Vůle ohně, náš osud? - 05. Prohrát s grácií
Vložil Hayashi Tonakai, St, 2014-03-12 09:04 | Ninja už: 4119 dní, Příspěvků: 28
„Bolest nad ztrátou druhého člověka je snesitelnější, když člověk ví, že sám už nebude dlouho žít.“ (Autor citátu: Erich Maria Remarque)
PROHRÁT S GRÁCIÍ
Objevila se přímo před Itachim, pohlédla mu do očí a on viděl chlad. Přistoupila k němu a vytáhla kunai. Chtěl se pohnout, ale nemohl, tělo ho neposlouchalo, z oblaku páry se začaly formovat postavy, všechny stejné, všechny byly ona. Zkoncentroval svou sílu a z neznámého objetí se uvolnil. Vytáhl katanu a začali bojovat, ostatní ženy buď soupeřily s jeho klony, nebo jen mlčky přihlížely a čekali, až nahradí nějakého padlého druha.
Boj byl vyrovnaný, jednou měl navrch on, jednou ona. Po nějaké době měl Itachi nedobrý pocit ze své sokyně. Její oči byly stále chladnější a nenávistnější, kromě toho však také záhadně tmavly, až byly černé, stejně tak její dříve světlé vlasy. Zavřela oči, a když je otevřela, uviděl rudý sharingan shodný s tím jeho. Najednou nebojoval s Hakkenai, ale se sebou samým. Rozhlédl se a všude okolo viděl jen sebe.
Sekl jednoho z protivníků do paže, rána se však objevila na jeho těle. Všichni přítomní se chladně zasmáli a začali do sebe sekat navzájem. Itachiho tělo ochablo a postupně se celé rozpadlo na malé kusy. Nezmatkoval, pochopil, co se stalo. Z mlžného závoje vystoupila Hakkenia. Zdvihla jednu z katan ležící mezi zbytky těl. Rozběhla se proti němu. Iluze se však zhroutila, Itachiho katana probodla její hruď těsně vedle kritického místa.
„Věděla jsem, že to prokoukneš!“ Pronesla a vykašlala trochu krve. „Neminuls?“
„Ne, rychlá smrt by pro tebe byla vysvobozením a to rozhodně nechci, takhle budeš trpět.“ Její oči se ho snažily probodnout, žádný účinek to nemělo. Sama zvolila, že dnes zemře, ale musela splnit ještě poslední misi, kterou si sama zadala. Musela s ním vnitřně pohnout, jeho oči nesměly zůstat tak chladné.
Věděla, že než zemře, musí v něm probudit tu bolest, co pohřbil. Aby pochopil, aby znovu procitl a do jeho života mohlo vstoupit světlo. Jak má ale tu bolest probudit, aniž by jí probudila všechnu? To by ho zničilo a on by nemohl převzít její důvod k žití, který jí před více než pěti lety donutil žít dál, i když přišla o vše. Věděla, že by se nenáviděl víc, než teď ona nenávidí sebe.
Ucítil chladný kov na svém krku: „Myslels, že to bude snadné?“ Její klony se opět objevily. Jedna mu držela dýku na krku, další ho odzbrojily a pevnými stisky rukou držely na místě. Vytáhla si z hrudníku jeho katanu, poznávala jí, byla to ta, kterou vyvraždil svůj klan. Všechny postavy držící Itachiho zmizeli, mohl se volně hýbat. Jediná Hakkenai, která zůstala, si prohlížela katanu s vážným zamyšleným pohledem, nakonec mu ji podala a rozplynula se stejně jako ostatní.
Byl zmatený. Pak se najednou celé bojiště změnilo, objevila se před ním brána Listové, minula ho a scéna pokračovala dál, obraz plynule přešel k jejich domu, nakonec se zastavil v jeho pokoji. Změnilo se jeho oblečení, byl oblečen jako onu noc, scéna se najednou měnila mnohem rychleji. Znovu se mu promítal masakr té noci. Jeho rodina padla jeho rukou, stejně jako kdysi.
Konečně uvolnil její iluzi, už ho nebavila, byl jí rozhořčen. Jak mohla vědět, jak to tehdy bylo až do takových detailů? Dokáže snad číst myšlenky? Opět stojí na skále a ona naproti němu - klidná a beze zbraně v rukou, oči má zavřené, po tváři stéká několik osamocených slz. Otevírá oči a dívá se jakoby skrz něj, pak pohled upře napravo za ním, někam dozadu, výraz tváře naznačuje obrovská vnitřní muka. Itachi umírá touhou se otočit, bojí se však, že je to léčka. Pohlédne jí proto do očí a hledá odraz obrazu za sebou.
Spatří malé dítě, má černé střapaté vlasy a černé oči, připomíná mu malého Sasukeho, ale jeho bratr to není, nevzpomíná, že by ho někdy dřív viděl a přeci jako by ho znal. Okolo běží další tři jemu podobné děti a jakási tajemná neurčitá postava nese další dítě v zavinovačce, celá skupina odchází až na prvního chlapce, ten zůstává stát. Nalevo od Itachiho se pomalu formuje další postava nejprve neurčitá, později se její rysy začínají utvářet.
Osoba má oblečení typické pro konožské ninji hodnosti vyšší než je genin – zelenou vestu a tmavé kalhoty, na své pravé noze má pouzdro na shurikeny. Nakonec se objevují znaky, podle nichž snad bude možné muže určit, objevují se střapaté vlasy, které postupně bělají. Oko, ve kterém děj pozoroval, sebou trhlo a ne jen oko, prudce se otočil celý obličej. Další její já jí vrazilo facku, pak zmizelo. Itachi se rozhlédl, ale dítě i neznámý zmizeli. Nevěděl, co si myslet, nic nedávalo smysl.
