Jednou to příjde (1/4)

Povídka psaná ve třech dějových liniích az různých pohledů, nelekejte se.

Když našími srdci prolétne jiskřička naděje, jsme šťastní. Nic se ovšem nemá přehánět a když je ta jiskřička příliš velká, dochází na utrpení, které se nedá vrátit.

Tma. Světlo. Světlo. Tma. A pak nic. Jak vlastně vypadá nic? Nikdo neví, ale ona to zažila. Zažila svůj zánik. Jenomže pak…

„Uhm.“ světlo ji bilo do očí, pohla malíčkem levé ruky. Zabolelo to. Sykla: „Co se to…“vyšlo ji z úst.
„Nic. Nehýbej se.“ napomenul ji někdo melodickým, ale zároveň velmi přísným hlasem.
Pokusila se narovnat. Tělem ji proběhla velice silná křeč, která ji upoutala zpátky na zem: „Au!“
„Neříkala jsem ti, že se nemáš hýbat?“ odfrkl si zhnusený tónem hlas.
„Co se stalo?“ zeptala se. Na nic jiného než pohyb jazykem neměla sílu.
„Ještě je čas mluvit o těchto věcech.“ dostala se jí neuspokojivá odpověď.
Pomalu zvedla oči. Nad sebou viděla postavu v černé kápi s kapucí dole. Dotyčné na obličeji slušela stříbrnočerná maska sahající jen po kořen nosu. Uzounké rty měla přimklé k sobě. Působila majestátně. Všimla si jejích dlouhých havraních vlasů, co ji sahaly kamsi na záda. Nezbylo ji nic jiného než se zeptat: „Kdo jste?“
„To, že to nevíš, je zatím dostačující, ale upřímně- doopravdy se to nikdy nedozvíš.“
„Cožeto?“ nechápala nemohoucí.
Ženská bytost k ní přiklekla a zašeptala: „Právě se nacházíme ve tvém podvědomí. Tam venku…“ odmlčela se.
„Tam venku?“
„Nechtěj raději vědět, co se děje tam venku.“ ušklíbla se.
„Proč?“ nechápalo děvče.
„Protože to, co se stalo se již nedá vrátit.“
Dívka posmutněla. Vzpomínka na poslední prožité události ji velmi zasáhla: „Takže jsem tedy doopravdy mrtvá.“ vzdychla.
„Pro ně ano, pro nás ne.“ přitakala žena a pomohla jí se i přes bolest posadit.
„Nechápu.“ zakabonilo se děvče.
„Brzy pochopíš. Nechtěj všechno vědět hned.“
„Proč ne?“
„Protože nevědomost je sladká a realita už zas tak ne.“
„Proč mně tu držíte?!“ ohradila se malá.
„Nikdo tě tu nedrží,“ zasmála se se sarkasmem v hlase žena, „to já jsem v tvém podvědomí.“
„Tak odsud pěkně rychle vylezte a nechte mě osudu!“ odsekla.
„No, bohužel pro tebe, ty mi tak lhostejná nejsi.“ zamyslela se žena v černém.
„A co je na mně tak zajímavého? Jsem jenom chunninka Listové, co právě díky své blbosti zahynula v boji.“ pohlédla dívka kamsi do prázdna.
„Takže toho lituješ? To, že jsi položila život za vlast?“ ušklíbla se dáma.
„Ne, to nikdy! Ale…“
„Ale?“
„Mrzí mě to.“
„A co přesně, prcku?“
„Jak, co přesně?“
„Víš, lidi po smrti většinou litují hromady věcí. Co za život nestihli nebo, co naopak udělali a neměli, chápeš?“
„Hm, ale mě mrzí, že nemohu být s nimi. Sobeckost, že?“
„Pouze lidskost.“ namítla striktně neznámá.
„Co se tedy stalo?“
„Opravdu to chceš vědět?“
„Chci.“ přikývla dívčina hlavou.
„Dobrá tedy. Ale ještě chvíli počkej.“ mávla rukou žena.
Nastalo ticho. Dáma v černém přecházela sem a tam a dívka seděla na zemi celá rozlámaná: „Na co se čeká?“ optala se.
