Jednou to příjde (2/4)

Po necelých šesti měsících (zhruba) mě napadlo v této sérii pokračovat, ani nevím proč, ale mám pocit, že by to mělo být dopsáno.

„No tak, Obito! Pojď! Nebo chceš, aby tě Kakashi zase předběhl?" křikla jsem. Otočila jsem se, abych pohlédla na toho, komu to bylo oznamováno. Zastavila jsem a hleděla na svého zadýchaného parťáka opírajícího se o strom. Když mě spatřil, strnul.
„Děje se něco?" pokynula jsem jeho směrem.
„Ne, nic!" zavrtěl rychle hlavou. Machroval, to je jisté. Přesvědčila jsem se v okamžiku, kdy zakopl o kořen a spadl na záda.
„Chyť se." a s těmito slovy jsem mu podala ruku. Chvíli na mně koukal, jak na zjevení, pak se ušklíbl a s mojí pomocí se vydrápal na nohy.
Spolu jsme se vydali směrem vzhůru.
„Proč to děláš?" zeptal se po chvílí. Někomu by přišlo divné, proč se dívka a chlapec, které pojí pouhé přátelství drží stále za ruce, ale Obito moji dlaň pevně svíral a já jeho také nepouštěla.
„Protože chci, aby ses jednou vyrovnal Kakashimu." zněla má odpověď. Vytrhl se mi: „Vysmíváš se mi?!"
„Ne, jen si myslím, že tě stačí jenom popostrčit. Začni s tím, že předběhneš mně a pak jednou se vyrovnáš Kakashimu." pokynula jsem hlavou a rozběhla se po svahu nahoru. Pustil se za mnou a najednou...
„Rin jsi poslední!" slyšela jsem, když jsem doběhla nahoru. Přede mnou se vyjímal slunečný výhled na Konohu. Obito doběhl těsně přede mnou.
„Už je to tak, sensei." pokrčila jsem rameny a začala se vydýchávat.
„Neprohrála jsi snad úmyslně, že ne?" otočil se na mně zničehonic Kakashi.
„Ne." odpověděla jsem plaše. Z určité části to nebyla pravda. Do tohoto závodu jsem nedala všechno. Chtěla jsem, aby Obito měl alespoň něco z té dřiny při které se snaží dohnat našeho geniálního parťáka.
„Počkejte," zvedl Uchiha ruku, „tady Rin si trochu nalhává. Kdyby mi na trase nepomohla na nohy a trochu nezvolnila tempo, byla by druhá. Takže poslední jsem vlastně já." usmál se Obito.
„Takže, kdo bude dělat ty kliky?" zeptal se klidným hlasem mistr.
„Já." sklopila jsem hlavu, „byla to moje volba a vím, že tímto přístupem bych akci naostro asi nepřežila, ale měli by jste tolerovat moji volbu." shrbila jsem se.
„To je hloupost." odfrkl si Kakashi a seskočil z kamene.
„Mně to nepřijde, tak hloupé." promnul si bradu mistr. Všichni jsme na něj upřeli tázavé pohledy. „Sice jsem před závodem zadal, že všichni si budete soci, ale Rin během toho dokázala udělat ze svého "nepřítele" spojence. Kakashi, má trochu pravdu v tom, že jste šli trochu proti pravidlům, ale..."
„Ale?"
„ Ale Rin nalezla novou alternativu spojenectví o které v dnešní době není radno mluvit. Říká se tomu mír mezi nepřáteli."
„Mír, ale..." chtěla jsem namítnout, ale mistr pokračoval v řeči dál: „Třeba jednou nastane doba, kdy si lidé vyberou ve válce tuto alternativu spojenectví. Bohužel v tomto konfliktu k ničemu takovému v nejbližší době asi nedojde." zavrtěl hlavou.
Na paloučku nastalo ticho. Všichni , dokonce i Obito, se ponořili do spletitých myšlenek týkajících se těchto slov.
„Tak, co bude?" zahnal své úvahy Uchiha.
„Rin je poslední. Dělá kliky." mrkl na mně mistr.
„Hai, sensei." na to, že jsem se měla cítit poraženě, jsem měla vítězoslavný úsměv na rtech. Radovala jsem se z toho, že jsem obhájila svoji prohru a parťákovo umístění. Pomalu jsem se krčila k zemi, když tu najednou…
„Sensei, chci si ty kliky dělat taky." přihlásil se Obito.
„Byl jsi druhý, nemusíš..."
„Ale já chci. Jestli chci někdy zesílit a stát se Hokage. Proto nesmím vynechat tuhle příležitost. Mimochodem nechat tu Rin samotnou by bylo riziko." klekl si kousek ode mně.
„Nemusíš tu zůstávat kvůli mně." byla jsem rozpačitá.
„Obito má pravdu. Ženy a dívky jsou v době války vždy nejohroženější skupina populace.“ přisadil si mistr. Nevím, ale Obito se tvářil vítězoslavně. Na to, ale Namikaze řekl: „Proto tu zůstanu s vámi i já. Kakashi, můžeš se vrátit do vesnice.“ Náš parťák se protáhl a zmizel v houští. Byl pryč. Začali jsme dělat kliky.

