Duše Shinigami II – část 2 – Závěrečné dějství
Od velké války, kdy se všechny velké národy spojily v jedinou alianci, aby porazily svého nepřítele, uplynulo již dvacet let. Avšak ztráty v té době byly natolik tragické, že spoustu lidí uvázlo v té době. Čas pro ně neplynul dopředu, pouze zamrzl. A i kdysi dávno schopná růžovlasá dívka, dnes již žena, nebyla výjimkou. Ona možná byla jednou z těch, kteří trpěli nejvíce. Noční můry jí kazily spánek pravidelně každou noc. Dvacet let utápění se v temnotě a minulosti si na ní vybralo svoji daň.
Pak si vzpomněla na dívku v bílém, nebyla to naděje či odvaha žít, co jí setkání s dívkou v bílém dalo. Byl to jenom další náklad marnosti a smutku. Cítila se nepotřebná, protože si stále myslela, že je odpovědná za smrt svých přátel a také člověka, kterého milovala.
Sakura byla pozůstatkem toho, co stvořil systém ninjů. Byla člověk bez duše, ani živá ani mrtvá, pouze bloudící ve svých vzpomínkách. Kdysi chtěla něco změnit, ale Shinigami jí to překazila se slovy, že musí žít dál. Sakura se chvíli opravdu snažila, ale byla další válka a ta odnesla spoustu jejích přátel. Jediný u koho nelezla alespoň trochu útěchy, člověk, který jí rozuměl, byla Tsunade její bývalý mistr.
„Sakuro, je ti o polovinu méně než mi, ale většinu svého života ses utápěla jenom ve smutku. Baví tě to pořád? To si nikdy nechtěla nic změnit? Já, když už mám svůj život skoro za sebou, tak lituji těch roků, co jsem dělala to samé, co ty nyní,“ řekla Tsunade a doufala, že na Sakuru to bude mít alespoň nějaký vliv.
Sakura se ale pořád vypadala stejně se svým obličejem bez emocí. To rovněž vadilo jejím bývalým přátelům, kterým její výraz připomínal, co se kdysi stalo, proto s ní nechtěli mít raději nic společného. Ale moc z těch co pamatovali, co se Sakuře stalo, už nebylo naživu. Sakura jim to neměla za zlé, že se jí vyhýbají, protože ona už nic necítila.
Celé dny proseděla sama doma a snad čekala, že se něco stane, ale roky plynuly jeden za druhým až k dnešnímu dni.
Sakura se vracela domů od Tsunade na které, začínalo být znát, že už jí nezbývá mnoho času. Sakuře to ale bylo jistým způsobem zcela jedno, protože ta její lidská část umřela společně se Sasukem a Narutem.
Konečně dnes po dvaceti letech, kdy Naruto ukončil Velkou válku, bylo všem jasné, že ostatní spolu zase budou válčit. Války byly všude a Sakuře bylo odporné se na to dívat. Za poslední roky viděla více smrti než by měla, ale jí to snad ani nevadilo, protože sama si připadala mrtvá. A dnes byl zároveň den, kdy jako každý rok šla uctít památku všech svých mrtvých přátel.
Sakura obcházela jednotlivé hroby na různých částech hřbitova a vzpomínala na tváře, hlasy a vše spojené s těmi, kteří zemřeli. Poslední zastávkou byl hrob Naruta a Hinaty, který se stále tyčil nad všechny ostatní. Někdo se o něj každý den musel starat, Sakura to však nebyla.
Došla tam a mlčela, stejně jako už dvacetkrát předtím. Sakura stála na místě a vzpomínala na to, jaký idiot Naruto býval. A jako moc málo stačilo k tomu, aby se z něj stal bezcitný člověk. Sakura celou dobu litovala, že Narutovi naložila takový úděl, když jej prosila, aby přivedl Sasukeho zpět do Listové.
„Ten jeho úsměv mě vždy zachránil,“ ozval se povědomý hlas vedle Sakury.
Ta se okamžitě otočila směrem, ze kterého slyšela ten hlas. A nepletla se, opravdu zde stála Hinata současný Shinigami, který obchází svět a uklízí duše mrtvých k věčnému odpočinku.
„Copak? Přišla sis už pro mě?“ Zeptala se nevesele Sakura.
Hinata moc dobře vycítila ironii s jakou to Sakura řekla.
„Ne pro tebe, ale pro Tsunade,“ odpověděla Hinata smutně.