„Až budou všichni pryč.“
„Kdo „všichni“?“
„To nemusíš vědět, milá zlatá.“ pokynula žena.
„Proč?“
„Zničilo by tě to.“
„Jsem už zničená dost! Tohle by…“ odporovala dívčina.
„Ne, tohle je něco jiného. Nezvládla bys pravdu.“
„Jsem ochotná příjmout jakoukoliv pravdu, neudělalo by to se mnou nic!“ bránilo se děvče.
„Pleteš se.“ zavrtěla hlavou paní.
„A co když se pletete vy? No?“ Ozval se smích ostrý jako hrana čepele. Byl nepříjemný, drásal uši a tuhla při něm krev, kunoichi se zakabonila: „Co je vám k smíchu? Hm?“
„To co jsi právě řekla. Už léta jsem se takhle nezasmála.“ chichotala se neznámá.
„Mě to moc směšné nepříjde. Váš druh humoru je podivný.“ konstatovalo děvče.
„Víš, nejsem zas tak úplně normální.“
„Hm, toho jsem si OPRAVDU nevšimla.“ zašklebila se ironicky hnědoočka.
„ Ne, nech mě domluvit. Chci ti říct, že nejsem člověk.“
„Tak co jste?“
„Shinigami.“ nastalo ticho.
Dívka nevěřícně hleděla na osobu stojící před ní: „Shi-shinigami?“ vykoktala.
„Ano, ja jsem shinigami. Bůh smrti.“
„Takže jsem vážně mrtvá!“
„Mrtvá pro ně, ne pro nás.“
„Něco takového už jste říkala. Co to znamená?“
„Otevři oči, ty jedna mrtvá kunoichi.“

Nic. Ostýchavě mhouřila kukadla. Pršelo. Kapky ji zamokřily tvář. „Kde to jsem?“
„Na světě.“ dostala se jí odpověď.
„Takže jsem neumřela?“ Žena stojíc nad ní, vytáhla z její taštičky u pasu shuriken a sekla ji do dlaně: „Jau! Stačilo snad říct, že jo!“ trhla sebou dívka.
„Nevěřila bys mi.“
„Jak to, že vlastně žiju?“
„Protože to byl tvůj osud.“ ušklíbla se žena.
„ Na to nevěřím, chce to nějaké logické vysvětlení.“
„Tohle logické vysvětlení nemá. Nebo, jak mi chceš jako logicky vysvětlit, že jsi přežila tak rozsáhlá vnitřní zranění?“
„To nevím,“ zamyslela se kunoichi, když si sáhla na svou hruď strnula, „Nejsou tu známky zranění! Jak to?!“ otočila se na ženu.
,,Co se děje?"
,,Právě, že nic! Nekrvácím!"
,,Proč bys měla krvácet?"
,,Protože správně bych krvácet měla!"
,,Co je vlastně správné? Napadlo tě to někdy?"
Mlčela. Pak z ní vypadla jednoduchá odpověď:,,Rozhodně ne válka." utřela si nos.
,,A to říká dívka, která "padla" za vlast." ušklíbla se shinigami.
,,Pro Jashina!" vzkřikla z ničehonic hnědoočka a nehledě na svoji doznívající malátnost vyskočila na nohy.
,,Jashina? Ty to vyznáváš? Ne, že bychom nebyli tolerantní shinigami, ale toto náboženství nám dává pěkně zabrat."
Neposlouchala ji, klečela u svého týmového partnera a třásla s ním:,,Hej! Co ti je?!"
,,Hej."
,,No tak vstávej!"
,,Hej."
,,No tak!" nereagovala na pokusy rozhovoru ženy stojící opodál.
,,Poslouchej mě."
,,J-je mrtvý?"
,,Není mrtvý, ale ty pro něj ano."
,,Co to furt vykládáte za zmaty?! Proč se to všechno děje?!"
,,Jste děti. Nikdo vám není schopen vysvětlit, co znamená válka."
,,Vím, co znamená válka, sakra! Ztratili jsme v ní nejlepšího přítele."
