Akatsuki se nevzdávají 13 - Sasoriho televizní odpoledne

„Au, Au, Au!“ ozývalo se z obývacího pokoje Akatsuki, kde se právě Sasori ze všech sil snažil dívat na televizi.
„Au, Au, Au, Au!“ dotěrné zvuky nepřestávaly.
Fotofil znechuceně odvrátil hlavu od obrazovky, na kterou mu každou chvíli stříkala krev.
„Co to děláš?“ zeptal se silně naštvaným hlasem.
„Bodám si au nůž au do ruky au.“ odpověděl Jashinista, aniž by se od své činnosti na chvilku odtrhl.
„To vidím, tak to jdi laskavě dělat na chodbu!“ rozkřikl se Sasori.
„To au nemůžu.“ konstatoval s nezájmem a dál sledoval rudou tekutinu roztékající se po stole.
„Proč?“ zeptal se a kdyby nebyl ze dřeva, nejspíš už by rudl vzteky.
„Je tam Kaktusák.“ vysvětlil mu Hidan.
„Zetsu? Co tam dělá?“ zíral nechápavě Loutkař.
„Né, jeho přítelkyně.“ zakroutil šedovlasý hlavou.
„Jako Kaktus?“ nechápal stále Sasori.
„Né, Kaktusák!“ opakoval druhý.
„Kaktusák neexistuje.“ opáčil otráveně, když mu došlo, že se baví s bl*em.
„Nehádej se, je tam!“ bránil se Hidan jako malé děcko.
Sasori vyběhl na chodbu, kde stál pouze nechvalně známí emař a psychopat.
„Co to kecáš? Tady je jen Sasuke!“ křikl dovnitř.
„Deset, dvacet, Sasuke na chodbě!“ zařval Jashinista a bodl nůž do stolu.
„Hidane, nepodváděj!“ ozvalo se rozhořčeně z chodby, přesto že Uchiha sám nechápal, kdy ho k té stupidní hře donutili a Sasori stojící přesně ve dveřích koukal zmateně z jednoho na druhého.
„To není podvádění, seš tam!“ zvedl sebevrah nosíček nahoru.
„Co tu děláte?“ nahlédl dovnitř zvědavě Kisame, když je míjel cestou k ledničce, kde zapomněl v mrazáku chaluhy.
„Deset, dvacet, Makrela ve dveřích!“ zařval znovu Hidan.
„Já přece nehraju.“ koukal na něj modrák změteně.
„Nevadí i syrová ryba se počítá.“ omluvil si to šedovlasý.
„Proč vlastně sedí Deidara na té televizi?“ zamyslel se na chvíli Loutkař.
„Aby byl vidět a mohl se hádat že sem ho nezapikal!“ zamračil se násilník.
„Když to neuděláš vyhraju!“ připomněl mu blonďák.
„Když to udělám, budeš se hádat stejně.“ zavrčel Jashinista.
„Chceš říct, že lžu?!“ vyletěla manekýnka.
„To teda kur*a že jo!“ zaprskal šedovlasý.
„Proč nejdeš teda hledat ostatní.“ zuřil už Sasori nad jejich dětinskostí.
„Pak by zapikal on mě!“ bránil se Hidan.
„Pojď na bitku!“ začal sypat z rukávů jíl a zlověstně vrčet.
Hidan se k němu naklonil a snažil se vrčet hlasitěji, až za chvíli zněli jako dvě nové motorky.
„Hned toho nechte, Deidaro ty slez a koukej uklidit ten svinčík!“ nařídil Sasori, ale vrčení sílilo.
„Deidaro rozuměl si?! Padej dolů z té obrazovky, přes tvoje podvazky není vidět na Kazekageho!“ nařídil umělec a začal ho tahat za plášť dolů.
„Úhůůůů!“ změnil vrčení ve vití zbitého vlčete.
„Hned!“ napomenul ho znovu jeho drahý mistr.
Blonďák dost neochotně slezl, hodil na něj velmi ošklivý pohled, který nelze dost dobře popsat pro bezpečnost čtenářů a zamířil ke dveřím.
„Dobře, za trest půjdu do tvého pokoje a budu se tam cpát bonbóny dokud neprasknu!“ řekl uraženě než zmizel.
Loutkař na nějaké sladkosti kašlal, byl rád, že nedrží ty svoje housenkové diety a usadil se v klidu na gauč.

