Dreamwalker 01

"Naruto, vytvoř tři klony," vyzvali mě moji dva zkoušející učitelé – Iruka a Mizuki – a já jsem nakonec udělal to jediné, co mi zbývalo: zkusil jsem to.
Polohu rukou při tvoření technik jsem si pamatoval dobře z mangy i anime, a reprodukovat ji teď nebyl žádný problém. Rovněž jméno techniky – Bunshin no jutsu -, – jsem si pamatoval. Ten zbytek, tedy – to jádro – už ale šlo naprosto mimo mě. Mohl jsem dodat jen to, co jsem si pamatoval z příběhu, jak jsem ho viděl na počítači. Mohl jsem zkusit Kage bunshin. Mohl jsem zkusit…
Zkusil jsem.

0
Před dvěma měsíci měl jsem poprvé lucidní sen. To je sen, při kterém člověk ví, že sní.
O týden později se situace opakovala. Tentokrát mě skutečnost, že jsem bdělý a zároveň ve snu, nepřekvapila a já snít zůstal dokonce do té doby, než mě nakonec zase zpátky do mé reality vrhnul budík.
Pak byly dva týdny klid.
Včera – po oněch dvou týdnech, kdy jsem si večer co večer přál vrátit se do příběhu načatého před těmi pár dny, se mi to konečně splnilo, a já zažil další průzračný sen.
Dnes bych celé ty sny nejradši vymazal ze své paměti – a kdyby to bylo možné, potrestal bych své nerozvážné mladší já za ten zběsile nezodpovědný, pitomý nápad ohledně zkoušení lucidních snů.

Kapitola 1
V lavicích kolem seděly děti. Děti vesměs kolem jedenácti, dvanácti let, všechny soustředěně hledící do papírů ležících na stole před sebou. V místnosti hlídané jediným dospělým byla jasně cítit nervozita. Napětí dosahovalo intenzity takové, až se zdálo, že jediný trochu ostřejší zvuk či hlas je protrhne a nastane nezvladatelný chaos.
Já jsem seděl ve druhé řadě odspoda. Zprava kluk v šedivé bundě s kožešinovým límcem, s tmavými rozvrkočenými vlasy, dvěma červenými značkami na tvářích a malým bílým štěnětem. To hledělo do papíru stejně soustředně jako jeho majitel a, zdálo se, snažilo se vymyslet aspoň nějaké odpovědi na nějaké otázky.
Hlavu jsem přetočil na druhou stranu. Od Kiby opisovat nemůžu. Jednak sedí daleko a Iruka-sensei by mé snahy o nějaké získávání informací zcela jistě postřehl, a pak – Kiba nikdy nechyběl, když jsme se s ostatními členy naší skupinky rozhodli, že nás škola příliš nezajímá. Takže tam toho moc beztak nezjistím.
To na druhé straně…
Očima i tělem jsem se pomalu přesunul ke své levici. Místo hned vedle mě bylo prázdné stejně jako napravo, ale pak – na další židli seděla Sakura, a ta zcela jistě -
- Hej! – ozval jsem se uvnitř své mysli. Zprvu mi ani nepřišlo, že by to mělo být při nejlepším nemožné, ale tak kdo by se zaobíral takovými detaily…
- Ticho, prozradíš mě! – přerušil mě rozrušený dětský hlas – a rovněž v mé mysli! Ano, dětský. Hlas kluka, který ještě nedosáhl puberty. Hlas toho, jehož hlava se právě přetočila doleva.
- Myslíš, že tě Sakura opisovat nechá jen tak? –
Z krátkého zaváhání mi bylo jasné, že ne, ale i tak – doufal v opak. Jakkoliv nereálný opak.
- Copak opravdu nedokážeš nic z těch otázek vymyslet sám? - zeptal jsem se nakonec. Můj údiv byl na místě. Všiml jsem si pár úloh a ty zcela jistě nepatřily k nijak náročným. Ani v matematice, ani ve fyzice.
