3 cesty – 12.

Ten Pocit!

Karyu chodila navštěvovat Naruta každý den a on si stále neuvědomoval, že by ji nejspíše měl znát. Celou tu dobu přemýšlel, kde asi může být Juubi, měl přece být zapečetěný uvnitř něho, tak kde byl? Bylo jasné, že bez Juubi v sobě mu bude zotavení trvat déle, než plánoval. Ale svalovou hmotu nabíral tempem, pro obyčejného člověka nemožným. Pokaždé, když Karyu viděla Naruta, tak se více a více červenala, protože Naruto byl každý den pěknější. Alespoň Karyu se líbil, ale to nikomu nemohla říct, nespíše by ji pak někam zavřeli.
„Řekni mi Karyu, nebojíš se toho tlouštíka? Já z něj cítím něco zlého,“ řekl Naruto.
Karyu mu okamžitě zakryla ústa, aby už nemohl vykládat, žádné další nesmysly a doufala, že ho nikdo neslyšel. Bála se, co by se Narutovi mohlo stát, pak by zase musela být sama. Naruto, ale věděl, že v okolí nikdo není, proto se nebál na takové věci ptát, nikoho tím neohrožoval. To Karyu, ale nemohla tušit.
Nakonec ani nemusela Narutovi odpovídat, všechno jí viděl na očích. Jediné, co nechápal, že když byl místní lord, takový vášnivý „sběratel“, tak proč byla Karyu jeho snoubenka? To mu na celé záležitosti nesedělo, bylo za tím něco víc. Ale nemohl nad tím dále přemýšlet, protože uslyšel kroky, Karyu se lekla. Byl to ten voják v pěkné zbroji, jak se Naruto od Karyu dozvěděl, tak byl velitelem ochranky vzácných lordových hostů, čili věznitel jeho, Karyu a dalších s výjimečnou barvou vlasů nebo jinou anomálií, které lorda tak moc fascinovaly. Také mu Karyu prozradila jméno toho muže, co nad nimi držel stráž, byl to Keibi, jak vystižné jméno. Naruto, ale neplánoval být zavřený věčně. Otevřely se dveře a Keibi se na Karyu vrhl povýšený, ona pochopila a okamžitě opustila Narutův pokoj.
„Vypadáš o dost lépe,“ začal Keibi.
„Opravdu? Ani jsem si nevšil,“ řekl na to Naruto.
„Popravdě vypadáš, lépe než bys měl,“ pokračoval Keibi.
„A já myslel, že konečně vypadám zdravě,“ odvětil mu Naruto.
Takovéto rozhovory neměl zrovna v lásce, ale když díky nim mohl dráždit Keibiho, tak se mu to celkem líbilo. Naruto se stále usmíval a víčka měl přivřené, tak moc jak to jenom šlo a zatím ho nikdo nepodezříval, že není tak úplně bezbranný.
„Až přespříliš,“ řekl potichu Keibi.
Naruto ho však slyšel, ale v Keibiho hlase byla znát jakási hořkost. Naruto chtěl vědět, co to znamená, musel to vědět.
„Co kdybychom se dnes trochu prošli, už mě nebaví vysedávat v téhle jedné místnosti,“ navrhl Naruto.
„Ty jsi host,“ řekl značně nepřesvědčivě Keibi.
Naruto vstal a cítil se o dost lehčí, i když měl za sebou vydatný oběd o nepředstavitelném množství chodů. Ale ať už to vypadalo jakkoli zvláštně, Naruto se tady nechtěl zbytečně zdržovat. Keibi Naruta doprovázel na každém kroku. Když se Naruto konečně po značně dlouhém bloudění ve spletitých chodbách hradu, dostal ven, tak ho oslepila sluneční záře. Naruto vešel do zahrady a ani si nevšiml, že prošel kolem Karyu, ta jenom tiše seděla a zírala do trávy. Keibi na Karyu vrhl tentokrát starostlivý pohled, toho už si Naruto všiml, ale nerozuměl, tomu pohledu, co to mělo znamenat? Nyní byl konečně přesvědčen, že tady jde o něco více.
A pak se to stalo. Naruto ucítil jakousi přítomnost podobnou té Juubiho, ale nepředstavitelně slabší. Okamžitě se tím směrem podíval a uviděl jakousi stařenu, jak se sklání nad zraněnými.
„Copak válčíme?“ Divil se Naruto a vydal se k té osobě.
„Ano, jako všichni,“ na to Keibi.
Když Naruto došel k té staré ženě, tak poznal, že se pokouší o léčení pomocí chakry, ale bez jakékoli znalosti nebo uvědomění, že doopravdy používá chakru. Za chvíli však zraněný, kterého ošetřovala, zemřel. V tu chvíli přítomnost, která připomínala Juubi zesílila. Naruto si myslel, že vidí ducha nebo tak něco. Viděl zkroucenou podobu muže, který zemřel. Ten duch nebo ať už to bylo cokoliv, měl stejně zlou vůli jako Juubi, Naruto to poznal. Lekl se toho.
