Inu, Každý má nějaké tajemství 05 - Rozhovor

Kisame věděl, že to bude přesně tak, jak si myslí, že to bude. Nenašel v sobě odvahu jít do skrýše s utahanou Haruno, a tak když mu Itachi poslal jestřába s dotazem, jak dlouho to bude trvat, Kisame mu obratem odepsal, že potřebuje Sakura ještě nějakou slanou vodu od moře. Poslal jestřába s dopisem zpátky a moc dobře věděl, že teď budou muset k moři, jinak by to Itachi poznal.
Tak nějak si uvědomil... Může jestřáb říct Itachimu, že je to lež jako věž? Jestli ano, tak je v p*d*li.

Sakura začala pomalu otevírat oči, opatrně se posadila. Ležela zabalená v plášti, na nějakém dřevěném molu. Byla u moře. Protřela si oči a zjistila, že se jí to nezdá. Cítila ten slaný vítr, viděla do dálky, skoro až za moře. Ohlédla se a spatřila za molem lesík, skrz který vedli schody kamsi do výše, byly lemovány červenými sloupy.
Podívala se pod sebe: přímo pod ní, nad hladinou moře, se pohybovalo několik ocasních ploutví žraloka. Jsou velcí, pomyslela si Sakura s kapkou potu na čele a raději se rozhlédla ještě jednou.
Ještě před chvilinkou byla v poušti... Copak někde poblíž pouště je moře?
„ÍÍÍÍKKK!“ vyjekla Sakura, jakmile před sebou spatřila broušené žraločí zuby. Odskočila skoro až nakonec mola...
„Nemusíš tak křičet,“ zabručel Kisame suše. „Bejt tebou tak nelezu ven z toho pláště: máš úpal.“
Bylo zvláštní, kolik věcí si uvědomila až teprve teď. To, že ucítila následky pouštní výhně až teď byla jedna věc, to že ji sem dopravil Kisame druhá.
Zalezla si do stínu odhozeného pláště. „Dík,“ zamumlala zčervenale.
Kisame se zasmál a ještě víc vycenil zuby. „Nakecal jsem Itachimu, že tady cosi potřebuješ,“ řekl potom.
„Jaká náhoda, že je to pravda. Ale proč?“
„Říkali mi, že jsi inteligentní. Kdybych tě k Itachimu dotáhl takhle přímo pod nos, skončil bych jako nakrájené sushi na zlatým podnose.“
Sakura se zachumlala do pláště a nechala být myšlenku, že když prvně spatřila Kisameho, vykřikla nahlas: „Sushi!“ To bylo tenkrát, když byl ještě tým sedm a Sasuke-kun se moc ukvapil-dostal od Itachiho nakládačku. Dva týdny se nezvedl. Sasuke-kun...
„Tak co potřebuješ?“
„Eh, slanou vodu-“
„Nezvedej se, chci tě vrátit v dobrým stavu.“
Sakura se teda otráveně zavrtala do pláště a místo toho, aby byla vděčná za trochu klidu, přemýšlela a vůbec se nezatěžovala fyzickým, tak duševním odpočinkem. „Stěžuješ mi práci, holka,“ řekl jí Kisame, když se vrátil s lahví. „Bude to stačit?“
„Stačí,“ řekla Sakura.
Kisame oznámil, že si pude zaplavat a Sakura mu v tom nebránila. Jen se přišourala k okraji mola a dívala se dolů do vody.
„Nespadni tam, těžko bych tě pak zachraňoval,“ varoval ji před tím, co skočil do vody. Sakura se skrytým zájmem sledovala, jak se potopil do vody až tak hluboko, dokud nezmizel v temných hlubinách.
„Dívej se na sebe Sakuro, tak jsi dopadla,“ mluvila ke svému odrazu ve vodě. Aby se zabavila, hrabala se v kapsách Kisameho pláště. Samehada, která ležela vedle ní, vydala nějaký divný zvuk... Sakura se střídavě dívala na Samehadu a do pláště a když se meč zklidnil, pokračovala v prohledávání. „Ehh,“ řekla Sakura překvapeně. „Knížka?!“
Knížka jako samotná ji moc nepřekvapila, spíš ten fakt, že Kisame vůbec čte. „No ty...“ ujelo Sakuře. Zadívala se do vody a spatřila Kisameho, jak se pomalu vynořuje zpět na hladinu. Schovala knížku do kapsy a klacíkem, co ležel poblíž, si nadzvedla plášť. Výsledek byl cosi jako stan, či slunečník, chcete-li.
„Vypadá to, že ses nenudila,“ řekl Kisame, když se loktem opřel o molo. Z tohoto pohledu vypadal ještě obrovitěji, než dříve.
Sakura nazvedla obočí.
„Prohledávat mi plášť,“ zakýval Kisame hlavou.
„Neměla jsem co dělat,“ šeptla Sakura. „Beztak ve všem má prsty ta Samehada...“
Kisame zabručel. Sakura se k němu připlazila. „Dík.“
„HE? Za co?“ zeptal se Kisame, to už byl zpátky ve vodě a plaval se žraloky.
„Za to že jsi mě tam nenechal.“
„Itachi by mě zabil.“
„Nemusel ses vůbec vracet,“ namítla Sakura.
„Nemám potřebu odcházet od Akatsuki, má to docela výhodné postavení,“ vysvětlil Kisame. „Navíc by mě zabili jen za to, že sem zdrhl a tebe tam nechal.“
„Na mě jim přece nezáleží,“ řekla Sakura podrážděně. „Jen Itachi-“
„Ani nevím, proč ti to říkám, ale tvoje šance na to, že se od nás dostaneš živá je nulová,“ řekl Kisame bez okolků.
„Cože? Proč mi to říkáš?“ zeptala se Sakura.
„Připravuju tě na to. Až Itachi dostane nové oči od svého bratříčka-“ (Sakura zavrčela) „- už tě nebude potřebovat. Ale ostatní jsou s tvojí prací na ošetřovně spokojeni, dokonce ani Hidan už tě nechce obětovat kvůli tomu, jak pěkně jsi ho zašila. Kakuzu si ulevil od zbytečné práce. Deidara si má s kým pokecat, nás neotravuje. Náš nový člen Tobi je tak trochu dítě bez mateřské lásky,“ odmlčel se. „Itachi ti bude vděčný za tvou péči, Sasori tě již za silnou uznal... Konan bude mít kámošku. Deidara bude vděčný, že ho Konan neotravuje...“
Sakura se zamračila a dívala se na žraloka, který vyskočil do vzduchu a chňapl po ní-Kisame ho ihned srazil k zemi (k hladině chcete-li).
Vtom převedl řeč na jídlo: „Nemůžem jen tak jít do supermarketu a nakoupit si. Dostaneš seznam a pomažeš.“
Sakura mlčela.
„To jsou asi důvody, proč tě Peiníček nechce pustit. Už s námi o tom mluvil.“
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se Sakura, když konečně vylezl z vody.
„Lepší dříve než později.“