„Mně to vůbec nejde!“ křikla a odsunula se od stolu.
„Copak?“ zjevila se ji za zády shinigami.
„Fuj! To jsem se lekla! Dostanu z vás ještě infarkt!“ ohradila se Rin.
„Tobě zástava srdce teda nehrozí, to si piš. Co ti nejde?“ nechápala bytost.
„ Tohle!“ štěkla Nohara a ukázala na obrovskou bichli před sebou.
„Zápisky Sannina šesti cest jsou složité i na nesmrtelné bytosti. Ale ty to zvládneš. Jsi výjimečná.“
„Mohla by jste to o mé osobě přestat říkat? Shazujete mi sebevědomí, tedy jeho zbytek.“ zavrtěla hlavou Rin.
„Smůla, panenko. To asi nepůjde.“ zasmála se shinigami.
„Řekněte mi jedno.“
„Ano?“
„Proč je polovina těch zápisků psaná v jazyce, který jsem v životě neviděla?! Ksó!“
„Je to mrtvý jazyk. A shinigami jsou bohové samotné smrti. Dej si to dohromady, holčičko.“
„Proč to za tu dobu nikdo nepřeložil? Nedá se to pomalu ani číst!“ stěžovala si Rin.
„Tento snář je napsán výhradně pro shinigami, víš?“
„A proč z něho tedy čtu já? Jsem snad…“
„Ne, ty nejsi shinigami, Rin. Ještě ne.“
„To mě fakt uklidňujete.“ prskla Nohara.
„Nechci tě klidnit. Chci tě poučit.“ zavrtěla hlavou bytost.
„To byla ironie, víte?“
„Aha.“
„Vy moc lidem v těchto věcech nerozumíte, viďte?“
„Lidská rasa je nesnášenlivá, krutá, bezbožná, nevraživá, pitomá, ubohá…mám ještě pokračovat?“ zívla shinigami.
„Lidská rasa sice těmito věcmi oplývá, ale všichni takoví nejsou.“ zavrtěla hlavou Rin.
„To ty jako člověk nemůžeš nikdy vědět. Nedostala ses nikdy do situace, kdy by jsi poznala jinou tvář tvých blízkých.“
„Chcete mi naznačit, že všichni lidé jsou vlastně schizofrenici?“
„V podstatě ano. Schizofrenii vyvolávají u postižených různé, i nepatrné , změny situace. To samé je to i u ostatních. Když člověk prodělá nějakou událost, co ses jej dotkne, změní se.“
„Ale to není schizofrenie. Člověk s touto poruchou se dokáže vracet i zpátky do své původní a…“
„ Co tím myslíš původní? Snad mi nechceš naznačit, že víš, která je ta původní? Rin, nezesměšňuj se tu přede mnou.“
„Co tím myslíte?“
„A mimochodem, člověk po traumatickém zážitku se změněnou osobností se může vrátit do své předchozí. Chce to jen stejně silný zážitek, jako ten, co jej změnil. Je tu ovšem riziko, že se z něj může stát něco docela jiného, něco horšího.“
„Jak můžete vědět, co je horší, shinigami?“ oplatila jí to stejnou mincí Nohara.
„Takže nejsi tak naivní jak jsme si myslela. Válka tě trochu zocelila, že?“
„Můžete mi říct, jak se to mám všechno naučit? Sedím nad tím dny a nic!“
„To půjde, to půjde…“
„Haha.“
„Zkusme něco udělat, Rin?“
„A copak?“ zašklebila se.
„Lehni si.“ poručila ji shinigami. Poslechla a uložila se na lůžko v rohu komůrky: „A co teď?“
„Ruce polož na hřbety a dívej se k nebi.“
„K nebi?“ podivila se Rin.
„Miluješ sledování hvězd, že ano Rin?“
„To ano…“ připustila dívka. Poprvé se po dlouhé době usmála.
„Tak se na ně dívej. Představuj si je v hlavě. Nemysli na nic jiného. Zapomeň na přátelé, lásku, rodinu, domov… hleď jen na hvězdy a uvědom si, že nic z toho, co jsem teď vyjmenovala už pro tebe neexistuje.“
„To bude těžké.“ odvětilo děvče avšak slastně přivíralo oči. Noční obloha bylo to jediné, co Rin dokázalo vytáhnout ze smutku. Popostrčit ji kupředu zítřkům.
Shinigami odešla. Nechala ji tam v klidu ležet a snít o hvězdách.

