Kishimoto Masashi... ninja z Konohy 04

Tak fajn... schválně... rozmachuji se a-
„Sakra!” zasténám a chytím se za ruku, kterou jsem praštil do stromu. Naruto na mě kouká dost divně. Asi jsem měl čekat ránu... že?
„Au! Kruci, kruci, to bolí!” Třepu rukou, abych se zbavil té bolesti a Naruto se neudrží a dává se do smíchu.
„Víš vůbec, jak to bolelo?” zamračím se na něj a bolest pomalu odeznívá.
„Tvůj výraz byl nezapomenutelnej,” směje se Naruto. Já jen protáčím panenky a jdu si pro batoh.
„Kam zase jdeš?” pokřikuje na mě a já se na něj otáčím.
„Promiň Naruto, chtěl bych se jít projít.”
„Projít? K čemu?” tváří se nechápavě.
„Jen tak... večer se zase vrátím do tvého bytu,” ani nečekám na odpověď, chci se projít po Konoze, možná si sednou k nějakému molu u rybníka a něco nakreslit. Nebo bych se mohl podívat na hřbitov... v Konoze se dá dělat spoustu věcí.
Jsem tu už čtvrtý den. Za tři dny se Tsunade rozhodne, co se mnou bude dál. Moc věcí jsem doteď nedělal. Povídal si s ostatními, když se sešli pohromadě. Trénoval s Narutem a každé ráno trénuji sám po lesích, loukách a cvičištích. Dny jsou tu krásné, klidné... dokud něco někdo nevyvede, což se stává dost často. Ale stále mě překvapuje laskavost lidí ke mně. I když Naruto by to asi řekl jinak...
Vydávám se po cestě. Je podzim a listy padají všude kolem. Listová dostála svému jménu, listy různých barev a tvarů se povalují na cestách, čekají v korunách stromů až je sfoukne vítr, nebo si plavou na vodě tak bezstarostně, jak to jen jde.
Zafouká a listy na cestě jako kdyby... tančily...
Už vím, kam půjdu. Zavrtím rameny, aby se mi do nich tolik nezavrtával batoh a vydávám se na hřbitov.
Konožský hřbitov je obrovský. Stovky a stovky bílých náhrobních desek kontrastují s mnoha druhy květin na nich položených. Mezi hroby vyrůstají elegantně trsy trávy, ale to, co člověka ohromí nejvíce, je velký pomník Ohnivé vůli a památník pro ty nejdůležitější osoby v dějinách Konohy. Jdu přímo k němu a neohlížím se na hroby, protože jsou mrtví. Mrtví ve světě, který jsem stvořil, jaký paradox, že teď můžu být tady a oni ne.
Stoupám po bělostných schodech a dívám se na jména, které moc dobře znám.
Tam, kde tančí listy... A hoří oheň
Stín ohně se mihotá po vesnici.
A listy jednou opět vyrostou.
Co by mi asi řekl? Co by řekl na tohle všechno?
Nevím z jakého popudu, ale klesám na jedno koleno a poklekávám před památníkem. Vyzařuje z něj energie živá... jako oheň. Jako plamen, který žije.
Jeho báseň nemohla být přesnější. Jsem teď také lístek? Mladý lístek s plamenem v srdci? Kéž bych jím mohl být...
Nevím, jak dlouho tu klečím, ale pěkně mě bolí kolena, když vstávám. Chci se podívat ještě k jednomu památníku.
Když k přicházím k paloučku s památníkem z černého mramoru, vidím, že tam už někdo stojí. S povzdechnutím jdu až k němu.
Zdá se, že mě vzal na vědomí. V ruce drží kytici růží.
„Prohlídka po Konoze?” ptá se mě Kakashi.
„Asi by nebylo špatné uctít památku hrdinů, řekl jsem si a vyrazil sem,” odpovídám tiše.
„Nejsem si jistý, zda ti věřit, ale zeptám se rovnou: Co o mně víš?”
Mám štěstí, že nevidí ten smutek v mé duši.
„Ka... kashi...”
„Postarej se o Rin.”
