Gratuluji vám. Ode dneška jste oficiálně Genini. Teď, jestli chcete, vás zvu na ramen.“ Oznámil jsem jim a pustil jsem Keika a Tatsuyu jsem vytáhl ze země. Chvilku na to jsme se vydali do Ichiraku. Tam jsem přemýšlel o mém novém týmu. Nepochybně ti tři byli silní, i když jsem ještě pořádně neviděl bojovat Tatsuyu. Po tom, co všichni dojedli ramen, jsem jim oznámil, že od zítřka začínáme s tréninkem a propustil jsem je domů.