Lípu, co značí beztarostnou budoucnost, jsem ve svých snech ještě nikdy nezažila. Avšak levandule a její utrpení a žraloka značícího nebezpečí , vídám skoro pořád. A to samé se stalo i jednoho dne, kdy jsem pochopila, že na nějaký pitomý snář se nelze jenom spoléhat.

„Jsi nějaká zamlklá.“ pronesla shinigami, když kolem ní prolétlo stvoření zachumlané v černém ponču mračící se na celý svět. Uplynuly zhruba tři dny od její náhle změny jejího životního stylu, pokud by se tomu dalo tak říkat.
„No a? Tady jsou zamlklí všichni. Mimochodem, jsem tu stejnak nikoho kromě vás ještě neviděla.“ odsekla Rin.
„Copak to je?“ uslyšela kdesi z temnoty v chodbě. Náhle jí cosi neviditelného zvedlo do vzduchu. Vykřikla.
„Á to jsi ty? Dlouho jsme se neviděli.“ usmála se shinigami a položila rozečtenou knížku na stolek.
„Tak tohle je ten váš nový miláček?“ ozvalo se ze tmy a pozdvihlo to chudáka Rin ještě výš do vzduchu. Nohara se snažila uvolnit nohu za kterou ji to cosi drželo a zároveň druhou rukou se zachytit čehokoliv, co by ji mohlo jakkoliv pomoci.
„Proč jsi sem přišel?“ zeptala se žena v masce a našpulila své černé rty.
„Jak se ta kočička jmenuje?“ vystoupil ze stínu muž. Byl vysoké postavy o něco vyšší než žena, měl šedé vlasy, co mu padaly do čela, zlatou třpytící se masku a pod ní svítící zelenožluté oči šelmy. Oblečen v černém kabátě a s výsměšným úsměvem ostrých perliček v ústech, sledoval švihání rukama nebohé Rin, která se neměla čeho zachytit.
„Já chci na zem!“ vyštěkla nakonec celá rudá a zcela pokořena svými neúspěchy.
„Kdy ji začnete zaučovat, madam?“
„Až nastane čas.“
„Co? Jak zaučovat?“ vzpírala se Rin.
„Ty to ještě nevíš.“ pustil ji zničehonic na zem, což nečekala.
„Jau!“ sykla, když se zvedala ze země.
„Kdy jí to řeknete? Snad ne, až to nastane?“ mluvil neznámý k shinigami.
„Neboj, tak krutá nejsem.“ zasmála se dáma a složila ruce na prsou.
„Co? Co nastane?“ vyhrkla Nohara.
„To neřeš, Rin-chan.“ stiskla shinigami její ruku a zatáhla si ji za svá záda. „Řekni mi, Mashiro,“ usmála se na muže před sebou, „to v tvé provincii úmrtí ustala nebo proč máš tolik volného času?“
„Mohu ti říct, že sbírám síly.“ usmál se.
„A nač?“
„Vy nic necítíte? Nemáte takový zvláštní pocit, co se vám obtáčí kolem páteře a kdykoliv se nad tím zamyslíte, tak vás šlehne přes články?“ usmál se úlisně.
„Považuješ mě za absolutně nechápavou? Co si o sobě vlastně myslíš?“ jediným švihnutím vytasila vějíř proti němu a těsně u jeho krku jej rozevřela.
„To bych si nedovolil, drahá Rrr-“
„Ale nech si to… a co vlastně ode mě potřebuješ?“ dotkla se s úsměvem jeho masky a přejela prsty až těsně pod mužské rty.
„Půjčíte mi to koťátko?“ zajímal se.
„Myslím, že ta smrtelná bytůstka patří mě, tak se kliď.“ změnila tón aniž by zvýšila hlas, jen zrychlila pohyb rtů.
„Je zvláštní,“ začal a vyklouzl dámě se sevření, „že my, mocní, nesmrtelní bohové smrti, k ní máme mnohem dál, než tyhlety slabé, křehké a snadno zničitelné bytosti na bázi uhlíku.“ sevřel Rininy bělostné prsty ve své dlani. Než stačila jakkoliv zareagovat, zmizel v obláčku černého kouře.
„Pervézák!“ ulevila si Nohara.
„Chápeš to špatně Rin,“ vzala ji shinigami kolem ramen, „není to muž aby tě vnímal jako dívku. Jestli se bojíš tohohle, tak máš velice zúžený nadhled nad tímto světem.“
„To jsem ráda.“ pokusila se o falešný úsměv dívka.
„Je to bůh smrti, shinigami,,, nikdy se k lidským tužbám nesníží. Bude tě brát spíš jak něco, co se dá zkoumat. Hm, neumím to přirovnat,“ přemýšlela nahlas.
„O čem jste to mluvily, co cítíte?“
„Počkej, přemýšlím nad tím k čemu tě přirovnám.“ zůstala shinigami ještě v zajetí minulého rozhovoru.
„To není podstatné.“ založila si ruce do ponča.
„Á mám to! Jsi jako nová odrůda běžně vyskytujícího se motýla, co má na křídle o skvrnku navíc v rukou entomologa!“
„Cože?“
„Snažila jsem se ti vysvětlit lidskými slovy, co pro něj představuješ.“
„Hm,“ sklopila oči Rin, „takže pro vás představuji jen hmyz, co?“ tvářila se dotčeně.
„Používáš na nás lidská měřítka, proto ti připadáme tak krutí, ale pochop, my nejsme lidé.“
„Tak proč tak vypadáte?“ dívka věděla, že tímhle dotazem nic nezíská. To jen čistá zvědavost vládla jejím jazykem.
„Naši pravou podobu by tvůj mozek nikdy nepřekousl. Nejsme určeni pro lidské oči,“ usmála se úlisně dáma, „ a proč jsi za mnou vlastně přišla?“

