Předurčené 2. díl- Stereotyp

„Jsi v pořádku?“ zeptal se černovlásky Kiba.
„Ano, jsem,“ odvětila mu, „já jsem ráda, že znám svoji pravou identitu. Vždycky mi bylo divné, že nemám svého ninkeina a na jedné misi jsem probudila sharingan. Dávala jsem to za vinu nějakému bláznivému genu a náš tým to držel v tajnosti. Ale teď, teď už pro to vysvětlení mám. Jsem Uchiha.“ domluvila a usmála se na kluka s kočičíma očima.
„Proč jsi mi o tom neřekla Ni, proč?“ zeptal se jí. Otázka značila ublížení.
„Promiň, nechtěla jsem tě zatěžovat další věcí. V tu dobu jsi měl totiž problémy s Hin.“ řekla omluvně a pohladila ho po tváři.
„Tsunade-sama?“ pootočila k ní hlavu a všimla si, že jí kontroluje bok. “Na ten asi zapomněli“ pomyslela si.
„Co potřebuješ?“ odtušila a ani nazvedla hlavu od jejího boku.
„Jen bych chtěla vědět, proč jsem žila v Izunuka klanu a ne se svými rodiči.“ řekla.
***
U Hasu
***
„Co se dělo, zatím co jsme s Kirin byly v kómatu?“ zeptala se.
„No jedna ze zajímavých věcí bylo to, že Mokuzai, Kami, Sai a Kakashi byli na společné misi. Slyšela jsem, že šli do Písečné, kvůli vztahům mezi vesnicemi. A nejzajímavější na tom bylo, že Tsunade nechala Kakashimu volnou ruku na výběr svého týmu. A jelikož neměl moc na výběr tak si vybral je. Byli ale pryč déle, než se očekávalo a nikdo neví proč. Možná tak Tsunade, ale pochybuju, že by za námi přišla a jen tak by začala mluvit o pravděpodobně důvěrných informacích.“ řekla Sakura.
„A kde jsou momentálně Moku a Kami?“ zeptala se s očividným zklamáním vůči jejich nepřítomnosti. Ale tentokrát se jí nedostalo přesné odpovědi.
„Někde ve vesnici.“ řekla Hinata klidně.
„No a teď mi teda řekněte, to co jste se mi snažili zatajit!“ osopila se na ně.
***
V pokoji č. 169
***
„To bohužel ani já nevím.“ odvětila jí a zvedla hlavu, „ale tvoji rodiče k tomu měli asi dobrý důvod.“ dopověděla a zvedla se, aby zavolala své nejrychlejší posly.
„Běžte pro Fugaka a Mikoto Uchihy, ale rychle.“ přikázala a dodala, „Tento rozhovor bude soukromý. Tak běžte za Hasu.“
Rozloučila se s nimi a řekla jim ať ji pozdravují. Kývli a odešli.
„Hokage-sama, rád bych se dozvěděl, proč jsem měl neprávem takhle úžasnou sestru.“ prohlásil Kiba.
„Tak dobře,“ svolila po chvilce ticha.
„Arigato!“ vykřikla Rin.
Tsunade se zvedla a rázným korkem opustila místnost. Naštěstí jí odpojila od přístrojů a z ruko vytáhla hadička, takže se mohla celkem volně hýbat. Tím pádem se mohla zvednout. Využila toho a dal Kibovi pusu na pravou líci. Po deseti nekonečných minutách se zvalo klepání.
***
V pokoji Hasu
***
„Noo,“ protáhl to záměrně Sai. „Mokuzai a Kami se na té misi trochu víc sblížili a teď spolu tak trochu víc chodí.“ A v tu chvíli hnědovláska nenápadně obrátila oči v sloup, ale nějak se jí to nenápadně nepodařilo. Jakmile totiž vrátila oči do jejich normální polohy, tak si všimla, že se na ni všichni dívají skoro až vyčítavým pohledem.
„Ale já jim to přeju.“ vykřikla aby tu nebyla za tu špatnou.
„To je dobře,“ řekl Chuoji.
Najednou zavládlo skoro děsivé ticho, připadalo jí to jako by ještě něco tajili. Když se chtěla zeptat, jestli jí ještě něco nezapomněli povědět, rozrazili se dveře a do místnosti vběhla Ino kterou neochotně následovali Tenten, Shikamaru a Shino. To že přišli, jí kupodivu vůbec nevadilo, ale Ino se začala chovat, jako by se s ní neviděla celou věčnost. Začala se ptát na až moc otázek a ona už přestala doufat v to, že někdy přestane.
***
U Kirin
***
„Dále,“ řekl Tesáček. Rin mu tak ráda říkala, i když on to přímo nenáviděl.
„Zlato,“ řekla černovlasá paní se slzami v očích.
„Mami, tati,“ zajíkla se.
Kiba se chtěl zvednout, aby si k ní mohl přisednout její otec, ale ten ho posadil zpět na postel a obejmul ho spolu se svou dcerou a ženou.
„Poslové nám řekli, proč přišli.“ zodpověděl nevyřčenou otázku Fugaku.
