Nejlepší umění

Buch! Bum! Prásk! Tyto krásné zvuky, doprovázené nejlepším slovem katsu se rozléhaly kolem mě.
„Jak nádherné! Toto je opravdové umění! Umění je výbuch!“
Půlka lesa v čudu, ale splnila svůj účel. To kvůli tomu mě vyhodili z vesnice. Že prý zničím vše, co uvidím. Vyhazuji to do vzduchu. Ale to je umění! Nikdo, až na pár lidí mé umění neuznává. Proč?
Najednou se mi za zády ozvaly kroky. Prudce jsem se otočil. Přede mnou stála dívka. Na sobě měla chuuninskou vestu, zrzavé vlasy sestřižené do mikáda, které ji vlály ve větru a kolem hlavy čelenku Kamenné.
„Co potřebuješ, Risu ?“ zeptal jsem se ji.
„Mám pro tebe novou práci Deidaro. Východně od Šutrové je zchátralý dům. Potřebuji ho zlikvidovat.“
Přikývl jsem. V tu ránu zmizela a já se taky odebral do dílny vyrábět jílové figurky. Udělal jsem pár broučků a jednu velkou stonožku.
To bude stačit, pomyslel jsem si. Znenadání se rozlétly dveře. Otočil jsem se. U dveří stáli dva muži oblečeni v černých pláštích s krvavými obláčky.
„Akatsuki! Co tu chcete?“ vykřikl jsem.
„To jako vážně musím být s ním v týmu...?“ Zeptal se ten na pravo toho druhého.
Toho jsem si, ale nevšímal. Hleděl jsem na tázaného. Měl havraní vlasy, ale to, co mě zaujalo byl pohled. Chladný pohled plný nenávisti, pohled neuznávající mé umění, pohled pohrdání a ignorace.
„Přidej se k Akatsuki,“ řekl.
Probral jsem se z přemýšlení: „To mě ani nenapadne!"
„Dobrá, budu s tebou bojovat," pokračoval, „jestli vyhraju, přidáš se k Akatsuki.“
Ještě než jsem stačil něco říct, podíval se mi zpříma do očí. Jeho oči byli rudé, lačnící po krvi. Jeho pohled mi naháněl hrůzu.
„Co to máš sak… s očima?“
Ten druhý se pousmál.
Je snad toto umění? Pomyslel jsem si, ne! Co si to namlouvám. „UMĚNÍ JE VÝBUCH!“ Vykřikl jsem z plných plic a hodil po něm jílového broučka.
Odhodilo ho to kus stranou, ale nějaké větší zranění, jak se zdálo, mu to nezpůsobilo. Poslal jsem za ním tedy stonožku, která ho snadně svázala.
„A teď poznáte pravé umění! Umění je krátkodobé! Umění je výbuch...!“
„Být tebou, podíval bych se na sebe, než bych vyslovil to tvoje oblíbené slovíčko katsu,“ ozval se můj soupeř.
Škubl jsem sebou a podíval se na sebe. Byl jsem svázaný já.
„Co… to… genjutsu? Od kdy?“
„Ano, uhádls. Itachi tě chytil do své iluze hned, jak ses mu podíval do očí,“ ozval se opět ten druhý.
Musel jsem uznat, že můj protivník je silný. Možná, že by nebylo špatný nápad přidat se k nim. A navíc, lidé by poznali mé kruté umění… přemýšlel jsem.
„Tak dobrá. Vstupuji do Akatsuki.“
„Konečně rozumná řeč,“ promluvil na mě opět ten zprava, „já jsem Sasori a mé umění jsou loutky. No, a tamten je Uchiha Itachi, mistr sharingan.“
Itachi? Pomyslel jsem si, Itachi slibuji, že jednou v tvých očích bude pochopení. Slibuji, že mě budeš uznávat a jednou uznáš, že UMĚNÍ JE VÝBUCH!