„Copak? Viděl jsi ducha? Nebo se snad z duše toho ubožáka stal démon?“ Vysmíval se Narutovi Keibi.
„Démon?“ Divil se Naruto.
„To jsi o nich nikdy neslyšel?“ Zněl překvapeně Keibi, pak si s mírným opovržením prohlédl Naruta od hlavy a ž k patě a řekl, „není se čemu divit, že o nich nevíš.“
Takové jednání Naruta sice štvalo, ale nehodlal dělat zbytečný povyk, kvůli hlouposti.
„Nevím a co o těch démonech víš ty?“ Zeptal se Naruto.
„Jen asi to, co ví i ostatní. Víš, říká se, že když umřeš vůli nějaké tragické události, třeba tě někdo zabije a tak a ty máš v srdci nenávist, tak se tvoje duše změní v démona,“ vysvětlil Keibi.
Ale po tom, co Naruto viděl, věděl, že pravda je poněkud jinde. Věděl, že to zůstane po takovém člověku, je chakra, ale taková, kterou má mít Juubi. Začalo ho zajímat, co se ve skutečnosti v této době děje. Pak se opět podíval na stařenu a uvědomil si, že to, co dělá, není ani zdaleka léčení, ona urychlovala smrt těch vojáků. Naruto netušil, jestli má zasáhnout, či nikoliv. Nebylo mu úplně nejlépe, byl unavený z napravování škod na svém těle.
„Myslím, že mám pro dnešek dost,“ řekl Naruto a pomalu šel do svého pokoje.
„Nevypadáš snad dost zdravě?“ Divil se Keibi.
Naruto mu nedopovídal, nehodlal mu vysvětlovat, něco co strážce nemohl stejně pochopit. Když se blížili ke vchodu do zámku, tak viděli, jak se Karyu baví s jejich pánem. Naruto poznal, že Keibimu na tlustém lordovi, také něco nesedí, co víc, bojí se ho. Za chvíli se k nim dostali blíže a Naruto nyní mohl srovnat, co zlého vyzařuje z místního pána. Byl to ten samý pocit jako u umírajícího vojáka, ale o dost silnější.
„Že by to byl démon?!“ Zeptal se sám sebe Naruto.
Odpovídat si nemusel, protože nyní mu to konečně zapadalo. Konečně věděl, co nepříjemného z toho „člověka“ cítil. Byl si jistý, že s tím bude muset něco udělat.
„Můj pane,“ pozdravil Keibi.
Všichni se podívali na Naruta, jak si mohl dovolit nepozdravit, ale on vypadal nějak nepřítomně, opravdu se cítil slabý.
„S prominutím lorde, necítím se zrovna při síle,“ řekl konečně Naruto.
Tlustý lord se tvářil překvapeně. Jednak to jak moc rychle Naruto nabral svaly a také z toho, jak moc byl ten blonďák troufalý, jako by snad neuznával autority. A Naruto také neuznával, ale snažil se to maskovat, jak nejlépe dovedl, moc mu to nešlo. Naruto si konečně po chvilce uvědomil, že by měl pokračovat do svého pokoje, ale bylo mu líto nechávat Karyu samotnou s tlouštíkem.
„Doprovodíš mě Karyu?“ Zeptal se jí Naruto.
Bylo na ní vidět, že nechce mít problémy, bylo dokonale jasné, že ji má lord naprosto pod palce. Naruto se jí ani moc nedivil, všichni se ho báli. Keibi se také netvářil nadšeně, ale bylo na něm poznat, že mu jde o to chránit Karyu, Naruto zatím netušil proč. Naruto se znovu podíval na tlustého lorda a tvářil se opravdu velice slabě. Lord se ušklíbl, nechtěl nechat Karyu jít s blonďákem, ale zatím potřeboval, aby o něm měl blonďák dobré mínění. Netušil, že Naruto zná pravdu. Karyu vstala akorát včas, protože Narutovi se mírně podlomila kolena, plánovaně. Podepřela ho, ale Keibi si raději Naruta podepřel sám, nechtěl, aby z toho měla Karyu nějaké následky. Po pár minutách bloudění spletitými chodbami hradu, se dostali zpět do Narutova pokoje.
„Co se tady děje?“ Zeptal se Naruto Keibiho a Karyu, když zavřel dveře do svého pokoje.
Oba dva mlčeli, měli strach, a proto nic neříkali, Naruto to moc dobře věděl. Složil několik rychlých pečetí a společně s Keibim a Karyu se ocitli na místě, kdo ho našli skoro mrtvého.
„Ty jsi démon!“ Vystartoval na něj Keibi s mečem, ale byl poslán zpět na zem neviditelnou silou.