,,Ztratili jste ho víc než si myslíte." cukaly ženiny koutky.
,,Cože?"
,,Nesnaž se to teď pochopit."
Dívčina se rozhlédla kolem:,,Co se tu stalo? Proč je tu tolik mrtvých?" žasla.
,, To se neptej nás. My to taky nechápeme." dostala se ji smutná odpověď.
,,Bude v pořádku?" zeptala se a pohlédla na tělo bezvládného chlapce, jehož hlavu si držela v klíně.
,,Bude, ale v jeho očích ty nebudeš." odpověděla nezaujatě shinigami a odněkud ze svého kápi si vytáhla dýmku, kterou přiložila k ústům.
,,Co to zase melete?" zakabonilo se děvče.
,,Jednoduše. Všichni si budou myslet jedno a totéž a to...," nasála a vypustila hustý dým z úst.
,,A to?" pobídla ženu zmatená kunoichi.
Kouř z dýmky místo aby stoupal vzhůru, klesal k zemi. Aby toho nebylo ještě málo, začal se různě klikatit a členit do všech možných stran. Po chvíli začal nabývat tvaru, tvaru postavy. Nakonec se vyobrazily i nejmenší detaily. Před nimi ležela dívka s průměrnou postavou na svůj věk, normální fyziologickými rysy a andělsky klidným výrazem ve tváři. Jediným rozdílem mezi originálem civícím opodál a tímto klonem byla díra táhnoucí se podél hrudníku napodobeniny.
,,Co to je?"
,,No ty přece."
,,Proč? Vždyť jsem tady." řekla a ukázala na sebe.
,,Protože se ten mládeneček musí z něčeho přeci psychycky zhroutit, ne?"
,,Proč?" nechápala.
,,Už pro ně neexistuješ. Pro lidi už mrtví přece neexistují."
,,Proč? Vždyť žiju!" tekly ji slzy z kanálků.
,,Pro ně ne," pohlédla shinigami na chlapce spícího v dívčím klíně, ,,pro ně jsi přestala existovat v okamžiku, kdy jsi zavřela oči a nebreč."
,, Proč?"
,,Protože tobě už není přislušno prokazovat své emoce slanou vodou. Už nikdy."
,,Proč?" plakala.
,,Protože ty už nepatříš do tohohle světa, beruško." odpověděla shinigami.
,,Proč?!" křičela dívka.
,,Nemohli jsme tě nechat zemřít. Pro zatracení jsi velice vzácná."
,,Vzácná?"
,,To jednou pochopíš sama. Nemohli jsme tě nechat zemřít."
,,A k čemu mi je znovuzrození, když nesmím být s těmi na kterých mi záleží?! Nech mě k sakru zemřít! Za takových podmínek tu být nechci!" mrštila pěstí do kaluže do které bubnovaly dešťové kapky. Nebe plakalo za ty, co nemohli. Jak to, že ona ano?
,,To nejde." zaznělo do deště. Kunoichi zvedla hlavu. Dívala se na ženu v černém plášti.Ta na ni hleděla významným pohledem. Její výraz byl jasný i přes masku zakrývající její horní polovinu obličeje. Natáhla ke klečicí ruku. Ta ji nepřijala, jen nevěřícně hleděla na shinigami.
,,Proč?" ztrácela hlas dívka.
Dospělá mlčela, ruku neodtáhla. Usmála se velice zvláštním způsobem:,, My tě potřebujeme, Rin Noharo."

,,Baf!" vyjevil se mi před očima. Zapištěla jsem a díky způsobenému šoku jsem se převážila a málem přepadla dozadu za kmen na, kterém jsem seděla. Najednou mě někdo chytil za zápěstí těsně před dopadem na tvrdou zem. Za obě. Levé mě hřálo a pravé mrazilo. Nebo to bylo obráceně? Už nevím. Každopádně i když patřilo díky oběma mým zachráncům, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se po vytáhnutí zpět usmála na toho po mé pravici. Neobtěžoval se ani mrknout očima. Místo toho jsem cítila v zádech pohled toho druhého. Pokusila jsem se to nevnímat a všechnu svou pozornost jsem zaměřila na muže stojícího před námi.
