Dreamwalker 02, 2. část

- Ty jsi Kyuubi,– pronesl do mého poněkud vyděšeného ticha Naruto až příliš klidně. Tak klidně, že mi to nesedělo k tomu, s jakou v noci usnul, a mnou proběhla poněkud děsivá myšlenka, k čemu že se to nakonec vlastně dobral.
- Ne - -
- Jsi. Včera jsi hýbal mým tělem a zbavil jsi mě v mé vlastní mysli vědomí. A teď taky hýbeš mým tělem ty. –

Interlude I

Jakkoliv nemožné se to zdá být – a jakkoliv nemožným se to i mně později zdálo být – usnul jsem.
- a probudil se u sebe v pokoji, ve svém těle, ve své realitě, se svými schopnostmi a znalostmi. To jsem zkusil vlastně hned – jestli nedokážu udělat nějaký "bunshin". Nedokázal jsem.
Bylo skoro sedm ráno. Do budíku mi zbývá asi dvacet minut, tak jsem se zas uvelebil ve svém doupěti a chtě nechtě se začal zamýšlet nad tím, co ten sen… sen nesen… vlastně znamenal. Jestli znamenal. Ostatně…
Sáhnul jsem si na nos. Byl v pořádku.
Sáhnul jsem si na čelo. Teplota normální. Nejsem nemocný. Ale možná jsem se zbláznil. Pokud tomu tak je – není bláznivá už jen ta myšlenka, že blázen přemýšlí o tom, jestli se nezbláznil…?
Budík mě konečně vytáhnul z postele. Mysl mi podsouvala jednu myšlenku za druhou, mozek běžel naplno – došlo mi, že už vlastně nějakou dobu, protože i minulou noc jsem se nevyspal pořádně. Mé tělo ano, ale má mysl ne. Začínala být unavená. Asi jako kdyby člověk vymačkal z citronu tu šťávu, která šla hned, a teď se snažil i z těch zbytků něco vyždímat.
Škola přišla skoro jako spása – zejména mnou dříve velmi neoblíbené hodiny literatury. Jen jsem se zaposlouchal do výkladu a cítil, jak se z mého mozku zvedá tuhá mátožná mlha. Konečně jsem zas nemusel něco produkovat. Konečně jsem mohl jen pasivně přijímat. I když to byly informace, jež se u mě v paměti neohřejí příliš dlouho, než je zas vypustím do světa.
Literatura patří, ačkoliv velmi rád čtu, mezi mé nejméně oblíbené předměty. Ty jsem měl na škole jen tři – ještě chemii, protože biochemie mě nebavila ani náhodou, a fyziku – tedy konkrétně: fyzikální praktika. Ne, že bych měl něco proti technice (chtěl jsem se v budoucnu věnovat matematice) – můj nedostatek zájmu a nadšení způsobili zde spíše kantoři nežli nezáživnost učiva. Nechci nudit obsáhlejším popisem – stačí říci, že učitel na fyziku měl přezdívku Uspávač hadů, učitelka na chemii látce očividně nerozuměla (jak by nám jinak mohla říkat tolik rozporuplných informací?), a učitel na češtinu… no, tam to způsobila jedna událost z doby před už téměř třemi roky, od kdy jsme oba na válečné stezce.
Dnes jsem si ale ráno obličej válečnými barvami nepomaloval, a tak literatura proběhla v poklidu, poněvadž jsem se nesnažil učitele nijak naštvat. Ono nakonec se mi to stejně povedlo – a asi to bylo právě tím, že jsem dnes neudělal nic, co by mu dalo možnost nějak mi oplatit skutky z minulých hodin. Věděl jsem ale, že si svou odplatu nechá na další test. Ten píšeme za necelý týden.
Odpoledne se konal trénink karate, kde jsem si zas připomněl, co jsem ve snu měl možnost zažít prostřednictvím Naruta. Útěk skrz les a trocha taijutsu ze souboje s Mizukim mi nechaly dost jasné vzpomínky ohledně práce s tělem. Asi jako když dlouho trénujete jednu věc a pak se vám to jednou konečně podaří úplně správně a začne to fungovat – to si pak zapamatujete ten pocit a veškerý další trénink se už s tím pocitem proplete, nechá se jím vést – dokud toho nedosáhnete znovu, znovu a znovu. Prostě se snažíte přiblížit tomu, co se vám už jednou povedlo.
