Kishimoto Masashi... ninja z Konohy 01

Proč se mi to jen zhnusilo? Fanoušci mi zhnusili můj sen. Je to možné? Jak mohu pokračovat? Parkrát jsem se zkoušel podívat na různé diskuze o Narutovi - a mám chuť se vším praštit. Tolik práce jsem si s tím dal. Kolik hodin jsem u toho proseděl? Kolik tužek jsem zlámal, kolik gum vypotřeboval? Kolikrát jsem měl deprese? Kolikrát mi dělalo problém probudit se do skutečného světa?
Dal jsem vám svět. To vám nestačí? Možná jsem vytvořil až příliš nesrovnalostí, možná jsem byl prostě unavený, věřil jsem tomu, když jsem poprvé sáhl po tužce. Věřil, že se vám to bude líbit, že budete vděční.
Vytvořil jsem úžasný svět s úžasnými postavami. A dal ho vám. Dal ho všem lidem na tomto světě, aby poznali naději, aby poznali hrdiny. Aby poznali, že se nemají vzdávat.
A oni jsou nevděční. Začal jsem dokonce kreslit něco jiného. Ať jsou tedy naštvaní ještě více. Chci mít své vlastní zájmy, můj svět není jen Konoha. Můj svět není jen Naruto. Mám vlastní život a dělám chyby jako každý.
Proč to nechápou? Proč nechápou, že i mistr tesař se někdy utne?
Vzdychám a rozsvěcuji lampičku u svého stolu. Ořezávám tužku a připravuji si papír.
Kreslím několik hodin, pohlcen ve svém vlastním světě, ztrácím se ve snech, které jsem vytvořil. Miluji tyto okamžiky. Žiji jen pro ten papír.
Špičaté vlasy, tři čárky na každé straně obličeje, úsměv v rozzářené tváři. Zářivý Kyuubi mód kolem něj a odhodlané obličeje nejbližších přátel...
Naruto, kéž bys mě viděl. Kéž by mě viděla celá Konoha. Kéž bych si s vámi mohl popovídat, co byste na to řekli?
Co bys udělal, Naruto?
Pozadí... a jsem hotový. Ještě podpis.
Kishimoto Masashi.
Prohrabuji si černé vlasy a zhasínám lampičku. Otevírám dveře svého balkonu a vycházím ven. Vítr mi fouká do tváří. Je nádherná noc. jsou vidět i hvězdy. A hele! Jedna padá.
„Vždy, když padá hvězda, něco si přej, Kishi.”
To mi říkala maminka. Tak tedy dobrá, přeji si, abych mohl mluvit s Narutem, s celou Konohou. Se všemi, které jsem vytvořil.
Ale to se nikdy nestane. Vzdychám podruhé a vcházím zase dovnitř. Už bych měl jít spát. Ale ještě vlastně ne.
Měl bych si připravit věci na zítřek, to půjdu zase kreslit do studia. Jdu ke stolu a vytahuji tlustý čistý blok a penál se spousty tužkami. Kreslení je jako umění. Je dlouhodobé, ale zároveň výbušné. Sasori a Deidara by na mě byli hrdí, nebo by mě zabili. Usmívám se. Spíš to druhé, nesnesli by konkurenci.
Dávám si blok i penál do batohu,a přidávám do něj i svůj speciální blok s již nakreslenými postavami z Naruta, když před sebou náhle vidím světlo. Co to..? Je to... jiskra? Přímo u mého obličeje. Mihotá se kolem, a tak se ji pokouším chytit. Kdovíproč mi to připomíná Deidarův výbuch. A když je to Deidarův-.
„Katsu!” Zašeptám. A světlo zmizí.
Možná jsem už přepracovaný. Měl bych jít spát. Ale náhle mě oslepí prudká záře, to světlo zřejmě nezmizelo. Místo toho se rozšiřuje. Jako díra, jako černá díra. A vtahuje mě dovnitř a tak se chytám první věci, kterou vidím, svého batohu. Zapřu se nohama.
„Zatr-.”
Ale vír, ta díra mě vtahuje dovnitř. Neudržím se a padám přímo do ní.
Křičím, protože nevím, co mám dělat. Padám prázdným prostorem do černoty. Padám a padám stále rychleji. Co je asi na druhém konci? Kam spadnu?
Čekám tupý úder, který mě zabije a nakonec přistávám v temnotě.
...
„Hej!”
Někdo na mě mluví, možná jsem se jen praštil do hlavy...