- Buď už sakra zticha! Nemůžu se soustředit! –
Tentokrát mě hlas malého kluka opravdu umlčel. Seděl jsem v klidu a pozoroval jeho počínání. Snahu o počínání… no prostě to, co prováděl…
A málem jsem se chytal za hlavu, když se velmi velmi velmi nenápadně nahýbal nalevo, tam, kde seděla se svým testem Sakura, a snažil se zahlédnout alespoň trochu z toho, co tam ona už doplnila za odpovědi. Jeho akce byla natolik nepodezřelá, že si jí nevšiml snad nikdo v první řadě. Jinak všichni – včetně Iruky-senseie – minimálně jedním okem doprovázeli pohyby mého –
Mého… koho…? Mého těla?
- Ticho! - ozvalo se mé tělo.
A svorně jsme se blížili k Sakuře. Už už jsme mohli zahlédnout kousek jejího popsaného papíru, když –
Ano, mé za ta léta už úžasně vyvinuté opisovací smysly zasáhly. Iruka-sensei se právě hotovil k tomu, aby nás napomenul, když jsem se rozhodl, že být přistihnut při tak okatém pokusu o opisování není zrovna… mě hodné.
Nevím, jestli jsem nakonec zůstal víc překvapený já, nebo Naruto. Naruto, ten dvanáctiletý kluk, jehož tělo jsem, jak jsme teď oba zjistili, sdílel. Minimálně pro tuto chvíli tedy, protože v okamžiku, kdy jsem se rozhodl, že nenechám potupit svou (a jeho) čest tím, že by nás Iruka-sensei nachytal při tom hanebně nápadném podvodu, povedlo se mi nějak dostat naše tělo zpátky do pozice, z níž nebylo možné dohlédnout na test ani jednoho z mých spolužáků. A Iruka-sensei jen krátce, ale významně pokývl hlavou, aby bylo jasné, že na nás stále dává pozor, a začal se věnovat také jiným studentům.
- Proč jsi mi to zkazil?! – ozval se okamžik po tom, co se Naruto vzpamatoval z prvotního překvapení, jeho rozhořčený hlas uvnitř naší společné mysli.
Zněl hodně zoufale a zároveň natolik zrazeně, že jsem se nakonec neodvážil něco mu odpovědět. Byla to skutečně moje vina, že nemohl zjistit odpovědi, které, zdálo se, tolik potřeboval.
Ale tak co – je to jen sen. Rozhodl jsem se ponechat si iniciativu, a s jeho tělem stále ve svých… rukou… jsem se chopil úloh na papíře před sebou sám. Nebyly složité. Nebyly ani… no co povídat – za rok mám maturovat, takže tohle, co patřilo možná do učiva nižšího gymnázia, sotva mohlo provětrat mé mozkové závity. Nevím, kolik času uběhlo od začátku hodiny, a kolik nám tedy zbývalo, ale za pár minut bylo hotovo a nikdo zatím konec nezahlásil.
V naší mysli bylo podivně ticho. Naruta jsem ještě pořád vnímal, to rozhodně ano, ale na rozdíl od předchozího chaosu od něj vycházelo… ticho. S ním i údiv nad tím, že jsem mu něco psal do testu, ale i ten z větší části přebíjela nedůvěra v to, že by se mohlo jednat o správné odpovědi. A pak také takové to tiché "nic", kdy člověk nemá co říct. Naruto se už asi vzdal.
