Přeji si...

Nenávidím ten svátek a všechno co představuje. Oslavy, přání, štěstí, smích, lásku a podobné kraviny, které dělají lidi šťastnějšími a spokojenějšími.
Vždy to tak, ale nebylo. Byly časy, kdy jsem Tanabatu milovala. Kdy jsem netrpělivě počítala dny a nemohla se dočkat, až si obleču kimono, rozeběhnu se vstříc oslavám a budu se bavit, tančit, smát a radovat jako každý. Ze všeho nejvíc jsem se, ale těšila až napíšu své přání na tanzaku a pověsím ho na bambusovou větvičku. Tahle chvíle byla pro mě nejkouzelnější ze všech. Ty časy jsou, ale dávno pryč. Zůstal z nich jen popel a prach. Už se k nim nikdy nevrátím. Ne teď, když už nemám důvod žít. Můžu jen přežívat a pít. Pít, abych otupila své smysly, utišila žal a pokusila se zapomenout na to, co ze mě má vesnice udělala.
Obrátím do sebe sklenku saké a doufám, že se mi podaří spláchnout tu trpkost a zoufalost.
Slyším tu radost, ten smích, to veselý a v duchu proklínám toho idiota, kterej vymyslel Tanabatu, která se točí jen kolem blbýho příběhu lásky, že se jeden pasáček a jedna přadlena nemohou sejít. Pěkný nesmysl, alespoň je to důkaz o tom, že romantici ještě nevymřeli a vtloukají nám do hlav takové zbytečné příběhy.
Poručím si další láhev nebo raději dvě a uchýlím se do svého doupěte, kde se pokusím tohle všechno přečkat. Stejně je Tanabata dobrá jen pro ty co věří na pohádky a doufají, že se jim splní jejich přání. Já už v nic takového nevěřím. Né po tom všem co se mi stalo. Co mi udělali. Mě už nečeká vůbec nic dobrého. Jen samota, opovržení, nepřátelství a možná, když budu mít štěstí tak milosrdná smrt. Hluboko uvnitř sebe vím, že tohle je jen mé zbožné přání.
Kousnu se do rtu, když na to pomyslím. Přání, nevím proč to slovo ve mně vyvolává tolik vzteku. Určitě za to může tenhle svátek. Co tu vlastně dělám. Měla bych být doma a snažit se zapomenout nebo čekat na to až mě jako poslušného pejska zavolají ke svým nohám a já celá štěstím bez sebe budu plnit jejich zpropadené rozkazy.
Za všechno může tahle vesnice. To ona mě uvrhla do té bezedné jámy zoufalství, ze které už není cesty zpět. Nenávidím ji. Z celého svého srdce ji nenávidím. A ke všemu mi ještě mé utrpení musí připomínat tímhle svátkem. Jako by se mi snad vysmívala. Ano, vysmívá se mi přímo do očí. Říká, co jsem, co doopravdy jsem. Nástroj, hračka, loutka. Nic víc než věc, a méně než člověk. Vlastně už ani to nejsem. Má lidskost zmizela ve chvíli, kdy do mě dali tu věc. Tu zatracenou zpropadenou, zavrženíhodnou věc, která mi zničila celý můj život.
Sevřu ruce v pěst a neuvědomím si, že v nich držím sklenici. Uslyším prasknutí, ucítím ostrou bolest a hřejivé teplo. Podívám se na ruku a vidím krev. Rudou okouzlující krev. Hypnotizuje mě, svádí, volá. Chci, aby jí bylo víc, ale ne té mojí. Chci cizí, jinou, lidskou.
Zatřepu hlavou, abych se dostala z toho transu. Celá se třesu ani nevím proč. Cítím na sobě pohled hostinského. Tvrdě na něj pohlédnu. Stáhne ocas mezi nohy jako prašivej pes a zmizí někam do bezpečí. Nechá mě samotnou. To chci. To mi patří.
Začnu si vyndávat střepy z ruky. Bolí to, ale ne tak jak bych chtěla. Alkohol všechno dokonale tlumí i tu bolest, která by v tenhle okamžik byla jistě osvěžující. Dívám se do dlaně, vidím jak se mi rány sami od sebe hojí. Je to zvláštní pohled. Vědomí toho, že jsem takřka nezranitelná. Jediné co mi brání v tom se zabít, je ta bytost ve mně, která chce, abych žila. Kéž bych tak mohla znát její důvod proč mě chce dál takhle mučit.
Zahodím poslední střípek a vstanu. Tady mě už nic nečeká. Popadnu láhev saké a vydávám se do ulic, zpět k domovu a sladkému nicnedělání.
Prodírám se davem těch šťastných spokojených lidí a je mi z nich zle. Nechápu proč jsou tak šťastní, jaký k tomu mají důvod. Vždyť je to jen pitomý svátek nic víc. Jen jeden den, v roce kvůli kterému se musejí tolik přetvařovat. Hloupá, pitomá, blbá, hnusná, zbytečná tradice, která nemá žádný význam. Ať táhne k čertu celá Tanabata i s těmi svými zatracenými oslavami a pověstí, která je jen výplodem pisálků.
