DeiSaku - Zamilovaní nepřátelé 7 - END

„Deidaro!“ zakřičela jsem, až se zem otřásla. Ten, jehož jméno jsem volala, momentálně někde blbnul. Štvalo mě to. S žádnou domácí prací mi poslední dobou nepomáhá a jen se směje venku. Zatím co já musím makat, aby měli co k jídlu, aby tu bylo čisto, a aby prostě byli vůbec spokojení.
„Sakura-chan,“ aniž bych si všimla, že se tu zjevil, se za mnou zvesela usmíval. Copak se na něj můžu zlobit? Ví, co na mě vždy zabere. Jeho zlatý úsměv a milý 'face' . Ale dneska se to nestane. Dnes tomu úsměvu nepodlehnu. Naštvaně přivřu víčka a povrchně se otočím zády k němu. To jen aby neviděl, že ještě jsem tu slabost pořádně nezakryla. Jeho zprvu veselý výraz se změnil ve smutný grimas.
„Mami, nezlob se“ zatahala mě najednou malá ručka za zástěru. Letmým pohybem jsem si dřepla k malé, sladké dívce. Jemně jsem ji spadávající pramen vlasů odhrnula z tváře. Zářivé, blonďaté vlásky po tatínkovi. Zelené oči, které rámovaly krásně černé, dlouhé řasy, sdědila po mamince. Smutný obličejík naznačoval prosbu o odpuštění tátovi neplechy, způsobující jen problémy. Usmála jsem se a pohladila ji po tváři.
„Ale tatínek zlobí, víš Azumi?“ poučila jsem dívku. Sklopila zrak a v očích se zablýskly drobné slzy. Přišlo mi, jako by se snad cítila vina za to, že jsem na Deie naštvaná. „Ale no tak, nemusíš plakat,“ pomalu vzhlédla zpátky na mě. Jen jsem se usmála a její slané kapičky v očích zmizely z dohledu. Mrštně jsem se zvedla a podívala jsem se bez zájmu na Deidaru.
„Vidíš, co se teď děje?“ zpražila jsem ho. Nekřičela jsem, ani nezvedala hlas, jen jsem z malé části přidala výhružnost. To aby poznal, jak je tohle vážné. Jeho výraz se změnil v litující všeho, co se doteď dělo. Už, už chtěl něco říct, ale zastavila jsem ho letmým pohybem pro utěrku, která poté přistála na jeho rameni. Upřel na ni zrak a pak se na mě podíval nechápajícím výrazem. Škubla mi žilka v oku, avšak uklidnila jsem se. To jsou opravdu ti muži tak neschopní?
„Pokud chceš, abych ti tohle odpustila, uklidíš celý dům. Bude jako ze škatulky,“ přikázala jsem. Měla jsem přísný pohled, až by se jeden polekal. Aby věděl, že tohle opravdu myslím vážně. Nejdříve prohodil pár umučených obličejů, ale nakonec svérázně přikývl. Tohle ho poučí.
Odebrala jsem se do ložnice, kde jsem si sedla na manželskou postel. Byla upravená přesně podle mého vkusu a na její peřiny dopadaly sluneční, vesnické paprsky, ve kterých se leskl jejich hnědý odstín. Uslyšela jsem lehké krůčky, které ke mně docupitaly.
„Mami? Můžu tátovi nějak pomoct?“ zeptala se mě maličká Azumi. Uviděla jsem její odhodlaný výraz, že by udělala cokoliv. Hlavně aby pomohla. Na svůj nízký věk byla velice vzručná a zodpovědná.
„No nevím, jestli si zaslouží pomoc,“ odpověděla jsem nakvašeně, ale pousmála se.
„Prosííím…“ zkusila na mě psí oči. Tohle má po Deiovi. Nedokážu dlouho vzdorovat, takže stejně povolím její drobnou pomoc. Šli jsme do jejího pokoje, aby se převlékla do nějakého starého oblečení. Zabloudila jsem zrakem na Deidaru. Jak se mu asi daří?
Zůstala jsem stát na místě s mírně pootevřenými ústy. Opravdu se do toho dal. Vše se blyštilo, až vypalovalo oči. Umí uklízet snad líp, než já sama. Avšak čeká ho toho ještě spousta. Když jsem odtrhla pohled od mého uklízejícího manžela, pokračovala jsem se spokojeným úsměvem dál. Azumi se připojila k tátovi a já se opět vydala do ložnice. Tentokrát jsem se natáhla na postel a zavřela oči. Pomalu jsem se ponořila do světa snů.