„Tak konec?“ zahleděl se blonďák s liščíma očima na hodinky.
„Jsme úplně vyřízení sensei!“ padla jsem zadýchaně na prsa.
„Ale jestli máme pokračovat tak-“
„Ticho Obito!“ křikla jsem, „Opovaž se něco říct!“ smrt mi tancovala na jazyku, chtěla jsem odtud pryč. Opravdu jsem tenkrát nemohla. Tak proč byl Uchiha i přes ty znavené oči stále tak dychtivý po tréninku?
„Lidi, dneska to skončíme.“ tleskl Minato do kolen a věnoval nám ten svůj nezapomenutelný úsměv. Zvedla jsem se ze země, několikrát ale upadla, ale nakonec jsem si rukou oprašovala sukni.
„Nezajdeme na ramen?“ mrkl Namikaze. Obito souhlasil, ale já se zdráhala. Cítila jsem se akorát tak do postele a ne někam ven.
„Ale no tak Rin! Pojď, nebude tam Kakashi!“ lákal mě Obito. Zamračila jsem se, nelíbilo se mi, že se stále tak mezi sebou nesnáší.

„Rin, proč nejíš?“ zajímal se mistr a nakoukl mi do talíře.
„Co? Cože?“ zamrkala jsem. Byla jsem zpátky v realitě. Seděla jsem v Ichiraku na stoličce a hleděla nezaujatě na nudle. Sensei a Obito právě něco probírali, jestli chuninské zkoušky, to už si nevzpomínám.
„Jsi nějak mimo.“ podotkl Obito a usmál se.
„Jo, to se mi tak někdy stane.“ vzdychla jsem.
„Tak to snad každému,“ usmál se jounin a začal si šmátrat v kapsách, „hej lidi, chci vám něco ukázat!“ poslal k nám po pultu dva obrázky. Vzala jsem malý čtvereček do ruky a několikrát je v prstech převracela ze strany na stranu.
„Co to je za mazanici? Sensei?“ mžoural Uchiha a snažil se převracet fotku v rukou stejně jako já.
„No, víš, ono to tak zatím jen vypadá, ale…“
„Jezusmankote! To je tak roztomilý!“
Obito si mě změřil nechápavým pohledem: „Cože?“
„Je to už třetí ženská, co to drží v ruce a ta reakce je téměř stejná. Je záhadou, jak to všechny dokážou poznat.“ podložil si rukou hlavu Namikaze.

A v ten den se můj život změnil od základů. Lidé by si měli pamatovat, že při velkém návalu radosti musí v budoucnu očekávat věci, které je dostanou do kolen. Mohu si za svou nepřipravenost sama.

„Jak jsi pokročila?“
„Tohle mi budete dělat stále?!“ nadskočila dívka a s námahou zaklapla knihu.
„Zvykej si. Shinigami něco jako překvapení neznají.“ ušklíbla se žena.
„Myslím, že už tomu začínám přicházet na kloub.“ přejela bledými prsty po hřbetu.
„Musím ti říct, proč tu vlastně jsi.“
To Rin dostalo na nohy. Tázavě pohlížela na Shinigami v černých šatech: „No?“
„Znáš pojem „Shinobi smrti“?“
„Shinobi smrti? Shinobi, co jiné shinobi převádějí na druhý břeh? O tom nám vyprávěly stařešiny v Konoze, když od nás chtěli mít v neděli pokoj.“ přikývla Rin.
„Fajn, tak základ ti vyprávět nemusím. Ty povídačky mají celkem pravdivé jádro. Jen ti to trochu doplním,“ shinigami přešla ke Snáři Sannina šesti cest, který Nohara právě zavřela a otřela z něj prach, „už jsem ti jednou řekla, že ty máš k postu boha smrti pěkně daleko. Ale to neznamená, že na Shinobiho smrti bys neměla. Právě naopak. To je tvoje cesta.“

