Láska bez citu 02

Kroky ji zavedly do velkého sálu, kde čekali její dnešní protivníci. Všichni stáli úplně stejně nehnutě jako sochy a kdyby mohla vidět jejich tváře, tak by měla potvrzeno, že se i stejně tváří. Tedy vlastně nijak. V jejich tvářích nikdy nikdo nemohl spatřit jakoukoliv emoci, oni nikdy neměli na tváři nějaký konkrétní výraz. Také se jen těžko na jejich tvářích mohlo objevit něco z toho, co si myslí, protože oni uvnitř sebe nic neprožívali. Jen trpělivě čekali, stejně jako bude trpělivě čekat i ona, dokud nepřijde jejich velitel.
Ten je naštěstí nenechal čekat moc dlouho a tak mohl trénink začít. Ovšem ani dnes na něm nebylo téměř nic výjimečného, jen běžná ukázka síly. Podobné tréninky měli docela často. Byly vlastně docela užitečné, protože většina ANBU byla na podobné úrovni.
Dnes tu ovšem měli dva nováčky, kteří se jen dívali a čekali na svou příležitost se připojit a dokázat svou cenu. Většinou to nováčci zvládli, protože žádný velitel by je sem nevzal, kdyby si nebyl jistý, že to zvládnou.
Mladou ANBU tedy moc nepřekvapilo, když se nováčci po chvíli otrkali a bez větších problémů se začlenili. Tím se sice z tréninku vytratila ta nejistota a trocha napětí, kterou sem přinesli oba mladíci, ale nikomu to nějak nevadilo. Proč by taky mělo, jim bylo lhostejné prakticky všechno.
Dokonce ani nikdo nezaváhal, když měl s nováčky spolupracovat. Jediné, co ninjové v Rootu opravdu znali, byl boj a to nehledě na věk. Ten byl tady jen zbytečné slovo. Nikdo na něj nebral ohled. Ovšem nikdy si na to nikdo nepostěžoval, proč taky. Všichni tady byli jen stroje na zabíjení a to včetně téměř dvacetileté dívky. I pro ni byl věk jen slovem. Dnes by mohla mít narozeniny, ale bylo by jí to jedno.
Jejich trénink ukončil rozkaz velitele relativně brzy. Nemělo cenu pokračovat, protože oba mladíci, kvůli kterým se vlastně konal, neměli sebemenší problém se začlenit. Jak by taky mohli mít nějaké potíže, když ani jeden z nich nic, co by se aspoň trochu blížilo nervozitě, nikdy nepoznal.
Velitel přešel k oběma mladíkům a podal každému masku. Ani jeden nezaváhal a tak, aby ostatní ANBU neviděli jejich tváře, si vyměnili původní čistě bílé masky za standardní zvířecí s barevnými motivy. Velitel si zapsal jejich čísla, což byla jediná informace o totožnosti, v kterou mohl kterýkoliv ANBU doufat. Dokonce ani oni neměli jméno. Nikdo tady ho neměl.
Velitel schoval obě složky, které obsahovaly všechny dosavadní informace o obou mladých mužích, a přečetl čtyři čísla. Čtyři ninjové na to zareagovali a všichni ostatní nevzrušeně odešli. Své kolegy napodobila i mladá ANBU, dnes zřejmě jméno nedostane.

Žena se po krátké zastávce na jídlo vrátila do svého pokoje a sedla si na postel. Mohlo klidně trvat i několik hodin, než by konečně změnila svou pozici, protože ona jednoduše necítila potřebu, to udělat. Nebylo nic, co by jí činilo radost, nebo jí vadilo. Neměla žádné koníčky ani přátele. I tak se ale nakonec zvednula a vyšla ze dveří. Návštěva knihovny sice nebyla jejím koníčkem, ale rozhodně to byla ta nejčastější věc, kterou sama od sebe dělala. Stále bylo, co se učit, a tohle bylo alespoň konstruktivní, i když ona by stejně nic zbytečného nedělala.