Poprvé jsem to zažil na lyžích – konkrétně při jízdě na boulích, protože to vyžaduje (podle mě) asi nejvíc práce. Tehdy ve mně zůstala "vzpomínka" na jednu naprosto dokonale projetou část sjezdovky, kterou se mé tělo později neustále snažilo napodobit. Teď to vlastně bylo totéž. Jen s jedním podstatným rozdílem: Naruto byl zcela jistě rychlejší, pružnější a schopnější než já. A vzhledem k váze svého těla rovněž silnější. A měl chakru. Tu jsem nedokázal v tomto světě ani cítit, natož pak použít.
Petr, náš trenér – muž postavy trochu statnější, než byste čekali od černého pásku v karate, s úsměvem maličko přitroublým – dokud se nezačalo cvičit, protože pak okamžitě zvážněl (pamatuji se, jak mě tato změna na prvním tréninku docela rozhodila) – dnes neměl nejlepší náladu. To on, pravda, neměl často, ale i tak – radši bych ho dnes viděl veselého, než něčím naštvaného. To "něco" byl nejspíš Míra, kluk asi třináctiletý, který chodil do skupiny, jež měla trénink před námi. Jeho hyperaktivita a nekonečný přísun energie Petra většinou vysály z veškerého pozitivního naladění, které si snad stihl za ten den nastřádat.
Dnes mi ale asi štěstí přálo a mé obavy ohledně tréninku se nenaplnily. Petr pověřil vedením svého pomocníka, rovněž černého páska, Karla, a odešel do šatny. My si mezitím nastoupili a po pozdravu začali s rozcvičkou.
Příliš šancí, abych vyzkoušel ty "vzpomínky", které v mém těle zůstaly po tom snu, jsem ale nedostal. Jen jednou jsme se věnovali krátce cvičným soubojům, a tam se toho příliš stejně nedá zjistit, protože tyhle souboje nejsou volné zápasy, ale nácvik konkrétního útoku a konkrétní obrany. Tak jsem se musel nakonec spokojit jen s těmi pár příležitostmi, jež jsem si spíš vytvořil, než že bych je dostal. Asi je jasné, že jsem si za své "inovace" vysloužil Kájovo napomenutí. Zvlášť, když se mi podařilo ho při jednom tom pokusu (nechtěně) zasáhnout.
Doma se mi s postupujícím časem vracely myšlenky zas zpátky ke snům. Když jsem pak usínal, bylo to s pocitem, co se napůl skládal z obav a napůl z očekávání.

Kapitola 2, 2. část

Teprve ráno, když se Naruto vzbudil po těch pár krátkých hodinkách, které mu zbyly z noci, kdy její větší část věnoval všemu tomu, co se dozvěděl, dal jsem svou přítomnost zas trochu jasněji najevo. Šli jsme zrovna do akademie, kde se budou rozdělovat týmy. A ještě, že kráčel Naruto projednou po chodníku, neb kdyby běžel po střeše, nejspíš by z ní spadnul vzhledem k tomu, jak se teď najednou zarazil. Všiml jsem si pohledů lidí kolem nás, a protože opravdu nebyly vůbec milé, udělal jsem to, co včera, a pohnul Narutovým tělem zpět dopředu, do chůze.
A málem bych dopadl hůř než před momentem Naruto, kdybych se včas nezastavil. Nejprve mi směr jeho myšlenek nebyl vůbec jasný, ale nakonec – ne, ne… nedalo se to přehlédnout, a co hůř – nedalo se to zastavit –
- Ty jsi Kyuubi,– pronesl do mého poněkud vyděšeného ticha Naruto až příliš klidně. Tak klidně, že mi to nesedělo k tomu, s jakou v noci usnul, a mnou proběhla poněkud děsivá myšlenka, k čemu že se to nakonec vlastně dobral.
- Ne - -
- Jsi. Včera jsi hýbal mým tělem a zbavil jsi mě v mé vlastní mysli vědomí. A teď taky hýbeš mým tělem ty. –
Velmi ochotně jsem mu zas vládu nad tělem přenechal. Možná by to nevypadalo tak divně, kdyby na to byl připravený. Ale co. Když se zas postavil, odpověděl jsem.