,,Omlouvám se Rin, myslel jsem, že takhle nezareaguješ." smál se.
,,To není k smíchu, sensei!" vytočila jsem se.
,, No jo, tak promiň." vyprskl znovu smíchy. Mou reakcí se akorát tak bavil, nic víc.
,,Co budeme podnikat sensei?" vyhrkl ten po mé levici.
,,Trénovat." usmál se jounnin.
,,Já to nepotřebuji." prohlásil poslední ze naší čtveřice.
,, Na to nespoléhej. Každý se potřebuje připravovat nehledě na schopnosti každého z nás." namítl mistr.
,, Máte pocit, že se dají po trénovaní s tímhle pakem získat nějaké zkušenosti, sensei?" namítl můj kolega.
To ovšem nenechalo v klidu mého druhého kolegu, který ve vteřině vyskočil na nohy a ohradil se:,,Aby ses jednou nedivil, Kakashi!" křikl.
,,Obito, prosím." vzdychl mistr tónem, kterým žádal, aby se nenechal vyprovokovat.
,, Stejnak musíte uznat mistře, že s Obitem je to pouhá ztráta času." přitvrdil na strunu Hatake.
,,Kakashi!" okřikl ho sensei.
,,Kluci?" pokusila jsem se vmísit do rozhovoru. Bezúspěšně.
,, Tak hele ty magore, jednou uvidíš, co ze mně jednou bude!" křičel Uchiha.
,,Ztroskotanec?" poškleboval se Kakashi.
,, Aby ses jednou nedivil!" bránil se Obito.
,, Kamaráde, ty neumíš použít ani své Kekkei genkai a to si říkáš Uchiha." trval na svém náš malý genius.
,, Nemyslíte, že už to stačí?" snažila jsem se vmísit do hovoru. Marně.
,,Hele Hatake, nemusíš si na mně vylívat, že s tebou nikdo nekamarádí!"
,,S tebou taky nikdo nekamarádí, já je nepotřebuji stačím si sám!"
,,To je právě ono! Já se alespoň snažím, Kakashi. Co budeš dělat až nebudeš moct? Kdo ti pomůže?"
,,Pánové, to už by my-"
,,Spoléhat se na ostatní je slabina každého člověka." skočil nekompromisně mistrovi do řeči Hatake.
,,Kakashi." vydechla jsem s plachostí v hlase. Ignoroval mě.
,,Nevěřit nikomu je čisté pokrytectví!"pokračoval sporem Obito.
,,A jak se může stát Hokagem někdo, kdo nosí plavecký brýle?!"
,,Kakashi!" zvýšil hlas sensei. Ignoroval jej stejně jako před chvíli mně.
,, A podle tebe je asi normální chodit s maskou přes půl ksichtu? Vypadáš jak nějakej terorista!"
,,Obito!" snažil se na sebe strhnout pozornost Namikaze, ale jediným u koho to zabralo jsem byla já.
,,To odvoláš!" zasyčel šedovlásek.
,,No to se netěš!" zavrčel chlapec s havraními vlasy a z tobolky přivázané na noze vytahoval shuriken.
,, Obito?" povytáhla jsem obočí. Vůbec se mi nelíbila pozice ve které jsem se nacházela, tedy mezi nimi.
,,Víš, že nemáš pramalou šanci. Přesto tě to nepřestalo bavit." pohazoval si s kunaiem v ruce Hatake.
,,Kakashi?"přemýšlela jsem, která z alternativ je pro mně lepší. Jestli ta, že jeden z nich se dokázal trefit i bez odchylky jednoho milimetru nebo prozměnu, že ten druhý se nedokázal trefit vůbec?
,,Kluci!" pokusila jsem se na sebe ještě upozornit, leč marně, páč se na sebe už vrhli, přese mně. Než jsem stačila cokoliv vykřiknout čísi ruka mně strhla z kmene na zem. Byl to sensei. Postavil mně na zem a mrkl na mně. Pak se vrhl do běsnícího klubíčka mých přátel.