Ten den ještě stihla přečíst dvě knihy, než se rozhodla najíst, umýt a jít spát. Nakonec každý den musela být přepravená, že dostane nějaký úkol a tak si nemohla dovolit ponocovat, ani nic podobného. Každý den by vlastně vypadal stejně. Jen vstát, najíst se, trénovat tělo či mysl a postarat se, aby byla další den stejně připravená, jako ten předešlý.
Čekala vlastně jen na jedinou věc. Až jí Danzou-sama přidělí nějakou misi. Ovšem, kdy to bude, ji vlastně ani moc nezajímalo. Ona nic jako netrpělivost neznala, takže jí vůbec nevadilo, když to trvalo týden, než ji dal starý muž zavolat.
ANBU si přirozeně pospíšila ke svému veliteli a poklekla před ním bez jediného slova. Ve skutečnosti se na něj ani nepodívala, ale i tak mu věnovala mnohem více pozornosti, než třem mužům, kteří klečeli vedle ní.
Starý muž se podíval na prvního z nich a přistoupil o krok blíž, což pro ANBU s orlí maskou byl nejspíš pokyn, aby se zvednul, protože právě to bez zaváhání udělal.
„Pro tuto misi vám budou přidělena následující jména: Kaien.“ přidělil stařec první jméno a klepl o zem holí.
Další z mužů se postavil a Danzou vyřkl jediné slovo: „Izuru.“ a muž vedle mladé ANBU napodobil své předchůdce.
„Iba.“ řekl poslední mužské jméno a podíval se na černovlásku, která se také postavila.
„A Cho.“ dořekl Danzou poslední jméno a začal jim vysvětlovat misi: „Půjdete do země Skal k vesnici Takumi. Blízko ní je jeskynní systém a tam by se mělo skrývat několik nuukeninů.“
„Odstranit?“ zeptal se Kaien klidným hlasem.
„Jednoho z nich chci živého.“ řekl Danzou nevzrušeně a podal mu obálku. ANBU ji přijal a s přikývnutím se do ní podíval, potom ji bez jediného slova posunul dál. Nikdo z nich nic neřekl. Ani Cho, když se podívala do tváře postaršího muže na fotografii.
„Síla cíle?“ zeptal se Izuru klidným hlasem. Všichni byli klidní, mohli by jít na smrt, ale i tak by byli klidní.
„Neznámá.“ odpověděl stařec trochu nezaujatě. Jejich životy pro něj nic neznamenaly. „Cíl je špion z Kamenné, který je zradil, ale víc toho nevíme.“
„A ti ninjové, co jsou s ním?“ zeptal se Kaien dřív, než totéž stihl Iba.
„Nikdo výjimečný. Pokud víme, tak budou na úrovni chuuninů. Mělo by to být snadné a rychlé.“ odpověděl Danzou s jistou dávkou uspokojení. Takovéto mise měl rád. Bylo to proto, že se neměl čeho bát. Mohl by je nechat vyplet zahrádku, ale oni by to brali stejně vážně jako zavraždění Kageho. Tohle bylo na ANBU a zvláště na Rootu nádherné. Nikdy se nemusel bát, že nepřítele podcení, nebo se budou míň snažit. Nakonec oni nic jako podcenění nebo snad soucit, který dokáže zamávat s kde jakou misí, neznali. Mohl by je nechat povraždit sirotky, ale ani jediný z jeho podřízených by nezaváhal.
„Vydáme se hned na cestu Danzou-sama.“ ujistil ho Kaien, který dostal velení ve stejnou chvíli jako jméno. To z Cho ovšem nedělalo podřízenou ostatních dvou, protože tady záleželo jen na veliteli. Až kdyby umřel, začalo by záležet na pořadí ostatních. O tohle se ale Cho nikdy moc nestarala. Bylo jí jedno, kdo jí velí. Navíc, že by se mohla sama stát velitelem, bylo dost nepravděpodobné. Samozřejmě to bylo proto, že velitele vždy dělal ten nejzkušenější z nich, což stavělo mladou ženu do nevýhody. Bude zřejmě ještě dlouho trvat, než bude v týmu služebně nejstarší. Jí ale moc nezáleželo na tom, jestli velí nebo ne. Celý její život byl jen o poslouchání rozkazů.
„Teď odejděte.“ přikázal stařec klidným hlasem. Na ně to ovšem mělo stejný efekt jako výkřik. Zvýšený hlas by mohl znamenat třeba vztek či nervozitu, ale Danzou byl v Rootu jediný, kdo něčemu takovému mohl rozumět, ale ani on to nikdy nepoužíval. Bylo to zbytečné, když by na to stejně jeho služebníci nereagovali. Pro ně byl křik dobrý jen na to, aby přehlušil jiné zvuky, to ale v tichém Rootu, kde se téměř nikdy nemluvilo, většinou nebylo potřeba.
Teď byl čas vydat se na cestu. Měli misi a jen na tom jim záleželo, proto se bez dalších slov zvednuli a neslyšně zmizeli. Vše důležité už věděli.