Kishimoto Masashi... ninja z Konohy 02

„Hej Naruto, to je ten, jak jste ho našli?” ptá se Kiba, když se všichni pozdraví. Já stojím trochu dál a fascinovaně je sleduji. Ty Shikamarovy líné pohyby. Inina ladnost, Kibova rváčská nátura, Hinatina stydlivost, Shinova zamlklost, Naruto, Leeovo zapálení...
To všechno je - lepší než v mých snech. A že se mi o Narutovi zdá často. Prožívám v nich znovu všechny okamžiky. Smrt, boje i radost. Koukám i na anime a zjišťuji, jak moc se tvůrci odchýlili a jak moc ne. Nové díly jsou fillery, ale co nadělám. A přidali tam další legrační okamžiky a to se mi líbí.
Náhle si všímám, jak Neji letmo chytá TenTen za ruku a ona zčervená. NejiTen, parkrát jsem nad tím párem uvažoval. Neji je tak úžasný shinobi.
A já ho nechal umřít.
Jsou to mé výtvory, já vládnu nad jejich životem, rozhodnu, kdo umře a kdo ne. Rozhoduji nad osudem celého tohoto světa už několik let.
Ale teď ne. Tady se svět možná řídí mým příběhem, ale já to tady změnit nemůžu. A když se teď dívám na Nejiho, když jsem viděl Asumu...
„Jo, baachan nám ho dala na starost, tak snad nevadí, že jde s námi, ne?”
„Nový přítel... jakou bych ti dal přezdívku?” zamyslí se Sai.
Sai... chtěl jsem, aby byl jiný, kvůli Danzouovi. Aby si získával přátele postupně. Aby pronikal do tajů citů, lásky a přátelství. Náhle si připadám jako on. Musím proniknout do tohohle světa.
Do mého světa - můžu nad tím takhle uvažovat?
„A taky nás všechny zná,” řekne Sakura a vrhne po mě nedůvěřivý pohled.
„Fakt? To je divný, hele ty! Jak se jmenuju?” zavrčí na mě Kiba a Akamaru zaštěká.
„Jsi Inuzuka Kiba a tvůj pes se jmenuje Akamaru. Znám vás všechny... ale nevím proč,” co jim mám říct? Že jsem je všechny vymyslel? Že jsem jim všem vdechl život?
„To je podivné. A jak se jmenuješ?” zeptá se mě s vážným obličejem Neji. Stále drží TenTen za ruku.
„Jsem Kishimoto, Kishimoto Masashi. A nepamatuji si skoro nic, ani nevím, z jaké jsem vesnice, ale znám vás všechny,” říkám pevně. Nevím, jestli mi budou věřit, ale myslím, že ano. Znám je lépe, než kdokoliv jiný.
„Tak lidi, končíme s výslechem, chudák Kishi má hrozný hlad!” Chytí mě za ramena Naruto a zatřese se mnou. Má hroznou sílu. Všichni pokývají a jdeme společně do restaurace. Cestou vládne nezávazná konverzace a všichni se dobře baví. Já se ale zasněně rozhlížím po celé Konoze.
Zastavuji se, protože kdybych se teď otočil doleva a podíval se nahoru... a tak také činím a ztuhnu.
Kamenné hlavy Hokagů... všech pět hlav na Konohu ochranitelsky shlíží. Hashirama Senju - vtipálek bůh shinobi. Tobirama Senju - upjatý přísný bratr, Hiruzen Sarutobi - sensei s velkým srdcem, Minato Namikaze -Žlutý blesk a Tsunade Senju - jediná Hokage.
Netušil jsem, že jsou až tak velké. A tak vznešené... lesknou se v zapadajícím slunci.
„Kishimoto-san! Pojď!” Volá na mě Lee. Přátelský Lee. Běžím rychle za ním do restaurace.
Sám se divím tomu, že se divím. Ale tohle opravdu není jiné než v mých snech, v mých představách. Baví se tak přátelsky. Věří si, protože se znají tolik let. Snaží se mě zatáhnout taky do konverzace. Jsou tak přátelští. Všichni se pokouší zapojit, nikdo nezůstává pozadu, kromě tichých nátur jako je Hinata, Shino nebo právě Neji. A Shikamaru už zase spí.
„Kishimoto, na vezmi si,” říká Chouji a podává mi kus masa. Chouji, tvoje dobrosrdečnost... Vím, jak moc máš rád jídlo, ale teď mi tady podáváš kus toho nejšťavnatějšího masa.