- To neznamená, že jsem Kyuubi… -
- Kdo jiný bys byl? To, co včera řekl Mizuki, pak Iruka-sensei potvrdil, když se s ním bavil. A dává to smysl. - Naruto zavrtěl slabě hlavou. Zůstal stát na východu z jedné postranní uličky už naproti akademii a přemýšlel – poslední dobou se k téhle činnosti uchyloval dost často. Věděl jsem díky tomu, jak jsem ho večer a v noci vnitřně poslouchal, kudy a jak se ubíraly jeho myšlenky, a znal jsem tedy jeho postoj v celé situaci. Jenže teď, když se setkal s někým, koho může za Kyuubi považovat – a skutečně: být já na jeho místě, bral bych toho někoho, kdo se uvnitř mé mysli objevil, za Kyuubi rovněž – protože kdo za blázna by přemýšlel ještě o nějaké třetí bytosti ve své mysli? – jeho pocity se mohou velmi radikálně změnit. Je něco jiného čelit situaci, kdy nelze nic udělat a nelze ani nikoho obvinit, a situaci, kdy se viník – nebo alespoň někdo, kdo tak věrohodně působí – objeví přímo před vámi.
Čekal jsem nějakou akci. Výpad alespoň. Nedivil bych se vůbec, kdyby přišel. Naruto si prožil za posledních dvanáct let tolik (tedy minimálně z toho, co jsem z něj byl schopný cítit), až jsem v sobě téměř vnímal zvláštní pocit, že mi nepřísluší brát něco z toho, co se dřív stalo mně, jako příkoří. A už mi vůbec nepřipadalo… spravedlivé… chtít něco z těch věcí oplatit těm, kteří mi je připravili.
Žádná akce se nekonala.
- Proč jsi mě nechal propadnout? - ozvala se namísto ní otázka. Stáli jsme pořád na konci té jedné menší uličky. Naproti nám se otvíralo menší náměstíčko, v tuto dobu zatím spíš poloprázdné – nakoupit chodili akorát starší lidé, kteří neměli kam jinam vyrazit. Debatovali s prodejci, debatovali mezi sebou. A akademie – vpředu nalevo. Jenže my jsme přišli tak brzy, že se zatím ani studenti pořádně nesbíhali.
Nás si nikdo příliš nevšímal. Občas sem zalétl pohled nějakého kupce nebo kupujícího, ale nikdo si nechtěl kazit den myšlenkami na Naruta takhle brzy. A Naruto tak zatím měl možnost přemýšlet – a já rovněž. Nad tím vším. Nad jeho otázkou. Proč jsem ho nechal propadnout?
Hleděl jsem skrz jeho oči, jak se rozhlížel po ulici a prostranství před sebou. Jak jsem měl možnost ho vnímat – v jeho mysli mnohem jasněji, než co bych byl schopný odpozorovat, kdybych ho třeba někde potkal – bylo mi jasné, že v něm převládá naprostý zmatek. Sem tam ke mně zalétla nějaká myšlenka, sem tam se zabarvil celý ten dojem. Bylo to, jako bych mluvil s někým, koho velmi dobře znám, a jsem schopný číst v jeho obličeji natolik dobře, že s velkou jistotou poznám, co jak cítí. A přitom – věděl jsem, že veškeré závěry, které učiním, jsou, i přes tu jasnou konturu, v níž byly vedené před mým zrakem, pouze mým odhadem – ničím, co bych mohl brát za dané, za určité. Ničím, čím bych si mohl – a směl – být jistý. Ničím, s čím bych měl počítat.
- Neodpovíš?- vytrhl mě z mého přílišného zamyšlení – zas už podrážděně. – Slyšel jsem o tobě, že jsi byl největší z démonů. Moc to tak ale zatím nevypadá - - zahrozil mi mentálně pěstí.
Aha. Tohle se mi ale nelíbilo. Být Kyuubi, oukej. Ale zodpovídat se z kdejakého neúspěchu...
- Myslíš, že je pro mě důležité umět všechny techniky? – zavrčel jsem vnitřně. S mým ne úplně nadšeným rozpoložením nebylo vůbec složité dát najevo nějakou nelibost.
- Tak starý jsi na to dost, ne? –
- Víš, měl jsem taky život před tím, než jsem se dostal do tebe… - pronesl jsem pomalu a byl si přitom vědom toho zvláštního pocitu, kdy jsem i přes absurditu veškerého dosavadního dění mluvil čistou pravdu. Já dokonce ten život ještě stále mám! Pochybuji, že by bylo démonním zájmem sbírat techniku za technikou… To tak možná Orochimaru…
- No ale – ty neumíš jutsu? – pokračoval Naruto bez jakýchkoliv zábran.
- Ne, - odpověděl jsem naprosto popravdě.
- Jak to? –
- K čemu by mi byly všechny ty techniky? – opáčil jsem.
- Neumíš žádný jutsu? Pch, - rozhodl okamžitě a s rukama založenýma se ode mě ve své mysli odvrátil. Z jeho postoje bylo za tou vnější maskou přehlíživosti a… pohrdání… i něco víc. Zklamání a trochu i podraz. I když mi nedošlo hned, proč zrovna to. Ale v mé touze znovu ho mentálně knockoutovat mě to zarazilo.