Sakura se tomu chtěla pousmát, ale po tak dlouhé době to neuměla. Její ústa se zkřivila do jakési strašidelné grimasy. Hinatě bylo Sakury líto. I když se jí posledně, co se setkaly, pokusila dát odhodlání do života, tak Sakura ji nepochopila a stále se trápila minulostí. Hinata s tím musela něco udělat, ale ona byla také vždy zachráněna Narutovým úsměvem, ten nyní, ale mohla vidět jenom ona, nikdo mezi živými.
„Pojďme,“ řekla Shinigami – Hinata, po chvíli, co stály se Sakurou u Narutova hrobu.
Sakura se netvářila nadšeně, ona se netvářila vůbec nijak, ale i přesto Hinata poznala, že Sakuru trápí, co se má stát jejímu mistrovi. A Sakura si stále nebyla schopná připustit, že v ní něco málo lidského ještě zůstalo. Zanedlouho dorazily k sídlu Hokageho, kde byla i Tsunade. Sakura se chtěla s Hinatou rozloučit a jít domů, ale Hinata ji zastavila, její dotek byl ledový a strašidelný. Sakura se v ten okamžik bála o svůj život, tak jako ještě nikdy předtím a se strachem v očích se otočila zpět k Hinatě. Když, ale uviděla její vlídný úsměv, tak se strach vypařil a chlad, nahradilo vstřícně hřejivý pocit.
„Myslím, že nebude chtít být sama,“ řekla Hinata a tím okamžitě přesvědčila Sakuru, aby byla s Tsunade u jejího konce.
Bílý lišák vše zdálky nervózně pozoroval a doufal, že tato záležitost nezabere příliš mnoho času. Něco totiž bylo ve vzduchu a blížilo se to.
Sakura zaklepala a hned nato dostala povolení vstoupit a za ní dívka v bílém a ani Tsunade nemohla věřit, koho vidí.
„Hinato?“ Nevěřila svým starým očím Tsunade.
„Jak se daří Tsunade?“ Zeptala se Hinata s milým úsměvem.
Tsunade propukla v pláč, protože byla tak moc dojatá, když uviděla Hinatu. Byla tak moc ráda, až se jí muselo pouze zdát. Ale Hinata v jakési podobě zde doopravdy byla. Hinata přišla blíže k Tsunade a položila jí na stůl přívěšek, který kdysi darovala Narutovi jako prohranou sázku.
„Ale vždyť ho přece zničil,“ nerozuměla ještě více Tsunade.
„Tvůj děd – První Hokage jej opravil, protože Naruto-kun chtěl, abys jej zase mohla vidět v celku. Ten náhrdelní nenosí smrt, to Naruto chce, abys věděla,“ řekla Hinata a připravovala se na to, co se má stát.
„Ale oni oba jsou,“ nechápala Tsunade.
„Tsunade-sama, Hinata se stala Shinigami – Bohem Smrti a teď je tady pro Vás,“ vysvětlila Sakura.
Tsunade se ale nebála, sama věděla, co se blíží a byla na to už dávno připravená a nehodlala nijak litovat svého života, protože jej prožila tak dobře, jak jenom uměla. Měla výčitky jedině vůči Sakuře, které pomoci nemohla.
„Sakuro,“ zavolala si Tsunade k sobě svou bývalou studentku.
Sakura se po chvilce odvážila, protože nevěděla, co by Tsunade chtěla udělat. Když k ní přišla, Tsunade Sakuře vtiskla do ruky náhrdelník jejího dědečka. Sakura se tomu podivila, ale nemohla Tsunade nijak bránit v tom, co dělá.
„Sakuro, dokonči to, co ostatní nemohli a hlavně prožij svůj život, tak abys pak nelitovala,“ řekla Tsunade a mohla v klidu odejít na věčnost.
A Sakura tomu nerozuměla, ani slovo. Ale pak jí po tvářích začalo stékat cosi teplého. Tak dlouho, tak neuvěřitelně dlouho neplakala, až doposud. Ve stejnou chvíli, kdy Tsunade zemřela, tak Sakura dokázala zase být člověkem. To co v ní kdysi umřelo, bylo zázrakem zase živé. Tsunadina slova uzdravila Sakuřinu duši.
„Ale, co mám udělat, mistře?!“ Vzlykala Sakura.
