Minatův příběh lásky - Kap. 11

Kapitola 11.

Netrvalo dlouho a dorazil na místo určení. Severní část západní čtvrti nebyla velká. Tvořilo ji několik rozpadajících se domků a pár budov, o nichž si Minato nebyl jistý, k čemu slouží. Možná skladiště.

Našel skryté místo, odkud měl přehled téměř o celém prostoru okolo sebe. Ač sám neviděn, mohl pozorovat a poslouchat dění ve svém okolí. Dorazil brzy. Nyní se musel obrnit trpělivostí a vyčkávat. Kdo ví, co se zde stane.

Dlouhou dobu se nedělo nic. Zdálo se, že tato část města není zrovna vyhledávaným místem. Jen zřídka tudy někdo prošel ve spěchu s rukou položenou na zbrani a obezřetným pohledem pročesávajícím celé okolí.

Poledne se přehouplo v odpoledne. Ponuré, špinavé uličky začaly ožívat. Minato poznal několik mužů z Toshirovy bandy. Konečně. Setřásl ze sebe otupělost vzniklou dlouhou nečinností a protáhl si ztuhlé svaly.

Před jedním skladištěm se začali srocovat muži. Zdálo se, že na něco čekají. Zajímalo by mě na co. Nebo na koho. Ve skupině zevlující před budovou vedli tiché rozhovory. Na to, aby je slyšel, se však nacházeli příliš daleko. Blonďatý shinobi se ve svém úkrytu zavrtěl. Šimrání okolo žaludku mu prozradilo, že se blíží rozhodující chvíle.

Netrvalo dlouho a spatřil Toshira. Bandité čekající před skladištěm ožili. Nastal okamžik pravdy. Minato se zhluboka nadechl a vklouzl do své role bezcitného zabijáka. Rychle prověřil okolí, ale zdálo se, že kromě něj a banditů zde nikdo není.

Vyklouzl ze svého úkrytu. Neudělal ani dva kroky, když jej hluboký mužský hlas zmrazil na místě.

„Stůj!“ zaslechl a ztuhl překvapením. Co to sakra má bejt?!
„Hodný kluk,“ pochválil jej hlas. „Teď se otoč. Pomalu a ruce drž od těla, ať na ně vidím.“ I když muž mluvil tiše, tón jeho hlasu nepřipouštěl námitek.

Minato horečně přemýšlel. Mluvčí nebyl tak hlasitý, aby jej zaslechli banditi u skladiště, půl bloku odsud. Navíc sem ani neviděli, takže mu nemohli přispěchat na pomoc. Ne že bych to od nich čekal. Nyní měl však vážnější problém. Někdo tu na něj čekal! Napadlo jej, že se jedná o omyl, ale možná taky ne.

Zdálo se moudré poslechnout rozkazů mluvčího. Rozhodl se improvizovat dle nastalé situace. Uvidíme, co se z toho vyvrbí a podle toho se zařídím.

Rozpažil a začal se pomalu otáčet. Dokončil pohyb a před sebou spatřil dva muže v uniformách Sněžných ANBU. Měkké kroky za jeho zády mu prozradily, že za ním je ještě někdo. Rychlý pohled přes rameno mu to potvrdil. Za ním stáli další dva. Napjal se a připravil na střet.

Bedlivě si ANBU prohlížel. Vypadali silně a nebezpečně. Jsou to ANBU, pitomče! Ti jsou silní a nebezpeční!
„Co chcete?!“ vyštěkl tiše. „Mám práci.“
„Promluvit si, Namikaze Minato-san,“ poznamenal tiše jeden z nich.

Kushina se dostala za hranice západní čtvrti bez větších problémů. Zřejmě také díky tomu, že ulice byly takřka prázdné a příliš lidí v nich nebylo. Sotva nechala čtvrť s kriminálními živly za zády, zhluboka si oddechla. Přesto si Henge no jutsu nedovolila zrušit, dokud se nenacházela jen několik ulic od hostince, kde je Jiraiya-sensei ubytoval. Vešla dovnitř a v přízemní hale narazila na Takashiho. Nyní z ní spadla veškerá nervozita a napětí.