Zbýval poslední kus smetí. Opatrně jsem oprášil prach ze světle hnědé skříně a střelil pohledem po Azumi. Malá dívenka tiše oddechovala na pohovce. Zřejmě během pilného pomáhání tatínkovi usnula. Ale sám musím uznat, že bez její pomoci by se to dělalo hůř. Rty se mi vytvarovaly do úsměvu a vydal jsem se pomalu k blonďatému, spícímu andílkovi. Letmým pohybem jsem se naklonil, pohladil ji po dětské tváři, vzal do náruče a šel směrem do jejího pokoje. Můj zrak ozářil růžový pokoj se spousty rozházenými hračkami. Malá Azumi mi chce pomoct, ale sama má takový nepořádek v pokoji? Achjo, nešika, prolétlo mi hlavou a pousmál se nad spící dcerou v mé náruči. Azumi něco zamumlala ze spaní a mě to popohnalo k tomu, abych ji uložil do postele. A tak jsem i udělal, na její dětském těle přistála hebká, růžová deka se žlutými motýlky. Následně jsem ji pohladil a políbil do vlasů.
„Sladké sny, Azumi,“ a nechal ji dál snít. Tak, dejme se do toho nepořádku, co tu panuje. Zaprášilo se a hračky byly mou rukou na svém místě. Docela na sebe začínám být pyšný. Pochválí mě i Sakura? Co vůbec moje růžovovláska dělá? Doufám, že už není tak nafučená, snad ji udělám radost. Vypařil jsem se do naší ložnice a spatřil Sakuru, jak sladce spí. Čekal bych cokoli, ale že na mě vytáhne svou roztomilost, kvůli které jsem kdysi neodešel, mě opravdu dostalo. V hlavě se mi vybavila ta noc, kdy jsem se chystal odejít zpátky k Akatsuki a vlastně k celému tomu zločineckému životu. Občas jsou chvíle, kdy mi to opravdu začne scházet. Ale uvědomím si, že bych u nikoho nikdy nenašel to, co mám teď. Krásnou, zdravou dceru i manželku. Zasloužím si to vůbec? Opřel jsem se o skříň u postele a políbil ji na tvář.
,,Miluju tě, Sakuro." špitnul jsem si jen tak do ticha.

'Jeho i její vlasy zavlály v neklidném větru. Její slzy se vytratily z nedočkavosti. Byla zvědavá, co nastane. Dotyk jejich ruk pomalu ustával a končetiny se pomalu vracely zpátky na své místo, podél těla. Oba dva měli v hlavě zmatené pocity. Ani jeden se nevyjadřoval. Ona sklopila svůj zrak do země. Cítila růž vě svých tvářích. Přece jen minulá noc byla to, po čem tak dlouho toužila a hodně ji to vykojelilo. Blonďák jednu ruku dal za hlavu a omluvně se usmál.
„Promiň mi to Sakuro, ale nemohu tě pustit,“ řekl po chvíli, načež si ji přitáhl k sobě a objal. Věděl, že teď musí vsadit vše, aby ji neztratil. Stále cítil tu vůni třešní v jejích vlasech a vzpomněl si na ty rty, které včera směl líbat. Copak by ji mohl opustit? Sakura neměla slov. Spíš ho ani mít nechtěla. Každá chvíle v tomhle hřejícím objetí pro ni byla významná. Ucítila jeho rty ve svých vlasech a poté jeho dech u ucha.
„Miluju tě,“ uslyšela tyhle dvě slova, která ji málem způsobila zástavu srdce. Šeptající mladík svůj zrak upřel přímo do jejích očí, kde viděl nejistotu, ale i tu chtivost, kterou cítil stejně. Listy kolem nich vytvořily malé tornádo a vítr neustával. Snad upozorňoval na to, jak by tahle láska mohla být nebezpečná? Má Sakura vycouvat? A nebo dát přednost tomu, co cítí?
Nakonec nečekala. Dělila je malá mezera, kterou nakonec zrušila, a jejich rty se spojily. Blonďák to netušil, a proto byl vcelku překvapen. Ale na její polibek stíhal odpovídat.
„Chci s tebou být dál, Deidaro...“ zašeptala, když se odpojili, aby nabrali kyslíku.
„Já vím,“ pousmál se nad tím Dei a chytnul ji za obě ruce. I na Sakuřiných rtech se vytvaroval konečně šťastný úsměv.'
A tak mladý pár ruka v ruce, pokračoval napospas svému rozhodnutí, být nadále spolu a začít společný život. A co na to Akatsuki a Konoha? Kdo ví, ale o těchto dvou už dlouho neslyšeli žádné zprávy. Někdo říká, že jsou mrtví. Někdo, že jsou zločinci. Ale nikdo si ani nepomyslel, že by tyhle dva protiklady spolu mohly založit rodinu a bydlet v opuštěné a nedotčené přírodě, kde by je málokdo našel.