„Pro nindžu je tím nejdůležitějším týmová práce!”
„Přestaňte si hrát na to, že jste můj sensei, už nejsem v Týmu sedm!”
„Ty jsi... Obito???”
„Pokud ti na tom tak záleží, můžeš mi tak říkat, ale pro mě to jméno už nemá význam...”
„Ááá... mé oko!”
„Kakashi! Jsi v pořádku?”
„Jste v pořádku? Kakashi... Rin...”
„Vezmi si... můj Sharingan, Kakashi...”
Je mi to tak líto... Jaký život jsem ti to připravil?
„Ne-nevím o Vás skoro nic, Kakashi-sensei. Vaše tajemství je jen Vaše,” pokouším se chlácholivě usmát nad tou pustou a krutou lží.
„Stále nevím, jestli ti mám věřit, ale pokud má tajemství znáš, byl bych rád, kdyby se o nich nikdo nedozvěděl. Stejně jako nechci, aby se vědělo, že sem nosím kytici bílých růží,” pokládá je na černý podstavec.
„Proč zrovna bílé růže?”
„Jedna moje... kamarádka je měla moc ráda. Tenhle památník, Kishimoto, znamená hodně. Chci, abys to věděl, když už jsi v Konoze,” říká vážně, otáčí se a odchází. Musím mu něco říct! Tak tohle uděláš, Kishimoto? Otočíš se zády k někomu, komu jsi zničil život? Neomluvíš se?
„Kakashi-sensei...”
„Hm?”
Svádím vnitřní bitvu.
„Děkuji, za všechno.”
„Za nic neděkuj. Ale dobře mě poslouchej: Naruto si tě oblíbil. Znáš jeho příběh, tak víš, co se stalo se Sasukem. Jestli to třeba zopakuješ nebo uděláš něco zlého... věř, že tě bez milosti zabiju. Nechci, aby kdokoliv z mých přátel trpěl.”
Ta slova mezi námi zůstávají ve vzduchu.
„Opravdu Vás chápu. Narutovi bych ale nikdy neublížil. Ani nevíte, jak moc ho mám rád a jak mu rozumím.”
Opravdu to netuší. Ani Naruto sám to neví.
„To rád slyším, myslím, že brzy budeš jedním z nás, Kishimoto,” říká a mizí. Já vzdychám.
„Obito…”
Sahám do batohu a vytahuji jeden ze svých starších nákresů, který jsem si schovával pod výšivkou batohu.
Tým Minato - Obito, Kakashi, Rin, Yondaime Hokage.
V dáli vidím černé mraky. Bude pršet.
Ale já se chci ještě chvíli procházet po Konoze. Je tak... vznešená. Dávám si výkres zase zpátky do batohu a vydávám tam, se kam mě nohy donesou. Chtěl bych jen tak bloumat v ulicích Konohy.
Ani nevím, jak jsem sem došel, ale vím, kde jsem. V jedné zvláštní čtvrti Konohy.
To jsem poznal podle červenobílého znaku. Znaku klanu Uchiha. Možná bych tu neměl být, protože ulice tady jsou prázdné.
Mělo tomu tak být. Kvůli klanu Uchiha a Senju to stejně nemohlo dopadnout jinak. Muselo se to stát, ani Třetí tomu nemohl zabránit. A zaplatili za to všichni Uchihové. Ale nejvíce Sasuke a Itachi.
Je zvláštní, že jdu zrovna touhle ulicí.
„Bláznivý bratříčku... jestliže mě chceš zabít, musíš mě odvrhnout a nenávidět. Přežij za každou cenu. Utíkej, utíkej a drž se života. A jednou, až budeš mít stejné oči jako já, přijď za mnou.”
Itachi...
„Moje jméno je Uchiha Sasuke. Je hodně věcí, co nesnáším, a není moc věcí, které mám rád. Taky bych chtěl udělat něco, co nechci, aby zůstalo jen snem. Obnovit svůj klan a taky... zabít jistého muže.”
Sasuke... kdybys jen věděl.