„Děkuji Chouji, jsi moc milý,” pokývu hlavou a dávám se do jídla.
„Týjo! Chouji ti dal kus masa! To se jen tak nevidí, zvlášť, když jí jako o život. Taky proto je tak tl-” zkouší říct Naruto a já mu bezmyšlenkovitě zakreju rukou pusu. Chouji to nejspíš nepostřehl, protože už zase jí. Zato ostatní na mě koukají divně.
„Ty nás musíš vážně znát,” říká udiveně TenTen.
„Jak jsi to věděl?” ptá se Ino a ostatní zvedají obočí. Pouštím Narutovu pusu, protože se na mě dívá dost ublíženě.
„Prostě vás znám,” krčím rameny. Ostatní se na mě stále dívají tak zamyšleně, ale Naruto by nebyl Naruto, aby nerozproudil konverzaci. Taky je vážně trochu tupý. Ale je to prostě on… hodlám s ním pak mluvit podrobněji. Chci vědět, jestli je to opravdu ten Naruto.
„A Sakura-chan, kdy už se mnou půjdeš na to rande?” směje se. O úderu vím ještě dřív než zazní. Je zvláštní, že můžu předvídat události dopředu díky znalosti tohoto světa. Každou postavu mám pod kůží, ale přesto si myslím, že mě ještě něco překvapí.
Z večeře si moc důležitých věcí nepamatuji. Ne, že bych měl saké, naopak jsem se ho snažil držet od Leeho co nejdál. Instinktivně, ale ostatní na to dávali také pozor. Spíš mi přijde, že jsem ho prožil jako v oparu. Ve snu. Protože tohle musí být sen, jinak si to nedokážu představit ani vysvětlit.
Ale pamatuji si z toho věci tak běžné, až je podivné, jak se mi vryly do paměti.
To, jak Hinata sahala po sklence s vodou. Jak její útlé prsty jemně sevřely sklenici. To, jak ji elegantně zvedla k ústům, ale jak měla lokty u těla, aby zabrala co nejméně prostoru… To, jak pohodila svými modrými vlasy.
Nebo Neji, když je zamyšlený, spojí prsty k sobě a vytvoří stříšku. A TenTen si zase často trénuje s prsty a dělá s nimi různé cviky. Protahuje se...
Ino si zase dává často vlasy za ucho. A Sakura si podpírá čelo, jako kdyby se snažila, aby nebylo vidět. Je zvláštní, že jsem o tomhle zase tolik nepřemýšlel, jaké mají zlozvyky nebo zvyklosti. Jako kdyby byly živí.
Samozřejmě jsem je vždy bral jako živé, jako kus mě. Vždyť jsem je vymyslel. Ale je jiné, když je vidíte na papíře nebo v televizi, než když je vidíte naživo. Tady ve vás probouzejí ještě hlubší emoce. Zvlášť, když vím, že jejich osudy jsou skutečné a že jsem některé nechal umřít či skoro umřít. A některým jsem ztížil život.
Loučím se tedy se všemi a společně s Narutem jdu k němu domů. Cestu bych si měl pamatovat. Vlastně mám v hlavě plán Konohy, alespoň přibližný.
„A máš nějakou rodinu, Kishi? Nebo si to nepamatuješ?” ptá se mě se zájmem Naruto. Asi jsem se mu zalíbil, protože jinak je to... prostě Naruto.
A skutečně mám rodinu, ženu a děti, podle kterých jsem svět z Naruta tvořil také.
„Nevím, opravdu si to nepamatuji,” mrzí mě, že musím lhát. Je mi šestnáct, nemám ženu ani děti. Alespoň pro tentokrát.
„To je mi líto, ale já si na svou rodinu taky nepamatuju,” mává rukou Naruto. Vím, že ho to ale velmi mrzí.
Začíná se mi v Konoze líbit čím dál víc.
Docela mě ale zmátlo přání Tsunade, to mě ani nechtěla ani prověřit? Tsunade... jak by uvažovala? Možná nebo spíše určitě by-
Jdu dál jako by nic, ale je mi jasné, co Tsunade udělala. Ještě, že znám tenhle svět. Takže na mě nasadila ANBU. Je někde tady a sleduje mě. Ale to je jedno, stejně ho neuvidím.