„Kushino, kdes k čertu byla?“ vykřikl černovlasý mladík hněvivě, ale s jasnou úlevou v hlase. „Celou noc jsme tě hledali!“
„Vím, omlouvám se,“ špitla. „Kde je sensei?“
„Někde v ulicích. Pátrá po tobě,“ odvětil Takashi. „Kdes byla?“
„Tady ne. Nahoře v pokoji, až tu bude sensei,“ pronesla. „Nechci to opakovat dvakrát.“
„Jasný, počkám,“ přikývl Takashi. „Jsem rád, že tě zase vidím. Už jsme se obávali nejhoršího.“
„Pojďme nahoru,“ vyzvala ho. „Tady jsme příliš na očích.“

S těmi slovy vykročila po schodišti do patra, kde se nacházel jejich pokoj. Takashi ji beze slova následoval. V pokoji čekali asi hodinu, než se otevřely dveře a v nich se objevil jejich sensei.

Oči se mu rozšířily překvapením, když spatřil svoji studentku v pořádku sedět v pokoji. Na jeho obličeji se svářela úleva se zlobou.

„Kdes byla?!“ houkl nazlobeně.
„Senseii, já… omlouvám se, že jsem vám přidělala starosti. Už se to nestane,“ zkroušeně odpověděla dívka s očima zabodnutýma do podlahy.
„Hlavně že jsi tu a v pořádku,“ vydechl úlevou Jiraiya. Zlost jej přešla. Vznikla starostí o jeho žačku, ale když ji tady viděl před sebou, uklidnil se.
„Teď nám pověz, co tě vedlo k tomu, nás takto vystrašit,“ vybídl ji.

Kushina přikývla a spustila. Vylíčila přesně a detailně, co se stalo. Nevynechala nic. Pro sebe si však nechala to, jak strávila noc s Minatem. Do toho jim nic není.

Když domluvila, v pokoji se rozhostilo ticho. Takashi na rusovlásku zíral a culil se. Jiraiya však nasadil zamyšlený výraz. Promnul si bradu a hleděl kamsi do dáli. Kushina jej napjatě sledovala. Čekala nějaký trest, přinejmenším pokárání.

Po několika nekonečných minutách Jiraiya vstal a na jeho tváři se rozlil spokojený výraz.

„Je vidět, že ten chlapec neztrácí čas,“ pronesl pochvalně. „I ten jeho převlek. Kuro Kiba! Ha! Kdo by si to pomyslel. Hned první noc pronikne do tlupy zločinců a zamete podlahu s jejich velitelem v jejich doupěti. Tomu říkám husarský kousek.“

Jeho pohled se zabodl do Kushiny.

„Mělas štěstí, že tam byl, a že tě bere jako člena týmu, i když nemáte spolu nejlepší vztahy. Bůh ví, jak by to s tebou dopadlo,“ pronesl.
„Vím, senseii,“ špitla dívka zkroušeně.
„Nebudu v tom dál rýpat. Dostalas cennou lekci, která tě snad poučí,“ přikývl Jiraiya a pohlédl na svého dalšího studenta. „A tebe taky, Takashi.“
„Hai, senseii,“ přikývl černovlasý mladík.
„Dobře,“ přikývl bělovlasý shinobi. „Dnes v noci již nebudeme nic podnikat. Počkáme, než se vody trochu uklidní. Necháme pracovat naše eso.“

Jeho slova Minata zmrazila na místě. Odkud ví, kdo jsem? Co je zač?! Mladíkova mysl pracovala na plné obrátky. Jeho ruce sjely ke zbraním a zaujal přikrčený postoj. Nemohl si dovolit prozrazení. Jeho rychlý pohyb vyvolal u čtveřice podobnou reakci. Situace se vyhrotila a napětí se dalo krájet. „Jeden špatný pohyb a skončí to masakrem,“ pomyslel si Minato.

Mluvčí jednotky udělal krok vpřed a učinil rukou malé gesto. Zbývající Sněžní shinobi se narovnali a oddálili ruce od zbraní. Minato však zůstal přikrčený, v plné bojové připravenosti.

„Minato-san, nechceme bojovat. Přišli jsme si promluvit,“ pronesl velitel tiše.
„Kazíte mi misi, pitomci,“ zavrčel mladík v odpověď.
„Tohle nemá cenu, kapitáne,“ hlesl tiše jeden ze Sněžných. „Je to paličák.“
„Ticho!“ vyštěkl kapitán. „Minato-san, chceme si promluvit. Je to důležité. Ale ne tady. Zde není vhodné místo.“
„To si myslíte, že jsem tak pitomej, abych šel někam s někým koho neznám?“ Co můžou chtít?
„Ano, přesně tak,“ přikývl velitel uvolněně.

