Větrem odvátá přání

Pokaždé, když ji vidím, je zas o něco krásnější. Ve tváři má vždy ten milující úsměv, její křišťálové oči jsou neustále plné něhy, důvěry a pochopení. Miluju, když se její dlouhé vlasy lehce pohupují ve větru, zbožňuju pohled na to, jak si je jemně dává za ucho a stydlivě klopí zrak k zemi, zatímco jí tvář polévá ruměnec. Už jen díky těmto pár věcem je pro mě Hinata dokonalá…

Tanabata je pro mě ideální příležitost, abych si s ní někam vyšel. Jenže jsem tak strašně inteligentní, že jsem se jí včera nezeptal a dnes má tolik práce, že nejsem schopný ji zastihnout. Hinata, jakožto čerstvý jounin, má ještě nějaké pochůzky se svým týmem geninů, takže je teď někde mimo vesnici a vrátí se nejdřív večer. Já mám volno od včerejška, kage-klobouk jsem doma hodil do skříně a nechal jsem si jen plášť, který mi teď krásně povlává v dopoledním větříku, zatímco se prodírám davy ulic Konohy.

Všichni mě zdraví, na každém kroku někdo huláká "Dobré ráno, Hokage-sama". Ne že by mi to vadilo, ale někdy už mi z toho exploduje hlava. Tiše pěním, přání hezkého dne pouštím jedním uchem tam a druhým ven a dál pochoduju ulicí, zatímco ostré letní slunce zaplavuje vesnici svým zlatavým svitem.

Tržnice je přecpaná svátečně naladěnými lidmi. Zatímco si jen tak nenápadně prohlížím stánek s různými cetkami, někdo mi poklepe na rameno. Když se otočím, za mnou už stojí Sasuke, kření se na mě a láskyplně objímá Sakuru, oblečenou do tmavě modrého kimona s motivy hvězd.
„Ále, pán se uráčil vyjít si mezi lidi? Myslel jsem, že Tanabatu neslavíš," řekne s jasně slyšitelným sarkasmem Sasuke a upraví si ANBU vestu. Jeho růžovlasá přítelkyně se sladce zachichotá a pozdraví mě, já jí pozdrav oplatím. Pak se obrátím k Sasukemu.

„Sasuke, proč máš na sobě tu vestu? Vždyť jsem ti dal volno.“ Uchiha se trochu začervená a odpovědi se nedočkám, takže za něj se smíchem odpoví Sakura.
„Řekl mi, že v kimonu vypadá jako blbec a proto že si musí nechat ten úbor. Ale spíš si myslím, že se chce pochlubit tím, že je novým velitelem ANBU, nemám pravdu, miláčku?" mrkne na Sasukeho, který se k nám uraženě otočí zády, ale za chvíli se přidá k našemu smíchu a veškerá jeho naštvanost z něj opadne.
Sakura se Sasukem si jdou svou cestou a já na ně naposledy mávnu. Dívka mi pozdrav oplatí.
„Užij si Tanabatu, Naruto!" Pak se nechá opět skrýt do Sasukeho náruče a společně se ztratí v davu, posedlém nákupy a náladou svátečního dne.

Slunce pere už takřka nesnesitelně a mně po čele stékají kapičky potu. Nutně se potřebuju někde schovat a nedaleká barbecue restaurace mi hraje do karet. Projdu kolem knihkupectví, u kterého jako vždy stojí Kakashi, zamilovaně kouká do vitríny a kontroluje, zda nevydali nějaký nový erotický román.
„Pěknou Tanabatu, Naruto-pardon, Hokage-sama!" řekne sensei a já mu popřeju taky.

Vevnitř v restauraci je příjemný chládek, na stropu se točí několik velkých větráků a částečně zatažená okna zabraňují slunci, aby dovnitř vpouštělo víc tepla. Jakmile za sebou zavřu vchodové dveře, uleví se mi a já zamířím rovnou k baru, kde se usadím na židličku a poručím si saké.

„To bych neřekl, že zrovna ty budeš na Tanabatu chlastat!" uslyším za zády pobavený smích a otočím se. Tam, okolo stolu u okna, sedí banda mých kamarádů. Sai, rudý až za ušima, objímá vystrojenou Ino, která mu sedí na klíně. Vedle nich sedí Shikamaru s Temari, opření o sebe a cosi si šeptají. Naproti je rozvalený šklebící se Neji, kterého očividně vytáčí Tenten, hrající si s jeho dlouhými vlasy. Dává si vždy pramínek pod nos a dělá, že má knírek, čemuž se všichni smějí jako pominutí. Až na Choujiho. Ten má spoustu starostí se žvýkáním horkého masa, jež si neustále hází do pusy.
„Myslel jsem, že budeš s Hinatou, Naruto,"prohodí Shikamaru. Podrbu se na zátylku a rozepnu si ninja vestu.
„No jo…Má nějakou déčkovou misi se svým týmem. Nešlo to odložit."