„Odpověď znáš, Sakuro, stačí si jenom vzpomenout na Naruta,“ řekla Hinata a zároveň s těmito slovy zmizela pryč.
Sakura v tu chvíli netušila, co Hinata nebo Tsunade svými slovy myslely, ale byla si jistá, že odpověď nalezne. Nová naděje v ní začínala klíčit. Sakura se nehodlala vzdát a chtěla přijít na to, co má ještě udělat.
Dívka v bílém se objevila několik málo metrů od svého společníka, bílého lišáka. Slunce zapadalo a ona vždy takto ráda pozorovala jeho záři. Kyuubi, který vypadal nervózně, se konečně trochu uklidnil, když viděl Hinatu, jak k němu jde.
A společně mlčky pokračovali dále svoji nikdy nekončící pouť po tomto světě. Ale ani oni dva nemohli mlčet navěky, protože je oba něco trápilo.
„Co s tím chceš dělat?“ Zeptal se lišák.
„Co s tím dělat můžu?“ Na to Bohyně Smrti.
„Ani jeden z nás s ním nic nezmůže,“ řekl Lišák.
„Ale ne nadlouho proti němu budeme bojovat jenom my sami,“ řekla dívka v bílém a snažila se tím něco naznačit.
„Myslíš, že ona nám pomůže?“ Zeptal se na další otázku Lišák.
„Myslím, že ano. Nakonec živý by si měli vyřídit věci mezi sebou oni sami,“ vysvětlila Shinigami.
Oba dva pak dále pokračovali ve své cestě bez dalšího zbytečného mluvení a ani jednomu z nich do mluvení moc nebylo. Zároveň věřili, že se celá situace velmi brzo vyřeší. Doufali v to, protože duše mrtvých mizely každým dnem po stovkách. Hinata i Kyuubi se tomu pokusili zabránit, ale nic s tím nemohli udělat, protože člověk za to zodpovědný nebyl v jejich pravomoci. Ale spíše je převyšoval svou vlastní silou, kterou získal, nikdo nevěděl kde.
Když se za několik dalších dní konal pohřeb Páté Hokage, tak spousta si lidí všimla změny u Sakury. Nikdo, ale nemohl uvěřit tomu, co vidí. Byla stále smutná jako všichni ostatní, ale zároveň z ní planulo neuvěřitelné odhodlání. Divili se tomu, ale někde hluboko uvnitř z toho měli radost. Vidět takto Sakuru pro ně bylo požehnáním, protože jim to nepřineslo zpět jen osobu, kterou měli rádi, ale zároveň i to, co kolem sebe vždy šířil Naruto. Zanedlouho se ale spousta věcí měla změnit.
Následujícího dne časně ráno, když se Sakura probudila, cítila se po tak dlouhé době konečně odpočatá. Okamžitě se začala chystat na to, co si včera usmyslila. Nehodlala ustoupit ani o krok zpět, protože pak by mohla litovat.
Složila několik tak dobře známých pečetí a vyvolala Katsuyu, která se po dlouhé době zase ocitla v Listové. Ale především, byla překvapená, že ji Sakura vyvolala, to se totiž nestalo několik let. Hlavní překvapení pro ni bylo, jak moc dokázala aura okolo Sakury tak razantně změnit.
„Copak potřebuješ Sakuro-san,“ řekla Katsuyu.
„Chci něco změnit,“ řekla Sakura a konečně byl zpátky v jejím hlase život.
Katsuyu nemusela poslouchat žádné další slova, protože, ta by byla zbytečná. Sakura dávala jasně najevo, co by ráda a že to musí udělat, stůj, co stůj. Nehodlala jí v tom bránit, ba naopak, chtěla Sakuru podpořit.
Hned na to Sakura i Katsuyu zmizely někam pryč, beze stopy. Ale hned se objevily na jiném místě, které Sakura nikdy předtím nespatřila a nemohla z té nádhery spustit oči. Nyní, když byla Sakura naprosto odhodlaná, tak jí nezbývalo nic jiného, než se naučit umění poustevníků, které ovládala i její mistr Tsunade. Ale jednoduché to vůbec nebylo. Ze začátku s tím měla opravdu velké problémy.
Dívka v bílém i se svým společníkem, putovali po světě již spoustu let, ale vždy dělali, co měli, až donedávna. Objevil se člověk, kterého se oba báli a na kterého měli zároveň i zlost, protože rušil duše mrtvých. Jakousi odpornou technikou je vždy přitáhl zpět do světa živých a oni mu v tom neuměli zabránit.