,,Zbláznili jste se?!" křikl. Všichni jsme strnuli. Nikdo z nás takový výraz v jeho tváři neznal.
,,Sensei..." vydechla jsem, ale přerušil mě.
,,Bylo mi jedno, když jste se mi tady při každém setkání rvali v trávě. Koneckonců pro lidská mláďata v tomto věku, s naším pohlavím je to normální.Jenže ve chvíli, kdy na sebe vytasíte zbraně," odmlčel se, změřil si je přísným pohledem a pak pokračoval, ,,to už pak není rivalství, ale čistá agrese vůči sobě," pak pohlédl okem na mně a dal se znovu do řeči, ,, a co Rin?! Napadlo vás při tom vašem afektu, že sedí mezi vámi? Co kdybyste ji zranili? To je vám taky jedno?!"
Hleděla jsem strnule na své parťáky. Na kmeni mě vůbec nenapadlo, že bych se mohla dostat až do takového ohrožení. Nevěřícně jsem civěla před sebe. Chlapci se plaše vyhýbali mému očnímu kontaktu:,,Ale vždyť se nic tak vážného nestalo," usmála jsem se snažíc zlehčit celičkou situaci.
Sensei se na mně otočil a usmál se:,,Mohlo."
Trochu mně tím vyděsil, ale zároveň ujistil, abych se nad tím již netrápila.
,,Tak konec poflakování bando,jde se na to!" tleskl dlaněmi Namikaze.

Sedím na balvanu a pohlížím kamsi do prázdna. Kde jsou ty časy, kdy bylo vše ještě tak jednoduché? Už nejsou. Čím je člověk starší, tím se mu zdá všechno složitější. Je to, ale opravdu tak? Co když je jen komplikovanější lidská mentalita a svět se nemění?

,,Zatraceně!" vrčela.
,,Copak? Nelíbí se ti, že jsi naživu?"
,,Ne a puste mně!"
,,Víš, že to nejde." odvětila s klidem shinigami.
,,Tohle je únos, víte? Až na to od nás příjdou, tak..."
,,Moc dobře víš, že takhle únos nevypadá, Rin. A příjdou? Cha! Myslíš si doopravdy, že bohyně smrti nedokáže utvořit klon? Nikdo na to nepříjde." pousmála se bytost v černém.
Nohara se snažila vyprostit ze sevření svého levého zápěstí. Trhala rukou, druhou se snažila odtrhnout a brzdila patami. Snaha byla ovšem marná. Shinigami jsou hold shinigami a ti co schvátí, nenavrátí. Nakonec si volnou rukou utřela slzy:,, Proč zrovna já?" zabědovala.
,,Někdo musí. Proč zase brečíš?"
,,Někdo musí." oplatila jí to Rin.
Shinigami ji táhla napříč tmavou chodbou:,,Asi nevíš proč tu jsi, že?"
,,Hm. Chcete mě asi trápit, ne?' hádala Rin.
,,My nikdy nikoho netrápíme. Tedy jenom když to není potřeba."
,,Hm. Tak proč tedy?"
,,Jednou za tisíc let se rodí děti s velice zvláštní chakrou. Ty jsi jedno z nich."
,,Já? ukázala na sebe Rin.
,,Ano, ty." usmála se shinigami.
,,No to jste teda pěkně chmátly vedle! Pokud jde o lékařské jutsu a bojové techniky, tak..."
,,Tak jsi zcela průměrná, že?" skočila ji do řeči pochmurná bytost.
,,Přesně tak." přitakala Rin, jako by očekávala, že v téže okamžiku ji shinigami pustí a nechá ji jít.
,, Ale tady nejde o ninjovské techniky, broučku."
,,Tak tedy o co?!" rozhodila volnou rukou Nohara.
Shinigami se zastavila. Chvíli mlčela až Rin tísnivé ticho začalo drásat mysl. Pak se žena aniž by ji věnovala jediný pohled zeptala:,,Rin, tobě se nezdají zvláštní sny?"

Sny se zdají mnoha lidem, ale existují určité druhy snů, které se zdají jen vymezené škále obyvatelstva této planety. Po probuzení nás z nich trochu zamrazí, pak je ovšem vypustíme z hlavy. Je to malichernost přece, ne? Bohužel se nám opět vybaví ve chvíli, kdy je už pozdě.

