Rozhodnout se Kap. 17.

Přebíral si v myšlenkách události minulých hodin, nedokázal tomu uvěřit, ona mu pomohla. Proč, tahle otázka ho trápila. Neměl rád neznámo a nehodlal to jen tak vytrhnout z hlavy. Že by změnila názor? Ne, plané naděje si dělat nebudu… Mluvila o nějakém slibu… Pokud ji tento slib bude bránit v těžších rozhodnutích ve zkouškách, bude to osudové. Došel až k říčce a opláchl si obličej. Studená voda byla příjemná. Znovu si omotal kolem hlavy bandáže a v duchu se proklel, že to muselo zajít až tak daleko. Jestli by ho někde kdysi zahlédla a teď poznala. To by byl velký problém. Zakroutil hlavou, musel být optimistický, nic jiného mu ani nezbývalo. Povzdechl a sedl si. Hodlal nabrat co nejvíc síly. Normálně by nebyl schopný pokračovat, i když zapůsobila chakra Kyuubiho, nehodlal dělat neschopného. Radši chtěl, aby ho to celou cestu bolelo, než ukázat i tu nejmenší slabost.

Naštvala se, někdo s ní zatřásl a ona se tak probudila ze spánku. Zatnula pěsti, chtěla spát dál, ale ten co dýchal na její krk, to nejspíš nechtěl povolit. Uslyšela, jak jí v rukách zašramotil papír. To jsou mé poznámky, jestli je vidělo to pako tak… Rychle se probrala a strčila papírek do kapsy. Sedla si a podívala se na jejího neomaleného spolubydlícího.
„Co k čertu chceš?“ začala nevrle a promnula si ospalé oči. Jako důkaz smíru jí hodil láhev s vodou. Možná že chtěla poděkovat, ale zavčas svůj jazyk zastavila. Pochopila, že se s ní nepřišel hádat. Tak jen seděla a nastražila uši, kdy začne.
„Slušně tě chci poprosit o tohle, neříkej prosím sensei o včerejší události. A neptej se prosím proč.“ Vypadal trošku zoufale, když na to pomyslel, co by se stalo, kdyby se to dozvěděla jeho matka.
„S tím si nemusíš dělat starosti, já to nikomu neřeknu. Ne kvůli tobě, kvůli mně.“ Všimla si jeho pohledu, byl tázavý.
„Správně bych neměla odpovídat na otázku, na kterou jsi mi nedal odpověď ty sám, ale stejně jschem ti to potom chtěla říct. Já lituju toho, že jschem ti včera pomohla, neboj, už sche to opakovat nebude.“
„I tak mám u tebe dluh, který ti někdy budu muset splatit,“ jak rád by tuhle větu nemusel říkat, ale měl svou čest.
„No to si piš.“

Za chvíli měli sbaleno a mohli vyrazit. Yugito však zastavila jakékoliv pokračování v cestě.
„Tak lehký to nebude, musíte se sžít. Takže, vymyslela jsem jedno takové lehčí cvičení, které vás trošku víc stmelí. Kanji, vezmi spojovací pečetě a spoj vás rukama přesně jak jste,“ všichni trošku pootevřeli pusy. Cože to? Naruto se rozhlédl kolem sebe. Naštěstí vedle něj stál Bora. Naprázdno polkl a přijal rozkaz kývnutím. Vytáhl z vesty dva obyčejně vypadající svitky a nejdřív je omotal kolem ruk Uno a Bory, potom své a Bory.
„Navíc nesmíte být tak pomalí jako včera, dnes na to máte časový limit do stmívání. Cesta je dlouhá, tady máte mapu,“ podala Uno kus počmáraného papíru, „Uvidíme se.“ Zamávala jim a byla pryč.

**********************************************************************

Už zase se jí vyhnula dost velkým obloukem, její nejlepší kamarádka! Co jí tak mohla udělat? Od toho posledního rozhovoru před její schůzkou spolu prohodily jen pár nejnutnějších vět. Něco se dělo, cítila to v kostech. Saihiho už celkem dlouho neviděla, byla za to ráda, ale zase očekávala něco nekalého. Musela si v klidu roztřídit myšlenky, vytáhla matčinu zbraň a vydala se na cvičiště.

Už nějakou tu chvíli trénovala, moc lidí venku nebylo, protože pršelo. Měla na to klid, nikdo ji nebude otravovat. Většinou když ji někdo potkal a vzpomněl si na ni, měl spoustu otázek, štvalo ji to. Teď se změnila na člověka, který radši vyhledává samotu nebo minimálně blízkost svých přátel.
Začalo se blížit poledne, neměla hlad, ale stejně si řekla, že je to jen z toho všeho stresu, vydala se na oběd do Ichiraku. Nikdo v ulicích, proto jí přišlo divné, když uviděla muže v černé promoklé kápi. Cítila, že není zdejší. Chůze byla opatrná a neustále se díval kolem sebe. Podezřelý cizinec, dneska to na oběd nevidím. Skryla se za zdí a čekala, až půjde kolem ní. Usoudila, že jde jejím směrem. Musela jít za ním celkem daleko, aby neslyšel šplouchání vody pod jejíma nohama.