Navíc jej ani nedokázali nikdy najít, protože prostě a jednoduše nevěděli, kde se nachází, či kde se skrývá. Shinigami – Hinata se jej snažila nějakým způsobem vystopovat, ale necítila nikde přítomnost duší, které jí ukradl. Možná přítomnost těch duší mrtvých byla tak slabá, že ji nemohla vycítit.
Ale on věděl, že jej hledá smrtka a chtěl se jí za každou cenu vyhnout, protože i když měl znalosti snad z celého světa, tak nevěděl, že jej Shinigami nemůže zabít. Vždy, když spatřil dívku v bílém tak se schoval, aby jej nemohla najít.
„Už jen chvíli a nebudu se muset bát ani tebe,“ říkal si sám pro sebe, když se zase jednou schovával v jednom ze svých úkrytů, před Bohyní Smrti.
A dívka v bílém ani tentokrát nedokázala vycítit, že ten koho, tak moc hledá je přímo pod jejíma nohama. A zároveň vždy, když kolem něj prošla, aniž by si jej všimla, se jí vysmíval, protože nechtěl ani věřit, že jej Shinigami nemohla odhalit. V tu ránu jeho smích zase střídal strach, protože již tolikrát se objevila nedaleko jeho úkrytů. Strach jej vždy ale rychle přešel, protože smrtka pokračovala dále v cestě, aniž by o něm věděla.
Hinata i její společník Kyuubi se snažili najít svůj cíl, ale stále se jim to nedařilo. Proto se jejich poslední nadějí stávala Sakura, která, jak doufali, bude schopna se postavit proti muži, který nedal mrtvým spát. Zatím však Sakura, ale byla někde jinde, kde snažila směnit sebe samu. Dařilo se jí to.
Rok se s rokem sešel a všechny národy, které válčily, byly tak vyčerpané, že zavládl dočasný mír. Každý se ale ptal, na jak dlouho takovýto mír může vydržet. Pár lidí, ve všech zemích, kteří věděli, co ukončilo Velkou válku, litovali všech svých dosavadních kroků. Útěchou jim byl pouze fakt, že jednali v zájmu svého národa, ale klid jim to stejně nepřinášelo. Často vzpomínali na Uzumakiho Naruta. Možná jej proklínali, že nezůstal na živu. Naštěstí nevěděli, že i on se v posledních několika dnech svého život zlomil. A pak už nebyl tím jasným světlem, které všechny vedlo do lepšího světa. Pak byl takovým jako všichni ostatní. Tuto pravdu, však vědělo jenom málo lidí a ti ji ale nikdy nehodlali ukázat světlu světa. Naruto měl zůstat pro všechny jakýmsi symbolem odvahy.
A ve stejný den, po roce, který pro některé uplynul příliš rychle, se vrátila nová naděje do Listové. Haruno Sakura byla zpět a odhodlanější než, kdy předtím. V moment, kdy se vrátila, ucítila odporný závan čísi hnusné přítomnosti. Zatím se však nedalo blíže specifikovat, komu patří nebo odkud vychází. Okamžitě po svém návratu šla navštívit své mrtvé přátele, tentokrát ale s úsměvem ve tváři, protože už nikdy více se neutápěla v minulosti. Mělo se z ní stát to světlo, které zmizelo společně s Narutem.
V okamžiku se ale úplně všechno změnilo. Na svět se vyvalila temnota, která se dlouhou dobu skrývala někde v podzemí. Každý z lidí na celém světě ji pocítil a měl z ní právem hrůzu. Dívka v bílém věděla ve stejnou chvíli, kam se má vydat. Existoval pouze jeden jediný směr, kam by mohla jít. Člověk, který měl toto všechno na svědomí, se vracel domů, aby svůj domov mohl zničit. Ale následně na to Hinata ucítila, že nechce zůstat jen u ničení Listové, on chtěl nyní vládnout světu.
„Myslíš, že chce zopakovat stejnou šílenost, kterou udělal před lety Madara?“ Zeptal se společník dívky v bílém Kyuubi.
„Obávám se, že ano. Proto si dával tak moc načas, aby měl vše perfektně připravené,“ odpověděla Hinata.
„Zatracenej Orochimaru! Bude trpět, až nadejde jeho čas!“ Rozčiloval se Kyuubi.