Opřel jsem se – nás – o lavici a založil ruce. Iruka-sensei na mě jednou krátce pohlédl a já z jeho pohledu jasně vyčetl, že ačkoliv je to velmi, velmi proti tomu, v co doufal, zatím ho mé – naše – chování přesvědčilo jen o tom, aby nad námi… zlomil hůl. Nejspíš si myslel, že to, co najde v Narutově testu, zcela jistě nebudou odpovědi na otázky, protože - ani Sasuke, ani Sakura ještě nedopsali. V lepším případě najde akorát pár kresbiček. V tom horším…
- Co to bylo? – ozval se nakonec onen klučičí hlas a přerušil tak příjemné ticho, které se rozhostilo poté, co jsem vyplnil náš test. Oproti předchozí konverzaci v něm však byl znát náznak jakési… nejistoty.
- Hm? –
- Co to bylo! Nemoh jsem nic dělat! – a nejistota se začínala měnit v paniku. Pokud se mi to nepodaří brzy zarazit, může se to projevit i navenek, a to by teď rozhodně nebylo ideální, když už jsem nás zachránil od propadnutí.
- Ticho, uklidni se. – Přišlo mi, jako bych se pral sám se sebou. Nebo s nějakou svou částí. A bylo to úplně něco jiného než když jsem se dřív sám sebe snažil o něčem přesvědčit, k něčemu donutit, nebo naopak od něčeho odvést. Teď… no, ta přetahovací tlačenice se uvnitř nás opravdu odehrávala. A udržet při tom neutrální výraz obličeje našeho těla bylo dost náročné. – Klid! – zvýšil jsem vnitřně hlas a dal si pozor, aby zněl dostatečně pevně. Jenže kdo jsem já oproti Narutovi, který je beztak zvyklý, že na něj lidé řvou ze všech stran všemi různými způsoby? Mé snahy měly nakonec účinek naprosto opačný. Namísto klidu jsem se musel potýkat s Narutem ještě víc na pokraji paniky. Přestože z mangy nepůsobil, že by ho něco dokázalo vyvést takhle z rovnováhy, stres ze zkoušky umocněný o moment, kdy nebyl schopný kontrolovat své tělo, ho opravdu rozhodily. Ne, že bych se mu tedy úplně divil.
Nakonec mi tedy nezbyla jiná možnost. Ve vlastním ne úplně klidném stavu jsem nepřišel na nic vhodnějšího a Naruta jsem prostě a jednoduše vnitřně… knockoutoval. Ani nevím jak pořádně. Cítil jsem ho - vlastně – mohl jsem ho vidět, když jsem se zrovna soustředil – asi jako když si člověk vzpomene na někoho, koho zná, a před očima se mu vybaví podoba dotyčného – jenže teď to bylo bez vybavování… prostě jsem ho viděl svým vnitřním zrakem. A vnitřně mu dal ránu. A vnitřně ho… uspal.
Do konce testu jsem měl tedy pohodu. Ne, necítil jsem se špatně, že jsem ho vyřadil. Věděl jsem, že bude zase v pohodě. A teď - nehrozila ani situace, kdy by nás nějaký nečekaný pohyb ve stylu "bráním se sám sobě" prozradil. Těch zbylých asi deset minut jsem strávil v poklidu své klidné mysli.
Celé to probíhalo ideálně. Iruka-sensei mi čas od času věnoval varovný pohled, z něhož bylo jasně čitelné, že pokud bych se snad chtěl začít bavit po vlastním, mám od toho raději upustit. Já jsem ho poslechl a do žádných šíleností se nepouštěl. To ho, zdálo se, znejistilo víc, než kdybych začal třeba… běhat po lavicích.
Všichni dopisovali, sem tam se snažil někdo dovyzískat nějaké odpovědi na otázky, které mu přišly příliš složité, případně na něž se nepřipravil. Napětí rostlo a houstlo – jako vždy, když se blíží konec nějakého důležitého testu. Sakura vedle mě psala jako o život. Přestože to podle mangy vypadalo jako nemožné, z toho, co jsem stihl postřehnout, se zdálo, jako by měla s minimálně jedním příkladem velké problémy. Alespoň co se dalo zjistit z množství škrtání na jejím papíře.