Minato se zamyslel. Shinobi, kteří jej obklíčili, museli mít pro své jednání nějaký důvod. Sami od sebe by po něm nešli a už vůbec by se před ním takto neodhalili. Navíc, navzdory perfektnímu převleku, věděli, kdo je. A to ho neodhalil ani jeho vlastní tým!
Rozhodl se spolupracovat, i když jej instinkty varovaly. Narovnal se a trochu se uvolnil. Ruce však nechal v blízkosti svých zbraní.

„Dobrá tedy. Půjdu s vámi,“ pronesl. Ale nemyslete si, že se nechám ošálit. Když se něco podělá, ještě pořád mohu spoléhat na svůj Hiraishin. Jakmile domluvil, na Sněžných shinobi bylo znát, jak se uvolnili. Napětí se vytratilo.

„Moudré rozhodnutí, Minato-san. Bojem zde by nikdo z nás nic nezískal,“ přikývl kapitán. „Následuj mě.“

Dali se do pohybu. ANBU obklopili mladíka ze všech stran a vedli jej do jižní čtvrti, daleko od zdejších kriminálních živlů. Netrvalo dlouho a stanuli před vysokou skálou, na níž se skvěl feudální hrad.

Kapitán ANBU rukou tiše pokynul svým mužům, kteří se na tichou výzvu rozprchli po okolí, aby zabránili případným zvědavcům proniknout blíže. Vzápětí velitel jednotky tiše vyzval Minata, ať jej následuje.

Mladík se vydal za Sněžným shinobim, který zamířil mezi husté, zdobně střižené keře, které zakrývaly celé úpatí skály. Sotva dospěli k mase šedého kamene, Minatův průvodce složil několik pečetí a dotkl se jej. S tichým skřípěním se odsunuly jakési tajné dveře a odhalily černočerné ústí chodby.

Minato sáhl po zbraních. Cítil, že se blíží rozhodující chvíle, kdy se dozví, proč mu zdejší ANBU překazili misi. Kapitán spatřil kradmý pohyb mladíkových rukou a zavrtěl hlavou. Záhy udělal chlácholivé gesto rukou, aby naznačil, že se není čeho bát a zmizel v útrobách černého vstupu.

Minato jej s lehkým zaváháním následoval. Sotva udělal několik kroků do temného ústí chodby, tajné dveře se tiše zavřely. Celá chodba se propadla do hluboké tmy, kde nebylo na krok vidět. Vzápětí se však chodbou rozlilo měkké žluté světlo. To kapitán zapálil louči.
Tajnou chodbou pokračovali několik minut, než dorazili do malé kobky vytesané v útrobách skály. Tam na ně již čekala jakási postava v dlouhém plášti s kápí přes hlavu.

Kapitán ANBU okamžitě poklekl. Minato však zůstal stát. Kdo je zase tohle? Zdálo se, že jej maskovaná osoba pozoruje a Minato jí pohled oplácel.

„Povstaň, kapitáne,“ pronesla postava zvučným, mladicky znějícím hlasem. „Vítej, Minato-san.“

Ninja z Konohy se napjal. Se můžu vykašlat na nějaký maskování, když mě tu každej zná!

„Co se tu sakra děje? Kdo jste a co po mně chcete?!“ vyštěkl.

Normálně by se takto nechoval. Jako shinobi a člen ANBU by tiše pozoroval, sbíral informace a hodnotil situaci, ale dnešek byl na něj příliš.

„Omlouvám se, Minato-san,“ sklopil hlavu muž v plášti. „Zdá se, že můj kapitán byl příliš skoupý a nevysvětlil ti, o co jde.“
„Nebyl čas, Hikaru-sama,“ odvětil kapitán. „Snažili jsme se ho sem dostat co nejrychleji a nevzbudit přílišnou pozornost.“
„Chápu a děkuji,“ přívětivě pronesl muž v plášti.

Minato se zarazil. Hikaru-sama? Má snad před sebou…?
„Vy jste syn starého feudálního pána! Korunní princ této země!“
vyhrkl a skousl si ret. Co to se mnou je? Takhle zbrkle se normálně nechovám.
„Máš pravdu, Minato-san. Jsem to já. A mám pro tebe misi,“ pousmál se mladík a shodil z hlavy kápi.

Nyní si jej Minato mohl prohlédnout. Princ měl mužnou charismatickou tvář zjemněnou dosud mladickými rysy. Až dospěje a jeho obličej nabyde podoby dospělého, bude vyzařovat drsné charisma muže stavěného pro vůdčí pozici.

