Nenávist s příchutí lásky 03

Další den se opět budím s výkřikem, prášky na spaní jsem si totiž zapomněla doma. Což by nebyla až taková katastrofa, kdyby neměl Itachi ustlané ve vedlejší místnosti. Samozřejmě ho to vzbudilo a přiběhl do mého pokoje ještě rozcuchaný a jenom v tom v čem spal, připravený bojovat s případným útočníkem.
Po rychlém vpádu, kdy se málem přerazil o židli, ne které byli moje věci, se nezmohl na nic víc, než na mně jenom tupě zírat. Nedivila jsem se mu, když pominu, že jsem měla jen spodní prádlo a deka se válela někde na druhém konci pokoje, tak jsem vypadala příšerně.
Po pobledlých tvářích mi stékaly zrádné slzy, a v očích jsem měla nehorázný strach a nenávist. Tentokrát byla noční můra horší, nemohla jsem se probudit a ona se mi zdála pořád dokola…
Jakmile jsem začala opět trochu vnímat, okamžitě jsem popadla plášť a zmizela, než stačil cokoliv říct.

Plášť jsem si oblékla po cestě z hotelu, bylo brzo ráno, takže jsem naštěstí nikoho nepotkala. Venku jsem se rozběhla někam do ulic, nevěděla jsem, kam běžím, ale přesto jsem věděla, kudy se tam dostanu.
Po pár minutách jsem se zastavila mezi starými domy, když jsem se rozhlédla, byla jsem v šoku, stála jsem před svým starým domovem. Nikdo poblíž nebyl, tak jsem se odvážila vejít dovnitř.

Byla jsem jako ve vzpomínkách, vše vypadalo, jako kdysi. Nikdy se nic nestalo, určitě ne! Byl to jenom sen, ano, jen sen. Ale teď se probudím a bude všechno v pořádku…nic.
Znovu mi začnou téct slzy. Pomalu se rozejdu po místnosti, nic tady není, žádná známka toho, že zde někdy bydlela šťastná rodina. Mrzí mě to, došla jsem na konec místnosti a opřela se o zeď, v tu chvíli jsem sebou trhla a rychle odskočila. Vždyť je tady ten výklenek…
Rychle jsem začala klepat na dřevěnou stěnu lemující místnost. Tady to někde bylo… tady to zní jinak… Našla jsem to!!!
Hledala jsem na zdi cokoliv, co by se dalo považovat za kliku nebo něco jiného, čím by se daly odsunout prkna. Nešlo to, povzdechla jsem si a začínala jsem mít pocit, že to nezvládnu, že to nedokážu. Už jsem to chtěla vzdát, když mě to napadlo, je přece Uchiha.
„Sharingan! Někde to tu bude a já to najdu.“ nevzdám se.
Sharingan rychle objevil otevírání, otevřela místnůstku a znovu ji zalily vzpomínky, ale tentokrát převažovaly ty dobré.
Jak pekla dort s maminkou, učila se házet kunaie a zabila něčí kočku, na hry, které kdysi hrála a podobně.
Této komůrce vévodila jedna veliká fotka, tehdy si ničeho nevšimla, byla tma a všude ta krev…
Zatřepala jsem hlavou, na tohle vzpomínat nesmí! Ta fotka jí vyvolala úsměv na tváři, byli tam její rodiče a ona, tehdy ještě nebyla vražedkyně a usmívala se pořád. Byla strašná uličnice, když jí chtěl táta pozlobit, říkával, že je malé blonďaté strašidlo, rodiče rozesmálo, jak se poté strašně vztekala a vyváděla.
Pamatovala si i na ten den, kdy se fotila tato fotka, bylo to ve Skryté písečné vesnici, rodiče tam měli misi, tak ji vzali s sebou.
Slunce opatrně dokončovalo svou pouť, ptáčci dokončovali své árie a ona byla velmi šťastná. Máma ji zavolala, aby se s nimi šla vyfotit, okamžitě přiběhla, žlutá vlásky jí vlály ve větru a ve svých velkých fialových očkách měla dětský bezstarostný smích.
Trpce se ušklíbla, tehdy jí zbýval týden do narozenin.
V rychlosti prošla i ostatní věci, její hračky, jiné fotky a ostatní. Na spodu těchto věcí, ale našla ještě něco, balíček s cedulkou: Maikeru, ke tvým šestnáctým narozeninám.
Měla jsem je před týdnem, takže to můžu s klidným svědomím otevřít. Po chvilce zdobil podlahu nový vzorec z balícího papíru. Mladá Uchiha držela v rukou nádherné bílé šaty. Povzdychla si, matka vždy říkala, že jí bílá sluší, že podtrhuje její nevinnost.
Ale co teď?
Bílou ve své šatníku neměla, dávno se smířila s tím, že ona již nikdy nevinná nebude, věděla to v okamžiku, kdy jí na rukou skončila první lidská krev…