„Dobrý den.“ pozdravila jsem a zavřela za sebou dveře.
„Ahoj. Hledáš Minata?“ ozval se hlas vycházející z vedlejší místnosti, než ve které jsem tak trapně postávala.
„Ano, prosím.“ špitla jsem.
„Říkala jsi něco?“ nerozuměla mi.
„ANO!“ zvýšila jsem hlas.
„On tady není, on je… AU!“ vběhla jsem z chodby do kuchyně: „Je všechno v pořádku?!“ vypadlo ze mě, když jsem se přiřítila.
„Jo jsem v pohodě.“ sedla si znavená a začala si obvazovat pořezanou ruku utěrkou.
„Já vám pomůžu!“ křikla jsem zcela vyděšená a klekla si k ní na židli. Má léčebná chakra proudila do jejího zranění a to se pomalu ale jistě uzdravovalo. Když jsem skončila mile se na mně usmála: „Díky.“ řekla.
„Neměla byste se takhle namáhat.“ starala jsem se.
„Asi ne. Ale já si nemůžu pomoct.“
„No aspoň, že se s Mikoto-san nervete v ulicích.“ našpulila jsem rty.
„Ty si na to ještě pamatuješ?“ rozesmála se.
„A kdo by ne?“
„Heh,“ uklidňovala se, „to jsem byla ještě mladá.“ usmála se.
„Vždyť jste.“ polichotila jsem jí.
„Kope.“
„Prosím?“ vzala mou nechápající hlavu do dlaní a donutila mě si kleknout a položit ucho na její tělo: „Kope.“ zašeptala mi a já to pocítila.

„A nemůžeme mu nějak pomoct?“ zamrkala Rin a ukázala ke třem staletým dubům odkud šelestilo listí.
„Shinigami nemají nad životem moc. Pouze nad smrtí.“
„Ale já nejsem shinigami.“ našpulila rty Nohara.
„Ne, jen spadáš pod naši…ehm… v lidském světě se tomu říká jurisdikce.“
„A to znamená?“
„Jednoduše řečeno, jsi naše podřízená. Patříš mezi nás.“
„Ale já myslela, že shinobi smrti převádějí jen ty ninji, co zemřou v boji. Sama jste přeci říkala, že…“
„Ano, jen ty, co zemřou v boji a stojí v tváři smrti. Ty myslíš, že sebevražda není boj?“ usmála se shinigami.
„Ale není v tom cizí zavinění.“
„Je sice pravda, že svoji „kariéru“ začínat sebevraždou není zrovna obvyklé ale přijde mi to takové nekomplikované. A navíc, zrovna pro tebe není ten výraz úplně cizí.
„Já jsem se obětovala.“
„Oběť která nepřinese žádnou pomoc není oběť ale neuvážené hazardování se životem.“
„Ale vždyť přece…“ Rin se opět hnaly slzy do očí, ale dokázala se ovládnout. "Její“ shinigami dokázala být opravdu krutá a dostat se člověku pod kůži. Pravda však byla, že nepatřila mezi lidské bytosti. Její svět byl úplně o něčem jiném.
„Tak pojďme, ten chudák na té větvi nás za chvíli bude potřebovat.“

„Pane, prosím, nedělejte to.“ lomila Nohara rukama.
„Nesnaž se, on tě neslyší.“ opřela se kmen protějšího stromu shinigami.
„Když to uděláte, nebudete mít klid! To si nemyslete!“
„Rin o co se snažíš? Je to jeho volba.“ zívla shinigami. Bývalá kunoichi z Listové se nepozastavovala nad tím, proč shinigami zívají a ohradila se: „ A co jeho rodina? Přátelé? Budou žít s vědomím, že si jejich blízký vzal život a…“
„Tak s tímhle se tu tasíš! Upřímně Rin, ty jsi ta poslední, co tu může probírat následky.“ smála se žena oděná v černém. Než mohla Nohara cokoliv dalšího namítnout, nešťastník odkopl špalek na kterém stál.
„Proboha Rin!“ chytila shinigami dívku kolem pasu a druhou ruku přitlačila její krk ke své hrudi.
„Pusťte mě! Nenechám ho tu zemřít před mýma očima! Nedovolím, to, co se stalo Obitovi!“
„Ty malá nešťastnice! Nemáš právo rozhodovat o něčím životě, to si pamatuj!“
Nohy se přestaly hýbat. Jen tak tam visel, zhruba metr od Rin. Shinigami zašeptala: „Nezvracej.“ Pozdě.

