Rozhodnout se Kap. 16.

Šel instinktivně, věděl jak daleko až může odskočit od místa označení. Po chvíli chůze viděl, jak tam někdo leží na lesní pěšince. Trošku přidal do kroku, když si ho však prohlédl, postavil se přímo nad něj a chvíli ho pozoroval. Ležel obličejem dolů a nepatrně se chvěl.

„Nepřehnals to trochu?“ dal ruce v bok a napjatě očima přejížděl svůj originál, „Vždyť víme, že je to strašně nebezpečné! Už jen samotné přemístění je o život! Pomocí chakry zformuješ své tělo na úplně jiném místě, to vyžaduje neexistující výdrž. Ty jsi k tomu ještě navíc použil ty nejhorší odporové pečetě! Na to jak jsi to zkoušel dlouho, jsi ještě dopadl dobře! Mohl jsi být mrtvý.“ Pravý Naruto se sám pro sebe usmál. Tohle je ale jediný způsob, na který jsem přišel, abych byl ještě rychlejší. Stojí to za to, chci utéct. Ne být otrok Raikageho až do konce života, který by stejně nestál za nic. Ale i pouhý úsměv jej nesnesitelně bolel.
Já vím. Ale když zabiješ sebe, tak i mě.
Ty mě můžeš slyšet?
Jasně, jsem tvůj klon! Naruto se pokusil něco namítnout nahlas, ale místo toho vykašlal spoustu krve.

„Hele, dej se do kupy, nebo se vyruším tvým naprostým zkolabováním.“
Tak se vrať!
„Fajn! Ale doufám, že aspoň do stanu dojdeš sám!“ Utvořil jeden znak ze svých rukou a změnil se na bílý kouř, který po chvíli zmizel. Naruto ucítil, jak se mu vrátila trocha energie. Moc jsem mu jí vlastně ani nenechal, všechno jsem si vzal s sebou. A teď jsem nehorázně vycuclej. Vrátilo se mu pravidelné dýchání a přestal se třást. Ta těžkost kolem jeho těla, co ještě před chvílí cítil, taky zmizela. Dal si lokty pod sebe a snažil se o ně opřít.
Úplně jako bodnutí nože ucítil bolest směřující do celého těla. Nešlo to, dokola a dokola to zkoušel. Pokaždé byl zpět na zemi. A jeho poslední síly se nenávratně každým pokusem ztenčovaly. To snad ne, to se budu muset spolehnout na Kuramu? Až mě jeho chakra vyléčí? Mohl bych si zkusit sáhnout pro tu získanou, ale… Stačí jen kapička… Nedokázal se pro ni dostat, jeho vědomí se nedokázalo odpoutat od reality. Ta bolest ho nutila to vzdát a přitom zůstat vzhůru. I tak zkusil znovu vstát. Zem ho čekala. Obrátil k ní oči a sám pro sebe si řekl tiché, ale naléhavé.
„Pomoc,“ zachraptěl neslyšně.

Zatrnulo jí, cítila k němu hluboký odpor, ale kdysi si zase něco slíbila. Co má dělat? Odejít? Ne. To si nezaslouží ani on, ale proč to dělá? Chce se zabít? Já ho ale nenávidím! Nesmím mu pomoci!
On… on ale trpí.

Zkousla si ret a přivřela oči. Rozhodla se.
Rozběhla se zpátky k táboru. Chtěla to někomu říct, ať mu pomůžou, hlavně ale ať to není ona sama. Nechápala své chování, avšak neustále pokračovala. Byla hrozně rozrušená, nedávala pozor. V půlce cesty zakopla o kořen a s rukama vpředu jela chvíli po zemi. Jako by jí náraz jejího těla pomohl se probudit z její letargie. Co to dělám? Vždyť je to člověk! A potřebuje pomoc! Sensei by mu dala co proto. Omluvil se! I když nevěděl za co! Rychle se zvedla a hned byla u něj. Naruto už po takovém vypětí padal do mrákot. Obrátila ho a propleskla mu tváře.