„Tak vítej v mém království!” Říká se širokým úsměvem Naruto, když stojíme před jeho bytem a otvírá dveře.
U Jashina... já ho teda dělal taky podle sebe, ale takový bordel nedělám. Ať se propadnu jestli jo. Tohle je totiž neuvěřitelný, oblečení rozházený všude kolem, na zemi a dokonce na skříních? Na stole zbytky jídla a dokonce se tady povalují zbraně? Tomu se teda říká trénink přežití podomácku.
„Je tady trošku bordel -ttebayo,” omlouvá se Naruto. Trošku... jasně.
„To se dá přežít,” směju se a vcházím opatrně dovnitř. Musím si dávat pozor, abych na něco nešlápnul. Je to jako minové pole. Zatímco já opatrně našlapuji, Naruto si razí cestu skrz, pár oblečení posbírá a hází na skříň. Rozhodně se s tím nepárá. Já si batoh odkládám ke stěně.
„Na posteli spím já, jasné?” říká bez obalu Naruto. Rád spí, to je mi naprosto jasný. Jen si nejsem jistý, jestli chci spát na gauči. Kdoví, co v něm je. Nebo na něm. Nebo pod ním. Nejsem zrovna čistotný, ale...
„Je to tvůj byt, nějak to přežiju, stejně dneska neusnu,” což je čistá pravda. Právě jsem si splnil sen. Kdo by spal? Naruto jen krčí rameny a jde se do koupelny převléknout a hází mi ještě své staré triko a kalhoty.
„Tady máš věci na spaní!” Hazí mi je bez okolků a tak hned jak mizí v koupelně, také se převlékám. Pak mi ještě dává nějakou starou deku a jde si lehnout. Já si také lehám na gauč a přemýšlím.
„Kishi?”
„Hm?”
„Říkal jsi, že mě znáš. Jaký je tedy můj sen?” ptá se mě se zájmem Naruto s rukama za hlavou.
„Chceš se stát největším Hokagem, aby tě všichni uznávali. Chceš být ten nejsilnější, a proto se nikdy nevzdáváš,” nikdy neuteče a nikdy nebere svá slova zpět. Povzbudivá slova naděje v téhle době. I mě mnohokrát posloužila tahle odvážná slova úžasného ninjy.
„Asi nás vážně všechny znáš, věřím ti, že si to nepamatuješ, ale je to dost divný, dattebayo,” vzdychá Naruto.
Nechtěl jsem lhát. Ale co mám říct?
„A jaký je tvůj sen, Kishi?”
Můj sen? Už odmalička jsem chtěl kreslit mangu. Miluji ty chvíle strávené nad papírem. Vytvářím v tu chvíli svůj vlastní svět za hranicemi uvěřitelnosti. Je to úžasný pocit.
„Vždycky jsem chtěl kreslit, nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Dát život neuvěřitelnému i uvěřitelnému na papíře,” a ty jsi toho důkazem Naruto.
„To je divný sen, ale když tě to baví,” říká Naruto se smíchem. Nečekám, že tomu bude rozumět. Ale na jazyku mě pálí jedna dost závažná otázka.
„Naruto, co bys dělal, kdyby tě někdo kritizoval, když jsi pro svou práci udělal maximum?”
Naruto je nejdřív tiše.
„Pokud mluvíš pravdu a znáš mě, tak víš, že můj život nebyl jednoduchý. Lidé na mě nebyli hodní. Byl jsem k ničemu, říkali. A tak jsem dělal hlouposti. Ale jsem Uzumaki Naruto. Já se nikdy nevzdávám. I když mě kritizovali a nenáviděli, já se nevzdal. Svého snu se člověk nesmí vzdávat, jinak ztratí víru v sám sebe. A teď znám úžasný lidi. Mám skvělé přátele a jsem silný. Ale budu ještě silnější, protože mám důležité osoby, pro které bojuji. A já svá slova zpět neberu. Nikdy,” říká tiše Naruto.
Je neuvěřitelné, jak moc jsi hloupý, Naruto. A ztřeštěný. Usmívám se.
V manze jsem tě vykreslil jako s prominutím tupounka, ale když dojde na slova... vím, že přesvědčíš skoro každého a měníš osudy lidí. I můj osud jsi změnil, úplně. Takového jsem tě udělal, měl jsi být pochodeň, pochodeň naděje, kterou lidé v našem světě tak potřebují. Ale ani já netušil, že na mě tvá slova budou mít takový dopad. Naruto Uzumaki... jsi úžasný. Pravý shinobi. A to jsem to měl čekat.