„Co je to po celém domě za ťápoty?“ nahlédla za okamžik dovnitř Konan, která sledovala stopy vedoucí z obýváku. Sasori si povzdechl, že je zase rušen.
„Když on se Zetsu děsně děsně lepí na boty!“ zaprotestoval Kisame, ukazujíc si na podrážku.
„Nemluv o mě, jako bych byl modelína! Mám snad taky nějakou důstojnost!“ hrozil pěstičkou od okna, kde se právě pokoušel nacpat do květináče.
„Proč jsme ty díry prostě nezatloukli? Po celým baráku máme teď v podlaze a zdech narvanej ten bílej sajrajt.“ postěžoval si modrák.
„Říkal jsem ti, abys o mě nemluvil jako bych...“ než to stihl doříct, převrhl se i s květináčem na zem.
„Přestaňte dělat bordel.“ zamračila se modroláska.

Jakmile konečně odešla a Sasori doufal, že se bude moci v klidu podívat alespoň na zprávy o otevření nového loutkového divadla, vtrhl dovnitř pro změnu Sasuke stalkerovaný zase Deidarou a přepnul to na informace o hromadném vyvražďování v Suně. Né, že by to Sasoriho nezajímalo, ale to by musel jejich blonďatý společník alespoň na chvíli sklapnout.
Neustále pípal jako kuře a poskakoval kolem černovláska.
„Nevim co tu nacvičuješ, ale vypadni!“ osopil se na něj fotofil, zatím co mladý Uchiha si zvykl ho směle ignorovat, tedy až do chvíle, kdy mu začal slintat na pečeť. Sasuke se prudce ohnal a vrazil mu pěstí.
„Za co?“ zafňukal blonďák.
„Ty se ještě ptáš? Za chvíli bys mi začal olizovat gel z vlasů!“ zavrčel protože jeho úchylku vše olizovat už bohužel znal.
Když konečně sklapl, ticho pro změnu narušilo zvonění telefonu.
„Někdo volá, Kisame zvedni to!“ poroučel Sasori s nervy na vlásku.
„Ať to vezme Deidara!“ zamračil se a když blonďák nereagoval, šťouchl do něj přes půl pokoje Samehadou, přičemž Sasukemu téměř urazil hlavou.
„Co to hergot děláš?! Musíš sebou ten krám tahat všude?“ zaleskl se mu v očích Sharingan.
Modrák si vzpomněl, jak si ho chtěl Sasuke naposledy upéct a musel se schovávat dva dny v rybníce, byl rád, že už spolu zase mohou sedět v jedné místnosti, aniž by Sasukeho musel někdo přivazovat a tak pro jistotu na znamení míru vyhodil Samehadu okamžitě z okna.
Které mimochodem bylo zavřené a navíc se na jeho parapet konečně vyškrábal Zetsu i s květináčem, tedy asi za tři vteřiny byl znovu na zemi.
„Sakra tak zvedněte už někdo ten telefon!“ šílel Sasori, kterému neustálé pípání, zvonění vrčení a další zvuk které tu členi Akatsuki opakovaně, střídavě vydávali lezlo na mozek.
„Deidaro!“ probodl ho rybák alespoň pohledem, když už neměl po ruce nic jiného.
„Já to brát nebudu! Zase to budou určitě Sasukeho kamarádi!“ založil si pan Manekýna paže na prsou.
„Jaký zas? Nemám kamarády!“ bránil Uchiha svou špatnou pověst.
„Ale máš! Mě!“ připomínal se dotčeně Deidara.
„Ty mi nevoláš.“ opomenul nevrlým tónem černovlásek fakt, že on je ten předposlední hned po Itachim, koho by považoval za přítele.
„Jak to můžeš vědět?! Třeba zrovna netrpělivě čekám na druhém konci toho telefonu, až zvedneš to sluchátko. Tak co Sasuke necháš mě čekat? Necháš?!“ naléhal blonďák, jako by tomu opravdu věřil, možná že dokonce i ano.
Uchiha si ho několikrát pečlivě přeměřil jako idi*ta a po té co zjistil, že na tohle mu ani Sharingan nepomůže, ho konečně zase vypnul.
„Kterej kre*én to sem hodil!“ ozvalo se od okna prskání černé části Zetsua.
„Tak ticho už! A ty to padej zvednout Deidaro!“ strčil do něj loutkař v naději, že se někdy cestou na chodbu ztratí.
„Fájn!“ opáčil a silně ženským krokem zamířil ke sluchátku, které ještě stále kupodivu nepřestalo vyzvánět. Tím by jim ušetřilo mnoho práce.