Vrátil se zpět. Ale stále ho nesnáším. Začala ho pomalu zvedat ze země, byl ale tak bezvládný, že byl tím těžší. Trošku se zpotila, byla oproti němu menší postavy. Jednu ruku si přehodila přes rameno a tak ho vláčela na svých zádech.
„To si vypiješ, to ti garantuju!“ prskala a funěla. Myslela, že ji neslyší. Za svým uchem si však poslechla tiché poděkování. Povolila si mírný úsměv.
Dotáhla ho až k blízkosti tábora. Yugito s Borou tam stále seděli a vedli nějaký zajímavý rozhovor. Musela nějak chytře upoutat jejich pozornost, aby ho mohla dostat až do stanu. Opatrně se s Narutem na zádech natáhla pro kamínek, co byl na zemi. Nepřesně ho hodila na druhou stranu tábora, než byli oni.
Měla štěstí. Cinknul o další kámen a udělal nápadný hluk. Oba, sensei i Bora okamžitě vstali a vydali se směrem toho zvuku. Neměla moc dlouho, ale tohle byla její příležitost. Zhluboka se nadechla a rychle celý plácek přeběhla. Vhodila ho ledabyle do stanu, takže znovu dostal další ránu do boku, to už ale nestíhal vnímat.
Nepohnul se, čekal, co se bude dít dál. Její stín byl na látce od plápolajícího ohně. Rozmazaně viděl, jak blíž přistoupila ke stanu a něco zamumlala, nejspíš k němu, byl ale úplně mimo, ničemu nedokázal porozumět.

Procitnul, ale pro jistotu zatím neotevřel oči. Slyšel nesrozumitelný monolog. Chtěl vědět, kdo to mluví. Oči nešly otevřít, tak se zaposlouchal.
„Jschem blázen fakt. Proč to dělám? Měla jschem nějakou slabou chvilku?“ udělala menší pauzu, „Asi jo. Je naprosto falešný! Beztak je to jen nějaký špeh z jiné vesnice. Chudák Inn, tolik se těšil… A teď je tu místo něj tenhle id*ot.“
„Navíc je to nějaký schebevrah, že sche takhle sám od schebe nechá zřídit, co je zač, fakt nechápu. Jestli chtěl zemřít, měla jschem ho tam nechat! Kdyby nebylo toho hloupého slibu!“ nejspíš v zuřivosti zatla pěst a silou ho praskla do břicha, protože ucítil náhlou nečekanou ránu. Vyrazila mu dech. Převalil se na bok a snažil se nerozkašlat na celé kolo. Povedlo se mu to, neudělal žádný velký rámus. Samy od sebe se mu konečně otevřely oči. Rozhlédl se okolo.
„Kde-e to jsem?“ zeptal se. Uno ztišila hlas, než jak mluvila doposud.
„V našem stanu,“ odsekla. Našem? Co? Chvíli mu trvalo, než dokázal vstřebat vzpomínky svého klona a vzpomněl si na hádku Uno s Yugito o rozložení stanů. Prý aby se vylepšili vztahy v týmu, má spát společně s Kanjim, na víc vzpomínání mu nedala čas. Silou ho zpět přinutila lehnout si na záda.

„Hele, máš vyhozený rameno. Musíme to spravit takže,“ okatě se koukla na jeho svrchní oblečení, „Buď dobrovolně, nebo po zlém, když jschem byla tak hloupá a rozhodla sche ti pomoct.“ Trošku se zděsil, nikdy se před nikým dobrovolně nesvlékal. Obzvlášť byl naštvaný z myšlenky, že zrovna pře dní.
Viděl výraz v jejích očích, takže i kdyby se mu k smrti nechtělo, věděl by, že ho zmlátí a nebude to nic pěkného. Podíval se sám na sebe, vestu už měl dole a poskládanou v rohu stanu. Vypadala tak puntičkářsky složeně, až se divil. Rozhlédl se po celém stanu a zdál se zrovna tak. Deka vedle něj s menším polštářkem byli pečlivě na sobě. On sám byl přikrytý obyčejnou dekou a pod sebou měl dva polštáře, jeden nebyl jeho. Svítila jim tam malá ohnivá svítilna. Přejel očima znova obličej Uno. Vypadala nedočkavě, z jejího výrazu bylo ale vidět, že se tu moc přirozeně necítí. Jako kdyby nesnášela jen jeho přítomnost. Vynucenou silou se posadil. Pokusil pohnout rukama, ale ty se ani nehly, ještě z nich sálala palčivá bolest, z které se mu sami od sebe zatínaly zuby. Jeho výraz se zkřivil.