„Děkuji Naruto,” vzdychám a snažím se usnout.
„Dobrou!” Zívá Naruto a hned odpadá. Já se snažím usnout, ale nemůžu. Ne potom, co jsem dnes zažil. A co bude zítra? A pozítří? A dál?
Co má žena a mé děti? Postarají se o sebe? A bude manga pokračovat? Už vím i konec. Poslední kapitola... která to vše završí. Ať už jsem to zkazil jakkoliv, stále věřím, že budou mí fanoušci číst ten příběh... příběh chlapce, který právě teď chrápe vedle mě. Dodělá to někdo za mě?
Stále musím přemýšlet o tom, co se stalo. Jsem v Konoze... o tom sní každý Narutofil, alespoň na jeden den tu být. Já nevím, jak dlouho tady budu. Musím si rozmyslet, co všechno chci udělat, dokud můžu. Určitě si popovídám s každým s týmů. Projdu se po Konoze. Ochutnám rámen od Teuchiho. Vyjdu si na hlavy Hokagů. Ale to můžu udělat teď.
Vstávám a beru si na sebe Narutovu bundu. Mám na sebě bundu Naruta Uzumakiho... Pak se zastavuji a ještě si beru kunai, protože ninja by měl být vždy ozbrojený. Obouvám se do svých tenisek a potichu vybíhám ven. Vím, že mě ten ANBU sleduje, ale to je mi jedno, chci jen...
Vybíhám vpřed a překvapuje mě rychlost jakou běžím. Něco mi nejspíš dodalo sílu. Jsem jako ninja. Ne...
nejsem jako ninja.
Já jsem ninja.
Skáču po střechách Konohy s takovou lehkostí jako pták létá ve vzduchu. Jako stříbrné kapky vody padají prostorem, aby se rozprskly do nádherných stříbrných cákanců za deště. Na každou střešní tašku dopadám s hbitostí pantera a se silou tygra. Mrštně a bystře jako liška skáču z výšek a vítr mi cuchá černé vlasy. Běžím jak daleko jen můžu a nakonec se zastavuji pod hlavami Hokagů. Teď přijde skutečná zkouška.
Soustředit chakru... soustředit chakru do nohou a vyskočit na stěnu. Zavírám oči a soustředím se jako nikdy. Vybíhám vpřed. Soustředit chakru!
Běžím a nezastavuji se. Otevírám oči, až když něco uběhnu. A ten pohled mi vyrazí dech. Běžím po skalní stěně a právě se nacházím pod Minatovou hlavou. Ušklíbám se a vyrážím vpřed. Vyšvihuji se několika akrobatickými hmaty na plošinu nad hlavami Hokagů. Znovu zavírám oči a otáčím se čelem ke Konoze.
Teď to přijde... pomalu otevírám oči.
...
Tohle nikdy nezapomenu do konce svého života. NIKDY.
Nad Konohou se třpytí miliony hvězd. Kolem šumí lesy a tyčí se nad nimi některé skály. Vesnici obepíná vysoká hradba a stovky... stovky domů, které se v ní nacházejí jsou tak… vznešené. V některých se ještě svítí. Odněkud slyším hlasy opilých ninjů.
Nebe je jasné a ty miliony hvězd vytvářejí dokonalé pozadí.
Můj sen se stal skutečností.
Tohle je Konoha... můj sen.
Konoha... vesnice Ohnivé vůle.
Ten pohled mi vhání slzy do očí. Vše je skutečné, tak skutečné a dechberoucí. Svět, ve kterém se plní sny.
A já právě teď stojím nad hlavami Hokagů. Přímo v tomto světě, který jen čeká, až udělám první krok.
We are Fighting Dreamers Takami o mezašite
Fighting Dreamers Narifuri kamawazu
Fighting Dreamers Šindžiru ga mama ni
Oli Oli Oli Oh-! Just go my way!
Bůh ví, proč jsem si na to vzpomněl. Tak tedy dobrá... jsem bojující snílek. Jsem Kishimoto Masashi! A vím, co teď dělat! Usmívám se od ucha k uchu, přikládám si ruce k ústům a zvolám do celé vesnice:
„Jsem tady, Konoho!”