„Princi, neurazte se, ale nemám zájem. Misi už mám a nemohu tvrdit, že je tak snadná, abych si k ní přibral ještě jednu,“ pronesl uvážlivě Minato, pečlivě zvažujíc slova, než je řekl.
„Chápu,“ přikývl Hikaru. „Ale tato mise souvisí s tou vaší.“
„Jak?“
„Jistě víš o zdejší politické situaci,“ nadnesl tázavě princ.
„Ano,“ přikývl Minato klidně.
„To nám ulehčuje situaci,“ ulehčeně si oddechl budoucí feudální pán. „Než dospěji, vládne zde místo mého otce prozatimní regent. Naši zemi sužují tlupy banditů a nukeninů.“
„To všechno víme, ale to je záležitost vaší země a mé mise se to v nejmenším nedotýká,“ zavrčel nervle Minato.
„Vím, vím, upokoj se,“ chlácholil jej mladík. „Jenže jde o něco víc. Nevěřím tomu, žemůj otec zemřel z přirozených příčin! Podle útržků informací, které dokázali posbírat moji ANBU, byl otráven. Je zde obava, že ten kdo otrávil mého otce, se pokusí odstavit i mě.“
„Máte na někoho podezření?“
„Ano,“ přikývl Hikaru. „Na regenta. Bohužel však nemáme nejmenšího důkazu, že je za tím on.“
„A po mě chcete co? Abych našel důkazy o jeho vlastizradě?“ vyhrkl Minato. To se mi vůbec nelíbí. „To nemohu přijmout. Mám jinou misi.“
„Ano, vím. Ochranu karavany naložené chakrovým železem a zbraněmi určenou pro vaši zemi,“ odvětil klidně Hikaru. „To já jsem zadavatelem mise.“
„Ale v papírech byl uveden regent jako zadavatel,“ namítl Minato.
„Ano. Projevil jsem obavu o bezpečnost zboží a regent zadal Konoze misi. Paralelně se však k vašemu feudálnímu pánu, vydal můj posel s jasnými požadavky na obsazení mise.“

Minato přikývl. Tak proto má na téhle misi zájem i náš feudál a proto jsem byl vyžádán vyslověně já a Jiraiya-sensei.

„Účelem bylo dostat tvůj tým sem.“
„A ochrana karavany? Pokud je to jen zástěrka, tak se nemáme o čem bavit.“
„Ne, zástěrka to je i není. Opravdu je zde podezření, že by se tuto karavanu mohl pokusit někdo přepadnout.“
„Ano, to jistě. Třeba Kamenná nebo Oblačná," podotkl Minato a přimhouřil oči. Vyslovil to jako vějičku a byl zvědavý, co se chytí.

Hikaru lehce pobledl při vyslovení názvů obou shinobi vesnic a vrhl nejistý pohled na kapitána, který dosud stál tiše opodál.

„Co o tom víte,“ zašeptal roztřeseně.
„Cestou sem nás přepadl silný oddíl shinobi z Kamenné a v jejichg bingo knize byl celý můj tým. To není náhoda!“
„Kapitáne, víte o tom přepadu něco?“
„Ne. Takhle daleko na jihu nemáme zvědy, Hikaru-sama,“ zavrtěl hlavou ANBU.
„Žeby snad Kamenná chtěla tu zásilku?“ nadhodil Hikaru tázavě.
„To by mohlo znamenat válku. Každopádně tu misi beru, protože tady něco fakt smrdí,“ rozhodným hlasem pronesl Minato. „A jestli někdo ohrožuje můj tým a mou zemi, chci vědět, kdo to je.“
„Jistě. Můžeme si promluvit o výši požadované odměny, kterou budete požadovat, Minato-san?“

Netrvalo dlouho a dohodnuli se. Kapitán ANBU Minata vyvedl ven z tajné chodby a rozloučil se.

„Kapitáne. Ještě jedna věc,“ pronesl minato při odchodu. „Jak jste věděl kdo jsem? Ani můj vlastní tým mě nepoznal v tomhle přestrojení.“
„Už jsme se setkali, Minato-san. A mám na tohle talent,“ pronesl ANBU a v jeho hlase zněl smích.
„Senzibil,“ pronesl zamyšleně Minato, ale to už tam kapitán nestál. Zmizel.
Mladík lhostejně pokrčil rameny. Nezáleží na tom. Oni jeho tajemství udrží v tajnosti. Zhluboka se nadechl a i on zmizel. Jen trocha zvířeného listí poodlétla kousek stranou.