Shinigami mu to nemohla mít nijak za zlé, protože i on cítil, jak duše, které jim Orochimaru ukradl, trpí. A oba dva chtěli mít celou záležitost, co nejdříve za sebou. Proto tentokráte nebyl čas na nějaké přehnané milosrdenství, o to se Kyuubi musel postarat. Orochimarův plán byl v plném proudu, vyslal ke každé ze skrytých vesnic své nemrtvé vojáky, kteří zde měli způsobovat chaos a paniku.
„Co bys udělal Naruto-kun?“ Ptala se Hinata do větru, bez očekávání odpovědi.
Ptala se tímto způsobem, protože i Naruto patřil mezi ty, které jí Orochimaru ukradl. Hinata se o tom Sakuře nezmínila, protože nemohla zničit odhodlání, které se v ní snažila vyvolat. Kyuubi poznal, nad čím přemýšlí. Neměli moc času, vydali se k Listové, protože tam se nejpravděpodobněji odehraje nejdůležitější bitva.
Ve chvíli, kdy se blížili k Listové, tak Orochimarovy oživená vojska byly všude, kde měli být. Mezi jednotlivými skrytými vesnicemi se otevíraly komunikační kanály, které přes dvacet let mlčely. Všem došlo, co se muselo stát. A náhle zase stáli proti společnému nepříteli. Ale kdo by se tentokrát mohl stát hrdinou, který je všechny zachrání. To nikdo nikde nevěděl. Proto mohli jenom doufat. Doufat, že se někdo takový objeví a všechny je zachrání.
Sakura stála na hlavní bráně do Listové a čekala, až se přiblíží, to na co čekala. Odporný pocit všude ve vzduchu každou chvílí sílil, jak se nepřítel přibližoval. Každá z vesnic, které dříve tvořily alianci, chtěla podporu od těch ostatních, ale tu dostat nemohla, protože se útočilo všude zároveň. To mohlo vyvolat ještě větší konflikt mezi jednotlivými vesnicemi, ale snad zázrakem byl efekt zcela opačný. Ti, kteří pamatovali, vzpomínaly na časy, kdy mezi sebou válčili, ale pak se dokázali sjednotit. A rovněž vzpomínali na zázrak, který se stal. Když se snad všude, kde bylo potřeba, zjevila osoba, která jim pomohla. Neznali jeho jméno, ale pak už prostě věděli, že se jedná o takovou pomoc, která dodala odhodlání jejich srdcím.
A konečně dorazil na místo, které zároveň miloval, ale přesto strašně nenáviděl. Orochimaru stál u Listové, ale nebyl sám. Rozhodl se, že Listovou zničí právě ti, kteří jí také kdysi milovali a chránili až do konce svých životů. Všichni Hokagové, byli zde včetně Naruta a Sasukeho. Když je Sakura uviděla, tak snad veškeré její odhodlání bylo pryč. Podívala se na Tsunade a když sevřela náhrdelník, co jí dala, tak si vzpomněla na odhodlání, které nyní musela mít.
„Orochimaru! Proč?!“ Zeptala se jej Sakura.
Orochimaru se jí vysmíval a nepřikládal jejím slovům, vůbec žádnou váhu. Znal Sakuru z dřívějška a v současnosti ji díky tomu podceňoval. Ani si nechtěl všimnout, že Sakura stejně jako on dokáže ovládat umění poustevníků.
„Promiň, Sakuro, díky mě si to měla těžké zase ty,“ omluvil se Naruto a Orochimaru vypadal překvapeně, protože si myslel, že jej dokonale ovládá.
„Orochimaru, nedokážeš potlačovat osobnosti tolika ninjů, kolik si jich vyvolal,“ řekl mu Sasuke, ale nebyl schopný pohybu, protože jeho tělo bylo Orochimarovou loutkou.
Nakonec Orochimarovi bylo jedno, jestli můžou mluvit nebo ne, protože sami se pohybovat nedovedli. To řídil on. Hinata s Kyuubim vše pozorovala z dálky a čekali na vhodný moment, kdy budou moci zakročit.