A pak Iruka-sensei zahlásil konec a papíry všem sebral. Ujistil jsem se ještě, že se Naruto podepsal (od kdy umím číst japonsky?), než jsem odevzdal i svůj – náš – test.
Bylo deset dopoledne. Včera už podle všeho proběhla zkouška z taijutsu a takových těch podobných věcí jako je výdrž, síla, rychlost a obratnost, a na dnešek tedy zbýval písemný test a ninjutsu. Písemku jsme právě odevzdali – a ninjustu… Ano, tato část následuje právě teď. Po jednom nás budou volat do vedlejší místnosti, kde složíme – anebo nesložíme – zkoušku z jedné ze tří základních technik. Pak se hned na místě dozvíme celkový výsledek. A pak si budeme, anebo také nebudeme moci vzít svou čelenku – hitai ate – a staneme se (nebo nestaneme) geniny, právoplatnými ninji Konohy.
Zkoušet se začalo podle abecedy, takže jsem si… nemohl zrovna moc vydechnout! Tady jsem se velmi přepočítal. Japonská abeceda jde úplně jinak než naše evropská. A "u" je… třetí od začátku! Když mě Iruka-sensei zavolal, cítil jsem jen tichou vlnu silného úleku. Než ale stihla doběhnout až do mých kolen, stál jsem a následoval svého učitele vedle. Cestou, kterou jsem co nejvíce protahoval, jsem se snažil mentálními šťouchanci probudit stále ještě knockoutovaného Naruta. Ninjutsu… nejen, že neumím, ale navíc ani netuším, o co pořádně jde.
"Naruto, vytvoř tři klony," vyzvali mě moji dva zkoušející učitelé – Iruka a Mizuki – a já… a stále jen já, neboť Naruta se mi za tu krátkou cestu sem probrat nepodařilo, jsem nakonec udělal to jediné, co mi zbývalo: zkusil jsem to.
Polohu rukou při tvoření technik jsem si pamatoval dobře z mangy i anime, a reprodukovat ji teď nebyl žádný problém. Rovněž jméno techniky – Bunshin no jutsu -, – jsem si pamatoval. Ten zbytek, tedy – to jádro – už ale šlo naprosto mimo mě. Mohl jsem dodat jen to, co jsem si pamatoval z příběhu, jak jsem ho viděl na počítači. Mohl jsem zkusit Kage bunshin. Mohl jsem zkusit…
Zkusil jsem.
Chakru jsem cítil, jak mi proběhla tělem a nějak… silně, ale i přes to křivě vyběhla ven a vytvořila… cosi. Leželo to na zemi a úpělo. Podíval jsem se po tom a zjistil, že to skutečně byly klony – podobalo se to těm polomrtvým, které vytvořil Naruto v anime. Proč jsem věřil, že bych mohl dokázat udělat něco lepšího? Jen kvůli tomu, že jsem věděl, v čem má Naruto potíž, co je důvod té potíže, a která technika ji obešla?
Nakonec – na první pokus (můj první pokus) – tohle není přeci vůbec špatný výsledek.
"Naruto, tyto klony bohužel nemůžeme uznat jako dostatečně kvalitní…"
Jenže Iruka-sensei na můj osobní úspěch měl trochu jiný názor. Ostatně nemohl jsem se mu divit při pohledu na ty dvě nemocné věci svíjející se na zemi.
Pak, stejně jako v příběhu – se Mizuki snažil se mě zastat – přeci jen, nějaké klony jsem vytvořil. Ale, rovněž podle příběhu, to k ničemu nebylo. Odešel jsem bez hitai ate a doufal, že až se Naruto probere, nějak to přežije. Pokud bych ho nevyřadil v průběhu písemného testu, možná bych mu byl s to povědět něco o kage bunshinu a on by nemusel vypadnout. Jenže možná taky ne. Co se dá stihnout během deseti minut?
A navíc – jde jen o sen, ne?