Jdu uličkami, které kdysi bývaly plné lidí. Lidí se zvláštními schopnostmi. Zastavuji se až před domem, kde malý Sasuke vyrůstal.
Nad Konohou se kupí černé mraky. Snad si stihnu dojít k Ichiraku dřív, než začne pršet. Měl bych jít.
„Promiň Sasuke, někdy příště.”
Promiň, Sasuke... promiň, Itachi... promiňte, Uchihové. Tady je to jiné, než doma. Doma si můžu kreslit, co budu chtít, ale tady... tady to výrazně ovlivní životy obyčejných i neobyčejných lidí.
Kdo by byl řekl, že takový tichý, mírumilovný člověk jako já dokáže hýbat jedním výjimečným světem. A teď mi přijde, jako kdybych měl na rukou krev.
„Sakra!” rozmachuji se a pěstí narážím do zídky naproti jejich domu. Strefil jsem se přímo do znaku Uchihů. Nakřuplého, protože se do něj strefil Itachi den předtím než...
Když odcházím ze čtvrtě, lehce se pousměji.
„Promiňte Uchihové... žádné příště už nebude.”
Otáčím se a jdu pryč, musím si spravit náladu. Nejlépe, když se vydám k Ichiraku, mám hlad. A za chvíli se rozprší.
Běžím ulicemi Konohy až konečně doběhnu do Ichiraku.
„Zdravím Teuchi-san, jeden rámen, prosím,” poprosím a sedám si na barovou židličku.
„Jistě, Kishi.”
„Kishimoto? Naruto se mnou o tobě mluvil. A od Tsunade-sama jsem se také dozvěděl zajímavé věci,” směje se na mě ninja sedící vedle mě.
„Iruka-sensei!” vyhrknu a pousměji se.
„Takže ty nás vážně znáš? No, co já se v Konoze ještě nedozvím... jelikož jsem učitel na Akademii, což ty jistě dobře víš, tak tě musím přivítat pár slovy o Konoze,” odkašlává si, „Konoha... vesnice ukrytá v listí, nejslilnější ze všech velkých vesnic. Jejími vůdci byli čtyři Hokagové, všichni jsou již po smrti a nyní je poprvé Hokage žena, Tsunade-sama. Tahle vesnice je výjimečná. Naše vůle je Ohnivá, jak řekl jednou Sandaime. Žijí zde silní a přátelští ninjové a...” chce pokračovat, ale Teuchi před něj staví misku rámenu, „děkuji, Teuchi-san. No, Kishimoto... asi výuku přerušíme, co říkáš?”
Já kývám. O téhle vesnici toho vím hodně. Nepotřebuji znát další detaily, ale je zajímavé slyšet názor na vesnici právě od Iruky.
„Itadakimasu, Iruka-sensei.”
„Itadakimasu, Kishimoto.”
Chvíli mlčky jíme a já si vychutnávám porci rámenu.
„Ale proč jsem ti to vlastně povídal, když už o téhle vesnici víš? Alespoň to tedy tvrdíš. Tak mě ohrom svými znalostmi, třeba ti to i oznámkuji,” usmívá se Iruka. Přátelsky a mile.
A mé znalosti? Nějak mi vyschlo v krku... co mu mám říct?
„Iruka-sensei, já teda... školu už mám za sebou,” směju se na něj, „Konoha... jsem tu poprvé, ale už vidím tu soudržnost mezi lidmi. Naruto a ostatní spolu drží. Mají pevné pouto přátelství, které nic nerozdělí. A to pouto posilují plameny vůle vesnice. Věří si, bojují za sebe a pro sebe by i umřeli. Chtěl bych mít s nimi také takové pouto. A chtěl bych v sobě mít Oheň, který koluje v žilách každého obyvatele Konohy. Chtěl bych, abych mohl říci, že jsem potomek hrdinů, jako byli Shodaime, Nidaime, Sandaime a Yondaime. Chci být lístek... protože na tak úžasnou vesnici jsem... nikdy nenarazil... a něco z historie... mohl bych Vám snad něco zarecitovat...” odkašlávám si a nadechuji se...