„Jez, Haruno!“ přikázal jí Kisame. Najednou hups a byl zase ve vodě. Že ho to ještě baví, pomyslela si Sakura a zakousla se do skořicové rolky, která nevoněla zrovna vábně. Co tak kouká, jako kdybych se neuhlídala sama, pomyslela si opět a dojedla rolku.
„Hej, Sakura! Co tam děláš, sraz máme přece jinde!“
Sakura přimhouřila oči. Je možné, že by měla takové štěstí, aby potkala svou rivalku, tu blondýnku, co teďka sbíhala chrámové schody? Oděná od fialova... Musela být na misi. A když křičela, že sraz je jinde.... Je možné, že by tu byl její klon, o kterém jí říkal Itachi?
„Sakuro!“ vydechla Ino. „Všichni tě hledáme! Kiba má Sasukeho stopu!“
„Opravdu?“ zeptala se Sakura, Ino se k ní otočila zády a pronesla: „Akamaru by měl zaštěkat každou chvíli, našla jsi to, cos hledala?“
Sakura chvilku přemýšlela. Má jí o tom říct?
Ino, stále otočená zády, zaslechla štěkání. „He, Sakura? Kde jsi? Sakuro!“
Sakura jí už nemohla odpovědět, ani kdyby ji slyšela. Kisame ji rychle stáhnul pod vodu, odehnal všechny žraloky. Bohužel, tak trochu pozapomněl na to, že Sakura není uzpůsobilá k dýchání pod vodou. Na poslední chvilku ji vyzvedl na hladinu, pod molo, na kterém se stále Ino nacházela.
Kisame jí zakryl rukou pusu a naznačil jí, aby se o nic nepokoušela. Sakura zrychleně dýchala a snažila se nabírat dech. Bohužel dýchala nahlas. Chvilku to vypadalo, že Ino od tam ani nehne. Chvilku to vypadalo, že Kisame Sakuru zadusí jen kvůli tomu, aby nedýchala nahlas. Nakonec se Ino sebrala a utíkala směrem k chrámu u lesa na místo srazu.
„Poplaveme,“ rozhodl Kisame. „Voda pach smyje.“
Sakura zamrkala. „Neumím plavat, ani dýchat pod vodou.“
„Nějak to budeš muset přkousnout.“