後ろの - ep.15 - Aranovo přání - FINAL EP.

Kap, kap, kap...
Někde poblíž zaslechla vodu.
Kap, kap, kap...
Kde? Nebyla si jistá. Snad proto, že držela pevně semknutá víčka, tak pevně, jako by na tom závisel její život.
Kap, kap, kap...
A kde že to vlastně je ona sama? Proč cítí kolem svého zkřehlého zápěstí něco tvrdého a studeného, proč ji neuvěřitelně bolí celé tělo, o záda se otírají hrubé kameny, a pod nohama není schopna nahmatat holými chodidly podlahu? Co se to s ní děje, jak se sem dostala?
Kap, kap, kap...
A ta voda, proč nepřestává kapat? Kapky, jedna za druhou, dopadají na zdejší kamennou podlahu - snad tu skutečně nějaká je. A pokud není... co s tím? Vlny děsu přicházely stejně pravidelně, jako se ozývalo právě to kapání, a rozechvívaly dívčino tělo jako vítr osikové lístky.

Odhodlala se konečně otevřít oči. Pomalu, nejistě, odlepila roztřesená víčka od sebe... a spatřila tmu. Stejnou tmu, jako by snad oči měla stále zavřené, avšak o to více stísňující a pohlcující, že už věděla, že se nejedná jen o představu. Temnota, všude kolem se rozprostírající. Nekonečná a nekompromisní.
"Neji..." chtěla alespoň zašeptat, ale z jejích úst nevyšel ani hlásek, jen bezmocné, beztvaré zachraptění, které brzy bylo pohlceno okolním tichem.
Pokusila se pohnout. Ke kapání vody kdesi v temnotách se tak přidalo i kovové zachrastění těžkých řetězů. Zároveň se její bezvládně visící tělo zhouplo ve vzduchu a do zad, dřených kameny, jí znovu vystřelila ostrá bolest,
Řetězy? Proč je má kolem rukou? Proč tu visí, připoutaná ke zdi? Provedla něco?
Nevěděla. Nedokázala si vzpomenout na nic... poslední záblesk vzpomínky byl právě Neji, jak zjistil, kým ona doopravdy je... překvapení, zřetelné i v bílých očích...
...a pak? Co bylo pak?
"Provedla jsem snad něco?" zformovaly její rty nezodpovězitelnou otázku, zanechávaje ve vzduchu temného prostoru znovu ten neidentifikovatelný chrapot.

"Ty?" zachechtal se posměšně z temnoty povědomý hlas.
Jako by ho snad někdy dřív slyšela. Jako by snad... Jako by ten hlas byl její, a přitom nebyl. Třes v dívčině těle zesílil. Bála se. Tak moc se bála, že to, co jí právě přišlo na mysl, je pravda...
"Tys přeci nikdy nic neudělala," pokračoval zatím hlas klidně, podtón posměchu čím dál tím víc znatelný, "ty malá, bezbranná nicko!"
Nebylo nyní už pochyby. Skutečně to byla ona, kdo na ni právě mluvil.
"Copak?" zasmála se Nekrochi, skrytá snad někde ve tmě, "ztratilas řeč?"
Ten smích byl tak krutý, jako by se skutečně smála sama smrt. Zlo, vtělené do lidské, nebo spíše živočišné, podoby. Mrazilo z něj v hloubi srdce.
"Cos udělala Nejimu?!" vyhrkla Neko, neschopná však tím chraptivým šepotem překonat smích svého zlého já, "a kde to vlastně jsme?!"
Démonka ji ale nejspíš slyšela, jelikož v tu chvíli se na zdi kousek od spoutané dívky rozsvítila svíce a mihotavé světlo ozářilo prostor, kde se nacházely. Přesněji, malou kamennou kobku bez oken, se stěnami, tvořenými hrubými kameny, z nichž mnohé byly pokryty vrstvou krve, jejíž původ snad Neko raději ani nechtěla znát. Na místech poblíž oněch krvavých skvrn se houpaly řetězy s okovy, podobné těm, jenž poutaly dívčina zápěstí.
A kapající voda? Na podlaze, tvořené stejnými kameny jako zdi, se skutečně nacházela sem tam malá louže... a do jedné z nich, nedaleko jednoho z temných výklenků poblíž, skutečně pravidelně kapala voda.
"Tak," zaslechla ze stínů dívka znovu onen hlas, "a teď k tomu mladému Hyuugovi."
Neko se sevřelo srdce v hrudi úzkostí. Snad proto, že se neskutečně bála o Nejiho, snad proto, že z toho stínu vyšla postava, jejíž smaragdové šupiny a dva rudé rohy se v mdlém světle leskly, vlasy vlály ve vzduchu i bez přítomnosti sebemenšího vánku, každý její krok provázelo hadí syčení... a z obličeje, dívce tak známého a přitom neznámého, na ni zíraly dvě děsivé, démonní oči, plné zášti a touhy po smrti. I tak ale byla ta osoba neuvěřitelně krásná, smyslná...svým vlastním, démonickým způsobem. Třináctiocasý démon, Nekrochi.
"Ach Neko," zasmála se příchozí, stejně krutě jako předtím, "ty malá chudinko. Zde, lapená sama v sobě pro něj nemůžeš vůbec nic udělat..."