Její pohled byl opět jak z ledu, po předchozí bolesti ani památka. Vytáhla kunai, vyčkává. Itachi si připravuje meč, oba se jako na povel rozbíhají proti sobě. Běží připravený na střet jejich zbraní, stane se však něco jiného. Proběhl skrz Hakkenai bez jakéhokoli odporu, pár kroků za místem této iluze ho někdo chytil zezadu za plášť a zastavil. Další genjutsu se rozplynulo a on stál na okraji skály, ona ho držela, aby nespadl z prudkého srázu.
Jak jsem mohl nepoznat další iluzi? Zmatek a nejistota se v něm stupňovaly. Nečekal lehký boj, ale myslel, že nad ním bude mít kontrolu on. Nenáviděl ji stále víc. Odpor a nedůvěra mezi nimi panovaly už od první chvíle, kdy se potkali. Měl se tímto pocitem řídit, ale neudělal to, nechal se svést a oklamat. Jediné, co ho těšilo, bylo, že nebyl jediný hlupák, ale bohužel byl tím bezkonkurenčně největším.
Pamatoval si jen některé úryvky z času stráveného s ní. Když je zradila a vrátila se do Listové, marně se snažil vzpomenout, v jeho mysli však nenašel nic z toho, co hledal. Vzpomínky nebyly zapečetěné, prostě tam nebyly. Kdysi si myslel, že jí pochopil. Říkával si: Muselo to být z toho důvodu. Neměli jsme vědět rozsah vyzrazených informací. Teď k této teorii musel přidat i část, že nechtěla, aby znali všechny její schopnosti. Jenže…
Dnes na toto bojiště přišel, aby tajně hlídal bratra, vyslechl však něco, co ho rozrušilo. Byla to část rozhovoru Sasukeho s Narutem, ještě než začali bojovat. Sasuke tvrdil, že mi zničila život víc než celá Listová. Prý jsem jí otevřel srdce a ona toho zneužila. Plánovala to od začátku, a když byl jejímu úkolu konec, neváhala zabít malé nevinné dítě, o které jsem se staral a miloval je, jen aby mě zlomila. Své vzpomínky jsem prý nakonec zničil sám, ale netuším, jak bych to dokázal. Možná jsem to také úmyslně zapomněl. Jeho myšlenky byly rychlejší než by čekal a bylo jich obrovské množství, byly však neuspořádané, nemohl najít klíč k jejich urovnání tak, aby pochopil. Možná… To dítě…TO dítě! Muselo to být dítě, o kterém mluvil Sasuke. Dítě, kterému vzala život! Nepamatuji si ho, ale měl jsem pocit, že ho znám, musí to tak být.
„To jeho jsi zabila?“ ani na ni nepohlédl, měl pocit, že by zhnusením zvracel.
„Mohu i tebe, stačí říct!“ Rychlým pohybem se dostal vedle ní a opět jí do hrudníku zabodl katanu, tentokrát si byl jistý, že ho už v žádné iluzi nedrží. Na tváři se jí objevil spokojený úsměv a klesla na kolena. Nezajímala ho další její hra a ani ho nezajímal důvod jejího úsměvu, rovnou jednal. Aktivoval svůj Mangekyō Sharingan.
„Ne! Nedělej to! To nesmíš!“ Pozdě, okolo se už rozprostírala rudá krajina jeho vylepšeného sharinganu. Černé postavy s bílými stíny - opět. Seděla na velkém kamenném trůnu, ruce, nohy přikované. Tentokrát nemusela přežít, stačilo uchovat tajemství, co má zatím zůstat skryté.
„Proč ne? Nelíbí se ti tu snad? Konečně si budeme moci zavzpomínat na staré časy. Nebo mi řekneš, kam se poděly moje vzpomínky, co ty na to?“ Mlčela. „Mlčíš? Takže souhlasíš, jsem rád, že jsme se dohodli.“
„Neřeknu ti, co chceš!“ Pobaveně se k ní sklonil a pohlédl jí do očí z takové blízkosti, že cítila jeho dech.
„Nemusíš říkat, podívám se sám. Donutím tě! Také jsem se naučil něco nového, co bych ti rád ukázal.“ Cítila sílu jeho techniky, nemohla mu však dovolit odhalit pravdu, ne teď! Nevěděla jak ho zastavit, navíc sama nevěděla, kde je to, co chrání, skryto. Bránila se mu veškerou silou své vůle, její odpor bohužel neměl dlouhého trvání. Cítila jeho vůli nutící ukázat mu vybrané vzpomínky, nechtěla mu to však dovolit a tak se ze všech sil snažila vzpomenout na něco jiného.
Poznámky:
Tuto kapitolu bych ráda věnovala jedné ze zdejších kunoichi, která si říká Katema, za to, že si našla čas a pod každou z předchozích kapitol mi zanechala krátký příspěvek. Děkuji Ti za to a doufám, že se ti tato kapitola líbí, i když je tu Itachi plný zášti. 
Odkaz na předchozí díl:
04. Nejkrásnější z květůOdkaz na další díl:
06. Moje cesta... ninji? (8 hlasů)
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise L4: Souboj nabírá na obrátkách
Moc se mi líbí jak zuřivě proti sobě tyhle dvě kdysi zamilované postavy bojují, odráží to (alespoň podle mě) skutečnost, že se skutečně milovaly. Velice mě zajímá zmínka o TOM dítěti, o kterém toho zatím ještě není moc známo. Zmatený Itachi není něco, na co jsme zvyklí, proto se mi líbí, jak držíš čtenáře napnuté. Všiml jsem si, že se sem tam objevila chybička v podobě i/y, ale to není vůbec nutné řešit. Na kvalitě povídky to vůbec neubírá 
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~