Ten večer jsem se dívala na hvězdy a přemýšlela, proč se pro nás musel obětovat. Ale vždyť jsem to vlastně věděla, hned od chvíle, co jsem pustila jeho ruku. Bylo to kvůli mně. Jenom kvůli mně. Minato sice říkal, že za to já ani Kakashi nemůžeme, ale nemohu se zbavit pocitu, že si myslí, to co já. Že jsem se neměla nechat chytit. Trochu pozdě, přemýšlet o věcech, které se staly, nemyslíte?
„Mise skončila.“ zašeptal Kakashi a položil mi ruku na rameno.
„Ale ne tak, jak bychom si představovali.“ zavrtěla jsem hlavou.
„Víš Rin, měla bys vědět, že pro tvoji záchranu se rozhodl Obito sám. Já… já jsem tě zachránit nechtěl.“
„Co na tom záleží.“ zavřela jsem oči.
„Záleží Rin, protože kdyby se to mělo stát znova, už bych se rozhodl jinak.“
„Jak to?“ zamrkala jsem.
„Obito mi něco řekl a to bylo…,“ přistoupil ke mně blíž a odhrnul mi vlasy, pak se naklonil k mému uchu a něco mi pošeptal. Ta slova, co mi řekl, se později stala mantrou. Mantrou každého ninji, co je ochoten hrát na úkor své ninjovské cti.