Venku se mezitím nic moc nedělo. Naruto, probravší se k vědomí, se ze všech sil snažil potlačit vzrůstající vliv Kyuubiho vědomí, tlačícího-se náhle snad až moc na povrch, kolem sebe mrtvá těla a před očima Nekrochi, v jejíž tváři se značilo něco jako očekávání.
"Nenechám tě... Neko..." zasupěl, zatímco stále potlačoval přívaly démonní chakry, "nenechám tě zahodit sama sebe!"
A s vypětím vlastních sil náhle vyskočil na nohy a zasadil překvapené Nekrochi jednu přímo mezi oči. Neočekávala to, proto také byla tak snadno zasažena a v příští chvíli už narazila do zdi za sebou. Rozzlobeně zasyčela.
"Uzumaki," zavrčela nepřátelsky, "víš že jsi dost otravný stvoření?"
"No nepovídej," ušklíbl se Naru na oplátku, pomalu ale jistě zase sám sebou, jelikož se mu podařilo Devítiocasého v sobě uzamknout, "A budu ještě otravnější. Já totiž Neko z tebe dostanu!"
A jal se vytvořit několik klonů, připraven bojovat.

Vzpínala se, ale nebylo to nic platné. Řetězy držely pevně a jediné, čeho dosáhla, byla stále zedřenější záda, zanechávající další krvavé stopy na zdi.
Takže takhle to končí, napadlo ji, takhle končí její cesta za vyplněním přání starého Arana. Cesta za vlastním klidem, mírem a štěstím.
S vypětím veškerých sil sáhla do kapsy a vytáhla Aranův dopis z toho dne před pár měsíci...

Nekrochi nemohla uvěřit, kolik v sobě to blonďaté děcko má síly. Nevěděla jakým způsobem, ale zjevně i přesvědčil Kuramu-sama, aby se s ním spolčil... proti ní, proti Nekrochi, která sama sebe předurčila jako jeho nevěstu ve smrti! Začínala se vážně bát, že s tím, jak soubojem slábne její síla, sílí vědomí té, kterou skryla uvnitř v nejtemnějším koutku své mysli... že by se původní Neko Aka snad mohla vrátit...
A když se ve dveřích objevil mladý Hyuuga Neji a jal se Uzumakimu pomáhat proti ní za stále zoufalejšího volání dívčina jména, začala se jí zmocňovat panika.
...netrvalo dlouho a padla na kolena. Stále nepřátelsky vrčela, ale zdálo se, že slábne, zatímco ona druhá vůle v ní sílila, ačkoliv o tom zatím netušila.

*Četla si ten dopis znovu a znovu, dokola, jako by v něm viděla svou poslední záchranu. Četla ta slova a z očí jí samovolně začaly kanout slzy.
"Omlouvám se, Arane," šeptala bezeslovné věty, "je mi to tak líto, ale nedokážu splnit tvé přání..."
Plakala. Slaná voda smáčela její tváře a padala na některé z ran na její hrudi, které se tam objevily ve stejnou chvíli, co sama začala cítit krvácející srdce...
"Ale no tak," zachechtala se Nekrochi, "neplač mi tu, nebo se snad rozbrečím taky."
Opovržení z jejího hlasu přímo sršelo. A světlo v tu chvíli zase zhaslo, zanechávaje po sobě jen temnotu. Chladnou, děsivou, pohlcující temnotu. I tak měla ale Neko pocit, že jí tma neděsí tolik, jako předtím. Snad si na ni už zvykla... nebo že by její zlá část slábla? Přála si, aby v to mohla doufat...