Takové ticho, jen ten déšť dělá nějaké zvuky. Pohybuje se jako ninja, doufám, že to není ztráta času. Její zrak něco zaznamenal. Zastavil se! Její tělo reagovalo stejně. Byli mimo vesnici, v lese, ne však daleko. Někdo přicházel, ženská osoba.

Doufám, že byl úspěšný. Jinak je to celé zbytečné. Něco to znamenalo a jí radila mateřská starost, že musí něco dělat.
„Tak co, Saihi?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Já nemám nic podstatného, bohužel. Je strašně podezíravá a drží si od sebe lidi dost daleko, na to abych zjistil něco potřebného.“
„Aha,“ byla zklamaná.
„Je jednou z organizátorek zkoušek, dávej si na ni bacha. Ukradla seznam přihlášených ninjů, je odhodlaná ho najít. Jediné, co jsem dokázal zjistit, bylo, že nemá ponětí, kdo by to mohl být. Hledá naslepo Yugito, nemá šanci,“ snažil se ji ukonejšit. Přiblížila se k němu se slzami v očích.
„Já vím, ale já ho nesmím ztratit. Je to jediné, co mám,“ propukla v mírný pláč. Přistoupil k ní a objal ji. Nebránila se, byl to její dobrý přítel, věděla, co všechno pro ni udělal.
„Yugito, neboj. Udělala si seznam pěti jmen a tvůj syn mezi nimi není. Bude to dobré,“ pohladil ji po zádech. Už byli promáčení na kost, oba dva se v duchu rozhodli rozloučit. Museli tu být jen krátkou chvíli, mohl by je někdo vidět.
„Zkusím víc, neboj, nezemře.“ Věděla, co v té větě skrýval. Řekla mu o tom, o tom symbolu. Jak má její syn kolem něj rozrůstající se infekci, nebo jak to jinak mohla nazvat? Bylo to jako černé větve stromu rozrůstající se po celém těle. Tehdy mu lhala, nebylo to žádné zarudnutí. Vypadalo to jako smrtelná kletba s bílým symbolem naděje uprostřed. Symbol, co se objeví na pět dnů a potom zase zmizí jako by tam nebyl. Jestli tohle není nějaká kletba, tak chci vidět tu pravou…

Nedokázala je slyšet, napínala uši, jak mohla, ale přes déšť a svůj dech zvládla pochytit jen útržky konverzace probíhající před ní. Nedokážu to pospojovat, vůbec jsem je neslyšela. Taková škoda! Naštvaně pozvedla obočí a zadívala se na obličej ženy. Neznala ho. Mhouřila oči a snažila se zapamatovat její tvář, to co zaslechla, bylo Saihi a sundal si plášť, tak se jí to potvrdilo. Tu ženu má evidentně rád, konečně mám na něj nějakou páku!

**********************************************************************
Byl totálně utahaný, jak psychicky tak fyzicky. Neustálé odmítání Uno, která mu rozkazovala, aby odstranil pečetě, když to umí, mu sebralo všechny síly nabrané ráno. Naštěstí to stihli tak tak včas. Ještě půlhodinka a neměli by splněno, byl rád, že aspoň Uno uznala, že se musí snažit i s ním, když mají nějaký úkol. Její názor vůči němu se však neustále zhoršoval. Naruto se už ani nesnažil si ji nějak udobřit. Nevěděl jak a navíc jí dlužil ‚laskavost‘.
Teď seděl na okraji skály s nohama svěšenýma dolů. Pozoroval zářivé hvězdy, nemohl spát, i když ho studený noční vzduch uklidňoval ve všech směrech. Byl na stráži, hlídal klidný spánek svého týmu.

„Víš ona tak tu nadávku nemyslela,“ ozval se hlas za ním. Probudilo ho to, pomalu spal s otevřenýma očima. Zabolela ho tím hlava. Věděl, o čem je řeč.
„Kterou myslíš? Mám menší tušení, že jich bylo víc než jedna.“ Byl zaražený, tohle bylo snad poprvé, kdy na něj Bora promluvil. Možná mu došlo proč, jeho hlas nebyl moc příjemný.
„Navíc vím naprosto určitě, že všechny byly myšleny naprosto upřímně. Neboj, mně to nevadí, jsem zvyklý. A větší dávku než obvykle, si od ní nechám v pohodě líbit,“ otočil se na něj, „Pokud se však mohu ptát? Proč zrovna já? Co jsem jí udělal?“ Tyjo, já mám dneska kecavou, navíc s ním, když o něm nic nevím…
„Nenech se zmást, taková by byla na každého,“ přisedl si k němu, „Jenom na tebe extrémně, pokud mám být upřímný, chápu ji. Když jsi tak falešný…“
„Hele, já nejsem ‚falešný‘, já jen prostě…“ urazil se.
„Ne počkej, já to takhle nemyslel, promiň. Křížek s tebou už má ona, já se o to pokoušet nechci. Každý máme nějakého toho kostlivce ve skříni, já to chápu. A podle toho jak vystupuješ, myslím, že k tomu máš pádný důvod. Musíš, ale pochopit tohle, ona je informátorka, potřebuje mít okolo sebe lidi, které zná ve všech ohledech, kterým může věřit. To ty jak víš, nejsi. Proto je na tebe ještě horší…“ Naruto kývl. Bez pobízení se pustil do dalšího vyprávění.