„Proboha, kde to jsem?“ posadila se. Oprášila si rukávy své černé tuniky a rozhlížela se. Pod nohama neměla nic. Nahoře, dole, vlevo, vpravo se zářily bílé hvězdy na stejně bílém nebi i zemi a všude se to jemně třpytilo růžovou a zlatou září, co vycházela z hvězd. Blikla, zhasla a za chvíli znovu.
„To bych taky rád věděl.“ ozvalo se nad ní. Polekaně zvedla oči a dívala se na zmateného muže před sebou.
„Jsi v pořádku?“ sklonil se k ní a nabídl gestem ruky, že jí pomůže na nohy. Civěla na něj s otevřenou pusou: „Vždyť jste se právě oběsil! Viděla jsem to!“ křikla.
„No jo vlastně… a víš, že bych si ani nevzpomněl?“ zasmál se s ironickým úšklebkem a nehledě na svolení ji postavil na nohy. „Teď by mě jen zajímalo, co budeme dělat. Taky jsi umřela?“ zajímal se.
„To právě vůbec nevím.“ posteskla si.
„Ty jsi nic necítila?“ podíval se na ni.
„No…vlastně…“
„Ty jsi shinobi smrti, viď?“ tleskl do kolen. Co mu na tohle mohla odpovědět, když to ani sama pořádně netušila. „Víš, že jsem tě viděl, když jsem naposledy vydechl. Vůbec jsem si tě takhle nepředstavoval!“
„Eeeh?“ protáhla překvapený výraz Rin.
„Vždycky nám vypravovali o vysokých bytostech s černými maskami v dlouhých kabátech stejné barvy, ale ty v té fialové sukni vůbec nepůsobíš tak nadpřirozeně. Nedotkl jsem se tě?“
„Ne, co budeme dělat?“
„Na to se ptám já tebe.“ mrkl na ni s úsměvem.
Rozhlédla se kolem sebe. Všude se třpytily bílé hvězdy nad jejich hlavami i pod jejich nohama. Náhle ji cosi v dáli upoutalo. Zem se tam tak zvláštně čeřila kam až její oko dohlédlo: „Co támhle?“ ukázala do dáli. Vyrazili. Šli pomalu a aby řeč nestála, vyslýchala Rin, co jej k tomu vedlo, že si vzal život.
„No víš… někdo, kdo pro mně byl v životě důležitý odešel a já v tom zkaženém světě zůstal sám.“ odvětil. Mlčela, neřekla ani slovo o tom, že s takovými názory nesouhlasí, že život je sakra vzácný a že si ho máme cenit. Nebyla to právě ona, kdo nedávno uvažoval podobně?
Minuta za minutou ubíhala a konec nikde. „Jdeme správně?“ zeptala se.
„Nevím, ale jsem rád, že jdeme.“ usmál se ninja.
„Těšíte se do nebe?“ ptala se dál.
„Do nebe? Do nebe bych se těšil rád, ale tam se nedostanu.“
„Jak to?“
„Protože jsem zabíjel. A to nejen nepřátele.“ odvětil sebevrah.
„Nukennin?“
„Právě, že elita své vesnice. Jako jediný jsem dokončil akademii. Na úkor smrtí mých spolužáků.“