Nevěřila svým očím, to byl až tak tvrdohlavý, že nepožádá o pomoc? Viděla, jak se jeho tělo celé chvělo. Obrátila oči v sloup.
„Počkej, pomůžu ti.“
Stáhla mu tričko a posadila si ho před sebe. Zaujalo ji jeho tělo, neměl ani milimetr něčeho přebytečného. Celou postavu mu rýsovaly svaly s možnostmi jeho věku. Na hrudi měl obrovskou táhlou jizvu, nevypadala vábně. Šly ještě vidět stehy z nemocnice, jako by se hojila jen pouhý týden. Nedalo se odhadnout, jak mohla být kdysi rána hluboká, ale podle její šířky a délky by byla trošku hlubší a obyčejný člověk by zemřel.
„Co tu děláš?“ zeptala se.
„Hmm?“ nechápal, co chce říci.
„To co máš na hrudi, není žádný škrábanec. Proč nejsi v nemocnici?“ Aha tohle. Nevím, proč to chakra Kyuubiho ještě nezahojila. Už se to hojí dost dlouho, pravda bylo to vážné zranění, ale jizva tam ještě nějakou dobu bude…
„Do toho ti nic není.“ Chtěl ji, co nejrychleji odbýt, směřovala na nebezpečné téma.
„Nech toho. Mám právo to vědět, zachránila jsem ti život!“ Byla už unavená, bylo pozdě v noci. Neměla už náladu na zvýšený hlas a opovržlivý tón.
„Rád bych, nemůžu,“ chytil látku, kterou mu hodila. Bylo to jeho tričko.
„Dej si to do pusy, ať nezačneš ječet. Bude to bolet,“ upozornila ho dopředu. Bude to bolet jako čert… Usmála se v duchu. Poslechl ji, tričko zmuchlal a strčil do pusy. Přesně ho narovnala, aby mu ještě neuškodila. Rameno měl víc vepředu, takže natáhla dlaň a dala mu ji pod krk. Druhou rukou chytla rameno.

„Tak fajn. Ras, dva, tři!“ rychle cukla. Há… To byl ale hnusnej zvuk, jak mu to tam křuplo. Už ho dávno pustila, měla zavřené oči, když je otevřela, zjistila, že pořád sedí na místě.

„Děkuju mnohokrát, sensei by mě asi zabil a ne spravil," pokusil se o úsměv.
Na chvíli ho to zabolelo, ale zažil mnohem horší. Před chvílí začal cítit pomalý návrat jeho vlastní chakry. Díky tomu dokázal chytit to tričko, každou sekundou získával malé přídavky síly. Kyuubiho chakra už též začala plnit svou práci. Pomalu si lehl. Potřeboval se zotavit do rána. Už se nezajímal o překvapený výraz Uno. Začal pomalu usínat, byl tak přetažený a zničený, že ho teď mohl uzdravit jen blahodárný spánek.

On si tu prostě usne! To snad není možný! Ale vypadá pěkně zbídačeně, i když mu nevidím do tváře.
Zašla pro chladnou vodu z nedalekého potoku. Když se vrátila, chvíli rozmýšlela, jestli mu má sundat bandáže a dát mu na čelo studené obklady, aby se pokusila srazit jeho teplotu. Spal jako dudek, uznala, že ho tím ani neprobudí. Připravila si mokrou látku. Znovu si tričko nenasadil, musela mu být částečná zima. Přehodila přes něj deku, kterou předtím odhodil. Od krku mu pomalu začala oddělávat jeho jediné krytí obličeje.
Proč to vůbec nosí? Musí asi být příšerně ošklivý, když se odhodlal až k tomuhle. Nebo nechce, aby ho někdo z nás poznal? Ne, to je blbost. Hlasy si pamatuju dobře. Nebude spíš moc ke koukání. Čekala takové ošklivé jizvy, jako má na hrudi, ale už byla u úst a nic nepřirozeného na jeho tváři nenašla.

Všechny bandáže byly dole a ona se nestačila divit. Vždyť je celkem hezký! Jenom ty tři čárky na tváři jsou trošku divné. Přidávají mu na… Bože na co myslím. Plácla se do čela. Vzala látku a položila mu ji na čelo. Po chvíli se do prázdna usmál. Tenhleten simulant bude do rána v pohodě, sice nechápu jak, ale bude. Musí mít v sobě něco… něco navíc. Vypadá mnohem líp než před hodinou.