„Tak jak to bylo?“ zeptala se nedočkavě.
„Za severní hranicí Konohy je v lesích skrytá malá chalupa. Už v té době se rýsovali Akatsuki. Otec se o vás bál, hlavně o tebe a o Sasukeho, proto ho vyhledal a nechal si vyvěštit, co má udělat pro vaše bezpečí. Starý poutník- jak se mu v Konoze říká- mu řekl, že po narození máš být dána do Izunuka klanu. Sasuke měl zůstat u nás a Itachimu bylo pět, takže už ho naštěstí pryč neposlal. Osud nám ho nechal. Ale ne na dlouho. V ten den, kdy se vzpomíná na Yondaimeho s Kushinu a jejich nenalezeného syna si naplánovali útok na naši čtvrť. Všichni byli někde v kole a pomáhali s přípravami na večer. My jsme zůstali se Sasukem a Itachim doma. Naprosto nepozorovaně se nám přikradli za záda a omráčili nás. Jakmile jsme se zbudili, uvědomili jsme si to. Já jsem se z toho mále psychicky zhroutila a tvůj otec na to nebyl o moc lépe. Šli jsme za Poutníkem a ten nám nakázal, ať necháme věcím volný průběh. Nenechali jsme jim ho a hledali jsme je. Vše skončilo neúspěchem. Málem bych zapomněla, vzkázal ti, že za ním máš přijít, až se dozvíš pravdu.“ vyprávěla jim příběh Mikoto.
Rin plakala. Nevěděla, že pravda je až tak krutá. Kiba ji bratrsky obejmul a dal jí pusu do vlasů.
„Pojď sem, broučku,“ pobídla ji máma a láskyplně si ji k sobě přitiskla.
„Mami? Kde jsou bráškové?“ zeptala se.
„V Akatsuki,“ řekla a posmutněla. Fugaku po ní loupl naštvaným pohledem.
„Ups.“ zarazila se.
„Měla by si se jít vyvětrat,“ rozhodla Mikoto.
Jelikož byla dost zmasakrovaná, tak ji musel její otec společně s Kibou přenést na vozíček. Podle výrazu se dalo soudit, že jí vadí to jak se s ní musí zacházet.
***
Hasu a spol.
***
„No, Tsunade nám po svém rozhodnutí, že pošle pro Fugaka a Mikoto Uchihy, nařídila, že máme jít za vámi, protože potřebují soukromí.“ řekl jak jinak než znuděně Shikamaru. A jí se hned objevil úsměv na tváři a měla velkou potřebu se ho zeptat na co to soukromí potřebují? No bohužel si neuvědomila včas, že přemýšlím nahlas.
„Na rozhovor.“ odpověděl jí nabroušeně Shino.
„No tak promiň, že se neovládám a občas přemýšlím nahlas!“ křikla po něm.
„Ježíš snad se nic moc nestalo.“ snažila se situaci zachránit TenTen.
„Ale jo stalo. Stalo se to, že pan Hmyzák asi nikdy nevyslovuje svoje myšlenky nahlas, a asi musí odpovědět na všechny otázky!“ vykřikla se slzami rozčilení na krajíčku.
„Promiň, já mysle že je to regulérní otázka,“ omlouval se mi Shino.
„Omluva se příjmá,“ odpověděla.
Ještě chvilku si povídali a pak Ino rozhodla, že se půjde do nemocničních zahrad. Shikamaru s Nejim jí opartně zvedli z postele a posadili na vozíček. Teď šlo opravdu vidět, jakej je mrzák. Děsně jí to štvalo.
Z pokoje č.125 vyšlo velmi zajímavé procesí. Hasu ve předu tlačila Hina a vedle ní šla Hanabi. Za nimi šeli naprosto duchem nezúčastnění Shino se Shikamaruem, který byl, jak jinak, než také duchem nepřítomný. Po tom Ino se Sakurou. V patách jim byl chudák Chouji s panem Hyperativním. Potom Sai a procesí ukončovala TenTen zavěšená na Nejiho rameni. Bylo to dost trapný. Otočil se za nimi snad každej okolo, kterýho prošli. Jakmile se dostali do zahrady, nálada se hnědovlásce prudce zvedla. Kousek před nima totiž zahlédla Kirin. Dva týdny bez její přítomnosti jí málem ubíjely.
Zakřičela na ni.
Po dvou týdnech se konečně objaly, povídali si, jako by se nic nestalo. Zbylý měsíc strávily v dobře zažitém stereotipu. Ráno vstaly, nasnídali se, odbyly si prohlídku, povídaly si v zahradě, pak je někdo vzal na oběd, potom se opět vrátili do zahrady. Odpoledne přišli jejich kamarádi, na to se z celého dne těšily nejvíc. Byly to nejlepší tři hodiny z celého dne. Odvezli je na večeři a potom na pokoje. Rozloučili se a ony si šli většinou lehnout. Ke konci měsíce jim nudu oživilo učení chůze s berlami. Nasmáli se při tom tak jak snad ještě nikdy.
2. září jim skončilo mučení. Byly propuštěné z nemocnice.