Vůle ohně, náš osud? - 06. Moje cesta... ninji?
Vložil Hayashi Tonakai, Út, 2014-03-18 23:08 | Ninja už: 4119 dní, Příspěvků: 28
„Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.“ (Autor citátu: Seneca)
MOJE CESTA... NINJI?
Navštívili ji hned další den, nedočkavě na ně čekala. Nepřišli však, jen aby ji zkontrolovali, dostali novou misi – měli ji naučit to, co se sami naučili jako malí. Byla to náročná dlouhodobá mise, měli ovšem velice nadanou žačku. Za půl roku už ovládala víceméně celou zadanou látku, měli pocit, jako by jí jen pomáhali si vše připomenout. Časem znala tradice a základní historii Listové, uměla alespoň trochu psát i číst, a četla opravdu ráda.
Bylo neuvěřitelné, jak snadno a s jakým nadšením si vše osvojila a přitom ještě zvládala pomáhat na statku. Za tu dobu mezi nimi také vzniklo přátelství, které bohužel bylo mnohými odsuzováno. Jako dívka bez minulosti a bez původu v Listové byla terčem opovržení. V žebříčku lidí, které většina vesničanů nenáviděla, byla hned na druhém místě za Narutem, kterého nenáviděli snad úplně všichni. Důvod nenávisti k ní znala, proč všichni nenávidí malého kluka, jí bylo záhadou. Jeho lumpárny pro ni nebyly dostatečným důvodem.
Kotetsu a Izumo ji učili mezi misemi a tréninky alespoň jeden den v týdnu a mezitím se po večerech věnovala samostudiu nebo jí pomáhali členové domácnosti. Jednou seděli za hezkého počasí na louce a mladík s pruhem obvazu přes obličej jí vyprávěl nějaké kapitoly z dějin, druhý z jejích přátel se věnoval tréninku, házel shurikeny na cíl.
„Jaké to je?“ Zeptala se zamyšleně.
„Co?“ Vytřeštili na ni oči.
„No jaké to je být ninjou? Nebojíte se? Vždyť je to hrozně nebezpečné!“ Oba se zasmáli.
„Stát se ninjou je veliká čest a být jím bylo mým snem už od mala. Nasazení života k tomu patří, teď v době míru ale umírá jen málo z nás. Navíc s naší hodností nedostáváme mnoho nebezpečných misí, spíš žádné.“
Dívka se zamyslela a pak reagovala: „Já nechci být ninjou.“ Opět je udivila dalším ze svých závěrů.
„Proč?“ Tázali se překvapeně.
„Proč bych měla chtít? Je to nebezpečné, kruté, nesvobodné a způsobuje to války. A stejně to mám zakázané.“ Usmála se na ně úsměvem, který je vždy zahřál u srdce. Pokaždé, když jim ho věnovala, byli sami sobě vděční, že ji nenechali zemřít. Právě díky ní poznali pocit, který vás naplní, když zachráníte něčí život.
Mladík s šátkem přes vlasy zanechal tréninku a přišel ke svým společníkům: „Napadlo mě, že bychom dnes mohli jít do divadla, podívat se na gejši, bylo by to přeci i jako učební pomůcka, ne?“ Nápad se všem líbil a tak večer vyrazili na představení. Krása a ladnost gejš spolu s nádhernou hudbou Hakkenai učarovaly. Když představení skončilo, zůstala sedět na místě a dívala se na jeviště, jakoby doufala, že představení bude pokračovat.
Pak smutně sklonila hlavu a polohlasně si povzdechla: „Tohle bych chtěla.“ Zvedla se a šli domů, celou cestu byla nezvykle zamlklá. Když se rozloučili, mladíci vyrazili také domů.
Další den měli všichni tři volno a tak se šli projít po okolí vesnice. Když bylo okolo poledne, zašli na oběd do jednoho ze stánků v centru Konohy. Nesnášela pobyt v centru, bála se lidí. Po jídle je Kotetsu rychle táhl pryč, že prý pro ni mají překvapení. Izumo Hakkenai zakryl oči a vedl jí neznámou tmou. Chvěla se strachem z neznáma, ale jim dvou plně důvěřovala, jiné přátele neměla. Když ruce sundal, stála před klavírem a nevěděla kde vlastně je.