„Tam, kde tančí listy... A hoří oheň
Stín ohně se mihotá po vesnici.
A listy jednou opět vyrostou.”
Usmívám se a Iruka se tváří zamyšleně. Propaluje mě pohledem a já uhýbám a jím rámen. Řekl jsem příliš.
„Čistá jedna.”
Zarážím se. Chvála od Iruky-senseie...
„Děkuji, Iruka-sensei.”
„Kishimoto... když už takhle mluvíš o naší vesnici, nemusíš se strachovat, že bys do ní nepatřil, ale za pár dní to budeš vědět od Tsunade-sama a já věřím, i po tomto kratičkém setkání, že jsi ninja z Konohy. Jsem rád, že se přátelíš s Narutem,” říká laskavě a dává se do jídla. Já přemýšlím nad jeho slovy.
Všichni jsou tu tak milí... je to mnou a nebo vesnicí? Nebo obojím? Přijde mi, jako kdybych si plnil sen. Co víc si může mangaka přát, než že si může popovídat se svými výtvo...
Ne... ne s výtvory. S úžasnými lidmi. S úžasnými charaktery, se sny a s přáními. S životy, které byly někdy těžké a oni se přesto nevzdali. To jsou nejen ninjové z Konohy. Takový je svět shinobi. A i když ve světě stále koluje nenávist, věřím, že jednoho dne si lidé navzájem porozumí.
Kde já jsem ta slova jen slyšel?
Usmívám se, když se dávám znovu do rámenu a za chvíli sním celou porci. Dávám si ještě jednu, protože po dnešním tréninku jsem extra hladový. Když si náhle vzpomínám na jeden důležitý detail, který mě zatím nenapadl.
„Iruka-sensei, kolikátého je vlastně dneska?”
„Čau Kishi, dobrý den, Iruka-sensei. Dnes je 5. listopadu,” říká Naruto, když přichází k Ichiraku na večeři.
Mně zaskočí a rozkašlu se... to není... pravda... Naruto mě rychle praští do zad a já přerývaně oddechuji.
„Co je?” dívají se na mě Iruka s Narutem.
Za tři dny... bude 8. listopadu.
„8. listopadu mám narozeniny.”
Naruto s Irukou se na mě chvíli dívají a pak se Naruto rozesměje.
„Tak to se těš! Přichystám ti něco speciálního!”
Iruka se ke mě naklání a zašeptá mi.
„Naruto je vtipálek, dej si na to pozor.”
To vím moc dobře. ještě na mě nachystá nějaký kanadský žertík, zatraceně. A ještě k tomu se od Tsunade dozvím, co se mnou bude dál.
Ach jo... zase je toho na mě moc. Asi si půjdu lehnout, potřebuju se zklidnit. A nebo-
„Teuchi-san, děkuji za rámen. Zatím Naruto, Iruka-sensei,” pozdravím je a vydávám se pryč. Musím se uklidnit a vím, co mi pomáhá.
Ale co to...
Černé mraky změnily směr. Dnes Konohu nezkrápí těžké kapky, dnes ne... zvláštní.
Příštích pár hodin se procházím po Konoze a kreslím. Všechno možné... lidi, domy, lesy i stromy, které vidím. Občas narazím na někoho z týmů a uchovám si obraz v paměti, abych ho později nakreslil. Budu potřebovat víc než jeden blok.
Ale pak vidím něco, co mi vyráží dech. Jdu kolem mramorového pomníku, když je vidím.
Asumu a Kurenai. Drží se za ruce a objímají se. Vybavuje se mi vzpomínka...
„Senséééi!”
„Nesnáším cigarety, vždycky mi vženou slzy do očí...”
Je mi to líto, najednou je mi to tak strašně líto. Ale to, co mě doráží je květ vlčího máku, který vyrůstá vedle památníku. Jak to, že jsem ho neviděl předtím?
Možná jsem jen nechtěl.
Je pozdě litovat, smutně se usmívám a jdu dál.
Konoha... jsem tu třetí den a už ve mě vzbouzí přívaly emocí. Jsem šťastný a zároveň smutný. A také...