Zase jsem se probudila se slzami na krajíčku. Nechápala jsem to. Proč se mi každou noc zdálo o bílém plátně, mlze a zarudlých chlapeckých očích? Nevěděla jsem. Pomalinku jsem vstala z postele, obula se do sladce růžových pantoflí a doběhla do koupelny. Poté jsem sešla do kuchyně, kde mi sestra vlepila pusu na tvář. Zasedla jsem ke stolu a počkala na čaj.
Hleděla z okna. Viděla jen mlhu, nikam dál než na předzahrádku nedohlédla.
,,Nenávidím tohle počasí," protáhla se starší dívka a přisedla si naproti své mně, ,,ale víš, že před čtyřmi lety jsi do tohoto listopadového hnusu přišla na svět ty,Rin?
Mladší ze sester neodpověděla.
,,Posloucháš mě vůbec, ty trdlo?" zívla Nohara.
,,Mlha." špitla jsem a obepnula svými drobnými dlaněmi šálek.
,,No jo, mlha...Rin? P-počkej!Kam si myslíš, že jdeš?!"
Vyběhla jsem do dvora. Nepřezula jsem se, nevzala bundu, proto si to můj metabolismus později pěkně odnesl. Nevnímala jsem sestřiny nadávky ani to, že se vydala za mnou. Vyhnula jsem se stezce vedoucí do Konohy a vzala to houštím.
Stromy! Ty stromy! Kde už jsem je jenom viděla? Hloupost, chodívala jsem tudy den, co den, ale i tak...
Vyběhla jsem z lesa a letěla mokrou trávou k prvním viditelným obydlím.
,,Dneska v noci?" Zastavila jsem se.
,,Ano, našli ho dneska ráno." odpověděl mu druhý hlas.
,,A co to dítě?"
,,Našli ho tam s ním ráno v pokoji. Pravděpodobně se odtamtud přes noc nehnul."
,,Strašné."
,,Je to nezodpovědnost. Zemřít s vědomím, že tu necháváš děcko."
,,Jak se to vlastně stalo?"
,,Podle prvotního ohledání to nevypadá na cizí zavinění."
,,Sebevražda?"
,,Ano, sáhl si na život."
,,Kdo?" špitla jsem. Než se celí udivení z mé přítomnosti zmohli na slovo od jednoho domu se otevřely dveře. V té mlze dva shinobi se sklopenými zraky vynášeli na nosítkách tělo zakryto bílým prostěradlem. V okně toho domu se pod šedou ofinou skelně leskly zarudlé chlapecké oči.

Byla bledá jako stěna. Byla dokonce bledší než, když ji hrudí proletělo Chidori.
,,Dobře víš, že tohle nebyl jediný případ. Blížící se smrt se ti ve snech zjevila už několikrát za sebou. Třeba Ob-"
,,Tak už dost! Ano, o něčích úmrtích se mi zdálo! Naučila jsem se s tím žít!" křičela.
,,Ne. Jako normální smrtelnice by ses za chvíli pomátla." přecházela shinigami po pokoji sem a tam.
,,Normální smrtelnice?" opakovala bezduše Rin.
,,Zachránili jsme tě. Jsi příliš cenná na to, aby jsi žila v jejich světě."
,,Ale vždyť je to můj domov! " namítla dívka
,,Co je podle tebe domov? Tam, kde tě mají rádi? Kde jsi pro ně důležitá?" vyzvídala shinigami. Když Rin přikývla, jen se zasmála: ,,Rádi tě mít mohou, ale nikdy ti neporozumí. Tohohle se lidi bojí víc než smrti samotné, že někdo z nich má k ní blíž než ostatní."
,,Nechávala jsem si to pro sebe. Nikdy by se o tom nikdo nedozvěděl." odvětila Nohara.
,,Lidé nejsou až tak nechápaví, jak si myslíš. Brzy by jim došlo, že existuje určitá spojitost mezi tebou a jiným světem a řeknu ti, strach je velice silný faktor ke změně názorů, víš?" vrtěla hlavou bytost.