Sakura se pustila do boje, stejně jako ostatní odvážlivci všude po světě. Věděla jednu důležitou věc, která byla spojená s oživením mrtvých. Sama se tu techniku naučila a chtěla ji použít, ale neměla na to dost sil. Tehdy jí to trápilo. Musela Orochimarua donutit, aby tu techniku zrušil, ale k tomu se musela dostat k němu. Ale všichni Hokagové jí v tom bránili. A nyní konečně přišel pravý čas pro Bohyni Smrti a jejího společníka. V okamžiku byli u Sakury a oni jediní mohli udělat něco s dušemi mrtvých přivolaných zpět do světa živých.
Kyuubi se zahryzl do Prvního Hokageho a pomalu tahal jeho duši ven. Duše, ale byla připoutána ke svému náhradnímu tělu pevně a proto s tím i devítiocasý liščí démon měl značné problémy. Orochimaru se pokusil upevnit svoji techniku, ale zaměstnala jej v tu chvíli Sakura. Až nyní viděl, že je v Sage módu a vůbec z toho neměl radost. Duše Prvního Hokageho se vrátila, tam kam patří. A ve stejnou chvíli Shinigami – Hinata zjistila, že ji takto oživení lidé mohou zranit. Zranění to bylo lehčí a díky Kyuubiho chakře se hned zahojilo, ale kdyby ji někdo zranil fatálně, tak by jako Shinigami skončila. Možná by přestala existovat úplně. Naneštěstí pro ni si toho Orochimaru všiml a radoval, že i nyní má štěstí. Okamžitě se útoky všech oživených ninjů, začaly soustřeďovat na ni. Hned na to musel některé odvolat, protože Sakuřina síla byla monstrózní a on sám by se jí nedokázal vyrovnat. Bílý Lišák musel pomoci Shinigami, protože ta si sama nedokázala se všemi poradit.
Když spojili své síly, tak hned vzápětí vytáhli duši Druhého Hokageho. Minato a Tsunade byli nuceni bojovat společně s Orochimarem proti Sakuře. Naruto, Sasuke a stále ještě Třetí Hokage bojovali, proti Hinatě a Kyuubimu.
„Naruto-kun, promiň, že mi tě ukradl a že musíš teď bojovat,“ omlouvala se Hinata své lásce.
„Mě to mrzí stejně, že proti tobě musím bojovat,“ řekl Naruto a stále se nepřestával vzpírat Orochimarovu vlivu.
Zatím to byl, ale marný boj. Orochimaru byl stále při síle a proto jeho technika nechtěla ani trochu povolit. Sakura mu zasadila ránu i přes nemrtvá těla Tsunade a Čtvrtého. Orochimaru byl odhozen a Tsunade i Minato se museli zregenerovat, aby mohli pokračovat v boji. To chvíli trvalo.
Kyuubi k nim přiskočil a vytáhl Minatovu duši, která se mohla vrátit, ale Tsunade už nestihl. Ta jej pevně sevřela a Kyuubi se nemohl vysmeknout. Ve chvíli, kdy byl Orochiumaru odhozen, tak Naruto nad sebou získal na několik málo vteřin kontrolu a dokázal zadržet Třetího a Sasukeho, kteří byli stále pod Orochimarou kontrolou. Hinata ve stejnou Chvíli jako Kyuubi vytahoval duši ze Čtvrtého, tak ona vytáhla duši Třetího Hokageho a obě ty duše se mohly vrátit na druhou stranu.
Orochimaru se rozzuřil a ovládl zbývající, tak pevně, že téměř vymazal i jejich osobnosti. To, ale pomohlo Kyuubimu, kterému se podařilo vysmeknout a zároveň zakousnout se do duše Tsunade. I když byla ovládána, tak se na Sakuru ještě před svým druhým odchodem usmála. Díky tomu Sakura dokázala neztratit své odhodlání. Kyuubi okamžitě spěchal pomoci Hinatě, ale ta byla mezitím zasažena Sasukeho i Narutovými útoky.
Najednou se zase cítila, tak slabá, jako, když z ní vyprchává život. Orochimaru i Sakura to sledovali, ale každý z toho měl jiný pocit. Sakura byla vyděšená, zatímco Orochimaru se radoval tak jako by už měl vyhráno. Sakura sebrala poslední odhodlání, které v sobě měla a začala bušit do Orochimarua, tak moc zběsile, jako by byla úplně mimo kontrolu. Jedna rána za druhou a bylo vidět, že i jejímu tělu to ubližuje. Orochimarovi se podařilo několikrát se vyvlíknout z kůže, ale Sakura jej vždy znovu chytla. On schytával takové rány, které byly každá fatální. Sakura zuřila a Kyuubi rovněž. Sasuke i Naruto byli nyní mimo Orochimarovu kontrolu, ale Kyuubiho to nezajímalo. První do rány mu přišel Sasuke a během vteřiny byla jeho duše venku. Chtěl udělat to samé i Narutovi, ale Naruto jej zastavil.