- Umím toho dost. Jsou další věci stejně důležité jako techniky – a i ty by měl umět silný ninja, - prohlásil jsem po zralé úvaze. Popravdě – netuším, nakolik jsem toho uměl dost. Nemám ani nejmenší zdání o úrovni vzdělání v téhle zemi – a v tomhle čase. A vlastně… netuším ani, jestli tady fungují stejné zákony přírody. Chakra a to, jak ji mohu cítit zde a nemohu ve svém světě je docela jasný důkaz, že tady může být dost věcí dost jinak. Ale některé věci se, alespoň podle testu, nezměnily. A navíc – mám výhodu v tom, že jsem celý příběh četl i viděl.
- Jo? Zatím jsem kvůli tobě akorát propadl z geninské zkoušky. –
Nemohl jsem nesouhlasit, i když tohle byla trošičku podpásovka. Popravdě – první zkouška, ta nejlehčí – a hnedka to byl neúspěch… asi bych sobě ani já sám nevěřil, být v jeho pozici…
- No jo no. -
- Cože? – zarazil se velmi. – Ty… souhlasíš? S tím, co jsem řekl? –
- Jo. Máš pravdu. Neumím jutsu, takže jsi tou základní verzí zkoušky neprošel. Kvůli mně. – prohlásil jsem naplno. Zarazilo ho to ještě o něco víc. Nejspíš mu ještě nikdo nepřiznal takhle svou chybu. I když to nebyla tak úplně moje chyba. Nebo byla. Já už se v tom nevyznám…
Chvíli bylo ticho. Cítil jsem, jak Naruto přemýšlí, ale chránil jsem se nějakého zasáhnutí. Změny posledních dní způsobily, že se z dříve hyperaktivního kluka stal… stal kdo? Proč jsem se cítil zrovna takhle? Protože jsem si já sám pamatoval tento věk jako dobu samoty a odpoutání od vnějšího světa?
Když mi bylo tolik jako Narutovi, jediný svět, kde jsem se cítil dobře, byl ten vymyšlený. Nezáleželo na tom, jestli jsem si ho vymyslel já, nebo jestli se příběhy rozvíjely z knížek. Záleželo jen na tom, že tam bylo skutečně jen na mně, jak se zachovám. Kým budu. Kým budu chtít být.
Proč mi tento svět připadal tak povědomý? Ovšem, že tím prvním kritériem je to, že jsem četl mangu a viděl anime Naruto. Jenže to nebylo vše. Nevzpomněl bych si jinak na své příběhy tehdy před těmi kdovíkolika lety…
- Co mě teda můžeš naučit? – Naruto zněl podezřívavě. Prala se v něm touha dozvědět se něco víc, nějaké hlavně co nejničivější techniky, a zároveň tušení, že zrovna to se ode mě asi nedozví.
- Předně nepřijít pozdě na rozřazení do týmů. Nebylo by asi nejlepší začít kariéru tím, že tohle prošvihneme… -
Během naší vnitřní debaty uběhlo možná patnáct minut. Teď nám zbývalo právě tolik času, abychom se stihli do třídy dostat těsně před příchodem Iruky. Naruto se trochu toporně rozešel. Odpoutat se od toho všeho, co se dozvěděl, a co si potřeboval promyslet, pro něj bylo složitější, než by se mohlo zdát. Ale jak jsme se blížili k akademii, naštěstí se trochu uvolnil. Zvědavost, s kým bude v týmu, přání, aby to byla Sakura, a aby se vyhnul Sasukemu, přebily po chvilce téměř všechny zvláštní pocity, a do třídy pak už vcházel zas se svým tradičním širokým úsměvem (doplněným o napůl hrdost a napůl pýchu, když mohl konečně všem ukázat svou hitai-ate, čelenku, jež ho právoplatně označovala za ninju z Konohy).
Já jsem uvítal tu chvíli, již jsem získal pro sebe, a kdy jsem mohl v klidu přemýšlet zas sám. Také jsem teď této činnosti věnoval podstatně více času než dříve. Mezi otázky, na něž potřebuji nalézt odpověď, se zařadila právě Narutova poslední – co ho mohu naučit. A na rozdíl od těch předcházejících, na tuto bych měl být schopný nalézt i nějakou odpověď. Netrvalo to nakonec ani příliš dlouho a v hlavě se mi začala pomalu rodit konkrétnější představa…