„Hej! Vstávej, dattebayo!”
Datte... dattebayo? To si ze mě někdo dělá srandu a myslí si, že mě probere? No, každopádně má pronikavý hlas.
„Možná bychom ho měli vzít do vesnice,” mám pořád zavřený oči, ale slyším vážný hlas, kdesi nade mnou. Připomíná mi...
Prudce otevírám oči a napřímím se a narážím do něčí brady.
„Auu! Sakra, nemůžeš si dávat pozor?”
„Klid Naruto, vždyť se teď probral!”
Na... Naruto? Vyskakuji a rozhlížím se kolem. Vytřeštím oči a čelist mi spadne až na zem.
Podle slunce je asi odpoledne a já stojím na lesní cestě, kdesi... ale to nejdivnější je-
„A najednou je vzhůru!” říká radostně Sakura.
Sakura, Naruto a Kakashi... stojí přímo přede mnou. Přímo přede-
„Hej! Jsi v pohodě?” říká ustaraně Naruto.
Je to opravdu Naruto. Žluté vlasy, tři čárky na každé straně obličeje. Je to opravdu-
Poslední, co vidím je, že ke mě Kakashi přiskakuje a chytá mě.
„Hej! Hej!”
Tohle je na mě opravdu moc.
...
„Už se probírá!” Říká někdo a já otvírám oči. Ležím v teplé posteli. A přímo nademnou se sklání...
„Že ti to ale trvalo, člověče,” kroutí hlavou Tsunade-hime. Žluté vlasy, modré znaménko a - wow - někdo mě měl krotit, když jsem kreslil její hrudník.
„Tsunade-sama... jsem v Konoze?” ptám se tiše a pomalu se narovnávám. Kolem stojí ještě Naruto, Sakura a Kakashi.
Já jsem v Konoze... v Konoze.
V KONOZE!
Asi jsem se zbláznil.
„Ano, jsi v Konoze. Byl jsi tu někdy?” ptá se mě vážně. Proč tu vůbec je? Godaime by se neměla starat o obyčejné lidi jako jsem já.
Vlastně neobyčejné. Já tenhle svět stvořil.
„Ne, fyzicky jsem tu poprvé,” kupodivu mě nic nebolí, to je divné. Asi jsem omdlel, když jsem je poprvé uviděl. A vlastně k tomu nemám daleko znovu. Dívám se na Naruta. Vypadá opravdu stejně. Vlasy, oči, nos... i oblečení je stejný. Všichni jsou stejní jako na papíře a v anime. Jako jsem je stvořil.
„Tak jak mi vysvětlíš tohle?” ptá se Tsunade a cosi mi hází na postel. Já zaostřím pohledem a...
Jsou to mé obrázky z bloku. Naruto, Kakashi, Sakura, Neji, Kiba, Lee, všichni z týmů i senseiové a taky Tsunade.
„Nikdy jsi tu nebyl, ale nakreslil jsi nás, jak je to možné?” ptá se ostře a je vidět, že mi nevěří.
„Já...”
Protože jsem vás stvořil. To chci říct, ale nemůžu, měli by mě za blázna a Tsunade by mě zmlátila. Znám je všechny moc dobře.
„...já nevím...” říkám místo toho, protože opravdu nevím, jak jsem se sem dostal.
„Asi dostal ránu do hlavy a ztratil paměť!” směje se Naruto.
„Zavři zobák, Naruto!” Sakura mu dává naštvaně ránu pěstí a on odlétává na druhý konec místnosti. Pokud se ještě někdy vrátím, neudělám ji tak brutální.
„A jak se jmenuješ? Odkud jsi? A jsi ninja?” Kakashi nadzdvihne obočí.
„Jsem Kishimoto... a jsem-” nejsem odnikud, nejsem z tohoto světa. A ninja?
Vtom mě to trkne! Ninja! Umím spoustu technik a pečetí! Můžu být ninja?
Asi jsem se už opravdu zbláznil. Z práce... a z toho všeho.
„...nevím, odkud jsem. A ninja jsem také,” zakroutím hlavou.
„Nevíš odkud jsi? Asi jsi opravdu ztratil paměť, tvůj mozek byl poškozený,” dívá se do nějakých papírů.
Poškozený? Tak jsem se vážně zcvokl. A nebo je můj mozek jiný, než mozek postav z Naruta. Já jsem člověk, nejsem výtvor...
Pořád tomu nemůžu uvěřit, já jsem v Konoze.