... se nechci vrátit.
Mám ve svém světě sice rodinu a děti, ale ti se o sebe postarají.
Tady mám také rodinu. Velkou a bude mě potřebovat. To cítím jako tvůrce i jako přítel.
Zasněně se procházím, když v jedné ulici do někoho tvrdě narážím.
„Hej! Dávej pozor!” vykřikne drze Sarutobi Konohamaru. Nějak mám náladu ho vytočit.
„Ty dávej pozor, prcku! Promiň, byl jsem zasněný.”
Konohamaru vypadá ještě naštvaněji. „Ha! Dej si pozor s kým mluvíš! Já jsem Sarutobi Konohamaru, budoucí Hokage! Chceš si dát souboj? Porazím tě!” Vykřikne a skládá pečeť. Ale zatraceně...
„Oiroke no jutsu!”
Z oblaku páry se objeví pár holek... nahých holek.
Dobrovolně přiznávám, že se mi v tu chvilí spustila krev z nosu, ale hned jsem to zarazil. Tohle mu jde... to opravdu. Držím si nos, zatímco se Konohamaru přeměňuje zpátky.
„Ha! Začala ti týct krev! Jsem dobrej!”
„Ne, nezačala.”
„Ale jo, držíš si nos!”
„To se ti jen zdá!”
„Houby, vidím dobře!”
„Jsi slepý, kup si brejle!”
„Brejle potřebuješ leda tak ty, abys viděl na cestu!”
„Tak fajn! Dobře! Porazil jsi mě touhle stupidní technikou!” směju se na něj. On se na mě kaboní, ale pak se rozpovídá.
„Jsi tu nový? Nikdy jsem tě tu neviděl.”
„Ano, jsem tady teprve třetí den. Jsem Kishimoto a ty Konohamaru. Tvůj sensei je Ebisu. A tvůj děda byl Sandaime Hokage.”
Konohamarovi se cosi blýskne v oku.
„Jak to víš?”
„Mé malé tajemství.”
„Nemám rád tajemství.”
„Ani já ne. Jdeš se projít?”
„Kdepak, já trénuji, abych se stal Hokagem!” Hokage… hodně štěstí, Konohamaru. Snad po Narutovi nebo po Sasukem.
„Tak se jím třeba staneš! Ale co Naruto?” usmívám se v duchu. Hokage... kandidátů už máme přespříliš.
„Pchá! Naruta porazím jako nic!” Šklebí se odhodlaně. Náhle mi vyškubne z rukou blok a dívá se na něj.
„Hej, bacha na to!”
„Celkem slušně kreslíš. K čemu ti to je?”
„Kreslím jen tak, baví mě to.”
„Divný koníček!” vyplázně na mě jazyk a vybíhá pryč.
„Zatím, slepoune!” křičí na mě. Usmívám se. Chová se jako dítě. Malý Sarutobi Konohamaru. Stejný jako jeho dědeček.
„Zatím, Konohamaru,” šeptám si pro sebe a vydávám se do ulic Konohy. Co asi ještě skrývají? Dnešní den je plný emocí a překvapení.
Nakonec jsem se rozhodl, že se podívám po všech možných cvičištích, jestli ještě někdo netrénuje. Třeba Lee nebo Gai.
Zvedá se vítr - listy padají na zem, ale to přesto neubírá krásu mému snu. Vše je dokonalé, od zapadajícího slunce až po trsy trávy, jemně vyrůstajících ze země ladně se ohýbajících ve větru.
Jsem u cvičiště, kde obvykle trénuje Tým Gai. Kluci tam nejsou, ale... slyším břinkot zbraní. Schovávám se za strom, ale když vykukuji, vidím všechno.
Kolem cvičiště jsou dokola rozestavěné terče. Nízké i vysoké. Některé jsou i nakreslené na zemi. A uprostřed cvičiště stojí TenTen v celé své kráse.
„TenTen nosí pohodlné tří-čtvrtinové čínské oblečení. Snažil jsem se myslet na snadnost jejího pohybu, když jsem jí oblékal. TenTenin vzhled je můj oblíbený.”