„Zkus to.“ Pobídl jí mladík s tmavými namodralými vlasy a ukázal na stoličku postavenou u nástroje. Opatrně se posadila, druhý kamarád už odklopil dřevo zakrývající řadu černých a bílých kláves. Pomalu se chtěla dotknout jedné z kláves, ruka se jí trošičku chvěla. Stiskla bílou klávesu a ozval se tón, na její tváři bylo vidět dojetí. Zkusila další a další klávesy.
Nejdříve bylo slyšet jen neuspořádané zvuky, jak ale její ruce přejížděly po klaviatuře, k velkému údivu mladí ninjové zjistili, že tóny začaly být harmonické, až slyšeli melodii, které zazněla ve včerejším představení. Nemohli tomu uvěřit, bylo to nemožné. Když dohrála, opatrně zavřela klaviaturu pod dřevěné víko. Vypadala šťastně, tak šťastnou ji ještě neviděli.
„Jdeme?“ Zeptala se. Museli se brzy vrátit domů a tak vyšli z budovy divadla a zamířili ke statku, stejně jako vždy ji chtěli doprovodit až k domovu, kdyby náhodou potkala někoho, kdo by jí chtěl jako nechtěné náplavě ublížit nebo si na ní jen vylít zlost.
„Hrála jsi úžasně!“ Dívka se zarazila a překvapeně se na něj podívala.
„Myslíš?“ Její doprovod nasadil ještě překvapivější výraz.
„Vždyť to bylo neuvěřitelné! Hrála jsi na klavír poprvé v životě a hned jsi dokázala zahrát takovou skladbu!“ V údivu trošku pootevřela ústa a zalapala po dechu.
„A… A to není normální?“ Mladíci se začali smát a kroutili hlavami.
„Kdyby měl hrát jeden z nás, tak nejspíš nedáme dohromady ani jednoduchou písničku pro děti. I když možná to nebylo poprvé, co jsi hrála. Třeba si to jen nepamatuješ.“ Odpověděl jí hnědovlasý kamarád. V pořádku ji dovedli domů a rozloučili se. Od té doby tajně chodili do divadla, Hakkenai hrála na klavír a její přátelé poslouchali něžnou hudbu vznikající jemnými údery jejích prstů na černobílou klaviaturu.
Při jednom z večerních tajných koncertů se poté, co odehrála poslední tóny skladby, kterou sama složila, sálem rozezněl potlesk. Netleskal však Izumo ani Kotetsu, sálem se neslo tleskání osamoceného páru rukou, neviděli, ale komu patří. Ze stínu se vynořil Třetí. Všichni tři provinilci se báli, co bude dál. Stařík přišel až k nim a pak bylo konečně prolomeno mlčení.
Tři mladí lidé padli na kolena, poklonili se a jednohlasně pronesli: „Hokage-sama, prosíme, odpusťte.“ Hokage kolem nich prošel s rukama za zády a usedl na stoličku u klavíru. Odkryl klaviaturu a zahrál několik tónů.
„Doneslo se mi, že tu někdo po večerech krásně hraje, tak jsem se přišel přesvědčit, co je na tom pravdy.“ Zahrál dalších několik tónů.
„Neklečte tady, jako byste někoho zabili.“ Provinilci vstali.
„Hakkenai, máš opravdu talent, tak krásně jsem ještě nikdy nikoho neslyšel hrát. Odedneška už nemusíš cvičit tajně, domluvím ti i lekce se zdejším klavíristou. Jen doufám, že mě taky pozveš, až budeš příště hrát.“
Dívka se uklonila a rozechvělým hlasem poděkovala: „Děkuji, hokage-sama. Jste velmi laskavý.“ Dojetím se jí v očích vyrojily slzy.
“Zahrála bys znovu, prosím? Pro mě?“
Neváhala a vykoktala: „Jistě, hokage-sama.“ Tak tedy usedla k nástroji a zahrála znovu vše, co se už naučila a co sama vymyslela. Když soukromý koncert skončil, ještě cestou domů jim její hudba hrála v uších.
Asi o měsíc později Hakkenai přišla s nečekanou zprávou. Už když přicházeli k jejich domu, vyběhla proti nim a objala Izumu. „Mám úžasnou zprávu!“ vykřikovala a vrhala se s objetím na druhého kamaráda. „Třetí mi nabídl, že mohu pracovat u něj v sídle.“ Oběma mladíkům údivem spadla čelist.