„Jsou to Sasukeho kamarádi!“ ozvalo se asi za půl minuty z chodby.
„Nemám kamarády!“ zopakoval Uchiha trochu rozhořčeně z toho, že ho stále nikdo neposlouchá.
„A co mám dělat?“ nakoukl dovnitř zmateně Deidara.
„Třeba jim to řekni!“ zařval na něj černovlásek, až Sasorimu sedícímu hned vedle málem praskly bubínky.
„Tvrdí mi, že jsou-“
„Nemám kamarády!“ vykřikl už na nejvyšší míru vytočený mladík, když byl Deidara za necelých dvacet vteřin hlavou zpět v obýváku.
„A-a-ale...“ namítl modrooký, ale to už Sasuke hrdě vypochodoval z místnosti, vyškubl mu za dveřmi telefon a srozumitelně vysvětlil situaci.
„Nemám kamarády!“ zařval do telefonu a praštil s ním zpět na stojánek, až se Sakura na druhém konci téměř zhroutila.
Pak se již klidný se svým cool výrazem vrátil spokojeně na sedačku.

Vypadalo to, že se budou moci konečně v klidu dívat na televizi, když se přiřítil Kakuzu.
„On zabil... ..ten ma*or...“ vydával ze sebe nesouvislé věty.
Sasori jen nezúčastněně otočil hlavu, protože krom výbuchu obrazovky ho teď už nic nemohlo vyvést z míry. Bylo mu naprosto jedno kdo koho zabil, přál si jen konečně souvisle alespoň pět minut sledovat něco kulturnějšího než bandu Akatsuki.
„Prostě jen tak z ničeho nic!“ vypadlo z Kakuza.
„Aha, jasně, fajn, díky že si nás informoval a už zmiz.“ přikývl loutkař a znovu se otočil na televizi.
„Ale Hidan...“ ukazoval němě směrem odkud přiběhl.
„Měli bysme se jít podívat.“ navrhl duchapřítomný blonďák.
„Jo jasně, akorát že mě to vůbec nezajímá, sbohem.“ obil ho Sasori.
To už si ho ale Kisame přehodil přes rameno, jelikož Samehada mu silně chyběla a následoval Kakuza.
Loutkař chvíli kopal a vrtěl se, ale za okamžik se vzdal, pro dnešek se bude muset s televizí rozloučit.