"Neko!" zaslechla známý hlas, prorážející si cestu temnotou.
Zdálo se, jako by na ni někdo volal z nesmírné dálky. Někdo...
"Neji!" snažila se odpovědět, ale stále nemohla mluvit.
Nevzdávala se ale a znovu a znovu to zkoušela. Tak moc se chtěla omluvit za to, co způsobila, nebo alespoň... co vlastně? Měla teď vůbec právo na něj promluvit? Měla vůbec právo doufat? Nevěděla... ale slyšela-li jeho hlas, znamená to, že může...může se alespoň pokusit překonat démona v sobě... ne?
"Ne, nemůžeš," zaslechla hlas Nekrochi, jak se snaží jí znovu uvrhnout do zoufalství. Možná to byla jen její představa, ale zdál se slabší než dřív.
Znovu se začala vzpínat na řetězech, které ji poutaly. A skutečně, netrvalo dlouho, a dívka padla na mokrou podlahu, řetězy vytržené z jejich původního místa padaly s ní. Sáhla si směrem na srdce, a pomalu, s bolestným výrazem, zasunula prsty do vlastní hrudi. Už věděla, co totiž musí udělat.
To vše pro naději, že ještě spatří Nejiho, uslyší jeho hlas. To vše pro přání se moci omluvit.
"To nesmíš!" vykřikla v děsu Nekrochi, nadřazený tón ten tam. Neko ji ale nevnímala. Nořila ruku stále hloub, než ji nakonec s vítězoslavným výrazem vytáhla, v prstech malou, černou kuličku.
"Neji..." hlas se jí vrátil, ač slabý. Doufala, že ji slyší, ji, uvězněnou ve smyčce vlastní mysli.
Hlas Nekrochi, zoufale se snažící zvrátit události, pomalu slábl, až zanikl v temnotě. Kapání vody také ustalo.
A rána v hrudi nyní už nepřipoutané Neko krvácela víc a víc...

Dívka náhle padla k zemi, měníc pomalu podobu zpět do té lidské.
Nečekal a vyrazil, zachytil ji ještě než její tělo dopadlo na zem. Opatrně si položil dívčinu hlavu na svá kolena, hladil její nyní už zase rudé vlasy. Zdálo se, že ještě dýchá, ačkoliv mělce a ztěžka. Avšak na bělostné košili se na místě jejího srdce začala pomalu objevovat čím dál tím větší rudá skvrna.
To její srdce reagovalo na vyjmutí něčeho, co s děvčetem vyrůstalo. Odmítalo tu změnu a vracelo se do chvil, než jí bylo ono zlo implantováno. Do chvil, kdy ji jako malou Orochimaru přinesl do svého úkrytu, slábnoucí a rychle umírající holčičku.
Zamrkala těžkými víčky, ale přeci jen je otevřela.
"Neji," pokusila se o úsměv, ale koutky jejích rtů se stěží o kousek zvedly, "já...se omlouvám..." vydechla.
Sevřel její ruku ve své, neschopný nic říci. Viděl až moc dobře, jak z ní uniká život.
"A... ačkoliv mě asi nyní nenávidíš," zachraptěla, ztrácel se jí hlas, "chci abys věděl..."
Natáhla ruku k jeho tváři, která jako by snad byla neuvěřitelně vzdálená, ačkoliv blízko. Sevřel její drobnou, bledou dlaň ve své.
Ztěžka se nadechla, aby dokončila větu.
"...že tě budu vždycky milovat."
"I já tebe budu milovat, má malá Neko," zašeptal Neji, stiskl její ručku víc a na čelo jí vtiskl malý, opatrný polibek.
Skutečně se mírně, spokojeně usmála. A pak Midorigan v jejích očích zmizel. Byly znovu stejně zelené jako tehdy, než do ní byl implantován Nekrochi. Aranovo přání se vyplnilo. Dívčino srdce konečně podlehlo lásce, klidu a míru.

Ten mírný úsměv jí na rtech zůstal už navždy, když světla v jejích očích pohasla. Zelené smaragdy už zíraly do nebe naprosto bez života. Neko Aka toho dne zemřela. Tak jako měla už dávno. Zemřela po tom, co konečně porazila sebe sama, své prokletí. Zemřela s vědomím, že ji Neji, láska jejího života, nikdy neopustil, nezapudil.

A od toho dne už všechno bylo tak, jak má být...

Poznámky: 

Tak. Konec. Ano, asi to není to, co jste čekali... ale i tak. Jinak bych to prostě neukončila. Nebijte mě proto za to. Tahle povídka NIKDY neměla mít happy end...

HUDBA...

...dnes toho bude hodně. Zvláště asi proto, že jsem ten díl psala HODNĚ dlouho.
především exist†trace:
Knife
Mirror
二つのこえ(Futatsu no koe)
Anata
Water
TRUE
...a jiné.
-OZ-:
Detox
Cry the crime
Plus toto si, prosím, pusťte při konečné NejiNeko probouzení scéně. (označeno * před začátkem. Mělo by to dohrát přibližně ve chvíli, kdy to potřebujeme.... )Děkuji.
RED - Buried Beneath