Má zavřené oči a pomalu se nadechuje a vydechuje. Není těžké uhodnout cíl jejího tréninku. Neminout. Náhle prudce otevírá oči a vyskakuje do vzduchu. Už při výskoku hází první kunaie. Ve vzduchu hází i jehlice s její přirozenou lehkostí. Rychlá, přesná, smrtící. Nakonec ladně seskakuje na zem. Dívám se pozorně na terče. Všechny je strefila do středu. Všechny. Musím uznat... je fakt dobrá. Koukám zpoza stromu a pozoruji ji, když se najednou do něj zabodne kunai.
„Ukaž se, ať jsi, kdo jsi!” Zvolá TenTen. Strašně jsem se lekl... fúúúú, to není dobrý na srdce, takovýhle lekačky. Teda, ne že bych s tím nepočítal. Vylézám tedy s rukama nad hlavou.
„Jsem neozbrojený!” Říkám žertovně a mávám rukama. TenTen jen protočí panenky.
„Co tady děláš, Kishi?” jde k terčům a vytahuje z nich zbraně.
„Byl jsem se projít a tak jsem si řekl, že se půjdu podívat, jestli ještě někdo netrénuje.”
„Aha... no, asi jsem tu zůstala jen já. Musím hodně trénovat, abych stačila klukům,” vzdychá TenTen a já si náhle uvědomuji, že jsem holky nechával vždycky trochu stranou. Vždyť, a to si přiznejme, jsou vždycky ze všech týmů nejslabší a některým jsem zase nedal prostor. TenTen je toho zářným příkladem. No, můj svět má tedy spoustu trhlin...
„Myslíš, že jim nestačíš?”
„Tak to teda ne!” Tenten lehce zčervená, „možná jsem slabší než oni, ale stačím jim. Nejsem slaboch, jsem silná kunoichi, expertka na zbraně! Neji a Lee... jsou silní. Ale já nesoutěžím, chci být dobrá, abych plnila mise a porážela protivníky. Abych ochránila Konohu. Není to soutěž. Já si nepotřebuji nic dokazovat.”
„Aha, a kdo si myslíš, že je silnější? Neji nebo Lee?” ptám se opatrně. TenTen vytrhne poslední jehlici z terče.
„Nevím, oba jsou opravdu silní. Oba jsou experti na taijutsu. V poslední době se nijak moc nepoměřovali, ale stav jejich soubojů je... tak průměrný. Nikdo nevede ani neprohrává. Oba jsou dost silní a vyrovnají se,” uklízí si zbraně do taštičky a do svitků, „proč tu jsi?”
„No, chtěl jsem se projít a-”
„Ne, já myslím, proč jsi v Konoze?” rovná si svitky vedle sebe.
„Já ani sám nevím. Můžu se na něco zeptat?”
„Hm?”
„Proč jste ke mě tak přátelští?” TenTen si uklidí svitky a usměje se. Postaví se a přeměří si mě.
„Nevím, jak se k tobě staví ostatní, ale já jsem přátelská proto, že mi ani nepřijde, jak bys byl odjinud. Znáš nás, možná to je tedy tím, ale...” TenTen zaváhá, „když se s tebou bavím, přijde mi, jako kdybych mluvila s ninjou z Konohy. S přítelem. Možná proto. Protože ty nám rozumíš,” mrkne na mě, „měj se, Kishi!” A vydá se pryč.
„Měj se, TenTen,” mávnu rukou na pozdrav.
Takže já... už jsem z Konohy. Otáčím se a pomalu se vydávám pryč. Dnešní den byl rozhodně zajímavý. Spoustu nového jsem se dozvěděl. Všechno ve mě jásá a zpívá. Já jsem... ninja z Konohy, alespoň podle ostatních.
Dnešek byl opravdu hodně zajímavý.
A vsadím se, že další dny budou stejně zajímavé. Ale teď jsem unavený. Jdu zpátky do Narutova bytu spát opět na gauči.
Snad se vyspím dobře. Zítra bude zase jistě skvělý den.
Den v nejúžasnější vesnici vůbec.