Opřu se o pouliční lampu. Snažím se zvládat ten příval emocí. Zatínám ruce v pěst. Cítím jen vztek a opovržení. Musím je otupit a to rychle než to špatně dopadne.
Přitisknu láhev ke rtům a začnu hltavě pít. Je to lék, anestetikum, vysvobození z toho všeho ruchu a veselý. Je to klíč od pout Tanabaty a jejích zkostnatělých zvyků a pitomého významu a ještě víc pitomějšího příběhu lásky.
Saké mi stéká po bradě, zanechává po sobě nesmazatelné stopy, jak na těle, tak i na duši.
Zahodím láhev, slyším jak se roztříští o kamenné dláždění. Lidé na mě udiveně zírají, kroutí nechápavě hlavou a vrhají opovržlivé pohledy.
Nenávidím je za to. Chci, aby s tím přestali, aby mě brali takovou jaká jsem. Ztrácím nervy. Mé pocity se derou na povrch. Vykřiknu.
„Jsem člověk a ne zrůda, sakra. Copak to nikdo z vás nevidí!“ Hlas se mi chvěje. Znovu se třesu. Dívám se jim do očí, ale neudělám jim tu radost, abych se tady sesypala. Probodávám je pohledem. Jen ať vědí, že se jich nebojím, že já jsem něco víc.
Vidím strach už žádné opovržení. Bojí se mě. Ach, to je krása. Ten pocit je tak úžasný. Jen se bojte, bojte se mě a respektujte mě. To je to co chci, ale není to všechno.
Hořím. Ten pocit mě doslova rozpaluje. Jsem opět v plamenech. Nepálí, ale hřejí. Modrý oheň, kterému nikdo nerozumí, dokonce ani já sama. Laská mé tělo, mazlí se se mnou. Našeptává mi co mám dělat. Co musím udělat, abych si získala jejich pozornost, úctu a respekt, po kterých tak prahnu. Nechat se jím unášet je tak moc příjemné.
Kůže se odlupuje a mění se v popel, který poletuje ladně ve vzduchu. Pulzující rudá tkáň září do noci víc než světla lampionů.
Je mi jedno co se stane. Už je mi to všechno jedno. Chci jen klid a….
Zachvěju se, už je to tady. Nezastavím ji. Drásá mi nitro svými drápy. Chce ven. Chce kořist. Chce hru na kočku a myš a já ji v tom nedokážu zabránit.
Něco se ve mně pohne. Probudí mě to, z té spalující vášně. Vím, co je to, ale bojím si to přiznat. Tohle přeci nemůžu cítit po tom všem co mi udělali. Proč mi moje svědomí nedovolí udělat to, co já chci. Musím pryč, rychle.
Bodne mě u srdce, když uvidím vyděšené tváře dětí. V jejich očích se lesklou slzy. Strachy se tisknou ke svým rodičům, hledající u nich bezpečí.
Co jsem to provedla?
Co to jen dělám?
Snažím se utéct, ale nohy se mi třesou, motají. Svět je rozmazaný. Barvy mdlé a ostré. Zvuk hlasitý a zároveň nesouvislý.
Co se to jen děje?
Co to se mnou je?
Proklínám ten zatracený lék, který jsem si dopřávala plnými doušky. To on mě do tohohle všeho dostal. To on probudil mé utrpení místo toho, aby ho utišil.
Lidé mi ustupují z cesty, utíkají přede mnou. Chci pryč od toho všeho, daleko od nich. Od vší té radosti, porozumění, náklonnosti. Od vší té zatracené všivé lásky, které už nejsem součástí a nikdy už nebudu.
Utíkám.
Utíkám od toho všeho, daleko pryč, abych nezpůsobila strašlivé neštěstí. Protiklady se ve mně střídají. Chci a nechci nikomu ublížit. Jsem na pochybách, zmatená, vykolejená, fakticky mimo.
Běžím dokud mi síly stačí a že jich mám najednou na rozdávání.
Do někoho vrazím, chci se mu omluvit, ale má ústa říkají něco jiného. Snažím se proniknout skrze mlžný opar svých očí, ale nejde to. Stále vidím rozmazaně a k tomu všemu se se mnou točí celý svět, ale i tak poznám, že je to muž a ne jen tak ledajaký. Vysoký a statný.
Chci ho odstrčit. Stojí mi v cestě. Ten žár ve mně mě stravuje. Nedokážu to už déle vydržet. Musím pryč než mu ublížím. Nevím jestli ho prosím, nebo na něj křičím, ať mi uhne z cesty jinak ho zabiju.
Zaryju mu nehty do ruky, ale s ním to ani nehne. Snažím se ho odstrčit vší silou co mám, ale ani se nehne. Jen se na mě dívá. Z toho pohledu mě mrazí. Mé smysly se zostřují. Něco ve mně se pohne a výhružně zasyčí. Už to nezvládám, chce ven, chce ničit, trhat, zabíjet, tak jako pokaždé.