Když vyšli nahoru, Kakuzu otevřel skříň a všichni se zhrozili.
„Vidíte?! Vidíte to?!“ přikyvoval sešitý.
„On zabil Raikageho?!“ vydechl Kisame.
„No prá... ..co?“ otočil se hamoun za sebe nechápajíc o čem mluví.
„Pardon, špatná mrtvola...“ zakřenil se pak omluvně, vyhodil tělo z okna a přizval ostatní blíž.
Úplně dole ležela slisovaná rybka.
„Tetičko!“ vyjekl Kisame jako hysterka a už se nad ní skláněl.
„Já toho zmetka zabiju!“ zavrčel a rozběhl se na chodbu.
„Kde seš?!“ ozýval se z chodby kapříkův jekot, ten se oháněl Samehadou po všem, co mu stálo v cestě, ve chvíli, kdy si uvědomil, že co drží není jeho zbraň, ale Sasori s několika boulemi na hlavě, omluvně ho položil na zem a rozběhl se najít toho bídáka.
Deidara který cestou asi čtyřikrát zakopl na svých nových podpatcích a pak byl ještě finálně převálcován rybou konečně dorazil za ostatními do jeho a Hidanova pokoje.
„Tak co se stalo?“ vydechoval.
„Vypadni Deidaro, něco tu řešíme.“ zavrčel Sasuke hned jak ho zmerčil.
„Mám podezření, že se mě chcete zbavit.“ odpověděl dlouhovlasý ublíženě.
„Nepovídej? Ven.“ ukázal mu černovlasý dveře a naivně doufal, že nezůstane stát přímo za nimi.
„Vystrojíme jí pohřeb.“ navrhl Zetsu.
„Kolik to bude stát?“ vyjekl Kakuzu a schovával nenápadně všechna prasátka ze stolu pod plášť.

Asi za dvě minuty, se Uchiha přesvědčil, že jeho naděje byly opět marné. Jen co vyšel ven, se na něj přilepila blonďatá pohroma. Proč jen si myslel, že po odchodu z Konohy už se mu tohle nestane?
„Sasu, nemohl bys-“ začal opatrně modrooký.
„Ne.“
„Nebo aspoň-“
„Ne!“
„Ale...!“
„Ne!“ zakončil to Uchiha a praštil mu před nosem dveřmi koupelny, kam sice vůbec jít nepotřeboval, ale momentálně doufal, že je to nejbezpečnější místo. Svého rozhodnutí začal litovat zhruba ve chvíli, kdy uviděl válet na zemi Hidana, který tu do sebe právě bodal nože a rány následně po chvíli zaškrcoval prádelní šňůrou.
Sasuke na úchyla chvíli koukal s pozdviženým obočím, dokud se na něj nerozkřikla spodní a horní čelist. Jazyk spolupracovat nemohl, byl dočasně ověšen kolíčky.
„Co č*míš?“ vztekal se šedovlasý.
„Nemohl bys obětovat Deidaru?“ řekl mladík zamyšleně.

Pein který měl pěknou kocovinu, jelikož si včera všech šest sfér bez jeho vědomí udělalo párty a zpily se pod obraz se potácel chodbou.
„Peiný počkej na mě, ať se ti nic nestane!“ volala za ním Konan z kuchyně, kde ještě uklízela nádobí od večeře, které musela po té bandě čuňat umýt.
„To je pohodě, já to zvládnu.“ ozvala se odpověď a následné zakopnutí.
„Jo to slyším.“ pomyslela si modrovláska a rychle sbírala poslední skleničky.
„Au!“ ozvalo se znovu.
„Jsi v pohodě?“ zavolala na něj starostlivě Konan.
„Jo jen sem zakopl o Tobiho vláček. Nemůže ty koleje vést jinudy?“ ozvalo se nevrle.
„Auvajs!“ zazněl za chvíli výkřik znovu.
„Jako práci mu dá projít jednou chodbou ke schodišti?“ ptala se Konan sama sebe.
„To nic není, zakopl jsem o loutku.“ ozval se už dopáleně zrzek.
„No jo už jdu.“ složila konečně utěrku.
„Auuuuu!“ zazněl silný náraz po dopadu na podlahu.
„Peiný?“ tázavě ze sebe vyloudila modrovláska a vydala se za ním.
„V pořádku, pouze jsem zakopl o Itachiho!“ zavrčel když se nemotorně zvedal.
Konan coby yaoistce se naskytl velmi zajímavý pohled.
„Ehm Itachi proč se tu válíš?“ koukala trochu zmateně.
„Propadl jsem stropem.“ řekl omluvně.
Konan se podívala nahoru, zatím co Peinovi se podařilo konečně vyškrábat na nohy a držíc se za hlavu posadit na botník. Těsně vedle díry tam ležela i zespoda dobře viditelná pilka, kterou si přál Sasuke k narozeninám, teď už jí bylo jasné i k čemu. Jediný faktem bylo, že starší Uchiha očividně slepne, když si jí nevšiml.