„A co budeš dělat?“ Trošku znejistěla a pak o poznání tišeji a s menším elánem odpověděla: „Mám mu nosit jídlo a pomáhat s věcmi, které nepodléhají žádnému utajení.“ Pak se ale nadšení vrátilo: „To ale znamená, že mi hokage věří!“ A štěstím se rozplakala. Přátelé jí objali a sdíleli její radost, věděli, že kromě jich dvou, Renza a Kaede, kteří ji brali jako vlastní dceru a ona je jako rodiče, ji nikdo nemá rád nebo jí minimálně nevěří. „Navíc rodina bude mít více peněz.“ Všichni ale věděli, že to je jen vedlejší důvod, pro přijetí takové nabídky.
Brzy se ukázalo, že práce, kterou Hakkenai nadšeně přijala, obnáší především hlídání Konohamarua, vnuka třetího hokage, donášení jídla a nudné papírování, ona ale tuto práci dělala se zápalem a láskou, kterou by snad nikdo jiný z Listové pro takovou práci neměl. Jak se její přátelé postupně dovídali z jejího vyprávění, Třetí jí projevoval čím dál více důvěry. A každý tento projev si dobře uvědomovala a byla mu velice vděčná, tvrdila, že si něco takového vůbec nezaslouží a nemá to jak splatit. Nejednou z toho byla smutná, když porovnávala hokageho náklonnost s nenávistí jiných obyvatel. Po několika měsících už byla téměř plnohodnotnou asistentkou, která pomáhala téměř se vším, kromě nejtajnějších misí.
O nějaký čas později, přesně rok po jejím nalezení ovšem přišla ještě nečekanější změna. Hakkenai večer měla oslavit sedmnácté narozeniny (byl to pouze odhadnutý věk a den byl stanoven na den jejího nalezení). Když se už stmívalo, přátelé a nová rodina už měli přichystanou skromnou oslavu v jejich domě. Oslavenkyně ale přišla v náladě nevhodné na oslavy. I když bylo vidět, jak se snažila, aby oslavu nezkazila, všichni poznali, že se něco stalo. Často nechtěně sklouzla k zamyšlenému výrazu a bylo vidět, že ji něco trápí.
Renzo už to nemohl vydržet a narovinu se jí zeptal: „Co se stalo?“ Neodpovídala a tak pokračoval: „Zlomil ti snad nějaký mladík srdíčko?“ vyzvídal její adoptivní otec a velmi přísně se podíval na dva mladíky, se kterými trávila až podezřele mnoho času.
Kotetsu s Izumou ztuhli pod jeho přísným pohledem, Hakkenai je však brzy vysvobodila: „Ne. Nic takového.“ Odmlčela se a pak nejistě pokračovala: „Hokage mi dnes oznámil, že byla opět svolána rada a ta změnila původní rozhodnutí.“ Ve všech přítomných byste se v tu chvíli krve nedořezali. „Nabídl mi, že mohu nastoupit na akademii jako student.“ Všichni nechápali její zklamaní, stát se ninjou byl sen každého z vesnice. Jen ona o to nestála, a i kdyby stála, sama se přesvědčila o opaku, protože se jím stát nesměla, ale teď?
Kotetsu se musel zeptat: „Tak v čem je problém?“ Sklopila hlavu a vysvětlila, co jí tíží.
„Nesměla a ani jsem se nechtěla stát ninjou, jenže teď sama nevím. Omluvte mě.“ Vstala a odešla ven.
Poznámky:
Vůbec nestíhám, ještěže mám kapitoly napsané s předstihem. Doufám, že se bude alespoň někomu líbit. 
Odkaz na předchozí díl:
05. Prohrát s gráciíOdkaz na další díl:
07. Bolestivé návraty (8 hlasů)
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise L4: Opět milé zpestření série. Tahle vykutálená dvojice spolu s Hakkenai mi velice rychle přirostla k srdci. I když dělají jen banální věci, tak nějak mě to uspokojuje. Nehledě na to, že je přítomen i vždy laskavý Sandaime. Nevím proč, ale vždy dodá příběhu jakousi vřelost, kterou jsi krásně vyobrazila. Nevím, kde bereš ty krásné úvodní obrázky, ale daří se ti s nimi krásně nahodit atmosféru
Tleskám.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Jako všechny předchozí je to moc hezké