Škubnu sebou zděšením, když ucítím jeho ruku na rameni. Pod její vahou poklesnu v kolenou. Je to jako, by na mě dopadla lavina. Mám sto chutí mu ji zlomit, odstrčit ho od sebe, ale z nějakého neznámého důvodu to nedokážu. Jen se na něj dívám. Na muže ve staré shinobijské zbroji, která se nosila tak před sto lety. Z jeho tváře vidím jen oči. Hnědé uhrančivé oči. Bojím se. Moc se ho bojím, už je to dávno, co jsem zakusila strach. Naposledy při…
Ne! To není možné. On nemůže být…
Uslyším jeho hlas, je tichý a konejšivý. Vůbec se nehodí k někomu jako je on. Pod maskou rozeznám úsměv. Zachvěju se. Bojím se ho ještě víc než předtím. Cítím bolest, obrovskou bolest, něco mě chce roztrhnout zevnitř, ovládnout. Je to ta zrůda, jsem si tím jistá. Ona ho chce…, chce ho….
Snažím se dýchat, chvěju se jako bych měla zimnici. Je toho na mě moc. Už to nevydržím. Chci to skončit. Přeju si, aby už byl konec mému utrpení.
Ucítím teplo. Znovu hořím. Plápolám jako samo slunce. Modré plameny požírají celé mé tělo. Je to jako poprvé, ale teď už to tolik nebolí.
Vše je ztraceno. Je konec. K mým hříchům se připíší další. Tolik zmařených životů. O této Tanabatě se bude vyprávět jako o nejsmutnějším svátku lásky.
Otevřu oči, připravuji se na tu hrůzu, na obraz zkázy, který jsem způsobila. Vidím rudou, asi krev mých obětí. Co jsem to jen provedla. Chci plakat, ale nedokážu to. Jsem tak vyprahlá. Nemůžu se ani pohnout, jako by mě něco svíralo, tak pevně až mě to chce rozdrtit, že by pocit viny. Cítím ten tlak, ale není nepříjemný, přímo naopak, uklidňuje mě a konejší. Je to zvláštní, jsem z toho zmatená. Něco je špatně. Otevřu oči naplno a zvednu hlavu. Úžasem je vykulím. Dívám se do tváře toho neznámého. Tiskne mě k sobě. Tak jemně jako to ještě nikdo nikdy neudělal. Jsem v šoku, jsem překvapená, jsem ani to nedokážu popsat, jak jsem tím vším zaskočená. Mlčí, nic neříká, jen se na mě dívá a objímá. Jako by mi četl myšlenky. Přeju si vědět, co si myslí. Proč dělá to co dělá? Proč mě nezabije, když klidně může? Stačilo by jen trošku přitlačit a zlomil by mi páteř. Cítím jeho sílu je větší než ta má, neděsí mě to, spíš okouzluje. Kdo jen jsi ty tajemný siláku a co tu děláš?
„Je lehké vědět co si myslíš, tvé oči jsou otevřená kniha. Odpovím ti, pokud po tom toužíš.“
Zase jen vyjeveně zírám. Pusu dokořán, oči v úžasu, tváře červenající se rozpaky. nevím co mám říct. Nedostává se mi slov. Jsem na rozpacích až mi tváře rudnou a srdce mi div nevyskočí z hrudi jak splašeně mi tluče.
„Mé jméno ze tří písmen se skládá. První písmeno dostaneš, když jméno jednoho z milenců použiješ. To druhé čtyřikrát ve svátku Tanabata se skrývá, poslední dva ocasy má?“ Řekl jako by se nechumelilo a mě pomalu docházelo, že mi právě řekl své jméno.
Začala jsem se smát. Ta hádanka byla tak rozkošná a zábavná. Pomalu mě pustil, díval se, jak se směji.
„Smích ti sluší mnohem víc, než zoufalství. Taková bys měla být. Taková jaká jsi byla předtím než ti to udělali,“ řekl, otočil se a odcházel pryč.
„Počkej, kam odcházíš?“
„Přišel jsem jen na Tanabatu, pověsit své přání na bambusovou větvičku. Nic víc mě tu nedrží.“
Chtěla jsem ještě něco říct, ale najednou se objevil oblak páry, ve kterém se mi můj zachránce ztratil. Marně jsem ho hledala, volala jeho jméno. Jediné co jsem našla bylo tanzaku s jeho přáním. Asi ho tu zapomněl nebo mu vypadlo, když odcházel nebo, že by ho tu nechal schválně?
Nedokázala jsem potlačit svoji zvědavost a přečetla si ho. V očích se mi objevili slzy. Po tolika letech jsem znovu plakala. Bylo to tak nádherné, osvobozující. Rty se mi třásly, srdce divoce bilo. Ta slova mě tolik zasáhla jako žádná jiná.
Podívala jsem se směrem, kam mohl odejít a došlo mi, že moje dětské přání se stalo skutečností, i když jen na chvilku.
Znovu jsem si přečetla červený lísteček, přitiskla ho k srdci a tiše vyslovila jeho a své přání.
„Přeji si najít spřízněnou duši.“