Láska bez citu 03

Cho se od nich bez jediného slova oddělila a zamířila do svého pokoje. Věděla, že oni udělají totéž a stejně jako ona si z kouta vezmou jeden z připravených batohů. Každý ANBU je měl vždy připravené a podle toho, na jak dlouho a kam odcházeli, si jeden z nich vybrali.
Žena ale udělala ještě jednu věc navíc. Sundala si masku a podívala se do zrcadla stejně jako každé ráno a také stejně jako před každou misí. Teď ovšem nehledala známky spánku ani únavy, ale známky stárnutí a jakýchkoli jiných důvodů, proč by měla její kariéra zabijáka skončit. Nakonec pokud by její tělo nemohlo dál bojovat, neměla by už důvod žít.
Nic podobného ovšem nenašla a tak svou tvář opět zakryla maskou a vyrazila ven. Už za chvíli se potká s ostatními a budou moct vyrazit. Jen na tom teď záleželo.

Když Cho po několika sekundách dorazila do cíle, uviděla dva ze svých kolegů, jak bez pohnutí stojí a čekají na zbytek, aniž by mezi sebou promluvili třeba jen jediné slovo. Než k nim dorazila, tak se ještě ohlédla, a když uviděla posledního člena týmu, jak jde kousek za ní, zamířila rovnou k východu.
Její kolegové samozřejmě udělali totéž a teprve, až když stáli venku, se rozestavili do formace, kterou používali nejčastěji, do trojúhelníku s ní, jakožto s lékařským ninjou, uprostřed.
Žena jen počkala dokud se nepohne velitel a hned potom se rozběhla také. Byla zvyklá udržovat tuhle formaci a navíc se dvěma z nich už dříve pracovala. Pamatovala si je podle masek.

Očekávala, že jim cesta do jeskyní zabere tak tři dny a docela se trefila. Jistě by se tam dostali ještě docela dlouho před setměním, ale velitel se rozhodl počkat na noc, která je měla skrýt před zraky nepřátel.
„Máš už nějakou strategii?“ zeptal se tiše Izuru.
„Do setmění budeme samostatně pozorovat okolí a potom se vydáme do jeskynní. Uvnitř se nebudeme rozdělovat na menší, než dvoučlenné týmy. Pokud k tomu dojde, tak Cho půjde se mnou, rozumíte?“ zeptal se velitel klidným, trochu nezaujatým hlasem. Neočekával, že by mu odporovali. Nikdy nikdo neodporoval. Možná jinde, ale v Rootu se slepě následoval jakýkoliv rozkaz, i ten nejhloupější.
„Jak říkáš.“ potvrdila Cho klidně, bylo jí jedno s kým půjde, stejně se bude starat hlavně o sebe.
Oba zbývající ANBU přikývli a pro tuto chvíli se rozdělili, aby pokryli větší území. Nepotřebovali se domlouvat na ničem dalším. Všichni věděli, že se na tomto místě zase sejdou, až se setmí.

Cho se potulovala blízko západní jeskyně, ale nikoho neviděla až do chvíle, kdy z ní vyběhlo hned deset ninjů, kteří zamířili jejím směrem. Žena se ani sama pro sebe nezamračila, jen s kočičí ladností proklouzla lesem nad vchod do jeskyně, kde ji vybíhající ninjové nemohli vidět. Totéž bohužel neplatilo pro jednoho z jejích kolegů, kterého nejspíš viděli mizet mezi stromy, protože se rozběhli za ním. Cho ovšem neviděla žádný důvod, proč mu jít na pomoc. Zvlášť, když se za ní ozvaly kroky. Mladá ANBU se ale neotočila, jen nastražila uši a počkala, dokud se neozvou přímo za ní. V tu chvíli se otočila a podřízla hrdlo ninjovi, který se hned na to skácel. Cho ho však zachytila dřív, než stihlo žuchnutí těla upozornit ostatní, že je tady. ANBU muže položila na zem a raději se stáhla, než ho sem přijdou hledat jeho kumpáni.
Zvuky souboje ji upozornily na to, že ostatní zřejmě našli jejího kolegu. To ji ovšem nezajímalo, jeho přežití nebylo její misí.
Přímo před ní se objevil jeden z ninjů a s úsměvem po ní hodil kunai. Pro Cho bylo záhadou, jak ji dokázali vyčmuchat, ale nezeptala se ho na to. Jen chytila jeho kunai a jediným pohybem mu ho vrátila rovnou do srdce.
„Našli jsme ji!“ ozval se výkřik od muže, který právě doběhl na stejné místo, jako jeho předchůdce a v zápětí ho potkal dokonce i stejný osud.
Cho by se moc ráda prostě schovala, ale mužův výkřik jí nedával tu možnost. Proto se raději rozběhla do lesa směrem, odkud slyšela zvuky boje. Teď už mu musela jít na pomoc. Nemělo cenu se skrývat, když ji už odhalili. Teď se jen musela postarat, aby všichni útočili na ně dva a zbytek skupiny zůstal nezpozorován.
Když ale doběhla na mýtinu, kterou její prozrazený druh zřejmě vybral, jako vhodné bojiště, čekalo ji nepříjemné překvapení. Na bojišti už byli i její ostatní kolegové. Upřímně nečekala, že několik amatérů dokáže odhalit perfektně vycvičené shinobi, ale to jí nezabránilo na vzniklou situaci reagovat.
O něco horší ale bylo, že s nimi byl ještě někdo jiný než jejich cíl a ten někdo vypadal celkem silně. Zvlášť, když dokázal jejich velitele jen tak rozseknout. Teď už musely být všechny plány zapomenuty, protože nic nešlo tak, jak mělo jít.
Jenže to žena ještě nevěděla, že vysoko ve skalách jejich počínání sleduje ještě někdo.
Čtyři postavy, které by mohla docela snadno rozeznat a někam zařadit, kdyby si našla chvilku, aby se podívala tím směrem, se k nim ale nevydaly.
Zdálo se, že je výsledek boje až tak moc nezajímá, protože se nevydaly dolů, aby pomohli některé straně, ale jen sledovaly, co se pod nimi děje.
O to se ale Cho teď starat nemohla. Většina ninjů možná byla slabá, ale ten jeden byl víc než schopný, protože snadno zrušil její genjutsu. Nejspíš byl taky nadaný v téhle oblasti.
Ji ani jejího jediného přeživšího druha to ale nezastrašilo. Jejich prioritou se stalo jeho zabití.
Jenže tohle byl v tuto chvíli o něco větší kus, než mohli sníst.