Tak slavte, sakra!

„Tohle není dobrý. Tohle vážně není dobrý…“ neustále mumlal statnější z dvojice mužů, která spěchala liduprázdnými ulicemi. Pravda, sem tam na nějakého vesničana přece jen narazili, ale ten vždy s pohledem doslova zarytým do chodníku zmizel v prvních dveřích, na které narazil. Přidali do kroku. A když se jindy hrobově tichou Konohou ozval další nervy drásající křik, už doslova běželi.
„Tohle fakt není dobrý. Není…“ pokračoval v drmolení muž vepředu. Jeho společník ho chtěl už už napomenout, ať toho protivného brebtání konečně nechá, ale pak si uvědomil, že následná debata by ho obtěžovala více. Místo toho notně zrychlil a jako první stanul před místem, kde ještě ráno bývala místní putyka. Naskytl se mu zvláštní pohled, byť domů, jako byl tento, viděl nespočet. Barabizny, přes které se přehnala ničivá válka, chátraly všude po okolí. Ale tam venku! Konoze se válka zatím úzkostně vyhýbala, alespoň se tak na první pohled mohlo zdát.
„Do p…“ ulevil si jeho parťák, když konečně vedle něj zastavil a nevěřícně zíral na oprýskanou omítku, polovinu dveří visících tak už jenom na jednom pantu, střepy válející se po okolí z vysklených oken a obrovské díry zející ve střeše, která hrozila, že se každou chvíli musí zhroutit.
„Tsunade,“ pronesl přiškrceným chraplavým hlasem první z příchozích a jeho tón jasně naznačoval, že není nejlépe naladěn.
„Vážně věříš, že to má na svědomí ona?“ pokusil se chabě zaprotestovat hromotluk, ale ledový pohled nažloutlých očí, jenž se na něj upřel, dal jasně najevo, že pochybnosti nejsou na místě.
„Tsunade,“ zopakoval o něco razantněji a přimhouřil oči. Nechtělo se mu pro ni jít dovnitř, ale evidentně nebude mít na vybranou. Vykročil, ale ještě ani nestihl vrátit nohu zpět na cestu, když se pahýl zbylý z dveří hospody povážlivě zakýval a s dunivým rachotem přistál kousek od něj. O prázdná futra se teď opírala nevysoká blondýna, v pravačce pohupovala s plnou lahví a v obličeji měla prázdný výraz.
„Jdete se ke mně přidat, hoši?“ ukázala lahví jejich směrem a lehce se ušklíbla.
„Ne,“ podotkl Orochimaru suše a nepřestávajíc ji probodávat odměřeným pohledem, si oddělal dlouhý černý pramen vlasů, který mu vítr sfoukl do obličeje.
Jiraiya se držel vzadu a dál nechápavě zíral na svou týmovou partnerku. Byla tak krásná, tak křehká a tak nebezpečná, což dokazovala i spoušť, kterou zde napáchala.
„Proč jsi to udělala…?“ pronesl polohlasem, jako by snad ani raději nechtěl znát odpověď.
Žena vykročila směrem k nim, po pár krocích se však otočila bokem, aby je stále měla v zorném poli, ale přesto si mohla prohlédnout své dílo zkázy. Ani jednomu neuniklo její pozdvižené obočí, které se ovšem během okamžiku vrátilo zpět a když se k nim opět otočila čelem, její tvář byla znovu netečná. Nikdo nepromluvil. Jiraiyova otázka nad nimi visela jako těžký balvan, až nakonec Tsunade přece jen prolomila mlčení.
„Věděli jste, že Hokage zakázal v celé vesnici alkohol?“ odmlčela se, ale když jí došlo, že jí na tak jasnou a obecně známou věc neodpoví, pokračovala, „Prý ve válečném stavu nesmí být na území ani kapka saké! Absurdní…“ zadívala se na láhev, kterou křečovitě svírala a jala se ji otevřít.
„Tsunade,“ potřetí a mnohem hrozivěji zasyčel Orochimaru její jméno.
„No co,“ ušklíbla se a pokusila se neposlušnou flašku otevřít za pomoci zubů. Opět marně, „tak mě napadlo jít sem. Kdo by mohl v celé téhle prašivé vesnici mít někde zašitý alkohol? Jasně, hospodský. A taky že ho měl! Ale musela jsem hledat trochu důrazněji, nemůžu za to, že byl ten barák tak vetchý,“ pokrčila rameny a vítězoslavně zdvihla nad hlavu láhev, kterou se jí právě podařilo odzátkovat.
„Ale vždyť ty přece nepiješ!“ byl z jejího monologu zmatený Jiraiya, „Tak k čemu ti to zpropadené saké je?“
Odpovědí mu byl její tázavý pohled a tři mocné loky, kterými posunula hladinu moku poměrně dolů. Téměř v okamžiku se rozkašlala. Takovou sílu nečekala a začala lapat po dechu. Druhý z mužů vmžiku zareagoval, vykroutil ji alkohol z ruky a mrskl s ním na druhou stranu ulice.
„Nedělej tu bordel,“ okřikla ho ještě přiškrceně, když utichlo tříštění skla.
Jiraiya už to nevydržel, popadl ji za ramena a zatřásl s ní: „O co se tu snažíš?!"