„No, každopádně si ležel asi den a zdáš se být v pořádku, kromě té paměti. Takže tě asi propustím. Ale zůstaneš v Konoze, chci tě mít tady. Zatím budeš bydlet u Naruta.”
„Baachan! Já mám svůj byt, nemůže bydlet u někoho-,” kňučí Naruto, ale dostává další ránu od Sakury.
„Mlč, baka!” vrčí na něj se strašidelným výrazem ve tváři. Já se protahuji a vstávám, ale stále jsem dost rozhozený z toho, že jsem v Konoze. Ve světě shinobi.
To musí být sen. Určitě se mi to jenom zdá. Musím něco zkusit...
Skládám jednoduchou pečeť.
„Kage bunshin no jutsu!”
Z oblaku kouře se objeví několik klonů, které vypadají přesně jako... to není možné - jako já v šestnácti! Je mi zase šestnáct! Jsem starý jako Naruto!
Mám na sobě své oblečení, ale vypadám mladší. Mnohem.
Ostatní se tváří vyplašeně. Rychle své klony zase zruším. Ani nevím, jak jsem to udělal.
„Ale techniky si pamatuješ!” zasměje se Naruto, zřejmě si nedá pokoj. Zírám na své ruce. Dokážu to, dokážu dělat pečetě...
„Hlavně si vzpomeň, kdo jsi, Kishimoto. Jestli si nevzpomeneš do týdne, přijdeš ke mě do pracovny a uvidíme, co s tebou dál. Do té doby ho máte vy tři na starost. Budete s ním trávit čas a pokusíte se mu osvěžit paměť, ano?” říká Tsunade, kýve na nás a odchází. Nedovolí žádné námitky. Já se dívám na ostatní.
„Ani nechceš vědět, kdo jsme?” diví se Naruto.
„Hatake Kakashi, Haruno Sakura a Uzumaki Naruto,” vylétává ze mě dřív, než si to stačím promyslet. Neměl bych o nich vědět. Oni se zatváří tak udiveně, jak to jen jde.
„Jaktože nás znáš?”
„Znám spoustu lidí z Konohy,” krčím rameny. Nechci jim lhát.
„Jak je to možné?” ptá se vytřeštěně Sakura. Znovu krčím rameny, tohle jim říct nemůžu.
Všichni jsou takoví, jak jsem je stvořil. Zajímalo by mě, co ostatní. Jsou stejní? Takoví, jaké jsem je vymýšlel každý den dlouho do noci?
„Určitě máš hlad,” říká chápavě Naruto.
„A jaký,” říkám podle pravdy. Kakashi se pod maskou usměje a mávne na nás.
„Zatím parto, drž se Kishimoto,” a zmizí. Sakura si vzdychá a kývá na nás.
„Máme tu oslavu, tak pojďme! Kishimoto, asi půjdeš s náma,” jde ven a já si všímám svého batohu. Rychle si do něj dávám své věci a jdu s Narutem ven.
„Docela slušně kreslíš,” říká jakoby nic.
Slušně? Slušně? Já ho stvořil a on se chová… ne, neví o tom, nikdo se o tom nesmí dozvědět. Nechci vědět, co by to s tímhle světem udělalo.
„Děkuji,” kývám hlavou. A stále tomu nevěřím.
„Máš rád rámen?”
Ano, mám rád rámen. Vždyť Naruto ten rámen jí, díky tomu, že jsem ho ochutnal jednoho dne v Ichiraku. A vlastně i jméno Naruto je přísada v rámenu.
„Jistě, rámen je dobrý,” usmívám se a zkouším se trochu uvolnit.
„A co je ta oslava?” ptám se.
„Všechny týmy si dají společnou večeři. Bez senseiů, jen tak, bude to fajn, dattebayo!” Říká s úsměvem Naruto.
Ale hned, jak vyjdu z nemocnice se mi stáhnou útroby.
Venku se kupodivu sešly všechny týmy a čekají na Tým Kakashi. Něco mi vžene slzy do očí. Vypadají tak stejně jako na papíře. Jsou jen živí. Můj sen obživl.
Náhle se zastavím jako opařený.
Vedle TenTen stojí Neji. A s Týmem 10 se právě loučí...
...Asuma.
„Co je, Kishi?” šťouchá do mě přátelsky Naruto.
„Nic,” říkám rychle a jdu s ním za ostatními.
Neji... Asumo...
Co se v příštích hodinách stane?