„Pocházíte z Mlžné?“ Přikývl. Postupovali zčeřeným prostorem dál. „Kdo ví, nezoufejte. Třeba je ještě naděje.“
„Spáchal jsem sebevraždu. Pokud někdy nějaká byla, tak je nadobro pryč.“ povzdychl si.
„Kdybych se zeptala, proč jste o tom nepřemýšlel dřív, bylo by mi odpovězeno?“ zastavila se.
„Měla jsi někdy strach ze života a smrti zároveň? Tak jsem se tam na světě cítil.“
„Myslím, že to chápu.“ přikývla.
„Mohu něco říct?“
„Samozřejmě, že můžete.“
„Nevím jak to funguje v tom vašem systému… ale ty jsi tu asi nová, že?“ mrkl na ni.
„Máte naprostou pravdu.“ zasmála se.
„Jsme tu.“ řekl. Rozhlédla se kolem sebe: „Kde?“
„Je čas se rozloučit, mladá shinobi smrti.“ usmál se. Najednou se kolem něj zatočily bílé hvězdy a pokryly jeho tělo: „jsem šťastný, že jsi mě doprovodila na druhý břeh, ale odtud už musím sám.“ smál se.
„Druhý břeh? Kde?“ točila se Rin dokola a hledala místo o kterém mluvil. Chtěla vidět to, čeho nikdy nedosáhla.
„Ty jsi tu fakt nová! Anebo jsi člověk, co ještě nezemřel. Protože já už vím, co jsem vědět chtěl. Děkuji, slečno!“ jiskřičky se rozlétly do prostoru a hladily Rin do tváře. Zmizel. Sebevrah, co tu před ní stál, už nebyl. Našel svého klidu.
„Hm, proběhlo to nad mé očekávání. Jsi vážně talent.“ založila si ruce na prsa shinigami. Bílé nebe se vytrácelo a teď obě dvě stály na tom samém palouku u oběšence.
„Co se to u všech všudy vlastně stalo?“ zamrkala brunetka a pohlédla na houpající se tělo.
„Tvůj úkol je převádět, jak jsi koneckonců také viděla.“
„To jsou všichni po smrti tak šťastní?“ vzdychla.
„To nikdo neví.“ pokynula hlavou shinigami.
„Myslela jsem si, že u sebevraždy se člověku vyjeví to nejhorší, když jedná proti přírodě. Takhle jsem to aspoň zažila já.“ sklopila hlavu.
„Takže tvrdíš, že jsi se neobětovala?“
„Myslím, že obětování neznamená to samé, co obyčejná smrt. A v jejich očích jsem zemřela, to jste mi řekla.“
„Jste to ale zvláštní stvoření, vy lidé. Teď mi řekni Rin, to co udělal Obito… byla to sebevražda?“ Nohara hleděla na shinigami se vším nepochopením, co měla. Pak odvrátila pohled a pravila: „Obito se obětoval, nezabil se.“

Když si dnes vzpomenu na ten výrok, tak nevím. Nevím jestli mám brečet nebo se smát nad tím, že jsem se tenkrát nad svými slovy ani nepozastavila a nepokusila se v nich hledat tu dvojsmyslnost, která za několik dní vylezla na povrch a to ve velkém stylu.