„Chci, abys ji pochopil, jinak se nepřeneseme jako tým ani do druhého kola. Zkusím ti nastínit její situaci. Víš, takhle ‚drsná‘ nikdy předtím nebyla, Uno pochází ze sirotčince. Narodila se s takovou zvláštní vadou. Neuměla pořádně mluvit, nikdo jí nerozuměl. Ona by mluvila strašně ráda, ale nemohla, všichni se jí hrozně smáli. Takže se chovala jako němá, proto neměla na Akademii příliš dobré známky a žádné přátele. Inn si jí na Akademii všiml, snažil se získat si její důvěru. Stali se přáteli, jednou prý k němu přišla hrozně ubrečená, že ji někdo zmlátil, kvůli tomu jak je divná. Rozhodl se jí pomoci, nechtěla, ale on ji nakonec přiměl, aby s ním cvičila. Hrozně se snažila, po delší době šly vidět výsledky. Pomalu, ale jistě. Stále není moc oblíbená, ale už se má sama ráda, dodalo jí to sebedůvěru. Stačilo jen, aby se jí někdo věnoval a nezanevřel na ni hned, když jí to nešlo. Akorát jí zůstalo právě to říkání ch mezi eskem a éčkem. Získala sebedůvěry až moc, je to ulítlá povaha,“ sám pro sebe se usmál, „Dala si slib, uvědomila si to, to, že jí nikdy nemusel pomáhat, nikdy nic za to nedostal, jen to prostě udělal. Slib, který ji váže k tomu, když uvidí někoho, kdo potřebuje pomoci a ona toho bude schopná, udělá to. S tebou má však krizi, nikdy nechtěla být ta, co je na ostatní hnusná, jako oni byli na ni. Ty jsi tu však místo Inna, který nikdy neměl jediné přání, než tu být.“
Konečně mi byl dán nějaký důvod. Konečně vím, že já sám o sobě nejsem ten špatný…

„Před půl rokem Inn vážně onemocněl, uzdravil se, ale má to doživotní následky. Pokud znáš našeho Raikage, tak víš, že ke zkouškám jsou připuštěni jen ti nejsilnější. Uno by nebyla správná kamarádka, kdyby nedoufala ve ‚slitování‘. I tak jsme dostali oznámení nového člena týmu, tebe. Teď mi řekni, choval by ses jinak na jejím místě? Dokážeš posoudit, co pro ni znamená?“
„Bohužel ne,“ odpověděl prostě, „Děkuju, myslím, že konečně jsem dostal důvod, proč na ni nebýt naštvaný… I tak, já jsem otevřený možné spolupráci, pokud ona ne, tak s tím nedokážu nic udělat. Nevím jak…“
„Zkus možná být upřímný a nelhat, kdo jsi. Rada přítele,“ natáhl k němu ruku.
„Uvidíme,“ přijal ji a lehce s ní zatřásl.

Dnes konečně něco pořádného! Skutečný závod jednotlivců. Nesmím se používat problesknutí, ale jsem si jist, že budu první. Ještě v poledne byl na místě. Hned u brány chtěli jeho průkaz pozvaného na chuuninské zkoušky. Prošel bez potíží. Konečně mi dal Raikage něco pravého, počkat to je blbost! Celá tahle identita není pravá... Šel se okamžitě ohlásit, Hokage mu sdělil, že jeho tým je poslední a polohu ubytovny. To že byli poslední ho trochu naštvalo, nebyla to ta nejlepší vizitka jakou si představoval.
Hodil si na pokoj věci a vydal se do vesnice, nehodlal tento den strávit válením se. Vzpomněl si, že mu chybí jeden kunai, věděl moc dobře, kde ho nechal a nebylo to daleko. No a ten druhý má pořád Uno, doufám, že mi hodlá vrátit... Snad to není žádná zlodějka.
Dorazil až na místo, hledal všude, ale svůj kunai nenašel A sakra... Tak to je prů*er. Podrbal se na hlavě.

Přimáčkla ho ke stromu s kunaiem v ruce.
„Proč jsi mu to řekl ty jeden id*ote! Proč!"
„Protože si zasloužil vědět, že nejsi tak hrozná, jak se chováš jen k němu!"
„Věděl to, zachránila jsem mu kejhák! A udělala jsem pěknou blbost!" funěla.
„Teď se ke mně bude chovat jako k chudince ze sirotčince! To je to poslední, co jsem chtěla!"
„Já myslel..."
„No já vím, ty jsi myslel!"
„Všimla sis, že jsi předtím neřekla ch?" řekl spiklenecky.