Tak úžasný oběd jsem ještě nezažil. Všem jsem objednal saké a pro sebe extra velkou porci grilovaného masa. Každou chvíli jsme se zmítali v záchvatech smíchu, až nám tekly slzy proudem a váleli jsme se s křečemi pod stolem. Dokonce i Neji roztál, sázel jeden vtip za druhým a vesele se líbal s Tenten. Bylo mi trošičku líto našeho žrouta Choujiho, protože ještě holku nemá. Ale byl tak zaneprázděný svým masíčkem, že si cukrujících párů kolem sebe ani nevšímal. Po mém příchodu se zmohl akorát na "Užij si Tanabatu!".Po nějaké době jsem se donutil rozloučit a odejít. Nechci být dnes v nějaké rozjančené společnosti, i kdybych měl celý den zůstat sám doma.
Podívám se na hodinky a spadne mi brada. To jsem vevnitř byl opravdu čtyři hodiny?! Vždyť už je půl čtvrté! No, tak nějak jsem teď na vlastní kůži zažil, co dokáže kombinace kamarádů, jídla a alkoholu. Zapomenete na čas.

Vydám se dál do ulic vesnice, jiným směrem, než jakým se obvykle ubírám. Mám co dělat, protože už se začíná pomalu smrákat a mám před sebou ještě velký kus cesty. Zdejší domy a ulice nejsou tak obydlené, jako na opačném konci Konohy. Sem tam si hrají děti, pár dospělých se zaobírá prací, ale to je všechno. Jedna žena kolem čtyřicítky, sedící na lavičce před domem, se na mě mile usměje a zamává mi. „Hokage-sama! Přeji vám krásný tanabatský večer!“ Slušně poděkuju.
Žhavý kotouč na obloze už naštěstí tolik nepálí, místo toho se líně šine k zemi a začíná tvořit nadýchané červánky. A ta červeň ve mně vzbuzuje lehký pocit samoty.

„Pane, vy jste dnes o Tanabatě sám?“

Zastavím a ohlédnu se. Za mnou stojí malý, umazaný klučina, může mu být tak pět let. Do obličeje mu padají hnědé vlasy, zpoza kterých se na mě koukají blyštivé černé oči. Na každém líčku má vytetovaný červený dráp. Kleknu si k němu, abych měl oči ve stejné úrovni jako on, pohladím ho po vlasech a opatrně mu položím do náruče jeho malé štěně, které celou dobu ňafá okolo jeho nohou a dožaduje se objetí.

„Ne, nejsem. Vím, že na každém kroku tu je někdo, koho mám rád. Všichni z vesnice jsou moje rodina, všichni jsou mí přátelé. Proto nikdy nebudu sám. Ani ty ne," usměju se na něj a znovu vstanu.
„Mám ještě něco na práci, ano? Pozdravuj ode mě tátu!" Otočím se k němu zády a vydám se dál, zatímco mi k uším doléhá cupitání dětských nožek, to jak malý syn Kiby Inuzuky utíká směrem k domovu, vstříc rodinnému krbu a lásce svých milujících rodičů.

**

Když dorazím na to místo, je už skoro tma. Jen na západě je obloha lehce načervenalá, jinak se vše již halí do tmy. Tady nahoře fouká chladný větřík, provoněný lesem. Krajinu naplňuje poslední štěbetání ptáků, kteří za pár chvil ulehnou ke spánku a předají tak štafetu nočním zvířatům, pomalu vylézajícím z pelechů.
Pracně jsem se vyškrábal na skálu nad vesnicí, do které jsou vytesány obličeje všech předchozích Hokage. A jsem rád, že jsem to udělal, protože teď mám na svou milovanou Konohu dokonalý výhled. Jen tak bezcílně stojím a civím do dálek, myšlenkami bloudím sem a tam a užívám si sílu okamžiku.

„Přeji ti krásnou Tanabatu, Naruto…"

Její hlas mě vyvede z míry. Lehce zaskočen se obrátím a spatřím ji. Jen tak, jakoby tam byla věčnost, tam stojí moje Hinata a nádherně se na mě usmívá. Po chvíli se ke mně rozběhne a skočí mi do náruče. Pevně ji obejmu, ona mi položí hlavu na hruď a zaposlouchá se do tlukotu mého srdce, které se teď může zbláznit radostí.

„I já tobě…Ale jak jsi přišla na to, že půjdu právě sem?" Hinata se rozpačitě pousměje.
„Hned po misi jsem chtěla jít k tobě domů, ale něco mi říkalo, abych šla sem. Jsi pro mě něco jako magnet, víš o tom?"

V tu chvíli se na nebi objeví první hvězda. Vysvitne náhle a oba nás upoutá svou jasností a lehce poblikávajícím světlem.
„Je nádherná…,"hlesne Hinata. Chytím její obličej do dlaní a přiložím si svoje čelo na její.
„To ty jsi nádherná…" Ten polibek pod první dnešní hvězdou je procítěný a nezapomenutelný.
Hinata po chvíli prolomí ticho.
„Máš tu ten proužek papíru s přáním? Napadlo mě, že bychom to mohli pověsit tady nahoře. A bambus je hned támhle," ukáže rukou napravo, kde opravdu roste ona rostlina. Vytáhnu z kapsy svůj papírek a ukážu jí ho.
„Jako by jsi mi četla myšlenky."

**

Naše přání se již pohupují ve větru, přivázaná stužkou na bambusu, a my ležíme spokojeně v objetí na měkoučké trávě a pozorujeme nebe, plnící se hvězdami. Její vlasy mě lechtají na krku a já jsem nucen si přiznat, že jsem závislý na její jahodové vůni.
„Naruto?" špitne mi do ucha. Podívám se jí do očí.
„Děje se něco, Hin?"
Trochu se začervená, ale odpoví.
„Jen mě zajímá, jaké přání jsi na ten papír napsal…"

Usměju se a políbím ji na čelo.
„Přál jsem si tebe…."