Jméno

Louku osvětlovaly ranní paprsky těžce se prodírající skrz hustou mlhu.
On stál nad zkrvaveným tělem svého protivníka, sám však nevypadal o mnoho lépe; jedna ruka mu nehybně visela podél těla, druhou se opíral o tvrdou kůru stromu a prudce oddechoval. Do jeho světle modrých očí mu z vlasů kapala krev. Krev o tolik světlejší, než by čekal.
Znovu se podíval na muže pod sebou, jemuž patřila. Měl být starší! Potlačil představu, že by to tak nemuselo být. Určitě za to mohly jeho světlé vlasy, jenom vytvářely ten dojem.
Tohle byla ta úplně první opravdová mise. Tehdy ho pojmenovali Kado Masuyo.

Několika kroky se dostal k pařezu a těžce na něj dosedl. Potřeboval si na chvilku odpočinout. Nebát se, že jakmile trochu poleví v pozornosti, zhroutí se na zem hned vedle těla ženy, v němž uvízlo několik kunaiů. Do tisíce kapiček karmínové krve, co za sebou jejich souboj zanechal. Některé ulpěly i na něm samotném; na tmavých vlasech, plášti i beztvaré masce. Díky ní jeho oči dostávaly ocelově šedý nádech namísto obvyklé modři.
Poposedl si a upřel pohled na oběť.
Pamatoval si tu ženu, přestože to už bylo dávno. Její obraz patřil k druhé misi. Tam mu dali jméno Takuya Toshiro.

I přes štiplavý pot na čele si masku nechal nasazenou. Místo toho sundal příliš teplý plášť; i bez něj mu bylo horko. Slunce - jako by se rozhodlo potrestat ho za vše špatné, co kdy udělal – k němu natahovalo nepříjemné paprsky, nevšímaje si hustých stromů okolo.
Zhroutil se na plášť. Pohled mu bezděčně padl na muže zkrouceného ve vysoké trávě nedaleko lesa. Nebýt té zvláštní pózy, vypadal by jako živý. Nikde nebyla žádná krev; ani na něm samotným, masce nebo plášti.
Jeho třetí mise. Pojmenovali ho Kano Kiyoshi; nikdy by ho nenapadlo, že by se jméno mohlo tak dokonale hodit.

Zářící měsíc se odrážel na klidné hladině jezera. A přestože na jeho kraji leželo bezvládné tělo starého muže, zůstávala ta scéna jakýmsi zvláštním způsobem uklidňující. Nikde nebyly vidět žádné známky po boji.
On sám stál trošku opodál a omýval si špinavé ruce. Občas pohledem zabloudil k postavě napůl ležící ve vodě. Nebyl silný. Jeho útlé, mírně roztřepané ruce se spíše hodily do kanceláře. Těžký meč, teď částečně ponořený v jezeře, do nich nepatřil. Vlastně ho ani neuměl pořádně držet, každý šermíř by se mu vysmál.
A přesto právě on byl cílem muže se jménem Susumu Izaya na jeho čtvrté misi.

S hlasitým křupnutím ulomil suchou větývku. Udivovalo ho, jak mohl strom jen tak vyrůstat ze skály. A stejně tak ho udivoval i výhled, co se mu z ní nabízel; malá pěšinka obklopena ze všech stran listnatým lesem. Občas se v té nádheře, v tisících odstínech začínajícího podzimu, docela ztrácela. A to všechno ještě osvětlovaly paprsky zapadajícího slunce.
Chvilku to pozoroval, než se s větvičkou v ruce otočil a opatrně překročil tělo napůl se opírající o široký kmen.
Tehdy se jmenoval Reizo Ryo. Při zpáteční cestě ho napadlo, že měla-li kdy jména nějakou sílu, pro něj to už dávno nemohlo platit.

Vyhrál. Více než kdy dřív si to uvědomoval; tohle byl totiž hrdina. Tolikrát oslavovaný, tolikrát proklínaný. Někdo. A teď… teď tu bez hnutí ležel a ten, kdo ho porazil, byl on.
Neznamenalo to, že se teď také stane takovým hrdinou? Tím, koho budou jedni nenávidět a druzí zbožňovat. Ale… jak mu budou říkat? Hrdina? Ten zmetek? Jaké jméno se zapíše do dějin? Bude to Taiki Tadao, jméno, které mu na jeho šesté misi přidělili? Nebo snad…
Zavrtěl hlavou. Pořád to bude on, ať ho nazvou jakkoliv. Na jméně přece nezáleží!
Přesto se cítil, jako by mu něco chybělo. Něco důležitého.

Když se po další úspěšně provedené práci vracel prašnou cestou do vesnice, upoutal jeho pohled svitek, který se mu houpal kolem ramena. Nečetl si ho. Všechno důležité se dozvěděl od svého velitele, svitek byl spíše jenom formalita.
Přesto ho teď na něm něco zaujalo.
Jméno.
Teiljo Kenjiro.
Smyšlené jméno, o kterém nikdy dřív neslyšel.
A když ucítil tupou bolest někde uvnitř, poprvé jasně věděl, že to není správně. Že záleží i na tom pitomém jméně; na pitomé formalitě.
A také zjistil, že už vlastně svoje vlastní jméno nezná. Překvapilo ho, že si to uvědomil až při své sedmé takové misi.

Několik nejbližších rostlin pokrývala světlá krev. Když potom vykašlal další, v tom množství už se to lehce ztratilo. Muž před ním, sotva pětadvacetiletý, se na něj díval vyděšenýma očima. Na jeho chlapecké tváři to vypadalo nepatřičně; stejně jako červené skvrny, které se marně pokoušel otřít.
Nejraději by se ho s patřičnou sebeironií zeptal, jaké je jeho jméno, ale neměl na to dost síly. Místo toho jenom ležel a v hlavě přemítal nad různými možnostmi.
Mikio Arata.
Ne.
Manzo Shin.
Ne.
Kaito Yutaka.
Ne.
A v té chvíli, v posledním okamžiku, se mu něco vybavilo. Něco důležitého. Něco jeho.
…Kazuki Kouhei.