Karyu se bála, tak moc, opravdu moc, Naruto si nikdy nepřál ji tak vyděsit.
„Nejsem démon,“ řekl Naruto.
„Tak si čaroděj, to je skoro to samé!“ Říkal výhružným tónem Keibi, ale nemohl se pohnout.
„Nejsem, ani čaroděj, to co jsem ti udělal, dokáže každý člověk, když má správného učitele,“ snažil se vysvětlit Naruto.
„Bylo mi hned jasné, že si to samé, jako náš lord, když si se tak rychle spravil!“ Řekl rozzlobený Keibi.
„Naruto?“ Nerozuměla situaci rudovláska.
„Takže, to sem z něj cítil,“ řekl Naruto.
„Uteč Karyu, teď máš možnost!“ Křikl Keibi nehledě na to, co se jim Naruto snažil říct.
Chtěla utéct, ale v hned na to narazila a nemohla se dostat nikam dále. Nechápala to. Bylo před ní přece tolik volného místa, ale ona cítila na kůži, že se dotýká chladné stěny. Naruto si konečně potvrdil své přibližné domněnky.
„Poslouchejte!“ Okřikl je Naruto.
Keibi i Karyu se lekli a báli se toho, co by jim blonďák mohl udělat.
„Nikdy jsme zámek neopustili, toto je jenom iluze, co jsem vytvořil,“ vysvětlil Naruto.
„To není možné! Nic takového nedovede, žádný démon ani čaroděj!“ Řekl Keibi a také se snažil dostat pryč, ale ostatní smysly kromě zraku a sluchu mu napovídaly, že je doopravdy stále uvnitř zámku.
„Co s námi chce udělat?“ Se strachem v hlase se ptala Karyu Keibiho.
Naruto obrátil oči vzhůru a litoval se, co komu jenom udělal, že udělal, co udělal, že nikdo nechtěl říct pravdu. Nebyl to nejlepší nápad, protože, pak oba dva uviděli, jeho zvláštní oči.
„Vidíš, je to démon!“ Řekl Keibi rozzlobeně a znovu se vrhl na Naruta.
Naruto uhýbal všem Keibiho výpadům a Keibi se divil, proč to ten démon dělá, mohl jo přece snadno zabít, proč se s ním tak štval. Pak ho napadlo, že ten blonďatý démon si s ním jenom pohrává, rozzuřilo ho to. Naruto složil několik dalších pečetí, chytil Keibiho za obličej a přirazil ho k zemi.
„Keibi!“ Vykřikla s hrůzou Karyu.
„Co si mi to udělal?!“ Řekl rozzlobený Keibi, když vstával.
„Zavři levé oko a uvidíš,“ odpověděl klidně Naruto a pomalu couval od šokovaného Keibiho.
Strážný v krásné zbroji si nejdříve myslel, že si z něj ten démon utahuje, ale nakonec to udělal a viděl. Opravdu viděl. Poprvé v životě viděl i na své pravé oko, které bylo ještě před několika málo okamžiky slepé.
„Proč?“ Nechápal Keibi, ale vztek a hrůza z něj rázem opadly.
„Keibi?“ Zeptala se stále ještě vystrašená rudovláska.
Naruto se na ni podíval, bylo mu nepředstavitelně úzko, vidět ji tak moc vystrašenou. Už nikdy v životě ji tak nechtěl vidět, musel pro to udělat všechno, co mohl.
„Neboj Karyu, dal mi mé pravé oko,“ vypadal nadšeně Keibi, ale rudovlásku to neskutečně děsilo.
Viděla svého strážného, tak jako ještě nikdy v životě, myslela si, že to může Naruto, že se kvůli němu Keibi zbláznil. Vrhla ještě jednou zoufalý a vystrašený pohled na Keibiho a pak se, se vztekem v očích rozběhla proti Narutovi, vzala Keibimu meč a chtěla Naruta zabít. Viděla zcela jasně, co musela udělat. Ale dříve než stihla Naruta probodnout, tak padl k zemi, nerozuměla tomu.
„Takové složité lékařské ninjutsu potřebuje hodně chakry, já hlupák jí moc neměl,“ usmíval se Naruto.
Iluze prostředí, kterou Naruto vytvořil, se začala bortit. Postupně šlo rozeznávat méně a méně detailů, až nakonec problikáváním úplně zmizela. Naruto spal. Karyu si stále myslela, že by měla Naruta zabít dokud má možnost, ale její srdce jí říkalo, že by pak musela zabít sama sebe, kdyby to udělala.
„Co je tohle jenom za pocit?!“ Nechápala Karyu.
„Vypadá to, že nikdo neví, co se tady dělo. Musíme o tom mlčet, Karyu,“ řekl zcela vážně Keibi, „on nám možná pomůže se odtud dostat.“
Karyu souhlasila. Byla ráda, že je Keibi zdravý a Naruto je ten hodný, stále však měla jisté pochybnosti.