Chvíli trvalo, než k němu zvedla hlavu a lehce omámeně pronesla: „Copak to není jasné? Slavím!“ vyprostila se z jeho sevření.
Tuto odpověď nečekali.
„A proč neslavíte se mnou? Hm? Tak slavte, sakra!“ rozkřikla se na ně.
„A co?“ Orochimarův hlas byl sice stále ledový, ale zněl teď více znuděně než hrozivě. Měl jejích hysterických výlevů za poslední dobu už opravdu plné zuby.
„Copak to vážně není jasné?“ tázavě se na oba zadívala, „Fakt ne? No, tak se rozhlédněte kolem sebe, do háje!“ okázale rozmáchla rukou do prostoru.
Poslechli ji, ale neviděli nic než pusté ulice plné domů se zabarikádovanými okny - pro jistotu. A náhlý návrat hrobového ticha je nepříjemně tlačil v uších.
„Pořád nechápete?“ zněla až zvráceně pobaveně, „dnes je přece Den dětí…“
Jiraiyovi vyschlo v krku a jeho partner jen velmi neochotně potlačil touhu obrátit oči v sloup.
„A kde jsou?“ nevšímala si jich, „Vidíte tu snad nějaké děcko? Je tu, sakra, ještě vůbec nějaké dítě?! Ne, jsou buď zalezlé někde pod postelí a třesou se strachy před touhle hnusnou dobou a nebo jsou mrtvé! Mrtvé! Sakra, kdo má žaludek na to posílat děti na smrt?!“
„Tsunade, buď fér, takový je život shinobi,“ pokusil se o smířlivý tón Jiraiya, ale byla to chyba. Rána, kterou dostal do břicha, jej odhodila několik metrů dozadu.
„Dvanáctileté dítě není shinobi! Není, slyšíš? Není! Nemělo by být…“
Zatímco se Jiraiya ztěžka sbíral ze země, žmoulala v ruce starou dřevěnou sošku. Ani nepostřehli, kdy či odkud ji vytáhla.
„Chtěla jsem ji dát dnes Nawakimu. Kdysi ji vyřezal dědeček,“ mnula ošuntělou sošku, ve snaze z ní setřít neviditelný prach. Oba muži se k ní nahnuli, aby si řezbu Prvního prohlédli. Byla to vlastně jeho podobizna v hábitu Hokage, ale na tradičním špičatém klobouku byl vyryt místo znaku ohně symbol klanu senju.
„Sentimentální,“odfrknul si menší z dvojice a neochvějně snášel nelítostně tvrdý pohled, kterým ho Tsunade okamžitě zpražila.
„To moc nepomohlo,“ sykl Jiraiya naštvaně jen pro jeho uši a hlasitěji dodal, „Je to nádherný dárek, Nawakimu by udělal velkou radost.“
„Já vím, k čertu!“ zařvala vztekle a mrskla drahocennou rodinnou památkou přes půl ulice. Trefila se přímo do výlohy pekařství a ta se s hlasitým řinkotem vysypala.
„To pomohlo,“ poznamenal Orochimaru sarkasticky, ale Tsunade už ho nevnímala.
Klesla na kolena a rozplakala se. Chtěla to ze sebe konečně už jednou pro vždy dostat ven, ale věděla, že je to marné. Horké slzy jí proudem stékaly po lících a ona se cítila tak strašně bezmocně. Najednou sebou cukla, když ucítila na tváři dotek. Zamrkala, aby dokázala zaostřit na drobnou dětskou ruku, která se jí snažila osušit slzy.
„Neplakej. Prosím, už neplakej,“ zašeptal asi šestiletý blonďatý chlapeček, který jako by se vzal odnikud, a usmál se na ni, i když jeho oči nijak vesele nevypadaly.
Tsunade na něj hleděla jako na zjevení a ani si nevšimla, že k ní natáhl i druhou ručičku sevřenou v pěst. Když ji otevřel, ležel mu na dlani malý bonbon.
„Vezmi si karamelku,“ nabízel, „dal mi ji dědeček pro radost. Víš, dnes je Den dětí, ale ty potřebuješ rozveselit více.“
„Co tady... Ty jsi z rodu Namikaze, že?“ pronesla jako by mimoděk a zírala s očima rozevřenýma dokořán střídavě na něj a na cukrovinku.
„Ano, prosím, vezmi si ji,“ naléhal chlapec.
Ještě chvíli si prohlížela nevinou dětskou tvářičku než se postavila opět na nohy a nečekaně vyrovnaně pronesla: „Ne.“
Pak pomalu odcházela směrem k rozbité výloze. Pátrala očima ve střepech, ale posléze se zohnula a zvedla poškrábanou dřevěnou sošku ze země. Když chlapci pokynula, aby k ní přišel, okamžitě se rozběhl.
„Nechci tvou karamelu zadarmo, ale vyměním ji s tebou za tuto sošku. Musíš mi ale slíbit, že na ni dáš pozor, ano?“
Chlapec na ni chvíli zíral, a pak se Tsunade naskytl pohled na něco, v co se ani neodvážila doufat. V tento pochmurný a depresivní Den dětí přece jen zahlédla upřímný dětský úsměv.