Chtěla spát, ale nešlo jí to. Potřebovala vědět, vedle koho leží, jestli jí až usne, nepodřízne krk. Jak je možné, že na něj nic nedokázala najít? Potřebovala znát odpovědi. Vždycky to potřebovala. Nenechalo ji to. Vstala a začala mu prohledávat batoh.

Nyní byl jeho spánek citlivější, získal částečně zpátky svou sílu. Byl zase připravený na nebezpečí za každým rohem. Probudil se, jakmile ucítil pohyb ve stanu. Zaposlouchal se, uslyšel šramocení za jeho zády. Podle zvuku rozpoznal, že někdo hýbe s kunaii. Musí mi prohledávat batoh! Byl klidný, začal znovu spát. Nic nenajde.

Byla naštvaná, nic jen samé bojové náčiní a nějaké oblečení. Vzala si jeden kunai, aby si ho více prozkoumala. Skočila zpátky do deky a přikryla se až po uši, byla trošku větší zima, teď, pozdě v noci. Vzala si malou baterku a hledala cokoli neobvyklého. Chování a maska neprozradí tolik o nepříteli, jako jeho zbraň. Centimetr po centimetru hledala nějakou anomálii. Našla. Na čepeli byl vyryt nepatrný znak. Přimhouřila oči, snažila se to rozluštit. Je to pečeť, ale takovou jsem ještě neviděla… Oddálila kunai od svého zraku.
Proč jsem si jí předtím nevšimla. Když se vzdálil, už ji neviděla. No jasně, stíny od slunce a tak. Z dálky to nejde vidět, protože je to vyryto tak, aby stíny naznačovaly rovně lesklý povrch kunaie. Jde to vidět jen z bezprostřední blízkosti. S*kra, ten kluk je nějakej vychytralej, tohle by nenapadlo ani mě. Může to být pečeť na vybuchnutí kunaie na dálku, nebo něco jiného. Vypadá to hodně užitečně! Ten simulant je fakt dobrej, to musím ocenit, i kdybych sebevíc nechtěla!

Avšak tohle jí stále nestačilo, kunai si nechala, předpokládala, že je nemá spočítané, ona sama je nemá. Štvalo ji, jak si vedle ní spokojeně oddechuje a ona neví, kdo opravdu je. Ale batoh už jsem mu celý prohledala… Nakonec ji přece jen něco napadlo. Vzala papír a tužku. Začala si vypisovat vše, co o něm ví.
Neznám jeho pravé jméno, vydává se za někoho jiného. Podle kunaie je na jiné úrovni, než my ostatní. Používá zvláštní genjutsu, které se nedá zrušit. (Je to vůbec genjutsu? Zjistit, co nejdříve) Je neskutečně rychlý. Má něco proti Raikagemu. (Nějak ho nechat uklouznout a zjistit, jestli žil v Oblačné) Neustále opakuje: Já nemůžu. (pozn. Je to divné). Hluboce se zapřemýšlela o dalších věcech, kterých si všimla. Zdá se mi, že nějak moc bez okolek poslouchá našeho sensei! Nějaký možný vztah? Zjistit. Je po nějaké velké bitvě, tu ránu nemohl získat jen tak, nebo je to masochista? A v neposlední řadě sebevrah. Proč?

Udělala tečku a skončila, už ji nic nenapadalo. Ťukala tužkou do papíru. Nic jí nedávalo smysl. To se nestávalo moc často. Její šedé mozkové buňky neměly žádný podložitelný nápad.
Na poslední chvíli začala chytat spojitosti, ale to už se začalo rozednívat. Přemoženě usnula. To se někdo vedle ní začal vrtět a probouzet.

Byl zvyklý vstávat takto brzo, neměl na vybranou. Všiml si holky vedle sebe a trošku ztišil své ranní zívání. Vzal jí z rukou papírek a důkladně si ho přečetl. Usmál se. To je super, myslím, že máme v týmu hodně dobrého špicla a informátora! Měl dobrou náladu, bylo to pro něj jako z mrtvých stání. Vzal jí ještě tužku, velkými znaky cosi napsal a dal zpátky do rukou. Převlékl se a pomalými rozvážnými kroky vyšel ze stanu. Dnes se cítil naživu, včera jako mrtvola. Už to nehodlal opakovat, příště bude rozvážnější. Vydal se za šuměním vody.