„Musíš nejdříve pomoct jí! Nechci se znovu dívat, jak mi umírá v náručí!“ Křičel Naruto a byl vážně zoufalý.
Z Hinaty utíkala Kyuubiho chakra, která tvořila její tělo. Ta chakra byla k Hinatě přimknuta silou Shinigami, ale tu Sasuke a Naruto vážně narušili. Hinata si znovu prožívala svou vlastní smrt, stejně jako smrt jako Bůh Smrti.
„Hinato!“ Snažil se jí silou vůle udržet a živu Naruto.
„Naruto-kun,“ usmívala se Hinata a Naruto spatřil stejnou tvář, jako, když umírala poprvé.
„Nesmíš umřít! Rozumíš!“ I přes nemrtvé tělo brečel Naruto.
Sakura stále bušila do toho, co zbývalo z Orochimarua, ale i on už opustil svět živých. Díky nedaleké přítomnosti znovu umírající Shinigami, byl vtažen do pekla ani nestihl litovat toho, že umřel. Sakura okamžitě spěchala k Hinatě a chtěla ji uzdravit, ale nic nepomáhalo.
„Něk-do musí… Musí pomoct ostatním duším mrtvých,“ dostala ze sebe těžce Hinata.
Naruto byl zoufalý, daleko více než posledně. Nyní měla jeho láska zmizet úplně.
„Sak*a pomožte jí!“ Křičel Naruto, ale Hinatě nebyl schopný pomoci nikdo.
„Myslím, že to nechám na tobě Sakuro a zároveň doufám, že mi odpustíš,“ usmála se Hinata na Sakuru.
Nikdo z přítomných opravdu neměl nejmenší tušení, co tím Hinata myslela. Ona však moc dobře věděla, co děla, přece už to sama jednou udělala a zároveň to i zažila. V takové situaci, byl jediný způsob, jak zachovat schopnosti Boha Smrti. Musela je někomu předat. Bílá záře zachvátila Sakuru. Ta se pouze vyděšeně dívala na mizící Hinatu.
„Neeee!“ Řval Naruto.
Vše bylo jako na začátku. Nikdo nebyl veselý, z Narutových očí vyprchávala ta jiskra, která v nich až doposud byla. Okolí kolem něj povadalo a Naruto cítil pouze prázdnotu ve svém srdci. Nyní byl ale už mrtvý, proto se chtěl také vrátit do říše mrtvých.
„Naruto-kun,“ ozval se Hinatin hlas.
Okamžitě se rozhlíželi, odkud vychází. Ale jediní, kdo jej slyšeli, byli Naruto, Kyuubi a Sakura. A pak to uviděli. Hinatina duše byla zde s nimi a Naruto byl nepředstavitelně rád, že ji ještě může vidět.
„Jakto?“ Nerozuměla Sakura.
„Prohlédni si sama sebe Sakuro, myslím, že pak pochopíš,“ řekla Hinata a uchopila Naruta za ruku.
Tělo, které sloužilo, jako nádoba pro Narutovu duši padlo na zem. Naruto i Hinata se vydali na místo, kam nyní oba patřili. Mohli být konečně spolu, alespoň v říši mrtvých. A Sakura převzala povinnosti, které náležely Shinigamimu, ale mohla být zároveň s mrtvými i živými. Konečně její vlastní duše i srdce došli klidu.
Takže toto je závěr druhé série. Nevím, jestli budu pokračovat, protože takovýto styl psaní je opravdu hodně náročný na mozkovnu.
I když je pravda, že Sakura jako Shinigami i nezní úplně špatně, ale až čas ukáže.
Rozhodně se ale musím OMLUVIT, že napsat další díl mi trvalo ta MOOOOOOOOOC dlouho.
Komentáže a hvězdičky jsou vítány
to bylo naprosto užasny.
vždyd ja brečim!
Neplač, pretože je koniec. Usmievaj sa, lebo sa to stalo.
Život nie je o tom, čo získame. Je o tom, kým sa staneme, čím prispejeme, čo vytvoríme…to dáva nášmu životu zmysel.
To bylo taky účelem této povídky