Nenávist s příchutí lásky 06

Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem slabá v porovnání s ostatními členy Akatsuki.

Naštěstí jsem se ještě držela, to ale Orochimaru taky a nevypadalo to, že by se chtěl vzdát.
Po dlouhé době jsem musela přejít na taijutsu, neměla jsem dost chakry ani na základní jutsu, díky Jashinovi Orochimaru nevypadal o moc lépe. Horší bylo, že on byl v taijutsu daleko lepší a taky to tak vypadalo.
Do boje jsem byla zabraná tak moc, že jsem si ani nevšimla, Itachiho, který se teď k nám blížil, aby mi mohl pomoct v boji, jeho přítomnost jsem zaznamenala až v okamžiku, kdy stál vedle mě a držel sanina ve svém genjutsu.
Po souboji se na něj podívám, abych mu poděkovalas pomoc, ale nějak mi nedojde skutečnost, že jsem nevypnula sharingan a tak se teď dívá do mých červených očiček, které tvoří opravdový kontrast k mým blond vlasům.
Tento fakt mi opravdu dojde až ve chvíli, kdy můj partner málem dostane z pohledu na mě infarkt, teda alespoň se tak zatváří.
Po tomhle fiasku se alespoň pokusím elegantně zmizet, což by se mi určitě podařilo, kdyby se mi zrovna nezatmělo před očima a já neomdlela.

Vzbudím se ve svém pokoji a ve své posteli, to by bylo ještě v pořádku, kdybych si pamatovala, jak jsem se sem dostala nebo proč mám na sobě samé obvazy. Raději nad tím moc nepřemýšlím, hlavním důvodem je extrémní bolest hlavy. Za chvíli se opět propadnu do výjimečně bezesného spánku.
Proberou mě až tiché, ale otravné hlasy vedle mě, po chvíli poslouchání se rozhodnu jim nedat najevo, že jsem vzhůru.
„…myslíš, že mi neřekneš jak na tom je?“ rozeznala jsem Itachiho naštvaný hlas.
„Nemám k tomu, žádný důvod, navíc nevím, proč tě to najednou tak zajímá,“ odporovala mu Konan.
„Je Uchiha, proč by mě to teda nemělo zajímat,“ hádal se.
„Zaprvé, netuším, kde jsi na tom byl a zadruhé, přestaň se mi tu plést pod rukama!“ vyhodila ho Modrovláska z místnosti.
Až jakmile bouchnou dveře, se odvážím otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe.

Po pár vteřinách se mě moje ošetřovatelka zeptá, jak se cítím. Nejspíš čekala, že jsem vzhůru, už dávno jsem si stačila všimnout, že mě má dokonale přečtenou.
„Je mi dobře. Jak dlouho jsem spala?“ zeptám se. Ihned se mi od ní dostane odpovědi: „Asi dva dny. Nevíš náhodou, proč mi tu Itachi tvrdí, že jsi z jeho klanu? Myslela jsem, že to chceš ještě držet v tajnosti, když jsi to už neřekla ani Peinovi.“
„To bylo opravdu neúmyslně, nastaly menší… dobře, větší komplikace s Orochimarem a já…“ snažím se obhájit, ale to už do mého pokoje znovu vpadne Uchiha a hned mě zavalí množstvím dotazů.
„Už jsi vzhůru? Jak ti je? Nebolí tě nic? Můžeš se hýbat? Jak to, že máš sharingan?“ určitě by ještě v otázkách pokračoval, kdyby ho neodtáhla naštvaná Konan pryč z místnosti.

Další den jsem už mohla z postele, takže jsem toho využila a hned ráno vyrazila směrem do kuchyně na snídani, a potom před naše sídlo trénovat. Bylo ještě brzo a všichni ještě spali, a tak jsem měla jinak hodně vzácný klid.
Do trénování jsem se opravdu zabrala, takže jsem pomalu ani nezaznamenala čas k obědu.

Do jídelny dorazím poslední a vzbudím hodně velký rozruch, takže Itachi se už stihl rozpovídat o svém novém objevu, na chvíli přemýšlím, jestli si nedám oběd raději v pokoji, ale nakonec to zavrhnu, stejně mě jednou ten výslech čeká.

Po jídle jsem jim začala osvětlovat svou minulost.
„Jmenuju se Maikeru Uchiha. Nechodila jsem moc ven, takže není moc lidí, kteří by si na mě pamatovali, jak vám asi už došlo, když byl klan vyvražděn, bylo mi přibližně stejně jako Sasukemu…“ tady jsem se na chvíli zarazila, opět jsem si na to vzpomněla a začali mě pálit oči.
„Po pár dnech,“ pokračovala jsem, „jsem odešla z Konohy, ujali se mě Konan a Pein. Dál už si to asi domyslíte.“

Jakmile jsem skončila, byly všichni zaražení, teda až na Konan, která už tento příběh několikrát slyšela, když mě ještě jako malou častokrát uklidňovala po tom, co jsem se probudila z noční můry.

S obavou jsem se podívala na Itachiho, který se opět tvářil nepřítomně a jakoby ztracený ve vzpomínkách. Jakmile se vzpamatoval, zeptal se: „Kdy jsi zjistila, co se stalo?“
„Byla jsem tam celou dobu.“ podle jeho výrazu jsem pochopila, že to bylo to čeho se bál.

Po této větě jsem se pomalu zvedla a raději zmizela ve svém pokoji, kde jsem se cítila alespoň částečně v bezpečí.