„Donesu ti obklad.“ pronesla po chvilce ke svému miláčkovi a vyrazila do koupelny. Cestou po chodbě narazila na Sasukeho.
„Tam být tebou nechodím.“ zakroutil hlavou.
„Já být tebou zase nachodím ke kuchyni, tvůj bratr si tam hraje na rohožku.“ odpověděla soucitně, když viděla, že za sebou mladší Uchiha táhne na noze přisátého Deidaru.
Hned co se přiblížila koupelně slyšela křik. Za pár minut zjistila, že právě tohle je jedna z tech věcí u kterých být rozhodně nepotřebujete.
„Práskači! Nesnáším tě!“ vztekala Hidanova hlava na umyvadle, kam by se bez hamounovy pomoci asi nedostala.
„Jak to jen můžeš říct?“ mračil se jeho týmový partner.
„Jsi ******! “ vyloudil ze sebe nově vymyšlenou nadávku vystihující právě Kakuza.
„Když jsem zjistil, že nemáš pe*is, nikomu jsem to neřekl a ani si mě nemusel podplatit!“ vydal na svou obhajobu ze sebe tu nejkladnější věc jakou kdy udělal.
„Cože?! Jdi mi z očí!“ poprskala ho hlava krví, načež z koupelny opravdu zmizel.
Modrovláska stojící venku chvíli popadala dech, než se odvážila vejít dovnitř.
„To snad není pravda, zažila jsem už hodně,ale nejspíš je budu muset všechny svázat a naházet někam, kde nebudou překážet.“ říkala si sama pro sebe, když přendavala Hidanovu hlavu z umyvadla do vany, aby mohla namočit ručník.
„A ty tu přestaň dělat svinčík!“ otočila se na Hidana, jehož tělo který se právě uprostřed koupeny propichovalo, když odcházela a mrskla po něm hadr na podlahu. Pro jistotu za sebou hned zavřela, aby se na to nemusela koukat.

Když se před Itachim zjevil jeho mladší bratr, chtěl se dát pohotově na útěk, ale poněkud ho zarazilo, že dnes vypadal nějak jinak. Možná vinou za sebou taženého úchyla.
Momentálně nebyl v kondici, aby by se na svého drahého sourozence mohl s klidem vrhnout. Pein si trochu zmateně prohlížel celou situaci.
„Mám menší problém.“ prohlásil Sasuke a stoupl si jak nejpyšněji dovedl a tvářil se, že vůbec není ponížený.
Pein se silnou bolestí hlavy zvedl jedno obočí.
„Jestli to ze mě do třiceti vteřin nesundáte zabiju to.“ zavrčel a ukazoval si pod nohy.
„Ale Sasu-chan...“ zafňukala přísavka.
„Jééé senpai já si chci taky hrát!“ ozvalo se zavýskání a vedle Deidary se vrhl i příchozí Tobi. Sasuke pohoršeně sledoval ty dvě kreatury válející se u jeho nohou a uvažoval, jestli se nemá vrátit do Konohy a nechat zamknout do nějaké hodně dobře hlídané cely, kde by se k němu ta havěť nedostala.