,,Ale pochopili by to. Jistě by to pochopili." utřela si dívka slzy.
,,Pochopitelně. Mnoha jedinců vaší rasy oplývá jedinečnými schopnostmi. Senjutsu, genjutsu, taijitsu a třeba i léčivými schopnosti a sociálním cítěním, ale každá z těchto, řekněme "technik", vychází z nitra lidské duše. Ta tvoje ne. Jste velmi netolerantní druh, vy lidé. Nikdy by to nepřijali, Rin." trvala na svém shinigami.
,,A jak to můžete vědět? Jste snad člověk?" zvedla prst Nohara.
Žena se zamyslela, ale jen krátce:,,Víš, před dvěma tisíci lety tu byly takové dvě panenky stejné jako ty. Tu první před dvaceti stoletími ukamenovala vlastní rasa. Ta druhá o tisíc let před tebou zvolila smrt dobrovolně. Proto nejsme ochotni jim tě vydat!"
,,Ale já jsem taky umřela dobrovolně!" bránila se Rin.
,,Jsi jediný člověk, kterého my nepošleme za smrtí. To si pamatuj. To co jsi provedla byla blbost nejhrubšího zrna! Víš kolika nejbližším si přivodila peklo na zemi? Víš ty vůbec k čemu všemu jsi dala záminku?!" odmítala dívčiny narážky bytost.
,,Jakou záminku?"
,,Tím se netrap. Jenom chci říct, že uplyne pár let a shinigami si nebudou mít čas ani posedět u kafe."
,,Cože?"
,,Neřeš," shinigami utla své přecházení z rohu do rohu a přistoupila k bledé bytůsce, ,,dostala jsi jako jediná možnost vidět, ne sdílet. To je tvoje cesta. Sejít z cesty po které jsi šla dosud a vydat se po jiné."
,,Já o to nestojím!"
,,Žádný člověk nikdy nedostal do vínku to, co by mu úplně vyhovovalo. Smiř se s tím." vzala ji žena za rameno.
,,Stokrát radši bych byla ukamenována vlastními lidmi, než abych věděla, co jsem!" popotáhla Rin.
,,To nejde. Některé věci se nedají vrátit." zavrtěla hlavou shinigami.
,,Tak co mám dělat?" rozplakala se Nohara.
,,Víš Rin, jsi tu vlastně proto, aby jsi dokázala svůj dar lépe využít. Máš sice veliký potenciál, ale je to jen zlomek toho, co by jsi s tím mohla dělat."
,,Co bych s tím mohla dělat?"
,,Zatím sama od sebe dokážeš vycítit ve své blízkosti samotnou smrt. Ale, kdo přesně zemře a jak, se ti ve snu nikdy neukáže. Proto musíš trénovat."
,,Trénovat? Sny?" nechápala Rin.
,,Ne, mysl. Naučím tě trénovat paměť, aby se ti po probuzení vše vybavilo a seskládalo dohromady. Čím budeš také starší, tím tvá vidění začnou být objektivnější. Jednou nebudeš potřebovat ani usnout na to, aby jsi viděla."
,,Ale, co přesně chcete dělat?". rozhodila rukama Rin.
,,Naučíš se znát snář. Máme k dispozici ten, co sepsal Sannin šesti cest. Od toho začneš."
,,Ale ten prý má přes tisíce položek! To se nikdy nenaučím!" namítla Nohara.
,,Má jich desetitisíce, možná statisíce," zavrtěla hlavou shinigami, ,,a krom toho, ty se je naučíš. Máš tu možnost. Už nejsi jako oni."
,,Vím, že levandule znamená utrpení a živá žába..."
,,Po nějaké době tady dokážeš rozeznat význam vanutí větru ze severozápadu a severovýchodu." usmála se žena.
Rin si rukávem utřela uplakaný obličej:,,Na tohle bych potřebovala nejméně věčnost!" prohlásila.
,,Tak ti ji dáme." narovnala se shinigami a zavřela za sebou dveře nechajíc dívku se vyrovnat s novou realitou.